Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 7. kapitola

22.05.2010 (20:30) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2009×

Edward:

Cestou nazpátek jsem řídil opět já. Alice si vzadu pobrukovala a Esme se myšlenkami toulala v minulosti.

„To bylo rychlý, jak se ti ji vůbec povedlo přesvědčit. Když jsme přijeli, chvíli to vypadalo, že snad zaútočí,“ rozesmál jsem se a vzpomněl si na Alexiny zmatené myšlenky.

Esme se zavrtěla na sedadle, ale nevypadalo to, že by mě poslouchala.

„Esme, jsi tu ještě?“ zkusil jsem to podruhé. Zmateně se na mě podívala a horoucně přemýšlela na co, že jsem se to ptal.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela.“

„Nebylo to tak těžké, nejdříve se jí to samozřejmě nezdálo. Vyprávěla mi o Belle a tom, proč si dělá starosti, ale když viděla moje umění…“ odmlčela se.

„Nejspíš neodolala! Ne já myslím, že má pravdu, taky bych se o svoji dceru bála, kdybych s ní žila sama a ona byla výjimečná, jako Bella.“ Usmála se na mě.

„Místo toho mám pět úžasných dětí a na nějaký strach můžu rovnou zapomenout, protože žádné z nich ho nezná!“ pohladila mě po ruce a po zbytek cesty koukala z okna.

Věděl jsem na co myslí. V hlavě si stále přehrávala hodně rozmazaný obrázek své malé dcery s nádherně zelenýma očima. Tolik toužila si vzpomenout ještě na něco. Cokoliv, co se v tu noc odehrálo.

Nikdy o ní nemluvila, ne přímo. Jen se zmínila, když mi vyprávěla o své přeměně. Poslední dobou jsem ji přistihl několikrát, jak na ni myslí. Své rodině jsem se dobrovolně v hlavě nevrtal, ale někdy se to nedalo přeslechnout. Nechtěl jsem, aby se Esme trápila.

„Chceš si o tom promluvit?“ zašeptal jsem do toho nekonečného ticha a zaparkoval před domem. Alice na mě mrkla, posbírala si svoje tašky a pádila domů.

Vypnul jsem motor a sledoval Esme, která se na mě zoufale podívala a přikývla.

„Nevím, jestli je o čem, Edwarde. Moc si toho bohužel nepamatuju. Moje dítě mi někdo vzal a já nevěděla proč, stále nevěřím, že umřelo, vypadalo tak zdravě, ale od té doby jsem ho neviděla. Byla nádherná. Na její sladký obličej nikdy nezapomenu a ty oči…“

„Stejné, jako má Bella,“ dokončil jsem za ni. Tušil jsem, že důvod, proč na ni myslí zrovna teď je právě skutečnost, že měla stejné oči, jako ona.

„To je pravda, ale nepřirovnávám ji k Belle, jen když jsem ji viděla poprvé, bylo to, jako bych ji znala, měla jsem zvláštní pocit, který mě přiměl myslet na moji mrtvou holčičku.“

„Ale je to dávno, nikdo z nás to neměl jednoduché. Minulost je minulost a já se přes to přenesla. Rozhodně se kvůli tomu netrápím, nemusíš si dělat starosti.“ Podívala se na mě a já jí věřil. Byla to hezká chvíle. Měla neuvěřitelnou moc, byla tak laskává a milující, lepší matku jsem si nemohl přát.

„Mimochodem vím, že se ti Bella líbí!“ pozvedla obočí a otevírala dveře.

„Moc by vám to slušelo!“

„Esme!“ zakřičel jsem a nemohl uvěřit, že to opravdu řekla. Zachichotala se a vběhla do domu. Musel jsem uznat, že na tom něco bylo. Zapomněl jsem, jak je moje povedená rodinka všímavá.

Bella:

S radostí a nadšením jsem skládala své věci do těch obrovských stěhovacích krabic, se kterými cestujeme už víc než půl století a nemohla se dočkat, až ten dům uvidím.

Esme mi nabízela malou prohlídku, než si začnu balit, ale já si byla jistá, že si to nerozmyslím, ať už mám pokoj vymalovaný jakkoliv. To bylo to poslední. Navíc chtěla jsem se nechat překvapit.

Nemohla jsem se nabažit toho vzrušujícího pocitu, který vyvolávaly myšlenky volnosti a té nádherné přírody, kterou už za chvíli budu moci obdivovat vlastníma očima.

Nesnášela jsem stěhování, už kvůli tomu, že Alex vždycky vybrala dům někde na předměstí a hlavně, tam, kde svítí slunce, jen zázrakem. Kvůli její práci jsme nemohly bydlet, tak jako Cullenovi, její zákazníci, kteří za ní jezdili, by nemohli najít cestu. Pokud by měli stejný smysl zorientovat se, jako mám já. A to slunce bylo samozřejmostí. Ona na něj nemohla, takže jsem si zvykla, ale rozhodně to bude lepší, když mi ho teď nahradí alespoň příroda.

Stejně jsem byla v šoku z toho, jak rychle to přijala, ale vyřešila to skvěle. Ve městě si pronajala nějaké prostory a všichni nedočkavci budou jezdit tam.

„Bello, sbal si jen to nejdůležitější!“ volala na mě ze spodu a já se koukla na krabici s knížkami a osobními věcmi.

„To je důležitý,“ řekla jsem si a nahoru naskládala nějaké pytle s oblečením. Snad mi to nebude kontrolovat.

„Málem bych zapomněla!“ vykřikla jsem a šátrala rukou pod postelí. Měla jsem tam pečlivě uschovanou malou krabici s mými nejoblíbenějšími předměty, amulety a také věcmi po mámě.

Vše bylo pečlivě zabalené, ale přesto se mi zdálo, že vidím prach. Raději jsem to zase rozbalila, očistila a nezabalené naskládala zpět do krabice. Medvídka jsem posadila nahoru a věnovala se ostatním krabicím.

Alex v kuchyni balila porcelán a jiné pro ni zbytečné věci, takže jsem zatím nepozorovaně, s jednou krabicí proklouzla k naší malé vypůjčené dodávce.

„Bello, pojď sem! A ty věci, co tak nenápadně vláčíš do auta, vezmi s sebou!“ ozvalo se z kuchyně a já se zastavila, chyběly mi pouhé dva metry.

„Myslela jsem, že nejdříve sbalíme oblečení, zařídíme kuchyni a koupelnu, hm? Tvoje knížky, deníčky a jiné strašně důležité věci by pár hodin nepočkaly?“ koukla na mě tím svým zkoumavým výrazem a mně nezbývalo nic jiného, než jí dát za pravdu.

„Fajn, tu krabici s medvídkem si vezmi. Bello, kolik, že ti vlastně je?“ zasmála se a pokračovala v leštění sklenic.

„Ha, ha, fakt vtipný! Jsou to věci po mámě!“ otočila jsem se a postupně odnášela všechny ty hranaté, obrovské, stěhovací nádoby do auta. Líbil se mi náš systém. Já stála ve dveřích, Alex poletovala po domě svoji upírskou rychlostí a podávala mi jednu krabici za druhou. Nezabralo nám to více, než deset minut.

Konečně byla první várka věcí naložená a já se nemohla dočkat, až Alex konečně nastartuje.

Moje netrpělivost rostla, když jsme míjely uvítací ceduli, oči jsem měla nalepené na okýnku a sem tam zaslechla, jak se mi Alex směje.

„Jsme tady!“ vydechla a rozepínala mi pás. Dům byl opravdu nádherný, jako by vyrostl ze země. Žádné cihly, ani zeď nebo ta odporná omítka. Byl dokonale zrekonstruován, po stranách byla obrovská, francouzská okna, jako mají Cullenovi a pod masivními dřevěnými sloupy, které ho podpíraly, protékal malý potůček. Vypadalo to kouzelně. Všude tolik zeleně a květin.

„Líbí?“ ozval se za mnou ten příjemný uklidňující hlas. Otočila jsem se a spatřila Esme s celou svoji rodinou.

„Je to nádhera, ne to se nedá ani slovy popsat!“ koukla jsem na ni a ona mě lehce objala.

Edward a Emmett pomáhali Alex s nábytkem, který dovezli už včera, a já se rozběhla ke svým krabicím.

Na malý okamžik jsem zahlédla Alicinu sestru Rosalii, ale když jsem se podívala znova, už tam nestála. Byla nádherná, ten první den jsem si ji nestihla moc prohlédnout, ale pomatuji si její úsměv, když jsem od nich odjížděla a Alice mi pošeptala, abych jí to oblečení nevracela. Jasně, na ten můj trapas jsem málem zapomněla.

Popadla jsem jednu z krabic a vydala se na prohlídku. Hned, jakmile jsem otevřela dveře, mě uchvátila nádherná, meruňkově vymalovaná předsíň, která se pozvolna napojovala na obývací pokoj. Všude kolem mě poskakovali rozmazané šmouhy, musela jsem pořádně zaostřit, abych rozeznala Edwarda od Emmetta a Emmetta od té obrovské skříně, kterou nesl.

Ne skříň a Emmetta jsem si samozřejmě nepletla.

Obývací pokoj a kuchyni jsem si nechala na později, ze všeho nejdřív jsem vyběhla schody do dalšího patra a cestou hladila zábradlí, dokonale hladké, vzpomněla jsem si na mé klouzání v těch velice drahých šatech, co mi Alex oblékala.

Přede mnou se rozprostírala velká, dlouhá chodba a já okamžitě zpozorovala lísteček s mým jménem nalepený na dveřích pokoje.

Vstoupila jsem dovnitř a překvapeně pozorovala tu nezvykle prostornou místnost. Fakt, že jsem tu měla zatím jen postel, trošku velikost pokoje skresloval, ale rozhodně byl větší, než všechny, které jsem doposud vlastnila. Stěny byly vymalovány mou oblíbenou jemně fialovou barvou a za rohem jsem objevila další dveře.

„Páni!“ otevřela jsem je a hleděla na rohovou vanu, kterou obklopovaly modrobílé kachličky a nádherné, sněhově bílé poličky.

Větší radost jsem v tuhle chvíli mít nemohla. Sedla jsem si na postel a pozorovala okno, ze kterého byly vidět vrcholky dalekých skal a obrovská louka posázená nejrůznějšími květinami.

„Bello, mohla bys jít dolů?“ přerušila mě Alex a já poslušně cupitala zpět do předsíně.

„Jak se ti líbí po…“ nestihla doříct větu, protože jsem jí skočila do náruče a pevně ji sevřela kolem krku.

„Mám radost, že jsem se rozhodla správně, zlato.“ Zašeptala a políbila mě na tvář. Všimla jsem si, že kromě Alice s Esme tady už nikdo není.

„Vydržíš chvíli, Alice se mnou pojede k nám domů pro zbytek věcí, aby sis to tu mohla pořádně prohlédnout, a taky ještě musím podepsat nějaké papíry.“

„K nám domů? Tohle je náš dům!“ zdůraznila jsem.

„Jasně promiň, náš starý dům,“ zasmála se, „má už nové zájemce.“ Mrkla na mě, posbírala všechny papíry a zmizela.

Loudavě, ale s pocitem dokonalého štěstí jsem pochodovala pro moje věci. Krabice už byly vyskládané, takže jsem je po jedné odnášela domů.

Poslední, moje malinká důležitá krabice byla po bocích natržená, takže když jsem ji zvedla, okamžitě se rozpadla. Moje věci se rozkutálely do všech stran a já je musela znovu skládat dovnitř. Když jsem myslela, že mám všechno, opatrně jsem ji nadzvedla a položila ruku na dno. Nechtěla jsem riskovat své opravářské schopnosti, takže jsem těch pár metrů přešla šnečím tempem. Položila jsem ji k ostatním a zjistila, že mi tam něco chybí. Jasně méďa. Vyběhla jsem zpět před dům a všimla si Esme, která svým postojem připomínala spíše sochu.

„Neviděla si tady někde malého, plyšového…?“ chtěla jsem se zeptat, ale potom jsem zpozorovala to, na co tak upřeně hleděla.

„Odkud ho máš?“ otočila se na mě a v rukou svírala onoho medvídka.

„Já, je to jedna z věcí, co mi zůstala po mé mámě,“ mírně jsem se usmála a natáhla ruku.

Podala mi ho, ale koukala na mě, jako na zázrak, nebo na mimozemšťana. Nechápala jsem to.

V domě se rozezvonil telefon. Cože mi už máme i telefon?

„Promiň, musím to vzít. Hned jsem zpět," otočila jsem se na ni, ale už tam nestála.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 7. kapitola: