Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 23. kapitola

16.06.2012 (12:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4173×

23. kapitola

Bella

Zvonil mi telefon. Už asi po stotisící. Doteď jsem netušila, že upíry může bolet hlava. Zřejmě může. Ani jsem se nemusela dívat na číslo volajícího. Že je to Alice jsem věděla stejně jistě, jako že ráno vychází slunce. Když volala poprvé, neskutečně jsem se lekla.

I když bych to nikomu na světě nepřiznala, bála jsem se. Věděla jsem, že Cullenovi by Nathaniela chtěli, jakožto Edwardova potomka. A všechny Aliciny telefonáty svědčily o tom, že o něm nejspíš ví.

Věděla jsem, že máme dostatečnou podporu, silovou i morální, abychom Nathana ubránili, ale strachu o dítě matku těžko zbavíte.

Místo klepání se strachy jsem se snažila tvářit suverénně.

Aby toho „štěstí“ nebylo málo, Nathanielův růst poskočil na raketovou rychlost a nikdo z nás netušil, co dělat. Mezi jednotlivými chody jídla dělal jen takové pauzy, abychom mu stačili vyměnit sáček s krví. Převlékat ho nemělo sebemenší cenu, prostě jsme ho navlékli do Einarova oblečení a čekali, až do něj doroste. Což nejspíš nebude trvat tak dlouho, jak bychom si přáli.

Byl bledý, daleko bledší, než většina upírů. Napjaté svaly a zatnutá čelist dávaly tušit, že tahle rychlost růstu není ani zdaleka příjemná.

Čas, který mají děti na růst několik let, se mu smršťoval na dny.

Seděl ve svém pokoji, neustále popíjel krev a vztekle odháněl všechny kromě mě a Einara. Nikdo mu to neměl za zlé. Stále více se podobal Charliemu zamlada, což mě na jednu stranu strašně těšilo a na druhou svíralo srdce steskem. Einara posílal pro další a další učebnice, z nichž sál informace jako houba, vytrvale a beze slova. Takže svůj růst doháněl i intelektuálně. Větší starosti nám s Einarem dělalo, co s ním udělá naprostá absence jakýchkoliv dětských emocí a zážitků. Začínala jsem z toho být naprosto duševně vyšťavená a Einar vypadal, že pro pár hodin bezstarostného spánku klidně zabíjel.

*     *     *

Zazvonil telefon. Alice. Zoufale jsem zaštkala. Z Einarova pohledu nebylo úplně zřejmé, jestli má chuť něco rozbít, nebo zoufale lomit rukama. Možná v tom sám ještě neměl jasno.

Nathaniel, v tu chvíli zhruba dvanáctiletý, naopak pohledem dával svůj požadavek najevo velmi zřetelně.

Popadla jsem mobil a vyšla na chodbu. Byl čas konečně čelit svému strachu. Zhluboka jsem se nadechla a přijala hovor.

„Bello, jsi v pořádku? Ty jsi ve Volteře? Co tam děláš? Co se děje?“ Alicin hlas mě vzal do nejhorších časů s kadencí rány na solar.

Vztek, smutek, beznaděj… Všechny ty negativní emoce poslední doby explodovaly nečekanou silou.

„Sklapni!“ štěkla jsem agresivně a další slova se ze mě řinula jako z protržené přehrady, „Co je vám do toho, kde jsem a co dělám? Hodili jste mě přes palubu, když jsem vás nejvíc potřebovala! Zahodili jako rozmazlené dítě rozbitou hračku! Takže mě teď nechte na pokoji. Tobě, tvé rodině, ani tvému bratrovi už dávno nemám co říct! Jestli se mi ještě opovážíš jedinkrát zavolat, osobně rozpráším tvůj popel do všech světových stran!“

Zaklapla jsem mobil, opřela se o zeď a vydechla zbytek vzduchu, který mi v plicích zbyl. Výhružka to sice nebyla nic moc, ale snad ten skřet pochopil, že o nějaké rodinování s nimi nemám nejmenší zájem. Zastrčila jsem mobil do kapsy a vešla zpět do Nathova pokoje.

„Moc pěkné,“ culil se Einar pobaveně.

„Parádně jsi jí to nandala mami,“ smál se Nathaniel na celé kolo.

Bylo moc hezké ho tak vidět.

„Přesně tak, odteď jsem neskutečný tvrďák a každý, včetně vás dvou, by si na mě měl dávat bacha,“ založila jsem si bojovně ruce v bok a bradu zvedla co nejvýš.

U Nathaniela to vyvolalo další vlnu smíchu, což jsem měla v úmyslu. Smích, který v posledních u našeho syna nebyl zrovna nejtypičtějším zvukem, přilákal celé osazenstvo hradu, takže během zlomku vteřiny nebylo v pokoji k hnutí.

Všichni se smáli, vtipkovali, pošťuchovali. Nálada celého hradu se změnila, jako když po bouři vyjde slunce.

Možná bychom teď mohli vyrazit na nějaký rodinný výlet, když už je Nathanielovi dobře. Třeba do ZOO, o zvířatech jen četl, konečně by je mohl vidět na živo. Vlastně je úplně jedno kam a jestli se někam vydáme. Hlavní je, že tyhle dny prosycené bolestí a obavami jsou pryč. Že si konečně můžeme vydechnout, snad alespoň na chvíli.

Pohledem jsem vyhledala Einara, který mě samozřejmě pozoroval. Úlevně jsme se na sebe usmáli. A já se musela divit, jak je možné tak moc milovat jednoho muže. Kdyby to šlo, nehnula bych se od něj v životě ani na krok. Byl jako Gibraltar, moje skála, o niž jsem se mohla opřít v jakékoliv situaci. Vlastně jsem ho nikdy neviděla jinak, než klidného. No, kromě ložnice.

Náhle se Nath zlomil v pase a tlumeně zavrčel.

„Ven!“ hekl a upíři se začali chvatně vytrácet z pokoje.

Nath vypadal, jako by se ze sebe chystal každou chvíli strhat kůži a proměnit se ve vlkodlaka.

Neskončilo to, ani náhodou. Chvíle klidu byla jen vynalézavým mučením nějakého krutého boha. Nemohla jsem našeho syna ani obejmout, protože každý dotek jen zhoršoval jeho agónii. Vidět ho v tomhle stavu mi rvalo srdce.

Zoufale jsem se skulila do Einarova vždy připraveného náručí.

Kdy už to, proboha, skončí?

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 23. kapitola: