Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Unintended - 4. kapitola

21.11.2010 (10:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1314×

Další kapitola je tu a s ní i můj dotaz. Má vůbec cenu pokračovat nadále v publikování této povídky? Minule jste komentář nezanechali, a tak jsem trochu na pochybách, jestli to vůbec ještě čtete. Samozřejmě, jediná, která zanechala komentář, byla Texy, pro kterou i tuto povídku dopíšu, ať se děje cokoliv, ale jen se vás chci zeptat, jestli má vůbec cenu zabírat touto povídkou místo na těchto stránkách. Prosím, vyjádřete se a teď už si vychutnejte další kapitolu.

Můžete tak učinit i při zvuku další mé oblíbené písničky, rovněž od skupiny Muse, která mi ke psaní této kapitoly dopomohla.

4. kapitola

„Bello!“ snažil se mě zastavit Edward, zatímco jsem utíkala od toho hrůzného pokoje a posléze i z tohoto domu. Potřebovala jsem být sama.

„Nech mě o samotě,“ křikla jsem na něj mezi vzlyky. Vzlyky bez slz… jak taky jinak.

Doběhla jsem až k jezírku, u kterého jsme často vysedávali s Edwardem, dneska to však bylo jen útočiště pro mé zmatené, zkroušené myšlenky.

Usedla jsem na kraj hluboké jezerní vody, která skrývala mnohá tajemství a mně vždy neuvěřitelně fascinovala. Měla barvu tmavé modři, která mi vždy vehnala myšlenky na temnou noc bez měsíce a hvězd, kdy se i ty nejpodivnější individua ukrývají. Dnes mi ale připomněla ty velké, temné a záhadné oči. Oči, kterým jsem dosud nepřikládala velký význam, ale má mysl si zřejmě dělá, co chce.

„Isabello?“ Trhla jsem sebou při zvuku svého jména a prudce jsem se otočila. Ale opět se před mým pohledem objevily ty hluboké oči. Sním či bdím? Ptala jsem se sama sebe a nenacházela odpovědi.

„Isabello, jste to vy?“ zeptala se mě ta osoba znova a já konečně pohlédla i do jeho tváře. Zdálo se, že tu opravdu je, ale jak je to možné?

„Chrisi! Co tu děláte?“ dostala jsem konečně ze sebe a tak pomalu, abych ho nevyděsila svou rychlostí, jsem se postavila. A až teď jsem si uvědomila, že asi musí působit podivně, že mám v lese na sobě lodičky. Jak pravděpodobné je, že si toho nevšimne?

„Neměl bych se na to zeptat spíše já vás? Copak se tak křehká a krásná žena, jako jste vy, nebojí v tomto temném lese a ještě ke všemu uprostřed hluboké noci?“ zeptal se mě. A já se musela v duchu pousmát při spojení křehká žena… kdyby tak tušil.

„Nebojím se, mám lesy ráda, už odmalička jsem v nich nalézala útočiště.“ Nelhala jsem, opravdu jsem ještě jako malá holka, dávno před tím, než mě našel Carlisle, bydlela blízko lesa a často jsem tam utíkala, byl mým přítelem, který mi vždy poskytl ochranu, kterou jsem nenalézala nikde jinde…

„Isabello?“ vytrhl mě z přemýšlení Chris.

„Ou, promiňte, trochu jsem se zamyslela… Co tu ostatně děláte vy?“

„Řekl bych, že to samé co vy – skrývám se.“

„Před kým pak se skrýváte? A navíc, tak daleko od Londýna, to jste si pěkně zašel,“ zažertovala jsem.

„Ne, tak to není,“ usmál se. „Mám tu nedaleko chatu, a tak jsem sem vzal syna. Je tu nádherná příroda, tak ať si taky užije něco jiného než jen ruch velkoměsta.“

„To ano,“ souhlasila jsem, „je tu krásně. Vždycky se sem ráda vracím, i když je nyní mým domovem Londýn, na tento domov nezapomenu nikdy.“

„Ano ovšem, vy tu máte rodinu, že? Úplně mi vypadlo, že jste sem vlastně přijela kvůli té záležitosti, se kterou přišel váš pan manžel, když jsem byl zrovna u vás.“

„Ano, přijeli jsme sem za rodinou to řešit, ale je to bezradné…“ povzdychla jsem si.

„Odkdy se vy vzdáváte?“

„Nevzdávám se, je nevím co dál. A bojím se toho,“ svěřila jsem se.

„Nebojte se, vždycky má vše nějaký důvod a to správné řešení, i když to zpočátku nevidíme.“

„Chrisi, já vím, že máte pravdu, ale bohužel si teď tyto slova nedokážu dostatečně vštípit.“

„A co se stalo tak hrozného? Pokud se smím zeptat…“

„Zeptat se smíte, ale nevím, jestli vám dostatečně odpovím. Je to pro mě dost osobní a…“

„Chápu,“ přerušil mě, „neznáme se tak dobře, a tak mi to nechcete říct, to je ovšem v pořádku.“

„Ne, špatně jste mě pochopil, kdybyste mě nechal domluvit,“ vyčítala jsem mu. „Chtěla jsem říct, že je to sice pro mě dost osobní, ale možná bych si o tom s někým potřebovala promluvit. Jen mi toto místo nepřipadá vhodné.“

„A co jít do mého domu, je tam teplo, dáme si čaj a vy se můžete vypovídat,“ nabídl mi mile, ale já znejistěla.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Nechci vás nijak rušit a…“

„Nerušíte a teď už pojďte,“ vybídl mě a vykročil směr jeho dům, alespoň jsem tak předpokládala.

Zanedlouho jsme došli ke krásné chaloupce uprostřed lesa, která vypadala jako z pohádky.

„Máte moc krásný dům,“ pochválila jsem tu skvostnou stavbu.

„Děkuji, jsem rád, že se vám líbí. Stavěl jsem ho sám.“

„Opravdu?“ žasla jsem. Byl opravdu velice dobrý řemeslník.

„Jste opravdu šikovný.“

„Ještě jednou děkuji. A teď pojďte dál, jen vás poprosím o šepot, můj syn už spí.“

„To je samozřejmost. Budu jako myška,“ řekla jsem a usmála se. Cítila jsem se v jeho přítomnosti opravdu dobře a i ten rodinný problém mi nepřipadal tak závažný, dokonce jsem začala věřit, že vše dobře dopadne a Rose to i s dítětem přežije.

Vešla jsem do domu a naskytl se mi pohled na krásnou společenskou místnost, která byla spojená s kuchyní i jídelnou. Vše bylo ze dřeva a vypadalo to tu jako ve staré hájovně, což bylo obzvláště malebné.

„Dáte si čaj, kávu, nebo…“ ujal se slova Chris, jako správný hostitel.

„Ne, děkuji,“ zarazila jsem ho. „Co kdybychom si jenom sedli tady ke krbu,“ navrhla jsem. „Přiznám se, že je mi s vámi dobře, Chrisi, vaše přítomnost mě uklidňuje a dodává mi zvláštní pocit jistoty a naděje.“

„To jsem rád. Předpokládám, že opět narážíte na ten váš problém, řeknete mi blíže, o co jde?“

„Obávám se, že ne. Ne že bych nechtěla, ale asi vám nedokážu přesně popsat situaci, která u nás nastala.“

„Zkuste to.“

„Ne, opravdu to nejde,“ odmítala jsem. Jak mu mám asi vysvětlit, že mou sestru zabíjí její dítě, které čeká s upírem?

„Myslel jsem, že si chcete promluvit.“

„To ano, ale…“

„Jestli nechcete…“

„Ne, chci. Dobrá, neřeknu vám vše, jen to podstatné. Jde o to, že má nejlepší kamarádka a manželka mého bratra umírá a já s tím nemohu nic dělat. Vše záleží jen na ní, ale ona si nedá říct.“

„To je mi líto. A nedá se jí nějak pomoci? Proč vlastně umírá?“

„Umírá, protože je tvrdohlavá. A ano, dá se jí pomoci, ale naděje je malá. Vše je jen na ní.“

„Určitě to zvládne. Musíte tomu věřit,“ utěšoval mě. „Víte, jen to, že se té naděje nevzdáte a budete bojovat, už je úspěch. Navíc, když jí budete pomáhat a podporovat ji, určitě všechno dobře dopadne.“

„Děkuji, Chrisi. Děkuji za útěchu, která, ani nevím proč, mi pomohla víc, než kdyby mě uklidňoval kdokoliv jiný.“ Plná emocí jsem se k němu natáhla a objala ho. Nejprve byl trochu rozpačitý, ale jakmile z něho spadl počáteční ostych, objetí mi oplácel.

„Ach, Isabello,“ pronesl a naše rty byly v tuto chvíli až nebezpečně blízko u sebe.

„Chrisi?“ odpověděla jsem a ještě se k němu trochu přiblížila.

Naše hlavy se k sobě přibližovaly víc a víc, až jsem cítila jeho teplý dech na svých hladných rtech. Už už jsem ho chtěla políbit, když mi najednou zazvonil telefon.

„Nedělej to, Bello, a pojď domu!“ zavelela Alice a ihned zavěsila. Po jejím telefonátu jsem se jakoby probrala z transu, uvědomila jsem si, co jsem málem udělala, a byla jsem ráda, že mi v tom ten malý ďábel zabránil.

Posbírala jsem si své věci a s tichým: „Omlouvám se, ale musím už jít.“ Jsem rychle odešla a běžela domu. Jen doufám, že Alice Edwardovi nic neřekla… i když vlastně nebylo co… prozatím.