Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 6. kapitola

07.04.2012 (10:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3166×

Snažila jsem se najít místo na jeho těle, které nezdobily modřiny nebo podlitiny, ale má snaha byla zbytečná. Ze rtu mu tekla krev, obočí měl lehce natržené, tváře měl nepřirozeně červené a nafouklé a jeho tělo se třáslo pod náporem vzlyků, které se snažil tlumit. Pohladila jsem ho po vlasech a věnovala mu lehký úsměv.

Zvedla jsem se od jeho potlučeného těla a pohlédla tváří v tvář své zkáze. Aro se ke mně přibližoval a usmíval se. Zamyšleně si mnul bradu a v jeho očích hrály jiskřičky, které pro mě ani pro Jacoba neznamenaly nic dobrého. Dvěma dlouhými kroky se ke mně přiblížil a chytil mě pod krkem.

„Kdo ti pomohl utéct?“ zeptal se a zavrčel. Zavřela jsem oči a s pokorou snášela rány, které mi uštědřil. Bolestně jsem se chytila za břicho a vzlykla. Po bradě mi steklo něco teplého a já překvapeně hleděla na kapky krve, které dopadly na mramorovou podlahu.

„Kdo to byl?“ křikl a hodil mě na zem. Ucítila jsem ledovou podlahu a hlavou se o ni udeřila. Bolestně jsem se chytila za temeno a plakala. Svět kolem mě se začal točit, ale já se musela vzpamatovat. Pomalu jsem se zvedla, přidržovala se sloupu a zhluboka dýchala.

„Utekla jsem sama,“ zašeptala jsem a pohlédla do jeho rudých očí. Chvíli si mě pobaveně měřil a nakonec se otočil ke dveřím do sálu. Dvakrát zatleskal a dovnitř vstoupili dva gardisté. Když jsem pohlédla na muže, který stál mezi jejich silnými těly, zajíkla jsem se. Byl to Caius.

„Vážně si utekla sama?“ zeptal se naposledy a otočil se na mě. Věnovala jsem blonďatému vládci pohled plný vděku a nadechla se.

„Ano, utekla jsem sama. Počkala jsem, až budete všichni zaměstnaní a využila toho, že se gardisté krmili,“ lhala jsem a doufala, že mi uvěří. Chvíli mě sledoval pohledem plným pochybností, ale nakonec luskl prsty a jeho bratr byl volný.

„Jdi do svého pokoje,“ rozkázal mi Aro a okázal na dveře. Pomalu jsem se k nim vydala a cestou pohlédla na zraněného Jacoba. Napůl ležel a napůl seděl. Natahoval ke mně svou snědou ruku a já se na něj usmála. Neměla jsem tušení proč, ale najednou mi bylo lépe. Vědomí toho, že je tu se mnou, mě udělalo šťastnou. Sice oba zemřeme, ale já nebudu sama. Bude tu se mnou někdo, komu na mně záleží.

„Mimochodem, jak se mají rodiče?“ zeptal se Aro, když jsem se rukou dotkla kliky. Zastavila jsem se v půlce pohybu a zavřela oči. V hlavě mi zněla jeho otázka a já najednou věděla všechno. Ten muž, který mi odříkával báseň, byl Edward. Muž, kterému zemřela dcera. Tedy on si to myslel. Já jsem byla ta, které všem tak chyběla. Lidé, kteří mě zachránili, byli má rodina. Prudce jsem se otočila a nevnímala bolest ruky, která se začala stupňovat.

„Cože?“ zeptala jsem se potichu a sledovala jeho úsměv.

„Ptal jsem se, jak se mají rodiče? Museli být štěstím bez sebe, že ses jim vrátila,“ zasmál se a pomalu ke mně přešel. Třásla jsem se a nevěřila tomu, že by něčeho takového byli schopni. Opravdu fingovali moji smrt, aby se pomstili těm, kteří je převezli?

„Ne, to není pravda,“ šeptala jsem a kroutila hlavou. Má mysl nechtěla přijmout fakt, že já jsem Nessie. Jsem ta, kterou pohřbili. Nepoznali mě.

„Ale je to pravda. Nevěříš?“ zeptal se a já záporně zakroutila hlavou. Pobaveně se zasmál a luskl prsty. Pomalu k němu přešla Kate, která se také usmívala. Aro ji chytil za ruku a mě pevně uchopil za dlaň. Spojil naše ruce a já ucítila teplo její moci. Poslední, co jsem slyšela, byl Jacobův křik a nakonec jsem se ponořila do víru vzpomínek.

Byla jsem malá. Nemohlo mi být víc, jak tři roky, ale vypadala jsem velice inteligentně. Seděla jsem na zemi, hrála si s panenkou a usmívala se. Kolem mě poletoval motýl a já se rychle zvedla. Pozorovala jsem jeho barevná křídla a okouzleně vydechla. Chtěla jsem si s ním hrát, ale on uletěl a já zklamaně pozorovala prázdné nebe. Chtěla jsem se vrátit ke své panence, ale najednou se z jejího bříška k nebi zvedl motýl, kterého jsem pozorovala, a ticho zahrady proťal můj smích.

Běžela jsem za motýlem a nevnímala to, že se vzdaluji od domova. Už jsem nebyla chráněna zahradou domu, vběhla jsem do lesa a neuvědomovala si, že je to pro mě nebezpečné. Dál jsem pronásledovala motýla a najednou mi došlo, že nevím, kde je. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, ale nikde nebyl. Chtěla jsem se vrátit na zahradu, ale ztratila jsem cestu. Neměla jsem tušení, jakým směrem se dát, a jak daleko vlastně jsem. Posadila jsem se na zem a začala plakat. Bála jsem se. Moc jsem se bála. Zvedla jsem hlavu k nebi a zavolala maminku. Volala jsem ji několikrát, ale bez odpovědi.

„Nessie,“ zvolal někdo a já se otočila. Viděla jsem tatínka, jak se ke mně blíží a zasmála se. Zvedla jsem se ze země, urovnala si sukýnku a běžela k němu. Vyskočila jsem do jeho studené náruče a pevně se ho chytila. Do ucha mi šeptal, abych už nikdy nikam nechodila sama a já mu slíbila, že už to nikdy neudělám. Pomalu se se mnou vracel k zahradě a nakonec mě posadil do trávy. Sedl si za mě a přitáhl si mě do náruče. Do ucha mi začal šeptat moji oblíbenou báseň a já ho s láskou v očích poslouchala.

„Mám tě moc ráda, tatínku,“ zašeptala jsem a schovala se do jeho bezpečné náruče.

„Já tebe taky, moje malá holčičko,“ řekl a políbil mě na čelo. Zasmála jsem se a pohladila ho po tváři.

Vzpomínky skončila, ale pořád jsem měla zavřené oči. Snažila jsem se zachovat si ji navždy, ale musela jsem se vrátit do přítomnosti a čelit tomu, co mě čeká. Pomalu jsem otevřela oči a cítila, jak mi po tváři stéká slza.

„Pořád si myslíš, že to není pravda?“ zeptal se Aro a já na něj pohlédla. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, co vlastně provedl. Nevnímala jsem bolest v ruce ani to, že možná zemřu, ale zdravou rukou jsem ho uhodila do hrudi a rozvzlykala se.

„Jak si to mohl udělat? Jak si jim to mohl udělat?“ křičela jsem a pěstí ho bouchala do hrudi. Necítil to, ale mně to pomohlo. Sevřel moji ruku v té své a rozzuřeně na mě hleděl.

„Chtěl jsem tě, ale tvoje rodina tě chránila. Měl jsem v plánu je zabít, ale oni byli silnější. Chtěl jsem tě a teď tě mám,“ řekl a zasmál se. Celou tu dobu mu šlo jen o mě?

„Proč si je nechal, aby si mysleli, že jsem mrtvá?“ zeptala jsem se potichu a znovu se rozplakala.

„Ničemu jinému by neuvěřili. Ochránili tě, ale já tě stejně nakonec dostal,“ šeptl rozzuřeně a stiskl moji dlaň ve svém kovovém sevření.

„Pusť ji,“ ozvalo se ode dveří do sálu a já se podívala na nově příchozí. Podívala jsem se do každé tváře zvlášť a srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. Stáli tam. Všichni.

„Řekl jsem, abys ji pustil,“ zopakoval muž stojící nejblíže Arovi, který mě pořád pevně svíral za zápěstí. Byl to Edward.

„Ach, jak milá návštěva. Šťastné rodinné shledání,“ zapředl spokojeně Aro a postavil se za mě. Pustil moji ruku a já úlevně vydechla. Všichni Cullenovi se ke mně přiblížili a já jim vyšla naproti. Než jsem se k nim dostala, popadl mě Felix do své velké náruče a mé rodiny se zmocnili ostatní gardisté. Pevně je drželi a nedovolili jim se bránit.

„Myslel jsem, že zabiju jen ji, ale když jste tu všichni, bude to mnohem zajímavější,“ zasmál se černovlasý vládce a přiblížil se k mé rodině. Bella a Edward se snažili vyškubnout se z jejich náruče, ale nepovedlo se jim to. Aro k nim pomalu přešel a usmál se. Luskl prsty na Felixe a ten mě pevně chytil pod krkem. Jeho dlaň těsně obepínala mé dýchací cesty a já se začala dusit. Kopala jsem kolem sebe, snažila se dostat z jeho smrtelného sevření, ale bylo to marné. Dál jsem se snažila bránit, ale kyslíku jsem měla čím dál tím méně a docházely mi síly. Slyšela jsem, jak má rodina křičí a prosí, ale Aro se jen usmíval a mnul si bradu.

„Jaké to je, vidět ji znovu umírat?“ zeptal se posměšně a otočil se k nim zády. Bella křičela a chtěla ho napadnout, ale neměla šanci. Sálem se ozvalo lusknutí prstů a Felix mě pustil. Dopadla jsem na zem a zhluboka se nadechla. Sípala jsem, lapala po ztraceném dechu a snažila se zklidnit svůj srdeční puls.

„Pusť ji. Nech ji jít a vezmi si nás,“ křikl Edward a bránil se. Dál se snažil dostat se ze sevření, které mu bránilo v útoku. Aro se na něj otočil a zvědavě si ho měřil.

„Kdybych chtěl vás, dávno tu jste, ale já měl zájem o ni,“ řekl a posadil se na svůj trůn.

„Tak nás pusť a nech nás se bránit. Zvítězíš a už navždy se nás zbavíš,“ nabídl mu Emmett, který se ozval z rohu sálu. Všichni tři vládci se na něj překvapeně podívali a nechali ho, aby k nim přišel. Můj strýc k nim pomalu došel a měřil si je nenávistným pohledem.

„Dobrý nápad, drahý příteli,“ řekl Marcus a zvedl se. Ukázal na svou gardu a pokynul jim, aby přišli blíž.

„Ne, gardisty ne. Budu bojovat já, Edward a Bella proti vám třem. Pokud prohrajeme, zemřeme, a ty si můžeš s Nessie dělat, co chceš. Pokud ale prohrajete vy, necháte nás jít a my se domů vrátíme s Nessie. Už navždy nám dáte pokoj a nikdy už o vás neuslyšíme,“ vyjednával a vládci se na sebe podívali. Marcus natáhl ruku ke svému bratrovi a ten ji přijal. Aro si přečetl jeho myšlenky a usmál se.

„Jak si přeješ,“ odpověděl a sundal si svůj plášť. Jeho bratři ho napodobili a postavili se po jeho boku. Sledovala jsem své rodiče a strýce, jak se domlouvají a loučí. Postavili se čelem ke svým nepřátelům a měřili si je nenávistným pohledem. Vyděšeně jsem pozorovala scénu před sebou a znovu nevystačila s dechem. Zakašlala jsem a setkala se matčiným pohledem plným starosti a odhodlání. Když se podívala zpátky na své protivníky, Aro k nim vyběhl a začal boj na život a na smrt.

Zprvu si obě strany vedly dobře. Volturiovi využili staletého tréninku a napadali mou rodinu. Ti se statečně bránili, ale bylo jasně vidět, kdo má navrch. Marcus se zmocnil mého otce a Aro ho chytil pod krkem. Maminka a strýc nechali boje a hleděli na Edwarda. Aro pevněji sevřel jeho hrdlo a zasmál se. To bylo znamení pro maminku. Rozeběhla se k němu a skočila na něj. Emmett chytil Marca a zavrčel. Caius se k němu přidal a pevněji sevřel svého bratra. Překvapeně jsem na ně hleděla a sálem se ozvalo kovové skřípání. Na zbytek Marcova těla dopadl zapalovač, který na něj hodil Emmett, a jeho torzo vzplálo. Pozorovala jsem oheň a uslyšela křik. Podívala jsem se na maminku a viděla, jak ji Aro drží pod krkem. Vyděšeně hleděl na plápolající tělo svého bratra a poté se hystericky zasmál.

„Víc nedokážete?“ zeptal se, ale hlas ho zradil. Vyděšeně mu přeskočil a pozoroval Emmetta a Edwarda, jak se k němu blíží. Kdyby chtěl, mohl by zavolat gardisty, ale přijal to, že budou bojovat jen oni. Sledoval je, jak se k němu blíží, a během vteřiny se k nim přidala maminka, která se dostala z jeho sevření. Beze slova se na mě podíval a couvl.

„Vypadá to, že jsme vyhráli,“ řekla Bella a zasmála se. Za jejími zády se objevil Caius a tím dal jasně najevo, na jakou stranu se přidal. Aro se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou.

„Vypadněte,“ zašeptal a zády se dotkl stěny.

„Prosím?“ zeptal se Edward, který dělal, že ho neslyšel.

„Vypadněte. Odejděte a už se nevracejte,“ křikl a vyšel ze sálu. Během vteřiny u mě byla maminka a brala mě do náruče. Uviděla jsem Jacoba, jak se staví na nohy a pousmála se.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 6. kapitola: