Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 22. kapitola

03.08.2013 (16:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1609×

Po dlouhé době vás zase zdravím. Procházela jsem si menší psací krizí, a tak se stalo, že kapitola nepřibyla opravdu hodně dlouho... Ale už jsem se dala relativně dohromady a zase píšu (i když nemám moc volného času, takže kapitoly budou pořád přibývat pomalu).

Každopádně jako menší náhradu přidávám trailer, který jsem vyrobila už před nějakým časem, abych se zase dostala do psací formy. 

Když se pak o pár hodin později na náměstí objevila Isabella Swanová a postavila se na stráž kousek od okna, ze kterého jsem hleděl, musel jsem připustit, na čem jsem. Hledíc do její tváře ukryté ve stínu kápě jsem mohl zahlédnout čokoládové oči a v nich dobře ukrývanou něhu. A nezbývalo mi, než si přiznat pravdu.

Zamiloval jsem se.

Ne do upíra nebo člověka. Ale do čarodějky. Smrtijedky.

Zamiloval jsem se do Isabelly Swanové.

„Takže, jak se tedy rozdělíme? Kdo půjde hledat viteály a kdo bezovou hůlku?" zeptala se Alice, když jsme druhý den seděli všichni v obýváku a snažili se vymyslet co nejlepší plán.

„Navrhuju, aby Harry, Ron, Jasper, Alice a Rosalie šli hledat viteály, zatímco my ostatní bychom se vydali na cestu za Voldemortem a hůlkou," řekl zamyšleně Carlisle.

„Nelíbí se mi, že Hermiona má jít s vámi a ne s námi," prohlásil otevřeně Ron. Bylo hezké, že chtěl mít svou lásku u sebe, ale to teď muselo jít stranou.

„Bude to tak lepší. Takhle bude pro upíry jednodušší vás ochránit," odpověděl jsem a většina přikývla. Co mě překvapilo, Hermiona nic nenamítala, i když měla vůči relikviím smrti jisté výhrady.

„Neustále budeme v kontaktu," řekla Alice a zamávala mobilem, který držela v ruce. Jako čaroděj jsem se lidskou technikou nikdy nezajímal, teď bych bez ní však skoro nedokázal žít. A měl jsem v plánu v brzké době pořídit mobily i naší čarodějnické trojce.

„Asi bychom měli co nejrychleji vyrazit, ne?" navrhl Emmett.

„Nejdřív bych vám ale měl něco říct," navrhl jsem nejistě. Jasper a dokonce i Alice mě podpořili úsměvy a souhlasnými myšlenkami. Ostatní jen čekali, co mám na srdci.

„Myslím, že jsem se zamiloval...," zašeptal jsem a čekal na různorodé reakce, které také hned přišly. Někteří, jako Esmé, na mě jen klidně s úsměvem hleděli, většina však - a především ta lidská část - ze sebe chrlila nespočet otázek.

„Co?"

„Kdy?"

„Jak?"

„Do koho?"

Umlčel jsem je jedním mávnutím ruky.

„Nevím jak, kdy nebo proč se to stalo. Prostě jsem se zamiloval do Isabelly Swanové," vysvětlil jsem a kolem zavládlo ticho. Prohlížel jsem si překvapené, šťastné a zmatené myšlenky.

„Zrovna tu bych teda nečekal," zakroutil Harry hlavou.

„Hehe, náš nepřítel," přidal se Emmett. „Budeš ji muset za pomocí svého šarmu přetáhnout na naši stranu."

„Vážně skvělé," povzdechl jsem si. „To není žadná sranda. Co když se budu muset proti ní postavit v boji?"

„Pak jí neublížíš. Budeš ji chránit," podívala se na mě vážně Esmé.

„A přetáhneš ji na naši stranu," dodal hned Emmett.

„Dej už s tím přetahováním pokoj," zpražil jsem ho pohledem a chtěl pokračovat, ale přerušila mě Alice.

„Žádný strach. Nějak to zvládneme," řekla s úsměvem.

O pár dnů později

Běžel jsem lesem tak rychle, jak jen to šlo. Kolem panovala hluboká tma a ticho. Po bouři, která tu řádila ještě před necelou hodinou, nebylo ani stopy. Po mém boku se řítili Carlisle, Esmé a Emmett, nesoucí na zádech Hermionu. Věděli jsme už, kde se nachází bezová hůlka. Ale věděl to i Voldemort. A právě teď byl na cestě, pokud ji už tedy nedržel ve svých dlouhých kostnatých prstech.

V hlavě jsem si to všechno znova procházel. Všechny souvislosti ohledně stávajícího majitele nejmocnější hůlky světa. A nechápal jsem, jak nám to mohlo dojít tak pozdě.

Konečně jsme se dostali na místo určení. Hrob Albuse Brumbála.

Naše pohledy utkvěly na rozlámané náhrobní desce. Přišli jsme pozdě.

„Byl tu dřív, že?" zeptala se tiše Esmé.

„Vypadá to tak. Náš úhlavní nepřítel získal bezovou hůlku," zamumlal jsem zklamaně. Tohle měl být náš vrcholný triumf. Bedlivě jsme sledovali myšlenky i činy Smrtijedů, dokonce jsem jednou nahlédl do temné mysli Toma Raddlea, a byli si téměř jistí, že stihneme hůlku získat dřív, ale...

„Teď už ho nedokáže nikdo zastavit," řekl ponuře Emmett.

„To nepřichází v úvahu," zamítla to hned Hermiona. „Máme Harryho a taky vás, upíry."

„Pokud budeme předpokládat, že normální upír dokáže porazit tak mocného čaroděje…,“ podotknul jsem. Nedalo se předpokládat, jak se celá situace nakonec vyvine. Tak rozdílné světy se ještě nikdy nepropletly. Už jen představa, že by do Voldemorta zkoušel někdo střílet z pažby, byla nereálná, co teprve konfrontace s upírem.

„Asi bychom se měli vrátit do sídla. Druhá skupina možná měla za tu dobu víc štěstí," navrhl Carlisle. V to jsem taky doufal. Snad aspoň hledání viteálů bylo úspěšné.

V tu chvíli se mi rozvibroval mobil v kapse a na displeji blikl příchozí hovor od Alice.

Ve stejnou dobu - pohled Alice

Všechno se to pokazilo. Smrtijedi na nás přichystali past. Procházeli jsme městem ve dvou od sebe vzdálených skupinkách, já s Ronem a Jasperem a Harry s Rosalie, v pátrání za viteály, když jsem dostala vizi, jak skupina Voldemortových poskoků útočí na Harryho a Rose.

Útočníkům se povedlo je zaskočit a dřív, než jsme se k nim stihli my dostat, byli už oba pryč. Netušila jsem, které kouzlo na jejich omráčení použili, faktem ale bylo, že Smrtijedi dokázali unést velmi dobrého čaroděje a upírku, na kterou některá kouzla nefungovala.

Nedávalo to smysl. Měli jsme být neohrožená skupina, kterou nic nedokáže překvapit, a přesto… Přesto se Smrtijedům nějak povedlo Pottera vypátrat a unést jeho i Rose. Jen jsem doufala, že se sestra dokáže chovat jako člověk nebo čaroděj dost dobře na to, aby neodhalili naše upíří tajemství.

Vytáhla jsem mobil a vytočila Edwardovo číslo.

„Ehm… Máme menší problém,“ řekla jsem tiše, zatímco jsme už s Jazzem a Ronem mířili do bezpečí domu na Grimmauldově ulici.

„Co se stalo?“ zeptal se s pochmurnou náladou můj rezavý bráška. Díky své další vizi jsem věděla, že jejich cesta byla taky neúspěšná. Tolik smůly v jeden den…

„Smrtijedi přichystali past. Odvedli Harryho a Rosalie,“ oznámila jsem a pak mu i podrobně popsala celou situaci.

„A nevíte, kam je odnesli, že?“ vytušil správně. V pozadí jsem zaslechla šokovaná slova Hermiony, ptající se, jesli je v pořádku aspoň Ron. Ten v mezičase hustil do Jaspera, že se musíme okamžitě vydat na záchrannou misi.

„Kdybychom to věděli, už bychom byli tam,“ odpověděla jsem Edwardovi a zároveň tak znova připomněla Weasleymu, proč míříme do úkrytu.

„Dobře. Sejdeme se na smluveném místě a odtamtud se dostanem domů, kde se dohodneme, co dál. My tam budeme tak za pět minut,“ rozhodl a zavěsil. Ještě, že měl neviditelný plášť u sebe výjimečně Edward, a my tak nezůstali odříznutí od úkrytu. Schovala jsem mobil zpátky do kapsy a podívala se na mého klidného manžela a remcajícího čaroděje vedle něj.

„Dejte mi ruce. Jdeme za druhou skupinou,“ řekla jsem tiše a rozhlédla se kolem, jestli nám někdo věnuje byť jen špetku pozornosti. Další chyby už jsme si dovolit nemohli.

Ocitli jsme se v lesíku poblíž Edinburgu, kde jsme tentokrát měli dohodnuto krizové setkávací místo. Jen pár okamžiků po nás se objevili i Edward, Hermiona, Emmett, Esmé a Carlisle.

„Dneska se nám nějak lepí na paty smůla,“ zamumlal tiše Emmett ve snaze pozvednout trochu náladu všech ostatních.

Přesun do domu po malých skupinkách proběhl bez problémů a naší pozornosti neunikl fakt, že na náměstí je jen jeden hlídkující Smrtijed. Bylo jasné, že všichni ostatní se shromáždili tam, kde byl teď Harry. Ale kde to bylo? V sídle Malfoyových, kde se konala většina setkání, nebo v nějakém tajném Voldemortově doupěti?

„Jdeme k Malfoyovým?“ Ron se na nás všechny odhodlaně podíval, když jsme si posedali v obývacím pokoji.

„My ale nevíme, jestli tam jsou. A měli bychom jít na jistotu,“ namítl Jasper alias náš taktik.

„Musíme je najít co nejrychleji. Kdo ví, co tam s nimi teď Vy-víte-kdo dělá. A my tu jen ztrácíme čas debatováním,“ oponovala mu hned Hermiona.

A pak jako blesk z čistého nebe, dar v komplikované situaci, mě navštívila další vize.

Harry a Rosalie leželi bezvládně na zemi v nějakém vězení. Nad nimi se skláněla jemná dívka s blond vlasy a upřímnýma očima. Lenka.

„Přiveďte Pána,“ rozlehl se kolem ostrý hlas Belatrix Lestrangeové.

„Neměli bychom Pottera nejdřív vyslechnout?“ hádal se s ní druhý hlas, starší, hrubší, syčivější. Hlas Luciuse Malfoye.

Teď už jsem měla jistotu. Přejela jsem zrakem po všech v pokoji. 

„Jsou v Malfoyovic sídle.“

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 22. kapitola: