Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Twilight trochu jinak - 14. část

22.11.2009 (20:45) • Beth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1343×

Ještě nikdy jsem neměla takovou depresi. Je to asi tim že jsem ještě nikdy nebrečela. Nikdy jsem neměla pořádně proč brečet.

Tak proč brečim teď? Vždyť se nic tak hroznýho nestalo. Edward mi dal jenom najevo že se se mnou nehodlá bavit, nehodlá se se mnou ani kamarádit tak je to. Už jsem zase měla na krajíčku. Musim se uklidnit.

Rozhodla jsem se že udělám tu samou věc co jsem dělala ve Phoneixu, když jsem měla deprese,  půjdu umejt auto.

Počasí už bylo očividně teplejší, slezl všechen sníh a led a venku mohlo bejt i 10 stupňů.

Ve Phoneixu jsem teda myla svojí corvette se sníženým podvozkem a závodníma kolama ale tady se bohužel budu muset spokojit jenom s mojí popelnicí Chevim truckem.

Otevřela jsem skříň a rozhlížela se po něčem pracovním co bych si mohla vzít na sebe. Moc toho nebylo ale nakonec jsem si vybrala Levi´s do pasu, který měly okrovou barvu a byli politý od brzdový kapaliny a benzínu, ale to vypadalo jako že je tam schválně. Tričko jsem si vybrala rudý tílko s širokejma ramínkama a na to jsem si oblíkla černou koženou bundičku pod prsa s přezkou u krku. Boty jsem se rozhodla že si vezmu černý pumy na suchej zip, ale pak mi došlo že mi je matka vyhodila z jednoho z mejch mnou připravenejch kufrů. Se zděšením jsem zjistila že nemám žádný boty bez podpatku. Já tu matku zabiju!!!

Nakonec jsem si nazula kozačky z černý kůže na......no jo 10ti centimetrovym podpatku který končili těsně nad kolenama a vyrazila jsem.

Cestou jsem si napustila do kbelíku teplou vodu, vzala jsem houbu a leštěnku a pak už jsem otevřela dveře a vyšla na čerstvej vzduch.

Chevi vypadal opravdu uboze a to z kterýkoliv stránky, neměl výkon, byl starej, velkej, byl to truck, měl vybledlou barvu, kola by byly už lepší jako zvejkačka a k tomu všemu byl ještě špinavej jak prase.

Na kapotu jsem hodila kyblík s vodou, namočila si do něj houbu a začala jsem šudlat světlo, u toho jsem vždycky začínala. Když jsem se tak koukala na to jak sklo pod houbou začíná nabírat dojmu že je opravdu průhledný, napadlo mě jak tyhle světla vůbec svítí. Hodila jsem houbu do kbelíku, ruce si utřela do kalhot a otevřela auto, který už sem ani nezamykala.

Otočila jsem klíčkem v zapalování a potom pohnula páčkou pro rozsvícení světel.

Potom jsem vystoupila a šla se podívat jak mi to svítí.

To jsem si mohla myslet. Řekla  jsem si v duchu, pravý světlo nesvítilo vůbec a to levý tak že kdybych tam místo žárovky dala světlušku svítilo by to víc.

Musim se stavit v autopotřebách a koupit žárovičky do světel. Skočila jsem do kabiny a světla zhasla. Měla bych si to někam napsat, myslim že toho budu na autu vyměňovat víc.

Skočila jsem teda do domu ještě pro blok a hned si napsala světla – žárovky.

Jak jsem postupně myla různý části auta můj seznam se prodlužoval a nakonec tam bylo asi dvanáct položek, včetně výfuku a bočních zrcátek.

Teď Cheviho ještě naleštim. Když jsem ustoupila pár kroků dozadu abych auto zhlídla kritickym pohledem musela jsem uznat že pěkně prokouklo. Dole v rohu na dveřích u řidiče jsem dokonce objevila malinkatej stříbrnej nápis Chevrolet Truck kterej byl předtim schovanej pod nejmíň dvoucentimetrovim nánosem bahna.

Takovej úspěch jsem musela oslavit cigárem, zapálila jsem si a do plic vtáhla první doušek s pocitem malího vítězství. Otevřela jsem leštěnku, vzala hebkej hadřík a začala jsem krouživejma pohybama leštit kapotu. Přitom jsem potahovala z cigarety a vždycky když jsem kousek vyleštila foukla jsem na to kouř, to mě učil můj bejvalej, díky kterýmu taky toho tolik vim o autech, no jo Aaron to bylo něco, škoda že se zabil na tý motorce.

Právě jsem odcvrnkla filtr kterej zbyl z mí vítězný cigarety a v tom jsem uslyšela za sebou předení motoru.

Dělala jsem jakoby nic a dál leštila auto. Auto zastavilo za mými zády a dveře u řidiče se otevřely. Podle zvuku motoru jsem usoudila že to je velký auto, to neni Charlie.

Překvapeně jsem se otočila a uviděla jak z auta na straně řidiče vystupuje tak asi šestnáctiletej kluk nejspíš indiánskýho původu.

„Ahoj Bello“ pozdravil mě přátelsky. Přitom obešel auto okolo korby, tam vzal složenej vozejk a pokračoval ke dveřím spolujezdce, který se najednou taky otevřely a za nimy seděl starý idián se všemi těmi copánky a jiskřičkami v očích co tak správní indiáni mívají.

„Ahoj, ahoj jak se máš Bello? Už jsem tě opravdu dlouho neviděl.“ Křičel na mě ten starej indián.

Za boha sem nemohla přít na to co sou tihle dva zač. Takže jsem na tváři vyloudila úsměv a zdvořile pozdravila.

„Dobrý den?“ raději jsem na konec pozdravu přidala otazník abych zvýraznila to že ani jednoho neznám.

„Bello ty si na mě nepamatuješ? Jsem Billy nejlepší kámoš tvýho táty, dneska začíná první Basketballovej zápas v sezóně tak jsme s Jacobem přijeli na velkoplošnou obrazovku, od teďka tu budem smrdět každej tejden.“ Usmál se na mě Billy a mě se vybavila chatička v nějakym indiánskym údolí kde jsme jednou s Charliem byli na návštěvě, když mi bylo asi pět.

„Jo jasný ahoj Billy jak jsem jen mohla zapomenout na starýho dobrýho Billyho“ usmála jsem se a prkeně ho plácla po zádech. Což mi moc nešlo když seděl na tom vozejku.

Chvilku na mě koukal jestli jsem právě nespadla z višně nebo aspoň z jahody a pak se zeptal

„Kde máš tátu?“

„No nevim každou chvilku by tu měl...“ najednou jsme uslyšeli chrčení motoru Charlieho policejního auta. „bejt“ dodala jsem bezděčně.

Policejní auto zajelo na svoje parkovací místo a z něj energicky vyskočil Charlie.

„Billy! Bello! Jacobe! To sem rád že vás tu všechny vidím, ale musíme rychle jít za pár minut začíná zápas. Bello jdeš s námi?“ Vychrlil ze sebe Charlie plnej radosti.

„Ne tati leštim auto“ zněla moje odpověď, fakt mě nezajímá nějakej připitomělej basket.

„A jo, no tak Jacob ti určitě rád pomůže a my se s Billym vydáme na děsivou cestu po zahradní cestičce!“ s těmi slovy vzal do rukou držadla Billyho vozíku a rozeběhl se trhavým krokem po zahradě.

„Jeď draku!“ popoháněl ho ještě Billy řevem.

Takhle energickýho jsem Charlieho ještě neviděla, ani jsem mu nestačila říct že tu žádnýho pomocníka nechci.

„Vidim že se o můj náklaďáček pěkně staráš“ usmál se na mě Jacob.

„O tuhle popelnici? Dneska jsem se na ní koukla poprví, ale nedivim se že ses toho zbavil nejrychlejš to jede 90kou to je něco hroznýho.“ Vyndala jsem si další cigaretu a chtěla si jí zapálit, ale Jacob byl rychlejší. Vyndal z kapsy velkej kovovej zapalovač s malim mustangem na odklapovacim víčku. Nechala mě si připálit. Jacob vyndal z kapsy doutník a taky si zapálil. Protože Charlie sledoval zápas v obýváku kterej byl na druhý straně domu, byla jsem si jistá že jen tak nepříde.

„Jo máš pravdu je to hrozná plechovka, ale furt to jezdí.“ Šel Jacob s pravdou ven.

„Hele nejsi na ten doutník trochu malej?“ zeptala jsem se zaraženě

„A ty si snad plnoletá?“ usmál se. Musela jsem se usmát taky, diskuze skončila.

„Odkud tě znám?“ zeptala jsem se ho po chvíli co sem začala zase s leštěnim Cheviho.

„Mno že bys po mě tak v sedmi letech házela bahnový bomby a málem mě utopila v našem kompostu co máme za domem“ dělal Jacob jakoby zamyšlenýho.

V mysli se mi vyjevil obrázek malýho vystrašenýho dítěte, celýho od bahna a s monoklem pod okem.

„Ježiš tos byl ty?“ usmála jsem se na něj omluvně.

„Jo to byl, chtěl jsem ti dát pusu a tys mě málem zabila“ začal se smát Jacob. „Od tý doby si nic nezačínám se staršíma holkama. Ale stejně to stálo za to.“ Usmál se zase. „A myslim že teď by to stálo za to ještě víc“ začal si mě prohlížet a přitom se vyhoupl na kapotu novýho Chevyho trucku se kterym předtim přijel.

Přestala jsem leštit auto a narovnala jsem se.

„Myslim že teď by to bylo trochu horší, už by to nebylo jenom bahno čim by ses dusil“ mrkla jsem na něj v odmítavym gestu.

„No jo no jo pochopil jsem“ řekl rychle na vysvětlenou a já se zase vrátila k práci.

Po chvíli co si mě Jacob prohlížel se zase ozval. „Poslyš, nejsi trochu divně oblečená na mytí auta?“ zeptal se pobaveně, asi narážěl na moje jehlový podpatky, ale já se nehodlala nechat ztrapnit.

„Poslyš,“ kopírovala jsem ho . „a nejsi ty trochu moc ukecanej“ zeptala jsem se znuděně.

„Pozor Charlie a Billy!“ sykl najednou Jacob. Hodil svůj doutník na zem zašlápl ho a kopl pod auto. Zato já si rychle oblízla prsty vytáhla žhavej motor, hodila ho pryč a zbytek papírku jsem zarolovala aby z cigarety nepadal tabák a úplně v klidu jsem zbytek cigára strčila zpátky do krabičky.

„Bello, jenom jsem ti chtěl říct že dneska nemusíš vařit objednám pizzu, a pojďte dovnitř za chvíli začne pršet“ oznamoval mi Charlie.

„Dobře doleštim auto a jdu dovnitř, Jacob ať už jde s vámi já jsem skoro hotová.“ Usmála jsem se na Charlieho.

„Dobře, dobře tak pak přijď“ souhlasil Charlie a všichni i s Jacobem odešli.

Já si vyndala z krabičky zbytek cigára a doleštila jsem auto.

Když jsem skončila došlo mi že jsem skoro vůbec nemyslela na Edwarda Cullena, ale věděla jsem že až půjdu spát tak se to změní.

Shrnutí

Autor: Beth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twilight trochu jinak - 14. část: