Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 8. kapitola

31.05.2010 (08:45) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2605×

Bella:

Zmizela jako pára nad hrncem. Třeba si potřebovala něco nutně zařídit, napadlo mě. Pokrčila jsem rameny a utíkala zvednout ten řvoucí předmět.

„Haló?“ zvedla jsem sluchátko a čekala, že mi do ucha bude pištět nějaká Alexina zákaznice.

„Je doma Alex, Isabello?“ ozval se hluboký mužský hlas, nechápala jsem, odkud mě znal. Musel to být nějaký matčin známý, ale jeho hlas rozhodně něco skrýval, zněl tak vážně a provokativně.

„Ne není doma, mám jí říct, že volal… Nepředstavil jste se!“ řekla jsem trochu přísněji a čekala na odpověď.

„Dobře, tak až se vrátí, ať mi hned zavolá. Mé jméno je Victor, ona už bude vědět. Rád jsem tě slyšel, drahá!“ Opět nezklamal svým nenuceným tónem a než jsem stačila něco vykoktat, zavěsil.

V poslední době se všichni chovali tak divně. Úplně jsem zapomněla, že v rukou stále svírám medvídka, rychle jsem ho položila tam, kam patří, než ho zase někde ztratím.

Popadla jsem dvě krabice a nadšeně šlapala nahoru. Nemohla jsem se dočkat, až si zařídím svůj pokoj. Dveře byly pootevřené, takže jsem do nich jen kopla.

„Edwarde!“ vyjekla jsem a krabice upustila, seděl na mé posteli a nepřítomně hleděl z okna. „Co tady děláš?“ zvýšila jsem hlas, když na mé první upozornění nereagoval.

„Bello, víš něco o své matce?“ konečně se otočil a naprosto mě zaskočil. Proč se ptal na moji matku? V obličeji měl zvláštní zmatený výraz a jeho tělo připomínalo ostře řezanou sochu. V jiné situaci bych byla v rozpacích, ale teď na to nebyl čas.

„Myslíš, Alex? Ona je má matka, jinou jsem nepoznala.“ Popošla jsem k oknu a obezřetně sledovala jeho výraz.

„Ano já vím, vychovala tě, ale o tvé pravé matce nic nevíš?“ pokračoval ve svém výslechu.

„O co tady jde, Edwarde? Nejdřív Esme, potom volá ten divnej chlápek a nakonec mi šmíruješ po pokoji a ptáš se na někoho, koho jsem nikdy nepoznala. Nechápu, co s vámi všemi…“

„Esme?“ přerušil mě. „Co se stalo? Kdy jsi ji viděla naposledy?“

„Před chvílí, pomáhala mi vybalovat, ale potom někam zmizela.“ Zvedla jsem jedno obočí a stále nechápala, co se děje.

„Kam jdeš?“ cupitala jsem za ním, když seběhl schody a jako střela vylétl z domu. Hlavou mi létaly všelijaké scénáře, třeba znala Esme moji mámu nebo tátu. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit Edwardovo vyptávání a reakci jeho matky na obyčejného, roztrhaného, plyšového medvěda.

S tichým povzdechnutím jsem se vydala do kuchyně, protože až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Taky na lovu jsme dlouho nebyly, ale víc než na pořádnou šelmu jsem měla chuť na křupavé marmeládové toasty. Přesto, že ještě nebylo vše rozbalené, líně jsem vyhrabala potřebné suroviny a ostatní jídlo nechala ladem.

Čtvrtý toast jsem musela zapíjet, abych ho do sebe nasoukala, pak jsem se rozvalila v obývacím pokoji a užívala si sluneční paprsky dopadající na mou tvář. Za pár minut se slunce zhoupne za obzor a spolu s ním utichne i tolik živá příroda, aby dala přednost noci a jejím obyvatelům.

Po chvíli přemýšlení mě dohnala únava, které jsem se úspěšně vyhýbala celý den a já se jí s radostí poddala.

Edward:

Esme se chovala divně, celý den vypadala šťastně a zaměstnaně, ale teď s opravdu zvláštními myšlenkami vběhla do lesů a poslala mi, že chce být sama. Měl jsem nutkání za ní jít a zjistit, co se jí stalo, ale nejdřív jsem se rozhodl vyzpovídat Bellu.

Samozřejmě jsem se nedozvěděl nic, co by mi pomohlo. Esme měla v hlavě nějakého medvídka, takže když jsem vybíhal z domu, koukal jsem do krabic a opravdu jednoho našel.

Doufal jsem, že si toho Bella nevšimla poté, co mě kousek pronásledovala, ale vzal jsem ho s sebou.

Vyběhl jsem stejným směrem jako moje matka a podle vůně ji hledal. Netrvalo mi to dlouho, nejspíš nechtěla, aby ji nikdo nenašel, jen hledala nejbližší místo, pro trochu soukromí.

„Promiň, já vím, že chceš být sama, ale mluvil jsem s Bellou, která je zmatená stejně jako ty. Nechceš mi říct, co se stalo?“ posadil jsem se vedle ní a doufal, že vypustí z hlavy plány své práce. Podívala se na oblohu a mlčky mi přehrála její nedávný rozhovor s Bellou.

„Víš, ani jsem nepomyslela, že by Isabella byla moje dcera, připadalo mi to nemožné, ale když jsem viděla toho medvídka…,“ zachvěla se a já ho sevřel v rukou. Obezřetně se na mě podívala a pak vydechla.

„Samozřejmě mě napadlo, že ten medvídek nebyl jediný na světě, mohla to být jen náhoda, ale když jsem otěhotněla a utekla od svého příšerného manžela, vzala jsem ho s sebou. Byla to moje nejoblíbenější hračka, když mi bylo nejhůř, přitiskla jsem ho k sobě a cítila se lépe, proto byl tolikrát zašívaný a potrhaný. Při porodu jsem mu dokonce utrhla nožičku.“ Pokračovala a já jen překvapeně zíral. Pomalu jsem tu plyšovou věc zvedl před sebe a věděl, že je to jediný způsob, jak zjistit pravdu.

„Edwarde!“ vydechla.

„Měla by ses podívat, zasloužíš si znát pravdu,“ zašeptal jsem a podal jí ho. Hluboce se nadechla a začala kontrolovat zašívané části, které si pamatovala.

Pokaždé, když objevila tu správnou, tiše vzlykla. Byl to on, byl to její medvídek, který se ztratil v ten samý večer, jako její dcera.

Objal jsem ji a ona se rozplakala, její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků, avšak na obličeji jí nespočinula jediná slza.

Věděl jsem, že jeden medvídek nestačí, budeme muset najít více důkazů, ale rozhodně se tím spousta věcí mění. Nespustím z Alex oči.

„Edwarde, nikomu to neříkej, nevíme, jak se k tomu medvědovi dostala, navíc mám strach, že by ji Alex odvezla, dříve, než bychom zjistili pravdu,“ promluvila vážným hlasem, poté, co se konečně uklidnila.

„Samozřejmě, pomůžu ti. Jestli je Isabella opravdu tvoje dcera, viníci budou pikat!“ nedokázal jsem si představit někoho tak zkaženého a zlého, aby vzal matce její dítě.

„Měli bychom se vrátit,“ uvědomil jsem si, že mě ještě čeká tajné vloupání, abych vrátil vše, kam patří.

Esme políbila svoji hračku a rozběhla se domů. Muselo to být pro ni velice těžké, celou věčnost hledala a vzpomínala na svoji dceru a ta teď možná bydlela pár metrů od ní. Tohle bude ještě velice těžké, pro ně pro obě.

Zastavil jsem se u prosklených dveří do obývacího pokoje a pozoroval Bellu ležící na pohovce. Pod hlavou měla přitisknutý malý polštářek a přes oči jí padalo několik pramínků jejích nádherných vlasů. Spokojeně oddechovala, nic netušila. Ovládl mě zvláštní pocit, který jsem doposud necítil, chtěl jsem jí být nablízku a ochraňovat ji.

Oběhl jsem dům a potichu se vkradl do předsíně, osudného medvídka jsem položil tam, kam patřil a toužil se na ni ještě jednou podívat. Nebyla upír, ale ani člověk, nevěděl jsem, jestli mě uslyší, ale risk je zisk. V tomhle případě jsem byl rozhodnutý. Pokradmu jsem se přiblížil k pohovce a naklonil se nad ni. Vydržel bych hodiny pozorováním takové krásy. Vypadala jako spící bohyně, tak sladce a nevině a při tom smyslně.

Moje šmírování bylo však brzy přerušeno. Na příjezdové cestě zabrzdilo auto a moje nedočkavá sestra se hrnula ke dveřím. Vyběhl jsem do jejího pokoje a vyskočil oknem.

„Bella usnula, přijdu zítra!“ zašeptala Alice a odešla. Zůstal jsem poblíž domu a poslouchal Alex. Nic! Její mysl zaplavovaly naprosto běžné starosti a vzpomínky. Nechápal jsem, jak to mohla dokázat. Copak o mně věděla? Rozběhl jsem se domů, ale v půli cesty se zarazil spolu s vyzvánějícím telefonem, ozývajícím se z předsíně.

„Victore, teď ne!“ Zaslechl jsem Alexin hlas a přibližoval se zpět k domu. Bellino srdce bylo stále klidné a dech vyrovnaný, nevzbudilo jí to.

„A co jsem měla podle tebe dělat? Chci jen, aby byla šťastná. Neboj se, dávám si pozor!“ Rozzuřeně šeptala a v myšlenkách se zabývala jen tím, aby se Bella nevzbudila. Kontrolovala její tep a dech stejně, jako já. Tušil jsem, že je to něco, co nechce, aby slyšela. Byl jsem několik metrů od domu, ale navíc jsem si netroufl, uslyšela by mě.

„Nic neví, nepamatuje si to! Domluvíme se zítra.“ Zavěsila a nervózně vydechla.

„Edwarde, co tam děláš?“ zakřičela Alice z druhé strany louky.

Nemohla si vybrat lepší chvíli. Raději jsem se rozběhl za ní a přemýšlel nad tím záhadným Victorem.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 8. kapitola: