Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tvému kouzlu nepodléhám - Prolog + 1. kapitola

15.02.2010 (17:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1028×

Prolog

Ahoj. Jmenuju se Benjamin Roger. Kamarádi mi říkali Ben. Celkem normální jméno, nemyslíte?

Jak to vlastně začalo? Nemusím vzpomínat na všechny nudné detaily mého dětství - to zažil asi každý z nás. Ale mohl bych začít tam, kde jsem potkal jednu velmi zajímavou dívku jménem Tia Alexanderová...

1. kapitola - Podivná zmizení

Svítalo. Nebe se již od okamžiku, kdy první sluneční paprsky pohladily narudlý pouštní písek v okolí města, pomalu, ale jistě zatahovalo bouřkovými mračny. V Suhagu - městečku ležícím na západním břehu řeky Nil, přibližně čtyři sta padesát kilometrů od hlavního města Káhiry, kde jsem tehdy žil - byla ve vzduchu cítit vlhkost přicházející bouře.

Ležel jsem pár desítek metrů od okraje vody a pozoroval hemžící se skupinu zvířat přede mnou. Krokodýli bývají nebezpeční, když mají hlad. Ale tihle tady byli pořádně nažraní, protože nedaleko odsud nedávno táhla monstrózní stáda gazel a buvolů. Něco je muselo vyplašit, protože neustále plavali napříč proudem tam a zpět. Vydávali podivné vysoké zvuky, něco mezi kdákáním slepic a mečením koz. Zrovna bylo období líhnutí mláďat, takže bylo celkem pochopitelné, že se o ně jejich matky staraly. Ale přesto, tohle bylo trochu přehnané. Jako by se objevil nový neznámý nepřítel, který by jim mohl ublížit.

Byl jsem tak zabraný do zkoumání zvěře, že jsem ji neslyšel přicházet. Její tichý příchod mě vylekal.

Někdo mě popadl za rameno. Vyletěl jsem a tím rozrušil i všechny krokodýly v řece.

Začala se řehtat, podle čehož jsem ji poznal ještě dřív, než jsem se k ní otočil čelem.

,,Neříkej, že jsem tě vylekala,'' zasmála se Tia Alexanderová a obličej jí zářil vítězstvím. Častokrát jsem ji potkával na tržnici a ve městě, a tak jsem měl příležitost s ní promluvit. Nebyla nijak zvlášť hezká nebo výjimečná mezi ostatními děvčaty z našeho malého města, ale pro mě měla neobyčejné... kouzlo? Dalo by se to nazvat i přitažlivostí, ačkoliv nahlas bych to nikdy nepřiznal. Byli z nás dobří přátelé, nic víc.

Odhodila si tmavé kudrnaté vlasy na záda. ,,Cos tu dělal? Nebojíš se, že by tě mohl sežrat krokodýl?''

,,Jsou najedení; před pár dny dál po proudu překračovaly řeku zebry a gazely.'' Neocenil jsem její pokus o vtip, abych jí nedal další záminku se mi vysmívat. Byl jsem poněkud neobratný při jednání s děvčaty mého věku.

S povzdechem zavrtěla hlavou a zadívala se na rovný východní obzor. ,,Jak dlouho už tu jsi?'' Byla starší než já, asi tak o rok nebo dva, ale na jejím přízvuku to nebylo poznat. Bydlela tu s rodiči a staršími sestrami rok a půl. Věděl jsem, že se přistěhovala z Gabonu.

,,Asi tři hodiny. Proč?'' zeptal jsem se.

Přimhouřila šedomodré oči. ,,Takže o tom ještě nevíš?´´ Její hlas prozrazoval zvláštní neosobní smutek.

Polkl jsem v neblahé předtuše. ,,O čem?''

,,Před chvílí zmizelo další dítě. Myslela jsem...'' odmlčela se a mrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. ,,Maminka prodávala zeleninu na tržnici, a když se dozvěděla, že tě nemůžou najít...''

Aha, tohle mě nenapadlo. ,,Myslel jsem, že vědí, kam jdu. V tom případě bych měl jít domů,'' zamračil jsem se. Vždyť jsem to rodičům včera večer říkal.

,,Tvoje matka byla vyděšená. Ta holčička bydlela kousek od vás. Nevím, jestli jsi ji znal - jmenovala se Valeria Thompsonová.''

Prudce jsem se nadechl, zatímco jsme stoupali do strmého písčitého svahu. Pětiletou Valerii jsem samozřejmě znal, její rodina bydlela jen o tři domy dál.

Skutečnost, že zmizelo další dítě, mě přiměla k zamyšlení. Ta podivná zmizení začala před několika týdny. Důvod, proč o malé Valerii Tia mluvila v minulém čase, byl strašný. Žádná z osob, která se ztratila, nebyla nalezena. Ani jeden z mnoha lidí - muselo jich být přes třicet - se nikdy nevrátil domů.

,,To je strašné,'' povzdychl jsem si. ,,Nemůžu uvěřit, že zrovna ona…''

,,Já vím,'' řekla Tia a znenadání mě vzala za ruku, přičemž mi tváře zrudly. Naštěstí to pod mou tmavou pletí nebylo vidět.

Mlčky jsme kráčeli přes poušť, zatímco v dálce už se zjevovala naše vesnice. Zbývalo nám ujít ještě patnáct kilometrů. Suhag byl jediným městečkem na míle daleko.

,,Ale nejhorší na tom je, že zmizela z domova, uprostřed noci. Já... bojím se, že by si příště mohli přijít pro někoho z nás,'' vzlykla.

Bylo pošetilé myslet si, že ta zmizení přestanou. Stejně jako bylo zbytečné čekat, že oběti jsou stále ještě na živu. Upřímně řečeno, i mně ta představa naháněla děs a hrůzu do očí a probouzela strach v srdci.

,,Slyšela jsem povídat si ženy na tržnici,'' zvážněla Tia a její tón se změnil z ustrašeného na posměvačný a pohrdlivý. ,,Diskutovaly o tom, hlupačky jedny. Jako by něco věděly.''

,,Cože?'' nechápal jsem, stále zavěšený do její ruky.

Odfrkla si. ,,Víš, o čem teď mluví?'' Nečekala na odpověď a pokračovala: ,,Slyšela jsem je říkat, že to je... Djibanijan.'' Přestože bylo jasné, že tomu nevěří, při tom slově se jí roztřásl hlas.

Roztřeseně jsem se zasmál. ,,Bojíš se, že si pro tebe přijde?''

Svěsila koutky úst dolů. ,,O tomhle se nežertuje,'' napomenula mě a já si příliš pozdě uvědomil, že to bere vážněji, než dávala najevo.

,,Promiň, jen... zní to tak...'' Potřásl jsem hlavou.

Mého ramene se dotkla čísi ruka. Málem jsem vyletěl z kůže.

,,Omlouvám se, že ruším, děti,'' pronesl někdo hlubokým hlasem.

Otočili jsme se a spatřili muže, kterému ten hlas patřil.

,,Vy jste zdejší?'' pokračoval, jako by se nic nedělo.

Svorně jsme přikývli.

,,Co je toto za vesnici?'' tázal se cizinec.

,,Suhag,'' prohlásila Tia svým jasným, rázným hlasem, který zněl nyní nedůvěřivě a podezřívavě.

Cizinec se pousmál. ,,Á, tak to jsem zde na správném místě.'' Mluvil divně, ale nebylo to jeho jižním přízvukem. ,,Mohl bych vás doprovodit? Odhaduji, dle vašeho směru, že míříte do domova za rodinou, nemýlím-li se?''

Vyměnili jsme si s Tiou udivený pohled. Také si všimla jeho zvláštní řeči. ,,Dobře,'' souhlasil jsem nakonec zdráhavě.

Nic víc nikdo z nás neřekl, a mně bylo velmi nepříjemné jít první a mít toho podivného muže za zády. Stejně na tom byla patrně i Tia, protože se mi tiskla k boku a silně svírala moji ruku. Ne, že by mi to vadilo.

Shrnutí • 2. kapitola

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tvému kouzlu nepodléhám - Prolog + 1. kapitola: