Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 11. kapitola

01.06.2012 (20:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3607×

Dostat Elisabeth do domu nebylo zrovna nejjednodušší…

Ukázalo se totiž, že to auto s řidičem nebylo jejich, nýbrž společnosti, kterou si najímaly na odvoz, a zástupce, tedy tak se nazval řidič, Elisabeth odmítl vpustit do vozu s tím, že to po ní nebude uklízet.

Jí to nevadilo, stejně tak jako jí nevadilo, že ji musím dostat domů sama, což sice pro upíra není problém, ale pro upíra, co se nechce prozradit, už ano.

Naštvaně jsem si odfrkla, oběma rukama stále přidržovala nepřirozeně vyhublou postavu opilé blondýny a s rozhořčeným výrazem sledovala, jak se to anglické auto vzdaluje stále víc a víc.  

Skeptickým pohledem jsem sjela Elisabeth – rozcuchané vlasy, oblečení polité alkoholem, všechna řasenka – a že jí bylo – rozmazaná až na bradě a ve tváři zelená barva doladěná prapodivným úšklebkem.

Vydechla jsem, rozhlédla se kolem sebe a s protočení očí a myšlenkou, že to přece nemám zapotřebí, si ji hodila na záda. V tu chvíli jsem nezkoumala, jestli má hlavu vepředu nebo vzadu, dole nebo nahoře, nezkoumala to totiž ani ona, jelikož během pár sekund mého dusavého běhu usnula. A tak jsem musela utíkat přes půl Londýna s chrápající paní domu.

Doběhla jsem před dům a prudce se před ním zastavila. Elisabeth jsem si sundala ze zad a zabouchala na dveře. Nebyla jsem překvapená, když jsem uslyšela hádku, která se vevnitř strhla mezi Edwardem a panem Masenem – ani jeden mi nechtěl dojít otevřít.

Zabouchala jsem znova a byla rozhodnutá, že jestli se nikdo nepřeřítí do dvaceti sekund, Masenovi budou bez dveří. Naštěstí ale po pár neslušných slovech přišel otevřít dveře pan Masen. Z jeho naštvaného a nepřístupného se při pohledu na mě stal omluvný a podlejzácký, když si ale všiml, co jednou rukou podpírám, zrudnul, zbělal a vyděšeně začal volat Edwarda.

„Co je zas?“ ozval se jeho hlas ze schodů. Otec mu ustoupil z cesty, aby nás mohl spatřit. Jeho reakce byla stejná jako jeho otce. Jen on místo toho nezačal na nikoho křičet, ale rychle mi přiběhl na pomoc a vzal mi svou matku z rukou. Zmateně jsem se na něj podívala. Zdálo se mi to, nebo se zachoval jako správný chlap a ne jako jeho otec?

„Děkuji,“ vydechla jsem a snažila se předstírat, že se mi ulevilo.

„Já myslel, že se z toho dostala,“ poznamenal smutně, vzal ji do náruče a nesl ji do postele.

„Isabello, ani nevím jak…“ Pana Masena a jeho trapné řeči jsem umlčela mávnutím ruky a vydala se za Edwardem nahoru. Vím, jaké to je, když vás rodiče zklamou, a taky vím, že by na to rozhodně neměl být sám. Malá rozmazlená Rosalie jej asi nepodrží a otec? Ani nemluvím…

Vlezla jsem do pokoje, ve kterém jsem předtím ještě nebyla, ale věděla jsem, že je to ložnice Elisabeth. Na posteli ležela v nepřirozené poloze a Edward seděl vedle ní a držel ji za ruku. Nedokázala jsem to popsat, ale při pohledu na tuto scénu jsem byla úplně kakaová. Opřela jsem se o futra dveří a užívala si ty chvilky, kdy se Edward chová jako chlap, a ne puberťácká kopie svého otce. Byla jsem potichu, ale on si mě stejně všiml, protože otočil hlavu mým směrem.

„Omlouvám se,“ kuňkla jsem a sklopila pohled.

„Za co, prosím tě?“ Z jeho hlasu jsem cítila lehký náznak úsměvu, ulevilo se mi.

„Asi jsem ji neměla nechat pít, ale nevěděla jsem, že se tahle zřídí,“ odpověděla jsem a znovu se na něj podívala. Nevypadal naštvaně, spíš vděčně.

„To neřeš, není to tvoje chyba. Já ti děkuju, že jsi ji tam někde nenechala a dostala ji domů, i když vůbec nechápu jak.“ Znovu se na ni otočil, pohladil ji po vlasech a vstal z postele. Poodstoupila jsem ode dveří, aby mohl projít.

Zastavil se za dveřmi, zavřel je a podíval se na mě, pohled jsem mu oplácela, i když byl na můj vkus – nebo možná vychování – moc blízko. Tázavě jsem zvedla obočí a zkoumala žilky v jeho svítivě zelených očích. Něco se se mnou dělo a rozhodně to nebylo dobré, dobré pro mě, pro něj, pro nikoho.

„Ty se mě nezeptáš, jestli už jsem tu knížku přečetl?“ zeptal se a já měla pocit, že jeho pubertální já je zase částečně zpátky. Bylo to divné, ale ulevilo se mi, ještě chvíli by se choval hezky a já… vůbec netuším, co by se stalo.

Zasmála jsem se. „Obávám se, že znám odpověď,“ odpověděla jsem a trochu do něj šťouchla. Chtěla jsem, aby to vypadalo jako přátelské gesto, ale spíš jsem se snažila jej trošku odstrčit. A to nejen kvůli jeho svalům, očím nebo vlasům, ale kvůli tomu, že jeho krev pro mě začala být až příliš lákavá, a to jsem na lovu byla nedávno.

„Já ale začal,“ zasmál se taky. „Chtěl jsem ti udělat radost, jenže se to nějak zvrtlo a já usnul. Mimochodem, víš, že je ta knížka příšerně nudná?“ Pravou ruku položil na zeď za mnou a zase jsme byli stejně blízko jako předtím. Zoufale jsem si povzdychla, natočila hlavu na stranu a pokusila se nadechnout vzduchu, který by obsahoval co nejméně jeho esence.

„Vím,“ pokusila jsem se o uvolněný smích, ale znělo to spíš nervózně a strnule.

„Aha,“ uchechtl se. „A nemohla bys mi říct, o čem to je? Prosííím, ostatní knížky přečtu sám, slibuju,“ zakňučel a ukázal mi dva prsty jako malý skautík.

Vzhledem k tomu, že to byla jedna z mála možností, jak konečně začít dýchat, aniž bych mu něco při uvolňování sama sebe z jeho blízkosti nezlomila, jsem beze slova oddaně kývla hlavou. Následoval jeho nadšený úsměv a pak se konečně odtáhl. Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak jdeme, ale je to nadlouho,“ upozornila jsem ho se smíchem a vydali jsme se k němu do pokoje.

„Stejně se mi nechce spát,“ poznamenal a už otvíral dveře.

„A co já?“ upozornila jsem na svou maličkost, i když v podstatě zbytečně.

„Jestli se ti chce spát, tak já nemám problém se s tebou podělit o postel.“ Ano, teď už byl zpátky definitivně.

„Děkuji, nechci,“ pokusila jsem se o znechucený tón, ale ve skutečnosti se mi to nezdálo jako až tak špatný nápad. Byla jsem zděšena sama sebou.

„Říkáš teď,“ zasmál se a hodil po mě pohled á la jsem neodolatejnej a dostanu tě. Jen jsem nevěřícně zvedla obočí.

Jeho další poznámky na mou osobu jsem ignorovala a věnovala se výkladu Olivera Twista. Sama jsem musela uznat, že to není zrovna kniha pro jeho věkovou nebo spíš mentální kategorii, nicméně měl ji na seznamu. Jenže jsem ani já bohužel nebyla o moc zajímavější než kniha a Edward byl do dvou hodin tuhej – a to jsem nebyla ještě ani v půlce. Vstala jsem ze židle a přešla k posteli, abych ho přikryla.

Ani nevím, jak se to stalo, ale má ruka jej samovolně pohladila po tváři a má pusa se roztáhla do úsměvu. Rychle jsem se chtěla odtáhnout, ale chytila mě jeho ruka. Příšerně jsem se lekla, že nespí, ale jeho zachrápání mě ujistilo. Opatrně jsem vyvlékla svou ruku z jeho sevření, na člověka bylo dost pevné, ale problém mi to neudělalo. Užuž jsem za sebou zavírala dveře od pokoje, když se ozval tichý šepot.

„Bello…“

Rychle jsem za sebou zabouchla a svezla se po stěně vedle dveří. Jemu se o mně zdá? Je to dobře nebo špatně? Mám se smát nebo vzlykat? Jedno vím jistě, musím se od něj držet dál!

Minulá kapitola byla delší, takže tahle je zase taková průměrná, takže budu ráda, když tu nebudou komentáře o delších kapitolách. :D My jsme taky jenom lidi, a pokud chcete kapitoly aspoň docela často, tak se prostě všichni budeme muset smířit s tím, že dlouhé nebudou. :) 

Jinak děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, snad i zde se nějaké najdou, i když vím, že kapitola nebyla z těch nejlepších. Předem děkujeme. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 11. kapitola: