Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Unintended - 3. kapitola

09.11.2010 (20:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1108×

3. kapitola

„Rose je těhotná,“ oznámil mi Edward. „Kupodivu je to Emmettovo, taky jsme nevěděli, že je to možné. Ale problém je v tom, že ona je na toto těhotenství příliš slabá. Je to jen člověk a to dítě ji zabíjí. Bohužel si nenechá domluvit a nechce se ho zbavit. Jsi jediná, kdo jí ještě může přemluvit,“ vysvětlil Edward, ale já to stále moc nechápala.

Rose – moje skvělá kamarádka, spřízněná duše mého bratra Emmetta a teď i má sestra, je těhotná? Jak je to možné? Upíři přeci nemůžou mít děti. A i kdyby ano. Jak to Edward myslel s tím, že ji to zabíjí? Nechápala jsem vůbec nic.

„Bello? Jsi v pořádku? Vnímáš mě vůbec?“ ptal se vyděšeně Edward.

„Jistě, jen se to snažím pochopit, ale moc mi to nejde,“vysvětlovala jsem stále tak trochu v šoku.

„Vysvětlím ti to v autě, ale teď už pojď. Máme před sebou dlouhou cestu a čas Rose se neúprosně krátí.“ Při jeho posledních slovech, jako bych se probrala a rychle běžela za ním k autu. Šlo o čas. Moje kamarádka nesmí zemřít!

„Julie, jestli si udělala všechno, co jsi měla. Můžeš jít domů. Pro dnešek končíme,“křikla jsem na ni ve spěchu.

„Dobře, Bello, řekneš mi, co se děje?“ ptala se starostlivě.

„Nezlob se, ale jsou v tom rodinné důvody, řeknu ti víc, až to sama budu vědět,“ slíbila jsem a už jsem utíkala do auta. „Nezapomeň zamknout,“ stihla jsem ještě na ni křiknout a doufala, že to slyšela.

Edward už měl auto nastartované a sotva jsem dovřela dveře, rozjeli jsme se neskutečnou rychlostí. Z Londýna do malého městečka Portree na skotském ostrově Skye to nebylo zrovna krátká cesta. Běžnému člověku trvala cesta přibližně dvanáct hodin. My jsme ji ovšem většinou stihli za devět, ale pro tentokrát se domnívám, že tam budeme ještě rychleji. Edward jel skutečně jako šílenec.

„Vysvětlíš mi to už? Jak je možný, že je Rose těhotná? A proč jí jde o život?“ ptala jsem se netrpělivě.

„No zřejmě je možné, aby lidská žena otěhotněla s upírem, ale jelikož to nikdo z nás nevěděl, Rose s Emmettem s tím nepočítali. A proto si ti dva užívali svých líbánek, aniž by se touto možností zabývali a neřešili tak nějaké antikoncepční prostředky. Jenomže asi po třech týdnech jejich radovánek se Rose začala cítit divně a neobvykle rychle se jí začaly objevovat těhotenské příznaky. Když po panickém telefonátu poté přijeli domů, čekalo na ostatní veliké překvapení. Rose už byla ve čtvrtém měsíci,“ vysvětloval Edward.

„Jak je to možné?“

„To přesně nevíme. Carlisle ale zjistil, že dítě roste dva centimetry za den, což je u normálního těhotenství dva týdny. U Rose ale jen den a její tělo to nezvládá. Navíc je dítě příliš silné, zřejmě má více upířích sklonů, a Rose…“

„A Rose to zabíjí,“ dokončila jsem zděšeně.

„Jak si to může nechat? Proč prostě neposlechne ostatní? A co na to Emmett?“

„Asi vždy toužila víc po miminku, než zprvu Emmettovi tvrdila. Ten to nese těžce, ale drží se a snaží se jí být co největší oporou. Vždy se jí snažil splnit vše, co jí na očích viděl a teď tomu není jinak.“ Jen jsem přikývla a dál už jsem to nekomentovala. Byla jsem zděšená.

Moje nejlepší kamarádka podstupuje dobrovolnou, dlouhodobou, bolestivou sebevraždu a my ostatní máme přihlížet? To jí nemůžu dovolit. Musím jí to rozmluvit!

K našemu starému domovu, ze kterého jsme se rozhodli, na rozdíl od ostatních odstěhovat, jsme dorazili kolem šesté večer. Pršelo, ale to tady nebylo nic neobvyklého a navíc mně to vůbec nevadilo, mám déšť ráda. Možná to bude proto, že valnou většinu svého života nikde jinde než na deštivých místech nežiju. I tento ostrov je považován za nejdeštivější místo v Evropě, ale pro mě s Edwardem tu místo nebylo. Já jako právník jsem tu moc šancí na uchycení neměla. Největší městečko, ve kterém i žila naše rodina, mělo dva a půl tisíce obyvatel. Ostatním to vyhovovalo, ale mě ne, a proto jsem přemluvila Edwarda, abychom se přestěhovali do Londýna.

Koupili jsme si jeden z luxusních bytů v prestižní čtvrti Belgravia. Byt nám samozřejmě zařizovala naše skvělá mamka Esmé, která s barvami a pár kusy nábytku umí opravdu zázraky. Moje rodina je vůbec jeden velký zázrak. Carlisle s Esmé, naši adoptivní rodiče, které milujeme snad více než své vlastní. Teda alespoň v mém případě to tak je. Nadále moji rodinu doplňují mí báječní sourozenci – Alice, Jasper, Emmett a v neposlední řadě Rose, která do naší rodiny přišla jako poslední a zatím je stále člověk, to se ale mělo brzy změnit. Jak to ale bude teď, je záhadou…

„Jsme tady,“ oznámil Edward po téměř šestihodinovém mlčení. Jak jsem tušila, cesta nám trvala jen sedm hodin a my jsme konečně spatřili bílý, prosklený dům, jenž ostatní domy ve městě jen zahanboval.

„Bello, Edwarde, jsem tak ráda, že jste přijeli,“ vrhla se nám hned kolem krku Esmé.

„Ahoj, mami, kde je Rose?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Je s Emmettem v jejich ložnici… a Carlislem, který ji před chvílí vyšetřoval,“ odpověděla sklesle. Bylo na ní vidět, jak je z Rosiina stavu celá špatná a kdyby mohla, nejraději by to vytrpěla za ni.

„Jdu za ní,“ oznámila jsem okamžitě a vyrazila.

Jakmile jsem vyšla těch pár schodů a vešla do jejich ložnice, málem to se mnou seklo. Rose, ta krásná dívka, jejíž vzhled by jí mohla závidět kde jaká hollywoodská herečka, ležela na posteli zcela zubožená.

„Bello!“ pozdravila mě nadšeně a snažila se z posledních sil posadit.

„Rose,“ říkala jsem jak omámená. „Co to s tebou…?“ hledala jsem marně slova, jak se vyjádřit.

„Bello, prosím pojď ke mně, chci ti to vysvětlit natolik, aby si mě pochopila,“ vybídla mě a rukou naznačila na místo na své posteli. „Emmette, Carlisle, nechali byste nás prosím o samotě,“ poprosila. Oba jen přikývli a odešli, i když Emmett nepříliš ochotně. Kvůli Rose se snažil svůj zármutek skrývat, ale příliš se mu to nedařilo.

„Proč?“ zeptala jsem se, když jsem se usadila na posteli a konečně jakžtakž popadla slova.

„Z jednoho prostého důvodu, vždy jsem si přála být matkou,“ řekla prostě.

„Ale… proč si to neřekla? Emmett by tě pak nechal žít normální lidský život a…“

„A odešel by z mého života a to já nechtěla,“ doplnila mě. „ Nechtěla jsem se ho vzdát, miluju ho. On je to nejlepší, co mě kdy potkalo, a proto když jsem se rozhodla pro tento život s vámi, smířila jsem se s představou, že nikdy matka nebudu. Ale když se naskytla tato příležitost, nemohla jsem se jí vzdát,“ vysvětlila a láskyplně si stiskla své už poměrně vystouplé bříško.

„Já to stále nechápu, cožpak ty se nebojíš? Vždyť si těhotná teprve deset dní a už vypadáš jako bys byla v pátém měsíci. Může tě to zabít!“ vytkla jsem jí trochu zvýšeným tónem, než jsem měla v plánu.

„To risknu,“ odpověděla s klidem a dál si hladila své břicho a dokonce na něj začala žvatlat. No to se mi jen zdá!

„Cožpak to nechápeš, Rose? Zabije tě to! Uvědomuješ si, jak to ublíží Emmettovi? Jak to ublíží celé naší rodině?!“ křičela jsem jak pominutá, „jak to ublíží mně?“ dodala jsem tišeji a utekla. Už jsem se na ni nemohla koukat, trhalo mi to srdce. Moje sestra se dobrovolně zabíjí a já s tím nemůžu nic dělat. Ostatní se na to možná dokážou dívat, ale já ne!

„Bello!“ snažil se mě zastavit Edward, zatímco jsem utíkala od toho hrůzného pokoje a posléze i z tohoto domu. Potřebovala jsem být sama.

„Nech mě o samotě,“ křikla jsem na něj mezi vzlyky. Vzlyky bez slz… jak taky jinak.

Všem, kdo komentují a čtou mou povídku, moc děkuju. Vážím si vaší podpory a věřte, že i za každý smajlík jsem vděčná. Proto vás prosím o další, ráda bych věděla váš názor na vývoj a prozatímní průběh této povídky.

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Unintended - 3. kapitola: