Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 10. kapitola

14.03.2011 (16:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3051×

Laura

Stála tváří tvář ke mně a usmívala se. Její úsměv však kazilo něco jiného, jakási iluze štěstí v jejích očích se rozplývala, když se na mě dívala, s každou další minutou mizela. Její úsměv ochabl, už se neusmívala, vypadala najednou o něco starší, jako by s jejím úsměvem zmizelo i její mládí. Najednou už jen nečinně nestála, šla přímo za mnou, ale namísto toho, aby se u mě zastavila, šla dále někam do patra, tiše jsem ji následovala. Vždy jsem si přála ji vidět, tolikrát jsem uvažovala o tom, co bych jí pověděla a najednou jsem neměla slov.

Vešla do mého pokoje, následovala jsem ji.

„Artemis, že?“ Udiveně jsem ji pozorovala.

„Vy, vy jste má matka?“ Usmála se, očividně tuto otázku čekala.

„Ano, jsem ta Laura, která zemřela před osmi lety. Očividně jsi překvapená tím, že mě vidíš.“ Byla ledově klidná, jako by z ní někdo sejmul všechnu lidskost. Byla studená jako kámen.

„Umřela jste. Nemůžete tady být.“ Její úsměv trošinku poklesnul.

„Copak ty mě snad nevidíš ráda?“ Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas.

„Tohle není možné.“ Dotkla se mé ruky.

„Tak jak to, že se tě mohu dotknout? Mluvit? Jak to, že mě všichni mohou vidět?“ Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasném gestu. „Víš, Darius měl pravdu s těmi lektvary, když mi je, dle jeho pokynů, Edward podal, jen se zapomněl zmínit, že abych ožila, musí mě pohřbít. Jsem jiným druhem upíra, zlatíčko, druhem, který ze mě vytvořil Darie. Dal mi totiž něco, co sám vyrobil.“ Nevypadala, že by ji to nějak sebralo, začala jsem se domnívat, že má srdce z ledu.

„To není možné, sedm let, celých sedm let jsem vás prosila o to, abyste se probudila, byla jsem kouzelné dítě, dokázala jsem spoustu věcí, jen vás jsem probudit nedokázala. Moje matka je mrtvá.“ Začala jsem vzlykat.

„Samozřejmě, že je mrtvá. Víš, nedokážu cítit, Darius mi vzal moje city, udělal ze mě krvelačnou bytost. Musím zabíjet, abych dokázala přežít. Duši za duši, krev ke krvi. Slunce mě spálí, měsíc mě oslepuje. Mohu vycházet jen, když je novoluní. Víš, co je tohle za život? Proto jsem přišla za tebou, jen ty mě dokážeš uzdravit. Zase bych chtěla být tvou matkou, zase bych chtěla být tou Laurou bez toho, aby mě měl Darius stále na očích. Pomoz mi, prosím.“ V jejím hlase nezazněla žádná prosba, žádná lítost, nic. Doopravdy neměla city.

Míchaly se ve mně pocity. Strach a soucit. Bolest a stesk. Pochopení a odpor. Láska a nenávist. Všechno to ve mně vřelo a já si neuměla vybrat, co vlastně chci. Žena stojící přede mnou vypadala jako anděl, byla nádherná, ale z jejích očí mi běhal mráz po zádech. Nebyla v nich žádná duše, žádná minulost a ani žádná budoucnost. Jen chlad, tak jako i ve zbytku jejího těla. Chlad a krev.

„Pomohu vám, ale nečekejte, že vás ihned příjmu jako mou matku. Se mnou to bylo složité, pro mě jste umřela před osmi lety, teprve před třemi lety jsem se z toho ne úplně vzpamatovala. Narážíte do mého citlivého místa.“ Chvíli se na mě jen dívala.

„Vím, Artemis, vím a myslím, že to bude vcelku vzájemné.“ Tomu jsem se dosti podivila.

„Fajn. Jen chci, abyste si nedělala žádné iluze, aby mezi námi bylo jasno.“ Po těchto slovech jsem ji zanechala ve svém pokoji. Musela jsem se vrátit na party, v polovině cesty jsem se však zarazila, otočila a vrátila jsem se nazpět do pokoje.

„Jsi Laura, moje kamarádka z branže modelky.“ Vlezla jsem do šatny a vybrala jsem na ni nějaké oblečení. „Je ti šestnáct, to zvládneš, přistěhovala ses z Chicaga a brzy nastoupíš do naší školy.“ Hodila jsem po ní oblečení. „Tohle si obleč a opovaž se dole někoho zakousnout.“ Usmála se.

„Jde vidět, že jsi celá po mně.“ Tomu jsem se jen ušklíbla.

„Říká se to o mně.“  Poté jsem konečně odešla. Musela jsem najít Jaspera, abych mu vše mohla říct. Našla jsem ho, jak si povídá s Justinem a Deborou Lu.

„Omluvte mne, lidi, že vám musím ukrást mého bratra, ale mám s ním neodkladné záležitosti.“ Oba se usmáli.

„Až nám zazpíváš, Artemis.“ Úsečně jsem se podívala na Jaspera, ten jen pokrčil rameny.

„Ne, to ne, nejsem ani profesionální zpěvačka.“ Usmáli se.

„Zapomeň!“ Justin měl v našem rozhovoru poslední slovo, potom mě s Jasperem odtáhli na pódium.

„Kdybys viděl přízrak, neječ,“ stihla jsem povědět ještě Jasperovi, než mi do ruky vrazili mikrofon.

„Tak věnujte mi, prosím, pozornost,“ upoutal na nás dva na pódiu pozornost Justin. „Pořadatelka a hostitelka byla usmlouvána, že nám zazpívá. Podle jejích slov není žádná profesionální zpěvačka, ale uvidíme, co nám předvede. Tímto začíná karaoke.“ Poté odešel a já zůstala nahoře trčet sama.

„Dobrá tedy, byla jsem přemluvena, takže do toho skočím po hlavě. Pusťte mi tam Sexuality od Rihanny.“ Vrhla jsem po ní pohled, jen se na mě usmála.

Svých pět minut slávy jsem vnímala celkem zamlženě. Ani nevím, jak jsem to zazpívala. Jen vím, že výsledkem byl velký potlesk. Celou dobu, i když jsem tančila do rytmu hudby, jsem se dívala do Lauřiných očí a ona do těch mých. Nemohla jsem přijít na to, co mě v nich tak upoutalo, nakonec jsem se přistihla nad myšlenkou, že to je ten chlad, který z nich sálá.

„Děkuji.“ Usmála jsem se na publikum a sešla jsem z něj dolů přímo za Laurou čekající pod pódiem.

„Krásně zpíváš.“ Usmála jsem se a nejistě jsem ji objala.

„Děkuji.“ Odtáhla jsem se. „Pojď, musíme se jít vyfotografovat na koberec.“ Pózovala jsem tam s různými hvězdami, Laura se z toho vyvlékla, protože se nesmí příliš vystavovat.

Katalogy chtěly rozhovory a naplánování dalšího focení. Sjednala jsem si schůzku s Vogue, Elle a ještě dalším magazínem, naživo jsem mluvila pro FTV.

Laura se držela v pozadí a bavila se s různými lidmi. Odpoutala jsem se od Leighton a došla jsem za ní.

„Jsi oka?“ Usmála se na mě, ale vypadalo to tak nějak unaveně. První cit, který jsem v jejím obličeji od jejího příchodu viděla.

„Jde to. Jen jsem unavená.“ Usmála jsem se na ni.

„Tak pojď. Z večírků se odchází v tom nejlepším.“ Pohledem jsem přejela celou pláž a poté jsme se s Laurou nenápadně přenesly do mého pokoje.

Ihned jakmile jsme byly v pokoji, zašla jsem k megafonu na zdi.

„Slečno, budete si přát?“

„Moment.“ Koukla jsem se na Lauru. „Možná bychom mohly v noci spát tady u mě a pokecat jako máma s dcerou, co myslíš?“ Přikývla mé nabídce. „Potřebuji ještě další přikrývku a polštáře.“

„Samozřejmě.“ Na nic víc se neptala.

„Tak co si myslíš? O čem bychom měly mluvit?“ Usmála se.

„Co takhle hra na pravdu? Otázka, odpověď a zase naopak?“ Přikývla jsem.

„Beru. Jen zajdu vyklidit dům. Počkej tady, koupelna je tam. Lancie za chvíli přijde, tak jí požádej o cokoliv, i o krev. Ví, že jsme upíři.“ Nic nenamítala, a tak jsem mohla zmizet pryč.

Cestou dolů jsem o tom všem přemýšlela. Je dobré si s ní popovídat, je to přeci jen má matka a měla bych ji mít ráda, proč k ní prozatím nic necítím? Možná to však jen skrývám. Uvidíme, jak se to vyvrbí.

Bylo něco okolo jedné hodiny ráno a dům se začal vyprazdňovat. Poslední lidé odcházeli, byli to fotografové.

„Nashledanou.“ Odešel i poslední fotograf a to ten pro Vogue. Domlouvali jsme poslední detaily naší schůzky, poté jsem se odebrala zpět do mé ložnice.

„Konečně jsi zpět, cítím se tady tak divně, když jsem tady sama.“ Usmála jsem se na ni.

„Jo, tenhle dům je podle pověstí prokletý, protože před pěti lety se zde stala velká vražda, vyvraždili celou rodinu, ale chápeš, ne? Nám tohle nevadí, jsme upíří.“ Zděšeně se na mě dívala. „Dělám si srandu.“ Jejímu vyděšenému výrazu se nešlo nesmát. Po chvíli se ke mně přidala a pokojem se rozezněl její smích, byl hebký jako hedvábí, přitom v něm byl slyšet jakýsi podtext něčeho, co jsem nemohla rozeznat, jakási žárlivost, či možná opovržení, nevím.

„Tak co? Co budeme dělat teď?“

„No, nyní se půjdu umýt, protože jsem od dvou odpoledne stála na nohou. Potom musím uklidit šatnu, což bude hotové asi tak za necelé dvě minutky a doplnit boty, které si holky odnesly. No, potom se budu věnovat tobě.“ Usmála se.

„S čím mohu pomoci?“ Zarazila jsem se.

„Ty o mých schopnostech asi nic nevíš, že?“

„Vím o tobě tolik věcí, které ty nevíš, proto jsem taky za tebou přišla, povědět ti, co vlastně jsi.“ Nic jsem na to neodpověděla a bez dalších slov jsem odešla do koupelny.

Měla jsem v hlavě zmatek, co jsem? Jsem poloupír. Automaticky jsem se svlékla a vlezla jsem si do vany, kde jsem na sebe pustila proudy horké vody. Make-up a vše, co jsem na sobě měla, stékalo do vany pode mnou. Červené podbarvení, které jsem si udělala smývatelnou barvou, vypadalo, jako bych krvácela. Kupodivu mi to přišlo uklidňující nežli znepokojující.

Po dvaceti minutách jsem se vrátila do pokoje.

„Nechápu to. Nerozumím tomu, cos mi tu o mně řekla, a nevím, zdali to vše chci vědět. Rozhodně ne teď, protože teď chci být pouze v přítomnosti mojí matky, která se mi vrátila, chci o ní vědět vše a doufám, že i ona bude chtít vědět vše o mně. Vše ostatní můžeme nechat na jindy, na zítřek, na pozítří. Rozhodně ne na teď.“ Přikývla. Svou mocí jsem vše uklidila, jen koukala.

„Je to dar od andělů, neměla bys to využívat takto.“ Udivilo mě, že řekla od andělů a ne od boha, či ďábla, ale nechala jsem to plavat.

„Dobrá, ta hra na pravdu, cos navrhla předtím, se mi zamlouvá, začínej.“ Lehla jsem si na levou stranu postele, ona na pravou.

„Jakou máš nejoblíbenější zmrzlinu.“ Začala jsem se smát.

„Kokosovou.“ Zapřemýšlela jsem nad tím, co jsem chtěla vědět o ní. „Jak jsem se vlastně měla jmenovat?“

„Soledat,“ řekla a poté se nad něčím zapřemýšlela „To slovo znamená samota, je to ošemetné, ale mělo ti přinést velkou moc. Jasper zvolil správně, když tě pojmenoval po měsíční bohyni. V tvém jménu je moc svobody. Jaké máš nejraději kytky?“

„Takové obyčejné otázky?“ Začala se smát.

„Chci o tobě vědět úplně všechno, protože jsem zameškala skoro šestnáct let tvého života.“ Usmála jsem se.

„Tak to vezmeme takto.“ Usmála jsem se jejímu udivení. „Moje nejoblíbenější zvíře je puma a Jasper mi slíbil, že mi ji k šestnáctinám pořídí. Moje nejoblíbenější barva je krvavě červená a zelená. Miluju růže, ale nejvíce ze všeho slunečnice. Nedokážu vyjít ven bez vysokých podpatků, značkové kabelky a spousty šminek. Miluju vůni santálového dřeva a lilie, udělala jsem si z toho vlastní voňavku.“ Dala jsem jí k nosu lahvičku. Přičichla si a kývla hlavou. „Co dále chceš vědět, nic více mě nenapadá!“

„Jídlo?“

„No, piju krev, lidskou, ale jím i normální lidské jídlo.“ Vypadala zcela klidně, vůbec ji to nerozrušilo.

„Vážně ti koupí pumu?“ Usmála a přikývla jsem. „Vážně?“

„Ano!“ Začala kroutit hlavou v nesouhlasném gestu, tomu jsem se musela zasmát. Vtom někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ Do pokoje vešel Jasper. Na tváři mu hrál úsměv, nejspíše se právě vrátil od někudy. Když si však všimnul Laury, zkameněl a zůstal stát na místě jako přimražený.

„Překvapen, že mě vidíš?“

Prosím o komentáře...

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Týraná 10. kapitola: