Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi teď můj život - 2. Kapitola

09.01.2010 (12:15) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3498×

Když jsem doběhl do pokoje, tak už tam všichni byli.  Byli zděšení.  Nevěděl jsem proč. Ale když jsem se podíval na moji dcerku, tak  mi to došlo.  Proč jsou všichni, tak zděšeni. Nessie  seděla v posteli. Rukama si držela kolena a houpala se z jedné strany na druhou. Dívala se do prázdna a pořád si opakovala jednu větu dokola.

„Já jsem nechtěla nikomu ublížit. Já jsem nechtěla nikomu ublížit.“

„Proboha co se jí stalo?“ zeptal jsem se s bolestí v hlase ostatních.

„Nevíme. Když jsem sem přiběhli, tak už tady takhle seděla.“  Jediný Carlisl mi byl schopný odpovědět. Esmme s Rosalii si sedly vedle ní  a snažily se jí utišit, ale ona na ně vůbec nereagovala.  Pořád se dívala do prázdna.

Sedl jsem si vedle Renesmee místo Rosalie  a snažil jsem se ji uklidnit a zjistit, co se stalo.

„Klid zlatíčko. Všechno je v pořádku.“ Ale ona mě stejně nevnímala jako Esmme.

„Nessie?“ zeptala jsem se ji vyděšeně.  Začínala mě přemáhat panika. Nevěděl jsem co se děje s moji holčičkou. A to rvalo srdce. Nikdy jsem ji takovou neviděl. Vždycky byla veselá. Měla chuť do života, když se na někoho usmála, tak se vše okolo něj se rozzářilo a zapomněl na všechny chmury v životě.

„Renesmee?“ zeptal jsem se ji ještě jednou, ale pořád mě vůbec nevnímala. Nevěděl jsem, co mám dělat. Carlisl ten určitě ví,co se s ní děje.

„Carlisle co se  s ní děje? Co mám dělat?“ zeptal jsem se  ho hystericky, protože panika mě už přemohla.

„No.“ Odmlčel se a to neznamenalo nic dobrého.

„Edwarde toto jsou příznaky.“ Odmlčel se a to mě rozzuřilo.

„Carlisle.“ Zakřičel jsem na něho, protože jsem musel vědět, co se  s ní děje.

„Musela se zbláznit. Nic jiného mě nenapadá. Edwarde to jsou typické příznaky.“

„Ne!“ okřikl jsem ho a  začal jsem řvát na všechny ostatní v pokoji.

„Ona se nezbláznila. Moje dcera není přece žádný blázen. Jen se jí zdál určitě nějaký zlý sen.Bude v pořádku!“ viděl jsem jim v očích zoufalství. Moje dcera se přece nemohla zbláznit? Ne!  Když šla spát, tak byla normální to přece nejde aby… ale v tom jsme uslyšel ten nejlíbeznější hlas, který na světě existuje.

„Tati?“ zeptala se mě vyděšeně Ness.

„Zlatíčko jsem tady.“ Ihned jsem ji objal a  začal hladit po jejích bronzových vlasech.

„Tati.“ Začala mi vzlykat do košile.

„Neboj jsem tady u tebe.“ A zvednul jsem jí bradu, abych se jí mohl podíval do těch jejích hnědých a velkých kukadel. Byly plné slz a podlité krví.

„Necháme Vás tady osamotě a raději půjdeme dolů.“ Řekl Carlisl a odešli, ale ještě před tím na nás Jasper vyslal vlnu klidu. Usmál jsem se na ně a pak jsme tady zůstal jen já a  brečící Nessie do mé košile.

„Nessie nechceš mi říct, co se stalo.“ Zeptal jsem se ji opatrně, aby se nerozrušila ještě víc než je.

„Zdál se ti nějaký zlý sen?“  jen přikývla a začala si utírat slzy do rukávu  od pyžama. Zhluboka se nadechla.

„Tati já jsme nikdy nechtěla nikomu ublížit a nechtěla jsem mámě zkazit život.“  Z očí ji uteklo dalších pár slziček,které se ji začaly kutálet po tváři.

„Ale vždyť ty jsi nikomu neublížila a  nikomu jsi nezkazila život, ani tvoji matce.“ A hřbetem ruky jse ji pohladil po tváři. Jak na něco takového mohla myslet? Vždyť  ona je náš život. Ona je naše zářící slunce.

„Tati, ale já můžu za to, že tě máma opustila. Já jsem  ten důvod proč přišli Volturiovi a já jsem ten důvod … „ musel jsem ji zadržet, protože si vše dávala na vinu, i když to tak nebylo.

„Zlatíčko ty se ale pleteš. Tvá máma nás opustila dobrovolně a ne kvůli tobě. Ty si za vinu nic nedávej a Volturiovi? Ti byli jen zvědaví, protože ty jsi výjimečná. A nikdy si za vinu nic nedávej. Dobře?“

„Ale tati.“

„Ty za nic nemůžeš. Dobře?“

„Dobře tati. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky zlatíčko.“ Kdybych tak věděl o čem se jí zdálo, tak bych ji mohl pomoct. Až na tom bude dobře, tak se jí musím  zeptat.

„Já se ještě trochu vyspím, ať první den ve škole nevypadám jako zombie.“ A na tváři vykouzlila, ten její kouzelný úsměv, kterému nešlo nikdy odolat.“

„Dobře, tak já půjdu, ať se můžeš vyspat.“ Dal jsem ji pusu na čelo a chtěl odejít. Když v tom mě zastavil její zvonivý hlásek.

„Tati?“ zeptala se mě.

„Copak zlatíčko?“

„Mohl bys tady zůstat  a  pobrukovat mi moji ukolébavku prosím.“

„Dobře.“ Lov bude muset počkat. Sedl jsem si do houpacího křesla. Ness se zavrtala do postele a já jsem začal pobrukovat její ukolébavku.  Vždycky jsem  ji pobrukoval její ukolébavku, když nemohla usnout a byla ještě malinká.  Vzpomínám si na to jak jednou  nechtěla jít spát, protože na druhý den měli být Vánoce a ona nechtěla spát, protože se bála, že by ji Emmet do rána všechny dárky vzal. Celý ten den před Vánocemi  ji totiž škárlil, že by  mohl být u dárku dřív než ona  a  vezme ji je, protože on byl prý hodnější než ona. Přesně si to pamatuji.

„Renesmee měla bys si jít lehnout. Jinak ráno nevstaneš.“

„Ne teto Rous já tady muším být, protože by mi strejda Emmet  vžal všechny dárečky, které bych doštala. A já nechci být bež dárečků. Já si tady zůstanu a budu u nich první já a né on.“  Už se takhle tady spolu domlouvali asi půl hodiny a Ness vypadala, že každou chvíli usne ve stoje, ale ta se jen tak nevzdá. Věděl jsem, že už teď musím zakročit.

„Nessie, teta Rous má pravdu měla by si jít spát, nebo prospíš celý den a  přišla bys o Štědrý den. A to přece nechceš? Nebo jo?“ Nessie se zamračila a sedla si do tureckého sedu.

„Já jsem poloupírka a něčo vydržím! A muším si pohlídat  švoje  dárečky!“ zamračila se a  pěstičkou bouchla do podlahy. Je opravdu paličatá jako její matka.

„A co kdybys řekla, kdyby sis ty šla lehnou a teta Rous nebo já bychom pohlídali tvoje dárečky, aby ti je strejda Emmet nevzal?“

„Tak jo, ale teto nešmí se k nim strejda Emmet, ani přiblížit jo?“

„To víš že se k nim ani nepřiblíží. A teď už si jdi lehnout nebo tady usneš.“

„Tak jo a děkuju ti teto.“ Ness dala pusu Rosolie na škraň a rozběhla se do svého pokoje. Raději jsme šel za ní, aby si opravdu lehla. Když jsem vešel, tak Ness  byla už v posteli.

„Tatí! Budeš mi pobrukovat moju ukolébavku? Ploším! A já slibuji, že usnu.“ Vždycky věděla jak na mě. Nikdy jsem ji nedokázal nic odepřít. Snesl bych ji modré z nebe jen aby byla šťastná. Sedl jsem si na postel a začal jsem ji pobrukovat její ukolébavku.

Stejně jako před sedmi lety, tak hned za chvíli usnula. Od té doby se hodně změnila, ale já ji pořád budu vidět jako tu malou holčičku, která nechce jít spát a musím jí chránit. Zítra  nás čeká těžký den. Noví spolužáci a pro  Renesmee něco úplně nového. Nového a těžkého. Nejvíce ze všeho se bojím, že se zamiluje  a někdo ji zlomí srdce, tak jako mě zlomila srdce moje láska Bella. Kde asi je moje největší láska z celé mé existence?

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi teď můj život - 2. Kapitola: