Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří láska

24.09.2009 (12:00) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4665×

1.kapitola Let

Jmenuji se Isabella Swanova a je mi 17 let, právě letím do zapadákova na konci světa, vlastně do Forks, což je vlastně to samé.-Jsem poloupír v osmnácti se ze mě stane upír doopravdy. Jím lidské jídlo, ale taky piji zvířecí krev .Táta s mámou se rozvedli, táta byl upír a máma člověk když mě porodila, ted už je taky upír a má upířího manžela Phila.- A pořád si opakuji jestli dělám dobře, ne že bych se netěšila, tátu jsem neviděla od 13 let. Ale mám strašný strach z létání.Vím že by se mi asi nic nestalo ale přece jen jsem ještě poloupír. Stačí se podívat na nějaký film ve kterém je letecká katastrofa a už se klepu. Sedím sama u okna a čekám kdo další nastoupí, prohledávám tváře jestli v nich neuvidím strach, ale jediný u koho jsem zahlédla špetku strachu byla šestiletá holčička a to jsem musela hledat dlouho, vlastně když o tom ted přemýšlím tak je tu možnost že jsem si ten strach v její tváři jenom namlouvala. Asi začínám bláznit.

Ani jsem si nevšimla že si ke mně někdo přisedl, byl to postarší muž, který vypadal vážně hrozně, měl otrhané oblečení, ne že bych byla já oblečená nějak elegantně ale tohle mi připadalo vážně divné, byl neoholený, žádný upravený knír, prostě strniště které měl špinavé a tu špínu jsem tipovala na mouku aspon to tak vypadalo, nebo že by droga podobná mouce? Na to jsem nechtěla ani pomyslet. Ale co bylo asi nejhorší strašně smrděl slušně vyjádřeno a i když jsem od něj seděla docela daleko, tak jsem cítila jak mu smrdí z pusy. Je mi divné že ho vůbec v takovém stavu pustily na letiště.

Otočila jsem se od něj zpět k okenku a pozorovala letiště. Už se mi začali hlavou honit myšlenky co by se všechno mohlo stát, když všichni v letadle zmlkli, otočila jsem se a uviděla procházet sedm andělů a to doslova i když, neměli křídla, byli nádherní. Vepředu šel blondatý muž který vypadal přátelsky a vedle něj menší žena který už od pohledu vypadala velice mile. Za nimi šla taková malá černovláska která se na mě usmála a vedle ní kluk z kterého šel trochu strach, za nimi šli- svalnatý kluk a vedle něho nadpřirozeně krásná blondatá dívka, no a úplně vzadu šel kluk, měl hnědo- zlaté vlasy a byl naprosto krásný. Byli to upíři ale byli vegetariani podle zlatých očí.

Celá jeho rodina šla dozadu jenom on si sedl za nás. Dál už jsem se jím nezabývala a dívala se z okna, začali jsme startovat. Než jsem nasedla do letadla předsevzala jsem si že se z okna ani jednou nepodívám, ale ted mi to nešlo nějak dodržet, a to byla chyba udělalo se mi dost nevolno, doufala jsem že letím poprvé a naposledy. Opřela jsem se o sedadlo a zhluboka dýchala, asi to vypadalo dost směšně.

„Ahoj, já jsem Braien a ty?“ Zeptal se mě můj soused.

„Bella.“ Zamumlala jsem protože se mi dělalo čím dál hůř.

„ Za kým jedeš?“ Nenechal se odbýt a to ě štvalo. Navíc z něj šel strach.

„Za tátou.“ Odsekla jsem a doufala že mě už nechá na pokoji, nechtěla jsem být hrubá, ale chtěla jsem klid.

„A proč?“ Zeptal se.

„To je snad moje věc.“ Řekla jsem naštvaně.

Zdálo se že ho to nijak nevyvedlo z míry.

„Doprovodím tě.“Řekl. Ten nádherný kluk za námi zavrčel. Zavrčel?? Překvapeně jsem se na něj podívala ale on se na mě nedíval díval se na  Braieana.

„ Ne trefím sama.“ Odsekla jsem znovu.

„ Ale no tak…“ Řekl a začal být vážně dotěrný, pohladil mě po tváři.

„Nesahejte na mě!

„ Pust ji!“ Ozval se za námi ten nejkrásnější hlas který jsem kdy v životě slyšela.

Braien se překvapeně otočil a když vyděl naštvaný, ne to je slabé slovo, přímo zuřivý výraz v klukovském obličeji, hned mě pustil, musela jsem ale říct že z něho strach trochu šel.

Braien se zvedl a šel si sednout jinam.

Vděčně jsem se na toho kluka usmála „Děkuju.“ Řekla jsem .

Usmál se na mně pokřiveným úsměvem který i kdybych ho sledovala pár století, nikdy bych se ho nenabažila.

„Není zač.“

Ještě jednou jsem se na něj podívala - snažila jsem si zapamatovat obrysy jeho obličeje, bylo mi totiž jasné že někoho takového už hodně dlouho neuvidím-a otočila jsem se zpět k oknu. Začala se zase ozývat moje nevolnost, přes to drama které se tu ted událo jsem na svoji nevolnost zapomněla.

Turbulence skvělí bylo mi vážně hůř.

A zrovna přišla letuška a podávala mi tác s jídlem. To bych si dala, pomyslela jsem si ironicky.

„Nemohla bych raději prosím dostat sklenku vody?“

„Jistě“ Usmála se na mě.

Podala mi sklenici a já jsem se hned cítila líp. Ale radost mě rychle přešla protože jsme zrovna letěli nad mořem, snažila jsem se na to nemyslet, ale to bylo docela těžký.Otočila jsem se zády k oknu a dívala jsem se na svoji sklenici z vodou která mi tentokrát nepomohla.

Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se namyslet na všechny ty tragické filmy. Což byl pro mě nadlidský úkol. A sama jsem byla překvapená jak moc jich znám.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se s obavou v hlase ten kluk za mnou.

„ Ne.“ Hlesla jsem

Zvedl se a sedl si ke mně.

„Chceš něco vodu, jídlo?“zeptal se mě.

Jenom jsem zavrtěla hlavou že ne.

„Z čeho je ti špatně?“Vyptával se dál.

„Já se bojím.“zamumlala jsem.

„Čeho?“

„Že spadne letadlo.“ Zamumlala jsem znovu.

Podívala jsem se na něj, viditelně si oddychl a usmíval se.

„To není k smíchu, ty jelikož jsi upír tak by jsi přežil a tvoje rodina taky, ale já jsem zatím poloupír, takže si nemůžu být jistá.“šeptala jsem.

Vykuleně se na mně díval. „Ty jsi poloupír?“ zeptal se, přikývla jsem.

„Pověz mi něco o sobě.“ Pobídl mě.

„Moje máma se seznámila s tátou když byla člověk ale on byl upír, zamilovali se do sebe, vzali se a máma otěhotněla, bylo to nebezpečné rostl v ní upír, ale nakonec porodila mě. Málem zemřela ale táta ji zachránil, udělal z ní upíra. Ale asi po sedmi letech jim to přestalo klapat, rozvedli se a já odjela s mámou na Aljašku, máma si, asi když mi bylo deset našla přítele, byl to taky upír a po roce se vzali, Phil ale hodně cestoval a máma zůstávala se mnou doma, nebyla ale štastná tak jsem se rozhodla že se vrátím k tátovi do Forks.

Jako poloupír můžu spát a jíst lidské jídlo, můžu brečet a taky se červenat. Ale v osmnácti se ze mě stane upír doopravdy bude to přeměna jako z člověka na upíra.“Dokončila jsem svůj proslov, ani jednou mě nepřerušil.

„Kolik ti je?“zeptal se mě.

„Sedmnáct.“

„Kdy máš narozeniny?“

„Za dva týdny.“

„Aha“ řekl a vypadal že nad něčím přemýšlel. „To je zajímavé, nikdy jsem nikoho takového neviděl, jen jsem o nich slyšel.“

Usmála jsem se na něj. Podívala jsem se mu do očí, ůplně jsem se v nich topila.

„Ehm máš nějakou schopnost?“ Zeptal se po chvíli.

„Jasně když se na někoho dlouho dívám začne hořet.“ Řekla jsem vážně, dívala jsem se jak Edward stuhl, To jsem nevydržela a začala jsem se hlasitě smát.

„Dělám si srandu, jsem štít, neboj se, nenechám tě shořet.“ Řekla jsem mu a zase se zasmála.

„Vydím že s tebou nuda nebude.“ Řekl a začal se smát taky.

Jeho přítomnost mě pomalu začala uklidňovat, přestalo mi být špatně. Ale už se mělo přistávat, nenáviděla jsem ty zalehnuté uši.

Edward jsi všimnul že jsem nějak znejistěla.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Ale ne, už chci přistát.“ Povzdechla jsem.

„PROSÍME CESTUJÍCÍ ABY SE PŘIPOUTALI.“ mluvil hlas z reproduktoru.

Edward zůstal sedět semnou

„Nemusíš tu semnou být.“ Řekla jsem.

„Já chci.“

Usmála jsem se na něj, usměv mi oplatil.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří láska: