Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 17. kapitola

09.04.2011 (19:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2034×

Rituál a důvěra

„Co tedy je, když ne člověkem?“ Otázal se Carlisle muže.

„Jsem Andělem, pane.“ Pozvedla svou sklopenou hlavu a zadívala se muži upřeně do očí, ten zalapal po dechu, když si všimnul dívčina obličeje. Šrámy, jizvy, zaschlá krev a krví podlité oči přidávaly dojmu, že jde o masového vraha. Carlisle však pod touto slupkou našel toho, kým tato dívka byla.

„Andělem?“ Dívka se chabě usmála.

„Nevěříš mi, pane?“ Carlisleovi přeběhl mráz po zádech, když na něj dolehl zvuk jejího hlasu.

„Jsi zvláštní. Vypadáš jako anděl pomsty,“ zauvažoval nahlas Emmett, stojící za Carlislem. Usmála se.

„Ne, nejsem andělem pomsty. Jsem jen Anděl, s krví démona a jedem upíra.“ Carlisle se od ní otočil a s obličejem plným vzrušení z něčeho nového, se podíval na svou rodinu.

„Co se děje Carlisle?“ otázala se malá černovlasá dívka, sebíhajíc shcody, která vypadala jako elf.

„Máme hosta.“ Dívka se šokovaně otočila a pohlédla na dívku, která jí byla tak povědomá a přeci si nemohla vzpomenout, kdo by to mohl být.

„Myslím si, Carlisle, že o tomto bychom se měli společně poradit." Odešla z pokoje stejně rychle, jako do něj před nevelkým okamžikem vešla. Carlisle se otočil na otce a omluvil se. Následně odešel za svou rodinou.

„Otče, oni mě zde nechtějí," pronesla dívka, která si mezitím sedla na točité, mramorové schodiště. „Měla bych odejít a nezatěžovat je."

„Nediv se jim, dítě. Jsi pro ně nová." Snažil se farář zlehčit tuto situaci.

„Nedivím se jim, otče. Jsem vrahem." Otec se na ni křivě podíval.

„Jsi jen na špatné straně, oni ti pomohou, a nerouhej se!" Otec ji jemně pokáral a vlepil jí pohlavek.

„Tohle už tady bylo, Carlisle." Alice se zdála dopálená, zdálo se, že většina lidí v této mísnosti sdílela stejný názor jako ona. Jediná osoba, která byla na straně Carlislea, se zdála být tmavovlasá dívka, které nemohlo být více než patnáct let. Vypadala jako anděl, její povědomě zelené oči zářily jasněji než slunce. Usmála se, byly jí vidět malé zoubky, které se leskly jako ostří nože. Jakmile se k ní však Alice otočila, její oči zezlátly a zoubky zmizely.

„Alice, přece bys nechtěla, aby sama bloudila ulicemi jen ona samotná a dále zabíjela, jak hluboko si myslíš, že by ještě dokázala klesnout?" Alice se zdála udivená, nic však neodpověděla.

„Víte, celkem by mě zajímalo, co ji nutí k tomu, aby zabíjela. Jaké má pohnutky, anebo jen to, co vše umí, co dokáže. Víte, je tady celkem velká možnost, že to udělala, protože je týraným dítětem, zajímá mě." Carlisle přikývnul.

„Týden, poté ji odvedeš pryč," stála si na svém Alice. Carlisle, ač nerad, nakonec na tyto podmínky ustoupil.

„Díky ti, Mario." Objal drobnou dívenku, která se křivě usmívala.

Dívka seděla na schodišti v tureckém sedu, tedy ona neseděla, spíše levitovala nad schody a meditovala při tom. Snažila se podívat se do budoucna. Již na sobě neměla plášť, aby zakryla své, bojem poznamenané, tělo. Otec ji pozoroval s notnou dávkou údivu. Zprvu si myslel, že má vidiny, poté však pochopil, že dívka musí být doopravdy velmi mocná, když tohle dokáže.

Do pokoje se navrátila rozhodnutá rodina včele s drobnou dívkou, Mariou. Když si všimli poletující dívky nad schody, zprvu se zděsili, poté byli úžaslí nad její mocí. Dívka vycítila jejich přítomnost, a tak se snesla zpět k zemi. Dopadla lehce, jako kočka, na všechny čtyři. Vysoké podpatky, dopadající na mramorovou zem, rozezvučely pokojem letmé, jemné klepnutí. Dívka měla v podpatcích broušené, ostře broušené brilianty.

Oblečení, které předtím skrýval její plášť, bylo roztrhané a krví potřísněné. Odhalovalo spoustu její kůže, samo bylo kožené, těsně obtahovalo její vyhublou postavu. Dívala se jim zpříma dívala do očí. Její oči změnily barvu. Byly zamlženě šedé, však když se střetla s pohledem Marii, změnily se na svítivě zelenou.

„Umíš létat?" podivila se Maria.

„Jsem andělem, jak bych neuměla?" odpověděla dívka drze otázkou.

„Jaké je tvé jméno?" Dívka si Mariu nedůvěřivě měřila.

„Jaké je to tvé?" Maria byla vytočená, nesnášela, když jí někdo odporoval, navíc ještě tohle stvoření, které ani není v pozici, aby jí mohlo odporovat. Vztek se v ní vzedmul, její ruka vystřelila dříve, než si uvědomila, co se chystá udělat.

Dívka ji však předběhla. Ruku jí chytla a zkroutila za zády. Otočila si ji k sobě a z boty jí vystřelila dýka, kterou dívce přiložila na krk.

„Jsem Maria." Maria sebou škubala, ale dívka měla tak silný stisk, že ani upírka s ní nemohla soupeřit.

„Já jsem vražedkyně. Dokážu tě spálit pouhou myšlenkou, tak se mě nesnaž dotknout!" Pustila Mariu a pozorovala pohledy všech okolo.

„Jsi blázen." Maria odkráčela po schodech pryč a dívka se za ní pouze beze slova dívala.

„Omlouvám se, je to moje přirozenost, dávat se na sebe pozor, jsem na to zvyklá, doufám, že se na mne Maria nebude hněvat příliš dlouho." Carlisle nevědomky přikývnul.

„Můžeš zůstat, dítě. Jen nám řekni své jméno." Dívka se setkala s jeho upřímným pohledem. Věděla, že nemůže říct své pravé jéno, protože by ji poznali.

„Jsem Lilian."

Pohled Artemis:

Probudila jsem se do deštivého rána. Francie, kde jindy září slunce, upadla do nostalgie. Ukrývaje se pod baldachýnem husté mlhy a velkých, vodou nacucnutých, mraků. Jak ráda vzpomínám na slunnou Kalifornii, kterou jsem před necelými šesti měsíci opustila, pod vlastní a zcela nepochopitelnou, i pro mě, záminkou lepšího života pro moje milované osoby, Jaspera a Lauru. Jak jen jsem mohla dopustit, aby se ocitli v ohrožení života kvůli mně?

Nechala jsem té nostalgie a obrátila jsem se k zrcadlu. Mé, před necelým týdnem nově nabarvené červené vlasy, se leskly v matném,  tlumeném světle nástěnné lampy. Znovu jsem se podívala z okna, ale tentokrát jsem nezahlédla zármutek, tentokrát jsem zahlédla cosi jiného, jaksi důvěrně známého.

Před očima jsem se zase viděla, jako když jsem byla malou pětiletou holčičkou. Seděla jsem před domem, ještě ve Forks, a koukala jsem se na něj. Za skleněnými okny jsem viděla Jaspera, jak o něčem diskutuje s Alice, nikdy mě neměla ráda, nevím proč, ale tehdy jsem si myslela, že mě obviňovala ze všeho, co se tehdy stalo Lauře, a přeci se za tím skrývalo cosi jiného, něco, co jsem nedokázala rozeznat. Snad jedině možná žárlivost, kvůli lásce.

Poslední z mých myšlenek mě vytrhla ze zasnění. Láska? Láska? Je možné, že by mě Jasper miloval více, než Alice? Byla jsem přeci jen dítětem, jak by mě tedy mohl milovat více, než svou vlastní manželku?

Po desetiminutovém přemýšlení jsem usoudila, že tohle je blábol, přeci mě nemůže milovat více, než svou vlastní ženu, než svou drahou polovičku. Měla bych to dát zase do pořádku.

Odraz mě samotné v zrdcadle mě překvapil. Tam, kde jsem ještě včera žila, tomu se říká kanály, jsme žádné zrcadlo neměla, tady tohle je to nejnádhernější na světě, co jsem kdy viděla. Myslím ten pokoj a všechno, co jsem k tomu dostala. Jen můj odraz v zrdcadle je stále neměnný, ať už mě vidí jakkoli, já se vidím stále stejně, jako já, jen jako já. Je škoda, že nemůžu smýt sebe samu.

Někdo zaklepal na dveře.

„Dále." Vstoupila Rosalie.

„Mohu?" Připadala mi nervózní, možná až vystrašená. Viděla jsem jen její odraz v zrdcadle, ale její oči na ni vše prozradily.

„Je to tvůj dům, nebo váš, jak je libo." Otočila jsem se čelem k ní, úžasem pootevřela ústa.

„Jsi krásná." Usmála jsem se.

„Kdepak, to ty jsi krásná, já jsem oproti tobě jen hezká." Napětí v tu chvíli v pokoji polevilo, trošku se uvolnila.

„Copak po mně chceš?" Mírně se pousmála a sklopila pohled, nejspíše studovala texturu pokrývky.

„Jak to děláš, že umíš vždy přečíst člověka jen jedním pohledem?" Snažila se tomu vyhnout.

„Já tomu říkám dar, Rose. Dokážu jedním pohledem přečíst celou duši člověka, jeho minulost, budoucnost, touhy, přání, myšlenky, úplně vše, a to jen za jeden jediný zlomek sekundy." Nedívala se na mě, když promluvila.

„Takže víš, co bych si přála vědět a co bych chtěla, po čem toužím, že?" Mírně pozvedla oči a koukala na mě přes řasy. Chvilku jsem si ji měřila pohledem.

„Ano, Rose, vím, po čem toužíš. To by bylo za určitých okolností nemožné, ale odpovědí na tvou druhou otázku je ano. Mohla bys, ale musela bys mi dovolit něco udělat." Zprudka se postavila a zpříma se mi dívala do očí, stála ode mě necelý centimetr.

„Udělám cokoli." Usmála jsem se.

„Chci, abys byla nositelkou." Zamrkala.

„Cože?" Mohla přeci tušit, že když po mně bude chtít něco takového, budu chtít na oplátku zase něco já.

„Je to jednoduché. Dám ti to, po čem toužíš, ale ty mi musíš dovolit, abych předala tvému dítěti svoje schopnosti, budeš nositelkou toho nejzázračnějšího dítěte na světě. No, a musíš mě nechat, abych si tě přečetla." Posadila se zpět na postel, očividně usilovně přemýšlela.

„Proč? Myslela jsem, že stačí jediný pohled." Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasném gestu.

„Kdepak. To se mohu podívat jen na to, nač právě myslíš, pokud mi nechceš ukázat více. Tohle funguje jinak." Byla z toho nervózní, chtěla to, ale nechtěla mi ukazovat celou část sebe. „Nebudu na tebe tlačit. Věř, že to nebude příjemné, ani pro tebe, ani pro mě, ale ty i já nakonec dostaneme to, po čem toužíme." Přikývla. Nic nadále neříkala, zvedla se z postele a odešla. Věděla jsem, že se vrátí a kývne mi na to, proto jsem začala připravovat vše na to, abych splnila její touhy a přání.

Skoro vše bylo nachystáno, zrovna když do pokoje vešla Rose a ve tváři měla rozhodný výraz.

„Rozhodla jsem se, že to podstoupím, co mám udělat?" Usmála jsem se.

„Jen to, že v domě zůstaneš jen ty a Emm." Přikývla a odešla, já jsem se zase vrátila zpět k psaní kouzla a míchání elixíru podle knihy Wicca.

„Odešli na lov, jen já a Emm jsme zde zůstali." Přikývla jsem.

„Možná to pro tebe bude méně příjemné, ale vem si na sebe noční košilku, nebo já nevím, zkrátka to, co nosíš na spaní." Přikývla, odešla a zase se vrátila, tentokrát převlečená.

„Vše závisí jen na tom, jak dopadne tento obřad." Přikývla.

Posadila jsem ji do tureckého sedu na pentakl*, který jsem předtím na zem nakreslila fialovým voskem, obohaceným o levanduli. Na každý z cípů hvězdy jsem postavila svíci, určenou živlu a příslušné bohyni z různých náboženství.

Začala jsem vyvolávat kruh od východu k severu a postupně jsem zapalovala i příslušné svíce, když byl kruh dokonán, pozvedla jsem svůj athame** a zamířila jsem jím na Rose. Položila jsem jej na zem, aby stále směřoval na ni a kolem kruhu jsem zapálila kadidlo. Místnost se naplnila kouřem, sladkým a vábivým, kadidla. Pozvedla jsem nad hlavu bílou dýku***. Řízla jsem se od palce až k zápěstí a ze své ruky jsem do poháru nachystaného na stolku nechala zkapat několik kapek mé krve. V poháru to začalo bublat.

„Spoj krev s krví nemrtvé, a dítě povstane silnější než den, než noc i než sám čas." Vstoupila jsem do kruhu a vzala jsem ruku od Rose. Bílou dýkou broušenou diamanty jsem rozřízla její předloktí, poté jsem celou ránu zalila krví a elixídírem z kalichu.

„Ať dítě silnější než den, než noc i čas sám je počnuto, v noc vášně mezi touto ženou a jejím mužem, ať ve zdraví se narodí, ať schopnosti mé zdědí!" Rose sebou cukla, její ruka začala být v jednom ohni, cítila to, jako při přeměně.

Rána se jí začala stahovat zpět. Urychleně jsem vystoupila z kruhu a sledovala jsem, s notnou dávkou spokojenosti, jak kouř z kadidla mizí v jejich plících, jak se vzdouvá, škube sebou a nahlas vzdychá. Bohyně plodnosti právě vstupuje do jejího lůna a spravuje to, co upírství zničilo.

Kouř odezněl, svíce pohasly a rána na Rosaliině ruce zmizela. Ležela na zemi, oči zavřené. Když je otevřela, byly stále karamelově hnědé, stále upírské. Vstala a zhluboka se mi podívala do očí.

„Co mám udělat teď?" Usmála jsem se.

„Jsi žena, každá žena má své touhy, stejně jako muži, no, a muži nemají tak pevnou vůli jako my, ženy." Zvedla obočí, ale po nějaké té sekundě pochopila a sklopila zrak.

„Jdu na procházku, mám hlad." Přikývla. „Mimochodem, musíte to udělat během následujících dvou hodin, jelikož potom, když se to nepovede, bude celý tento tiruál zbytečný." Vážně přikývla. Otočila jsem se od ní, a do tašky, kterou jsem si hodila přes rameno, jsem hodila lahvičky s elixíry, pár nožů a do svých vysokých bot jsem si z každé strany dala dýku.

„Co to tam máš?" Otočila jsem se.

„Jen nějaké zbraně a lektvary, abych se ubránila, když tak." Podezíravě si mě měřila.

„Buď opatrná, Lilian." Přikývla jsem, myslím, že chtěla ještě něco dodat, ale to už jsem skákala přes okenní římsu ven z domu.

*Pentakl - pentagram ozdobený magickými znaky, tvořený z kruhů

**Athame - obřadní dýka, je tupá, zdobený znaky, slouží ke směrovní energie

***Bílá dýka - Obřadní nůž, má ostrou čepel, slouží k řezání bylin, či při rituálech, jako nůž

Varování: Provedené rituály doma neprovádějte, jsou životu nebezpečné. Rituály zde popsané jsou smyšlené, pravý rituál plodnosti naleznete v knížce  Deník čarodějky a Učebnice magie a čarodějnictví od They. Vše zde používané slouží k rituálům bíle magie.

Tak, holátka, dostáváme se k závěru této povídky, ještě pár kapitolek, nic není stoprocentní, ale pomýšlím na pokračování této povídky - Osvobozená.

No, to je ale zatím ve hvězdách.

Prosím o komentáře, Kimi. ♥

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 17. kapitola: