Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 18. kapitola

13.04.2011 (20:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2250×

Tajemství

Neběžela jsem daleko. Neběžela jsem rychle. Ani jsem nevěděla, kamže to vlastně běžím. Potřebovala jsem jen cítit ten pocit úplné svobody, úplné vůle, jen sebe, jen meditovat a vědět, že vše, co umím, je k něčemu prospěšné.

Zastavila jsem se uprostřed paloučku, nebyl velký, nebyl malý, byl podobný tomu za New Yorkem, kde jsem musela vytvořit ráj na zemi z ničeho. Sedla jsem si doprostřed a silou své vůle jsem začala levitovat, přitom jsem přivolala všechny své živly k sobě a postupně si s nimi cvičila útoky, ale i obranu.

Musíš být silná, musíš být odpočatá, musíš být soustředěná. Musíš jej zabít. Běželo mi celou tu dobu hlavou.

Cestou zpět do domu Cullenových jsem si ulovila nějakou srnku, nebo co to bylo za zvíře, byla jsem myšlenkami někde jinde. Běhala jsem jimi v momentu, kdy jsem se seznámila s Cullenovými. Maria, něco mi na ní nesedělo, byla moc jiná na to, aby byla stejným druhem upíra jako Cullenovi. Zastavila jsem se necelou míli od jejich domu, a pohlédla jsem do potoka, který protékal tímto jezem. Moje tvář se spravila, najednou jsem vypadala zase jako já, jako ta krásná holka, která může dokázat cokoli.

Ať už je to absurdnější jakkoli moc, momentálně jsem netoužila po ničem jiném, než po přehlídkových molech. Možná že je to totálně absurdní, ale momentálně toužím jen po tom, znovu být obdivovaná a slavná.

Rozeběhla jsem se zpět k jejich domu.  Všichni seděli v obývacím pokoji a dívali se na něco v televizi. Pomalu a potichu jsem vstoupila do pokoje, najednou se Emmett vymrštil do stoje a zvednul ruce nad hlavu.

„Yankees!“ zařval na plno. Kolem krku měl omotanou jakousi šálu a obličej měl namalovaný na rudo-bílo. Potichu jsem jej sledovala, když začal tančit a trylkovat jako holčička, která dostala nové šatičky, jen jsem užasle zírala na všechnu tu dětskost, která se v něm skrývala. Když si mě všimnul, přestal skákat a měřil si mě nedůvěřivým pohledem.

„Ehm, ahoj?“ Usmál se, svým pozdravem jsem k sobě připoutala všechnu pozornost.

„Mysleli jsme si, žes utekla.“ Pokrčila jsem rameny v ledabylém gestu.

„Měla jsem hlad, a musela jsem meditovat.“ Emm se rozchechtal.

„Jen by mě zajímalo, co je tak důležitého na meditování?“ Usmála jsem se. „Ajéje, zase jsem něco řek.“ Postřehl můj výraz.

„Ukážu ti to. Ovšem pokud budete chtít.“ Přikývli, nejspíše byli zvědaví, co vše umím, protože takto otevřeně jsem se s nimi ještě nebavila.

Vyskočila jsem do vzduchu a nohy jsem si dala pod sebe, jako kdybych si sedla do tureckého sedu, když jsem padala, užívala jsem si to, několik málo centimetrů nad zemí jsem zapřela své síly a zavzdorovala jsem gravitaci, zůstala jsem létat ve vzduchu.

Ruku sevřenou v pěst jsem natáhla před sebe. Užasle na mě hleděli, avšak když jsem ji otevřela – tu ruku – byli překvapení, jelikož jsem vytvořila něco jako ráj na zemi v mé ruce. Létaly tam obláčky, vytvořené z páry, svítilo tam sluníčko, byla tam duha, úplně vše, co jste tam chtěli vidět, tam bylo.

„Tohle je to, čemu se říká meditace a soustředění.“ Dopadla jsem na všechny čtyři. Usmívali se.

„Jsi mi povědomá,“ řekla najednou Alice. „Odněkud tě znám.“ Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, mohla by na to přijít, ale doufala jsem v opak.

„Samozřejmě, že ji můžeš znát, Alice,“ promluvila od schodů chladně se tvářící Rose. „Její sestra, starší sestra, je modelkou.“ Přikývla jsem, nechápala jsem, jak si někdo může splést mě se mnou samotnou, ale nechám je při tom.

„No, ano. Mám starší sestru, byla několikrát na obálkách módních časopisů.“ Do pokoje vešla Maria.

„Ty jsi ještě tady?“ Usmála jsem se.

„Ano, a ty jsi, ehm, promiň, nějak mi to vypadlo.“ Křečovitě se ušklíbla.

„Jsem Maria Montoja Plata De La Garcia.“ Uznale jsem přikývla.

„Mám dotaz.“ Zvedla jedno elegantně vyškubané obočí.

„Jak to, že jsi jiný druh upíra, než ostatní Cullenovi?“ Zbledla v obličeji a zaškaredila se na mě.

„To jsi poznala jak?“ Ušklíbla jsem se jejímu tónu hlasu. „Jsem normální upírka, jakou ty nikdy nebudeš.“ Konec řekla sotva slyšitelně.

„Nepotřebuji být upírem, když mohu být andělem i démonem zároveň.“  Neodpověděla, ale odvrátila ode mě tvář.

„Měli bychom vyjet, za chvíli začíná škola.“ Poté se s jiskrou škodolibosti otočila zpět na mě. „Asi se tady budeš sama nudit.“ Jak se přepočítala holčička.

„Mně samota nevadí, alespoň se pořádně prospím.“ Usměv jí ztuhnul, ale snažila se na sobě nedat nic zdát.

Za necelou půl hodinu doopravdy všichni odjeli.  Nechali mě doma samotnou. Chvíli jsem jen seděla u sebe v pokoji, poté jsem se však rozhodla, že udělám něco, k čemu nemám právo, ale pořád mi to vrtalo hlavou.

Domem jsem prošla až na konec chodby ve třetím patře, tam měla pokoj Maria. Ona je zkrátka taková nějaká divná, zvláštní, něco mi na ní nesedí.

Její pokoj byl vymalován na krvavě rudou barvu, závěsy byly zastřené a vzduch vydýchaný.  Za pomocí magie jsem si rozsvítila.

Její pokoj zdobily nejroztvárnější věci, nechyběly jakési krystaly, rozvěšeny po stěnách, a vonělo to tady jako v jedné z těch laciných parfumerek, rozhodně nebyla normální upírkou, odkdy by museli, nebo dokonce uměli, upíři používat magii?

Obsah jejího pokoje mě překvapil, jaksi jsem si myslela, že to, že se mi zdá krajně podezřelá, je jen mé hloupé přesvědčení, po tom, co jsem zde ale zhlédla, jsem si potvrdila jednu z nejčernějších myšlenek, ona je doopravdy zlá.

Odešla jsem z jejího pokoje se smíšenými pocity. Bezmyšlenkovitě jsem si sedla na sedačku a pustila jsem si televizi, ve které zrovna běžel nějaký zábavný pořad.

„Ty ho sleduješ?“ Nadskočila jsem a otočila jsem se k místu, odkud se hlas ozval.

„Neměla bys být ve škole?“ Usmála se.

„Neměla bys být někde v Americe s Jasperem, nebo fotit některou z reklam, Artemis?“ Zvedla jsem obočí.

„Jestli to někomu řekneš, jednou myšlenkou tě zabiju!“ Začala se smát.

„Nemám v úmyslu jim to říct, protože ty jim to buďto řekneš sama, nebo ihned zmizíš.“ Tato slova mě položila.

„Nemohu odejít.“

„Poté to tedy řekneš.“

„Nemohu to říct.“

„Poté jim to řeknu sama.“

„Nechápeš to.“

„Máš pravdu, nechápu, co kdybys mi to vysvětlila?“ Pomalu jsem přikývla. Obešla sedačku a sedla si naproti mně. „Poslouchám.“ Povyprávěla jsem jí celý svůj příběh.

„Nevím, jestli bych dokázala zajít až takhle daleko, Artemis, obdivuji tě za to.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Jsem ráda, že jsem konečně mohla někomu povědět pravdu, Rose.“ Usmála se na mě.

„I tak po tobě chci, abys co nejdříve odešla.“ Přikývla jsem, chápala jsem její pohnutky, jen se snažila chránit rodinu.

„Odejdu, neboj se.“

„Slibuješ?“

„Moje sliby většinou nemají velkou cenu, Rose, ale toto ti slíbit mohu.“

Tak, prosím o moc komentářů, kterých se mi poslední dobou bohužel moc nedostává, jako autorku mě to mrzí a bere mi to chuť k psaní.

Kim ♥

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 18. kapitola: