Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří láska - 7. + 8. kapitola

02.02.2010 (19:15) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2470×

7.kapitola

„Tatííí,“ zapištěla jsem, táta byl hned u mě.

„Bello, co se stalo?“

Ukázala jsem směrem ke garáži, táta se tam šel podívat. Šla jsem pomalu za ním, všechny naše auta byla rozmlácená na padrť, nezbylo nic, jen součástky a ještě k tomu rozbité, tohle by mě nerozrušilo, ale to, co bylo uprostřed toho všeho, byl to papír, na kterém bylo napsané: Včera jsi unikla, ale příště to tak nebude, jsi zvláštní, nejsi upír, ale ani člověk, rozhodl jsem se jednat. Volturiovy to určitě zajímat bude.

Měla jsem strach, a to obrovský. Podívala jsem se na tátu, ten si ale papíru nevšiml, chodil kolem a sledoval kousky aut.

„Tati, ten papír,“ ukázala jsem na něj. Táta se na mě nechápavě podíval a zvedl papír, hned, jak ho uviděl, vytřeštil oči, věděl stejně jako já, že jestli se do toho zapletou Volturiovi, tak… nemáme šanci.

Chvíli přemýšlel, ale nakonec se usmál a otočil se na mě.

„Bello, někdo si z nás vystřelil, Volturiovi tě znají, někdo nás chtěl jenom vyděsit,“ řekl táta.

„A já vím kdo!!!“ zavrčela jsem.

Běžela jsem do domu a vytočila jsem telefon toho dotyčného.

„Haloooooo?“ protáhl to schválně Emmett.

„Emmette, za to zaplatíš, tohle si já líbit nenechám, tohle ne!“ vrčela jsem do telefonu.

Emmett se rozesmál. Třískla jsem s telefonem.

Chtěl válku? Má ji mít.

Šla jsem k sobě do pokoje a vymýšlela plán, došlo mi ale, že teď bude něco čekat, takže to nechám na pokoji. Zatím. Vhodná situace se naskytne sama.

S Edwardem jsem byla domluvená, že mě dnes vyzvedne a vezme do školy.

Přijel na minutu přesně, pozvala jsem ho dál, šli jsme okolo garáže, kde táta pořád něco zkoumal. Edward vytřeštil na zbytky aut oči.

„Emmett?“ zeptal se vyděšeně táty, asi mu to přečetl v myšlenkách.

Táta kývl na souhlas.

„Já ho snad zabiju,“ zavrčel Edward.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Nechal mi doma vzkaz, že o tom, že jsi poloupír, řekne Volturiovým, ale mě potom došlo, že to vědí, no, a ten vzkaz jsem našel u svého rozbitého auta,“ vysvětlil mi.

„Koupí nová auta,“ sliboval nám.

„Ale ne, vlastně je to docela sranda, myslím, že si s Emmettem rozumět budu,“ řekl Charlie.

Šli jsme k Edwardovi do auta.

„Ani jsme se nestihli přivítat,“ politovala jsem, po tváři se mu rozlil krásný úsměv.

„Tak to bychom měli napravit,“ řekl. No, a my se konečně věnovali sobě a já na Emmetta zapomněla. Vlastně jsem zapomněla na všechno.

8. kapitolka---lulukar

Když jsme přijeli do školy, začala jsem vymýšlet pomstu, kterou bych mohla Emmetta potrestat. Napadlo mě vyvěsit po škole jeho fotky v nějakých zajímavých situacích, vrhnout mu na hlavu oběd před celou jídelnou, nebo třeba vyměnit mu jeho jeep za šlapací motorku

Ale pak mě napadlo něco jiného. Alice, která to viděla, se začala smát a Edward, který to viděl, také.

„To bude super."

Ve škole jsme dělali jakoby nic, jen jsem Emmetta propalovala zlostnými pohledy, ten se ale jen usmíval jako měsíček na hnoji, místo aby se začal bát.

Po škole, když mě Edward vezl domů, poprosila jsem ho, jestli by mi nezastavil v nějakém supermarketě a on mi rád vyhověl.

V obchodě jsem koupila láhev kečupu a plyšového medvídka. Zaplatili jsme a rozjeli se ke Cullenům domů, dokud není Emmett doma.

V Emmettově pokoji jsme polili jeho postel kečupem, medvídkovi jsme upárali hlavu(bylo mi ho líto, ale musel se obětovat pro větší dobro). A napsali vzkaz: Příště to budeš ty. Přemýšlela jsem, jak se bude Emmett tvářit, až to uvidí, to byla ovšem záhada i pro Alici.

„Natočím Emmetta na kameru, aby ses taky mohla pokochat pohledem na jeho výraz," řekl Edward poté, co mě odvezl domů.

„Díky, to budu moc ráda, už se nemůžu dočkat, až to uvidím." Nevěděla jsem, co říct dál.

„Tak zatím ahoj."

„Ahoj." Sice se se mnou rozloučil, ale zřejmě se mu taky nechtělo domů. Koukala jsem mu do krásných, medově zlatých očí a přemýšlela, jak ho ještě zdržet.

„Nechceš jít nahoru?" zeptala jsem se ho a doufala, že řekne ano.

„Jistě, rád."

Když jsme vešli do mého pokoje, šel se posadit do houpacího křesla pod oknem. Zajímalo by mě, jak často sem chodí.

„Jak často sem chodíš?" Musela jsem se ho zeptat.

„Promiň, co jsi říkala?" Vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlel a vzhledem k tomu, že se díval na mě, doufala jsem, že to něco budu já.

„Ptala jsem se, jak často sem v noci chodíš."

„Moc často ne, jenom každý-." Nedořekl to a nasadil provinilý výraz.

„Každý co?" zeptala jsem se zděšeně, protože jsem mluvila ze spaní, bála jsem se, aby to nedopadlo tak, že cokoliv řeknu, bude použito proti mě.

„Jenom každý den, jsi ůžasná, když spíš."

„Říkala jsem něco?"

„Jenom..."

„Co?"

„Říkala jsi, že mě miluješ." Zastéěnala jsem.

„Co, není to pravda?" V jeho očích jsem uviděla bolest.

„Je to pravda." Sklopila jsem hlavu a pozorovala špičky svých bot.

Slyšela jsem jak vstal a najednou mě objímal.

„Miluju tě," řekl mi.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří láska - 7. + 8. kapitola: