Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Unintended - 1. kapitola

25.10.2010 (07:45) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1262×

Píseň, která mě inspirovala a podle které se i povídka jmenuje.

1. kapitola

„Už musím do práce, Edwarde,“ domlouvala jsem svému kouzelnému manželovi a snažila se vyprostit z jeho objetí. I když abych pravdu řekla, nedávala jsem do toho celou svou sílu, také se mi od něj nechtělo.

„Tak si dnes udělej volno,“ prosil mě.

„To nejde, mám objednané klienty, nemůžu to najednou odříct a navíc ty musíš taky do práce. Nechceš přeci dnes připravit tvé zamilované studentky o hodiny, na které se tolik těší,“ řekla jsem s úsměvem. Musela jsem se smát nad naivitou těch dívek, které se na Edwardovu hodinu vybavovaly kratičkými sukněmi a hlubokými výstřihy, samozřejmě nikdy neměly sebemenší šanci. Věděla jsem, že Edward má oči jen pro mě a žádné z těch lidských holek si nevšímá.

„No dobrá, pustím tě, ale slib mi, že dnes skončíš dříve. Zajdeme si na lov a pak je večer jen náš.“

„To zní skvěle. Dnes končím už ve tři, tak se pro mě stav v práci a můžeme uskutečnit tvůj plán,“ souhlasila jsem a on se jen usmál mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a konečně mě pustil. Já se tedy bleskově oblékla, rozloučila se s Edwardem dlouhým a vášnivým polibkem, jako ochutnávku na dnešní noc, a vyrazila do práce.

Moje kancelář byla blízko našemu domu, takže jsem vždy chodila pěšky a pozorovala okolí. Vždy mě fascinovali lidé, ráda jsem je pozorovala a přemýšlela nad tím, jaké mají asi problémy, kam tak pospíchají a jaký vůbec vedou život. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala tuto práci. Chtěla jsem se o lidech dozvídat co nejvíce. Chtěla jsem znát jejich problémy a především jsem chtěla pomoct jim je řešit. A tak jsem si nakonec zvolila kariéru advokátky. Miluju tuhle práci a za nic na světě bych neměnila.

Otevřela jsem dveře, na kterých se tyčilo mé jméno se zaslouženým titulem JUDr. Dýchlo na mě známé prostředí a já si uvědomila, že bych bez tohohle už nevydržela ani den, na Edwarda mám celou noc…

„Ahoj Bello, jaký byl víkend?“ pozdravila mě moje asistentka a kamarádka Julie.

„Skvělý, byli jsme s Edwardem navštívit rodinu a moc jsme si to užili, ale přeci jen se mi po tomhle stýskalo.“

„Ty si neuvěřitelná, Bello, každý normální člověk se těší na víkendy a nemůže se jich nabažit a ty mi připadáš, že se naopak těšíš na každý pracovní den.“

„Já taky nikdy netvrdila, že jsem normální.“ A už vůbec ne člověk, pomyslela jsem si. „Ostatně, jak jsi víkend strávila ty?“

„Celý víkend jsme relaxovala. Peter si vzal na víkend Jimmyho k sobě a já se tak mohla jednou věnovat sama sobě.“

„Však to taky bylo potřeba.“ Obdivovala jsme tuhle ženu, byla to svobodná matka, která zvládala jak svého osmiletého syna, tak i práci a své koníčky a ještě k tomu neustále sršela optimismem. Byl to zvláštní člověk, ale já jsem byla moc ráda, že mi vstoupila do mého života, i když ne na moc dlouho.

Povzdechla jsem  si a zamířila do své kanceláře, klienti se za chvíli ukážou, takže teď není čas si stěžovat nad nedostatky mého života. Obeznámila jsem Julii, aby ke mně poslala hned prvního, co se ukáže, a šla se mezitím připravit do kanceláře.

Dopoledne probíhalo naprosto normálně jako vždy a já čekala, že tak bude probíhat i zbytek dne. Byl to den jako každý jiný… prozatím.

Krátce po obědě, který jsem si sice přinést nechala, ale jako vždy jsem se ho nenápadně zbavila, přišla ke mně Julie a už na pohled byla celá nesvá.

„Bello, mohla bych, prosím tě, odejít už teď? Na poslední chvíli mi odřekli hlídání a já teď nemám nikoho, kdo by vyzvedl Jimmyho.“

„Jasně, běž. Já to tu už zvládnu.“

„Díky, Bello, jsi zlatá.“

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem jí, ale to už ve dveřích nestála. Chápu ji, jakmile jde o vlastní dítě, nejsou hranice, škoda, že my s Edwardem žádné mít nikdy nebudeme.

„Bello, nech toho,“ okřikla jsem se. Neměl bych si neustále stěžovat na tento život, měla bych být vůbec ráda, že žiju. Nebýt Carlislea…

„Promiňte,“ vytrhl mě z úvah neznámý mužský hlas. Vzhlédla jsem a spatřila pohledného muže, který na mě hleděl s jistou úctou a nadšením. Musím říct, že se mi to líbilo, mnohem víc než bylo přijatelné.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala jsem se mile.

„Hledám jistou Isabellu Cullenovou.“

„Máte štěstí, právě jste ji našel. Prosím, pojďte dál a posaďte se,“ vybídla jsem ho. „Co pro vás mohu udělat, pane…?“

„Horner. Jmenuji se Christopher Horner.“

„Těší mě. Takže co pro vás mohu udělat, pane Hornere?“

„Víte, byl jsem už u několika advokátů a každý mi řekl, že je to předem prohrané. Postupně jsem ztrácel naději, ale pak jsem slyšel o vás, vaší vůli a především vašich úspěších.“

„To mě těší. A o co tedy jde?“

„Chtěl bych pomoct s rozvodem.“

„Dobrá, a v čem tedy spočívá ten háček, kvůli kterému vám většina mých kolegů řekla, že je to předem prohrané?“

„Chtěl bych získat do opatrovnictví syna. Jsem ochotný se s manželkou jakkoli dohodnout a vyhovět jí v jejích požadavcích, ale chtěl bych získat syna do své péče.“

„Aha. A máte k tomu nějaké zvláštní důvody. Jak už asi víte, soud většinou přiřkne opatrovnictví matce a jestli vám už několik právníků řeklo, že je to prohrané, pak to nemůže být ani špatná matka.“

„Ne, to není. Jen bych ho chtěl mít u sebe a maximálně si ho užít dokud můžu.“

„Dokud můžete? Jak to myslíte?“

„Nezlobte se, ale to je moje osobní věc, o které se nerad bavím, a není vůbec důležité, abyste to věděla.“

„Dobrá, ale uvědomte si že, jestli chcete mou pomoct, musíme k sobě být upřímný.“

„Já k vám jsem upřímný do té míry, která je potřeba,“ řekl neoblomně. Věděla jsem, že mi něco tají a taky jsme věděla, že to nebude jednoduché, přesto jsem se mu rozhodla pomoci.

„Tak dobře. Pane Hornere, jsme ochotná váš případ přijmout, ale nejprve se musím seznámit se všemi okolnostmi.“

„Opravdu? To je vážně skvělé,“ řekl nadšeně a mně nemohlo uniknout, jak mu svitla naděje. „Zodpovím vám vše, co budete chtít vědět.“

„To jsem ráda. Takže co kdybychom se do toho rovnou pustili?“ navrhla jsem s úsměvem.

„Výborně,“ odpověděl a opravdu mi zodpovídal všechny mé dotazy a já si s každým slovem uvědomovala, že to nebude lehký případ. Za prvé přesvědčit soud, že pro sedmiletého kluka je vhodnější jeho otec nežli matka, která už výborně vychovala jednoho syna. Za druhé mi tento muž něco tají, něco kvůli čemu tohle všechno dělá a za třetí mě tento muž, kterého znám sotva pár hodin, fascinuje a zajímá mnohem víc, ne kdokoliv jiný, koho jsem zatím potkala.

předchozí kapitola » následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Unintended - 1. kapitola: