Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi teď můj život - 4. Kapitola

24.01.2010 (11:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2903×

Minuta po minutě ubíhala a Carlisle s Renesmeé se pořád nevraceli. Už mě to začalo trochu štvát, na rozdíl od ostatních. Začal jsem prsty nervózně klapat po hraně stolu. Vydržel jsem takhle klapat jen tři minuty než Alice vybuchla.

„Můžeš toho laskavě nechat. Nemůžu se pak soustředit a nic pak nevidím!“ zařvala na mě a dál se snažila dívat do Renesmeéiny budoucnosti, i když marně. Nikdy se ji to totiž nepovedlo, tak proč teď?

„Hele Edwarde. Myslíš, že ho aspoň praštila pořádně? Tak jak jsem ji to učil s Jasperem?“ zeptal se mě z ničeho nic Emmett a já jsem ztuhl.

„Jak to myslíš učil?“ oni učili moji holčičku jak se má mlátit.

„Já ti to neřekl?“ podíval se na mě nevině Emmett.

„Ne neřekl. Ty jsi ji učil jak se má mlátit?“ a vyvalil jsem na něho oči. Jak ji mohli něco takové učit a jak to, že jsem to nevyčetl z jejich myšlenek.

„Hele, já v tom ale nebyl sám i Jasper je v tom namočený a šlo ji to dost dobře, abys věděl. Mě bys být na ni pyšnej.“ A začal se smát od ucha k uchu.

„Kdy?“ zeptal jsem se trochu naštvaně. Nechápu jak je nějaká taková pitomost mohla napadnout?

„No minulý týden, když jsi byl někde s Carlislem, ale šlo ji to fakt dobře brácha. Sice nevím po kom z vás dvou to zdědila, ale je fakt dobrá, když se do toho pořádně opře.“ Nevydržel jsem to a hodil jsem po něm skleněnou vázou, která stála vedle mě. Bylo ji škoda, protože tomu blbečkovi nezanechala, ani jeden malý škrábanec.

„Tati?“

„Nessie?“ otočil jsem se za hlasem mé dcery.

„Proč po strejdovi házíš tu starožitnou vázu?“

„Promiň, ale tvůj strýc si to zasloužil.“ Ness mě sjela pohledem od hlavy až k patě. Ale teď mi došlo, že bych se měl spíš já vyptávat než ona a já jsem ji měl měřit tímto pohledem jako ona teď mě.

„Mohla byste mi něco vysvětlit mladá dámo?“ zeptal jsem se ji vážnějším tónem a všichni postřehli, že legrace už skončila. Renesmee sklopila zrak a dívala se na podlahu jako na chodbě ve škole. Všichni najednou zmlkli.

„Tati, já už to nikdy neudělám. Přísahám.“ A podívala se mi do očí. V jejích hnědých kukadlech bylo vidět, že toho i trochu lituje.

„To si myslím, že už to nikdy neuděláš, protože jinak ti bude hrozit vyloučeni ze školy a my s tím už nic neuděláme.“ Vložil se do debaty Carlisle. Takže ještě ji k tomu všemu může hrozit vyloučení ze školy. Po kom ta holka asi je.

„Můžeš mi teď prosím tě teď v klidu říct, co se tam stalo, že jsi mu musela zlomit ten nos?“ 

„Jo.“ Kuňkla. Posadil jsem se do křesla a Ness si sedla mezi Emmetta a Rose. Zhluboka se nadechla a spustila vyprávění.

„Když jsem přišla do třídy paní Molderové, byly tam už jen dvě volná místa. Jedno bylo vedle zazobanýho kluka a druhé bylo vedle jedné holky. Jazz si sedl vedle toho kluka, protože tam jsem já odmítala sedět. Ne, že bych něco proti tomu klukovi měla. A tak jsem si šla sednout vedle té holky. Když jsem si k ní sedla, tak jsem po pár minutách pochopila proč se s nikým nebaví. Ona je totiž šprtka. Za ní, tedy námi seděl ten kluk. Jerremy se myslím jmenoval. Ten je pro změnu nejoblíbenější ve třídě a možná i na škole.“ Nessie to chtěla rozvádět, ale na to já jsme neměl nervy a hlavně jsem chtěl vědět tu příčinu. A tak jsem ji musel trochu popohnat.

„Zkus přejít k tomu důležitému, prosím.“

„Dobře. V průběhu hodiny si od ní pořád něco někdo půjčoval. Viděla jsem ji na očích, že ji to vadí, ale nic neřekne, protože jen tak s ní ostatní prohodili pár slov. Když skončila hodina, tak jsem si dávala věci do batohu, když v tom k ní přišel ten kluk a chtěl po ní nějakej úkol. Ale ona ho neměla a on na ni začal křičet a to jsem to nevydržela a tak jsem ho varovala, ale on mě nevnímal. A proto jsem tedy trochu víc zakročila. A pak už víte, co se stalo.“ Usmála se na nás a čekala na to jak zareagujeme.

„A praštila jsi ho jak jsme tě to učili?“ samozřejmě by to nebyl Emmett, aby se na něco takové nezeptal.

„Samozřejmě.“ Odpověděla mu Ness a Emmett se poplácal po hrudi a začal na celý dům vyřvávat, že je dobrý učitelem a mohl by začít učit ve škole.

„Co s tebou teď?“ povzdechl jsem si. Kdybych byl v její situaci, tak bych asi udělal to samé, ale stejně ji budu muset nějak potrestat. Ale jak? Ještě nikdy jsem ji nemusel dávat domácí vězení nebo něco podobného. Ale potrestat ji musím. Vlastně jednou jsem ji už musel potrestat. Jak jsem na to mohl zapomenout? Bylo to tak před pěti lety.

Renesmee vypadala už na třináctiletou holku, ale vědomostně na tom byla jako středoškolák. Měly jít s Alicí někam do nákupního centra nakupovat. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby se Ness Alici schválně neztratila a Alice ji nemohla vůbec najít. Když mi po hodinovém hledání našeho andílka volala, tak zněla příšerně zoufale. Skoro nikdy jsem ji tak zoufalou neslyšel. Byla opravdu vystrašená, protože nevěděla, kde Ness je. Chystal jsem se, že tam hned za ní přijedu a rozjedeme celostátní pátrání po ni, ale najednou mi Alice zapištěla do telefonu, když ji v ten moment někdo nebo spíše Renesmee skočila na záda a bafla na ni. Tenkrát jsem ji za to potrestal, že musela být týden bez televize a nesměla žádné cukrovinky. V tu dobu to pro ni bylo peklo, ale teď. Teď by to pro ni nic neznamenalo. Na sladkosti moc není a na televizi se dívá málo, ale hodně času tráví u zrcadla a ráda se maluje nebo sedí u notebooku.

Takže bych ji mohl třeba ukradnout zrcadlo z jejího pokoje, ale to by bylo moc kruté. A nebo ji vezmu notebook. Ta druhá možnost se mi zamlouvala více.

„Bude tě muset potrestat Nessie.“ Oznámil jsem ji a její obličej se změnil do obličeje jako když kousne člověk do něčeho kyselého.

„Ale tati, já jsem ji jen bránila.“ Začala se hájit.

„Já vím, ale jaké byly následky. Následky byly až moc vážné, proto jsem se rozhodl ti zabavit tvůj notebook.“ V ten moment ji brada spadla málem až na podlahu. Ostatní se raději nenápadně vytratili z místnosti, až jsme tam zbyli jen já a Ness.

„Ale to přece nemůžeš tati. Já slibuji, že budu dělat cokoliv, co mi řekneš. Jen mi prosím neber notebook. Mám tam hodně důležité věci a bez nich bych nemohla být. Prosím.“ A udělala na mě psí oči. V ten moment jsem ji chtěl trest zrušit, ale to nešlo. Nemůže přece jen tak mlátit kluky a nenést za to nějaké následky.

„Promiň Ness, ale týden to bez něj vydržíš ne?“ zeptal jsem se ji opatrně, ale to jsem dělat neměl.

„Ne nevydržím!“ zakřičela na mě a utekla do svého pokoje, kde se zamknula a nechtěla k sobě nikoho pustit. Za hodinu se mi konečně podařilo ji přemluvit, aby mě pustila do pokoje. Oči měla podlité krví z toho jak plakala. Netušil jsem, že by ji mohlo tolik ranit, že by mohla být týden bez notebooku. Sedla si do tureckého sedu na postel před notebook a zahleděla se na něho.

„Proč tě to tolik rozčílilo?“ a přisednul jsem si k ní na postel.

„Promiň tati. Neměla jsem, tak přehnaně reagovat, ale já v něm mám něco bez čeho nedokážu být." Opatrně natočila notebook ke mně, abych se mohl podívat. V tu chvíli, kdy jsem se podíval na obrazovku jsem nedokázal uvěřit vlastním očím, co jsem právě viděl.

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi teď můj život - 4. Kapitola: