Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 17. kapitola

19.07.2012 (11:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3646×

Pohled: Bella

Ano, asi jsem se zbláznila. Já, Isabella Cullenová, stoletá upírka, jsem nejspíše přišla o rozum. Jak jinak se dá vysvětlit to, že jsem se ze svobodné vůle pustila do úklidu svého miniaturního pokoje? Navíc, když k tomu ještě přičteme fakt, že až do mého zásahu vypadal jako ze škatulky…

Místo toho se teď na posteli vršily hory čistého, a již i pěkně pomuchlaného oblečení, které jsem nervózně řadila podle barev a poté ho ukládala zpět do skříně.

Byla jsem celá nesvá, a ač jsem si to nechtěla přiznat, z velké části za to mohl Edward – ten protivný puberťák, který mi v hlavě nadělal pěknou paseku.

A stejně nervózní jsem byla i z Emmetta – z jeho nepříliš vítaného příjezdu a především z jeho rozhovoru s Edwardem. Nejenže byl Emmett pořádný nervák, který by mu byl schopen při sebemenší nevhodné poznámce, a těch měl ten kluk v rukávu snad celý pytel, utrhnout hlavu, ale také jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli o to stojím.

Vždyť ono by bylo snad pro všechny lepší, kdybychom se s Edwardem navzájem ignorovali, no ne? Kdybychom kolem sebe prostě chodili jako dva cizí lidé… Také jsme přesně tohle byli. Tedy, já jsem nezapadala do té kategorie s názvem Lidé, ale pro sebe jsme byli dva cizinci, kteří o sobě vlastně vůbec nic nevěděli.

S povzdechem jsem odhodila na jednu z hromádek světle žluté tričko, které na sobě mělo jasně červenou skvrnu od kečupu – když Rose obědvá, většinou jídlo skončí všude jinde, než v jejím žaludku – když se dveře s vrznutím otevřely a poté s prásknutím opět zavřely. O několik vteřin později jsem již zaslechla Edwardovy kroky, dunící po schodišti.

V duchu jsem se pouze modlila, aby teď nezamířil k mému pokoji, neměla jsem chuť ho vidět. To, po čem jsem v tu chvíli toužila nejvíce, byla alespoň krátká chvíle samoty… Což ale bylo v tomhle domě, s ukřičenými nadřízenými, ještě ukřičenější holčinou, egoistickým a nejspíš právě i rozzuřeným teenagerem a mým neméně otravným bratrem, dost nereálné.

K mému nevelkému nadšení se ale Edward vydal rovnou k mým dveřím. Bez zaklepání je otevřel a já slyšela, že se zastavil mezi dveřmi.

„Bello?“ oslovil mě hlasem, ve kterém jsem neslyšela vůbec žádné emoce. Tak to je perfektní… Nejenže si odmítne vyslechnout jakékoliv vysvětlení - ačkoliv sama nechápu, proč jsem mu měla v úmyslu něco vysvětlovat, když do toho zrovna jemu vůbec nic nebylo, ale i upír může mít dočasně pomatené smysly – ale ještě se bezdůvodně naštve?

Rozčileně jsem se otočila, připravena mu okamžitě vmést do obličeje, že takového ignoranta, jako je on, jsem ještě nepotkala. Zasekla jsem se ale v polovině pohybu a zůstala jsem na něj civět s pootevřenou pusou, obočí přitom nepřirozeně zdvižené.

Stál mezi dveřmi, ledabyle opřený o dveře… Jo, na tom ještě nic tak zvláštního nebylo. V ruce ale držel kytku větší, než byla jeho hlava, a ve tváři měl zvláštně přiblblý výraz.

Proboha, Emmett si s ním měl promluvit, a ne ho zfetovat!

„Přišel jsem se omluvit,“ pokračoval Edward a po tváři se mu rozlil dost zvláštní úsměv, který jsem na jeho tváři ještě neviděla.

„Ty? Omluvit?“ žasla jsem a založila si ruce na hrudi. „Tak dobře, co to do tebe Emmett dostal za svinstvo?“ zeptala jsem se s podezřívavým výrazem ve tváři. Chvíli na mě jen nechápavě civěl a pak zběsile zakroutil hlavou.

„Nic!“ vyhrkl a poté se opět usmál. „Prostě mi došlo, že jsem to asi dneska trošku přehnal. Neměl jsem tak vyjet.“ Pokrčil rameny a udělal dva kroky směrem ke mně. S každou další chvílí mi čím dál tím více přestávalo vadit, že mi tu právě narušuje můj uklízecí rituál.

Změřila jsem si ho nedůvěřivým pohledem. „To myslíš vážně?“ zeptala jsem se ho s hlasem plným pochyb. U něj takovéhle chování prostě nebylo normální!

„Ne, já tu stojím jako tupec s kytkou v ruce jenom pro srandu králíků,“ odpověděl mi nakvašeně a sklopil zrak.

„Tak promiň, já jenom… U kluka jako jsi ty bych nečekala, že slovo „promiň“ vůbec zná,“ přiznala jsem s úsměvem a hlavou jsem pokynula k pugétu, který držel v ruce.

„To je pro mě?“ zeptala jsem se tiše.

„Ne, to je pro jednu šíleně protivnou a panovačnou chůvu mé sestra, která mi tady už nějaký ten pátek pije krev a náhodou má taky dost sexy zadek. Takže… Pokud jsi to ani se svou vysokou inteligencí nedokázala pochopit, tak ano, je to pro tebe,“ ukončil svůj proslov a podal mi ji. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Ale… Ještě jsem od tebe stále neslyšela tu nejdůležitější část omluvy. Mezi tím svým srdceryvným proslovem jsi zapomněl jedno dosti důležité slovo.“ Podíval se na mě, jako kdybych se zbláznila.

„Ženská, tobě se člověk prostě nezavděčí,“ prohlásil s povzdechem a zakroutil hlavu. Poté se na mě ale podíval a řekl: „Promiň, že jsem se tak choval. Do smrti dobrý?“ Tak to také bylo dost zvláštní, a v tomto případě i dost nereálné, slovní spojení, vzhledem k tomu, že já byla na rozdíl od něj nesmrtelná, ale což o to.

Poté nastalo absolutní ticho, ale nebylo z těch, kdy se člověk cítí příšerně trapně a snaží se najít jakékoli smysluplné téma k hovoru, aby se mu ho podařilo přerušit. Tohle bylo z těch, kdy člověk ví, že všechno, co se říct mělo, již řečeno bylo a další slova stejně nevysvětlí to, co by chtěl člověk doopravdy říct.

A tak jsme tam prostě stáli jako dvě sochy a vzájemně jsme se pozorovali. Věděla jsem, že by stačilo, pouze zvednout ruku, abych se ho mohla dotknout. Na jednu stranu mě to neskutečně lákalo, ale na tu druhou jsem věděla, že tohle celé je špatně. Úplně špatně.

I tak ale veškeré mé přesvědčení o tom, že bychom se k sobě s klidem dokázali chovat jako dva cizí lidé, náhle zmizelo. Pomalu mi docházelo, že i kdyby se to podařilo mně, on by stejně nespolupracoval. A co víc, stále bydlíme v jednom domě, a nejspíše ještě i dlouho budeme.

Z mého rozjímání mě vyrušil Edward. Nakonec to byl on, kdo mým směrem natáhl ruku a jemně mi jí přejel po hřbetu ruky.

Proboha, tohle mi začíná dost silně připomínat ty pitomé slaďáky, které Elisabeth pozoruje každé odpoledne v televizi, pomyslela jsem si znechuceně.

Edward mě chtěl očividně v mé myšlence podpořit. Pomalu se ke mně sklonil, a já měla sto chutí uhnout a rozeběhnout se tak daleko, jak by to jen bylo možné.

Tohle bylo totiž celý postavený na hlavu.

Naše nosy se již téměř dotýkaly, když se Edward zastavil. Nechápala jsem proč, a ani jsem po tom pídit nechtěla. Stoupla jsem si na špičky a rty se jemně otřela o ty jeho.

Pak jsem se ale vrátila zpět nohama na zem a vydala se ke dveřím. V hlavě jsem měla zmatek ze svého vlastního konání. Edward zůstal stát na místě, oči přitom nechápavě upírajíc mým směrem.

„Edwarde, v tomhle ohledu se máš nejspíš ještě hodně co učit, ale... Nemyslím si, že zrovna já jsem ta správné učitelka,“ řekla jsem mu a s pocity, které uvnitř mé vedly hotovou bitvu, jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje. 

Tak, další kapitola je za námi. Doufáme, že se alespoň trochu líbila a že tu zanecháte svůj komentář.

A zároveň také samozřejmě děkujeme za ty, které jste zanechaly pod minulou kapitolou. Jste skvělé! :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 17. kapitola: