Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 6. kapitola

05.03.2011 (20:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3629×

Artemis za Lauru

Pohled Jaspera:

Seděl jsem v obývacím pokoji a v náručí jsem choval malou Artemis. Nevěděl jsem, jak by ji chtěla Laura pojmenovat a asi se to už ani nedozvím.

Edward měl pravdu, rány se Lauře zahojily samy od sebe a srdce jí znova začalo bít, ale neprobudila se. Je to celých pět hodin od porodu, dvě hodiny, co se jí rozjelo srdce. Edward doufá, že se vzbudí, myslím, že má nějaké špatné úmysly, já však v hloubi duše vím, že udržovat ji v tomhle stavu není dobré.

Malá si něco zabrumlala pod nosem, otevřela očička a podívala se na mě s krásným úsměvem. Potom si strčila paleček do pusy a začala si ho žužlat. S malou v náručí jsem vstal a šel jsem do kuchyně. Udělat jí sunar. Když jsem ho vařil, ostražitě mě sledovala, když jsem vytáhnul mlíko, zaškaredila se na lahvičku a potom na mě. Podivoval jsem se tomu, ale být jí, tak taky nic takového nepiju, příšerně to smrdí.

„Tak copak chceš, když né sunar?“ Vzal jsem si ji znovu do náruče a otevřel jsem přecpanou ledničku, bylo v ní všechno možné, od ananasu po zelí, totálně všechno. Malá se však dívala jen na jednu jedinou věc, na krev. „Chceš tohle?“ Vzal jsem do ruky jednu krevní konzervu. Přikývla. Udělal jsem to, jako již mockrát, do malého plechového hrnečku jsem nalil onu krev a nechal jsem to ohřát. Malou jsem posadil do židličky. Když jsem si byl jist, že ji to nespálí, postavil jsem hrneček před ni. Nejdříve se koukala na mě a na hrneček střídavě, poté se obrátila jen ke mně. „No tak, Artemis, tohle je pro tebe.“ Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala, chopila hrníček do obou ručiček a začala pít. Ani jsem si to dříve neuvědomil, ale za těch pět hodin se o dost zvětšila, obleček, který na sobě předtím měla, jí byl velký a teď je jí skoro už malý.

„Jaspere?“ Carlisle se konečně vrátil. Vzal jsem malou do náruče, i s hrníčkem, a šel jsem do obýváku.

„Jsem tady, Carlisle.“ Všichni na mě ohromeně zírali. Malá se schoulila u mě v náručí a schovala se mi pod krk, tváří od nich.

„Kdo je to?“

„Artemis, dcera Laury.“ Chvíli bylo ticho.

„Miláčku,“ řekla Alice. „Ona, tedy Laura chtěla, aby se malá jmenovala Artemis?“ Měla pravdu, nevěděl jsem to.

„Nevím a nikdy se to nedozvím, Laura je mrtvá.“ Teď zavládlo ještě větší ticho.

„Jak?“ Alice vypadala zničeně.

„Porod proběhl celkem dobře, vše jsem měl nachystané a netrvalo to déle než půl hodiny. Všude byla krev, ale ovládl jsem se. Chtěl jsem jí do žil vstříknout jed, ale Edward mi sebral stříkačku a nakapal Lauře do úst nějakou zelenou a žlutou vodu a řekl,“ odmlčel jsem se. „Řekl, že se za malou chvíli probudí. Je to pět hodin od porodu, vlastně už šest. Zahojily se jí všechny rány a před třemi hodinami se jí rozeběhlo i srdce, ale ona se neprobouzí. Nejspíše je v komatu, ani nevím, co bych měl dělat, tak se starám o malou.“ Poslední slova jsem sotva slyšitelně zašeptal.

„Miláčku, to není tvoje vina, nesmíš se z toho obviňovat.“ Alice mě chtěla obejmout, ale když se ke mně pokusila přiblížit, malá zavrčela.

„Copak se děje, broučku?“ Malá se na mě podívala svými kouzelnými očky a zatvářila se zoufale. „Ale to je teta Alice, ona ti přeci neublíží.“ Poprvé za celou dobu jsem v jejích očích uviděl strach. „Neboj se.“ Schoulila se ke mně těsněji. Pohladil jsem ji po hlavičce, kterou pokrýval kraťoulinkatý porost hedvábně blond vlásků.

„Co je to s ní?“ Zeptala se Alice.

„Věří mi. Počkej.“ Sedl jsem si do křesla a malou jsem si posadil na klín. Nejdříve vyděšeně sledovala okolní dění, potom se usmála. Nebála se jich, všichni se na ni totiž usmívali a dívali se jí do očí, do těch nádherně zelených očí, které byly kouzelné, nejkouzelnější na světě.

„Bože, ta je krásná!“ Alice si sedla vedle mě a vzala si malou do náručí, ta začala natahovat a dívala se na mě, jako by jí někdo ubližoval.

„Artemis, nic ti nehrozí, teta Alice je moje manželka a má tě ráda.“ Artemis se podívala na Alice a chviličku ji pozorovala, pozorovala záhyby její tváře, její oči, hlavně ty, a nakonec si jí klekla na klín a dotkla se Aliciných vlasů. Potom si zpátky sedla a něco zabreptala miminkouvskou řečí. Tomu jsme se všichni museli zasmát. Zasmála se taky, to jsme všichni umlkli, protože její hlas zněl jako vyladěná harfa, na kterou se hraje na paloučku za úplňku a kolem tančí víly. Když si všimla toho ticha, zoufale se otočila na mě a přelezla si zase ke mně do klína.

„Artemisko! Neboj, jen se díváme, jak se krásně směješ!“ Koukla se mi do očí, nevěděl jsem proč, ale zdálo se mi, jako bych se jí díval přímo až do duše. „Jsi krásná.“ Začervenala se a potom si zívla. Tak rychle, jako se u ní střídaly nálady, usnula.

Uložil jsem malou do postýlky v jejím pokojíčku, který jsme s Emmettem pro ni postavili. Měl zelené stěny a žlutý strop, na který jsme malé nalepili svítící hvězdy a měsíce, aby se v noci nebála tmy. Postýlku měla větší, než by pro denní miminko měla být, ale u ní to nevadilo, protože byla velká, silná a krásná, poloupírče.

Vrátil jsem se do obýváku za svou rodinou a sedl jsem si na sedačku, která byla prázdná, přisedla si vedle mě Alice a položila mi hlavu do klína a pozorovala Carlislea, který o něčem velmi živě diskutoval v telefonu.

„Ne, ne, doopravdy nevím, co se jí přesněji stalo. Byl jsem s rodinou pryč, doma byl jen jeden z mých synů." Chvíli zase bylo ticho a na druhé straně telefonu bylo slyšet jen šustění papírů.

„Máte štěstí, pane Cullene, máme volný pokoj, jednolůžkový, přijmeme ji a budeme ji sledovat." Ozval se ženský hlas z telefonu.

„Děkuji, jste velmi laskavá, doktorko Morgestanová." Tak doktorka, pomyslel jsem si.

„Pro vás vše, doktore. Nashle a dobrou noc."

„Nashle." Urychleně zavěsil a otočil se na nás, snažil se nevšímat si zvědavých pohledů.

„Takže to vyřešíš takto?" Všichni se na mě nechápavě otočili. „Necháš zavřít Lauru do nemocnice, na oddělení? Proč?" Udiveně se na mě díval.

„Bude to pro nás všechny mnohem lepší, Jaspere. Bude o ni profesiálně postaráno. Denně ji budou kontrolovat mozkovou činnost, srdeční i plicní činnost, budou jí dělat vyšetření, aby zjistili, proč se neprobouzí. Tady nemám žádné přístroje, které bych na to potřeboval." Povzdychnul si. „Edward zmizel," pokračoval. „Nevím, co jí to dal, nic tady po něm nezbylo a jestli je i ona pryč, jestli je v jiné dimenzi, kam si ji její manžel odtáhl, tak brzy umře, protože jí nebudeme moci pomoct." Unaveně si protřel spánky a poté se na mě podíval. Byl unavený, všichni jsme byli. Zůstalo nám na krku denní dítě, Laura je v komatu nebo kde, a Edward si zmizel. Prekérní situace.

Dlouho jsem bloumala nad tím, jestli má zemřít, či dále žít. Proto jsem to nakonec udělala takto.

Nyní se v ději posuneme o pár let dopředu. Co se za tu dobu stalo, uvidíte v příští kapitolce...

Tak, minulá kapitolka vlastnila celkem dost komentářů a já nechci pořád psát, že když nebudete komentovat, nebudou přibývat kapitoly, nechci být vyděrač, ale to byste museli sami od sebe někdy ten komentář zanechat...

Kimberly ♥

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 6. kapitola: