Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 6. kapitola

18.05.2010 (10:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1849×

Edward:

Nic z toho mi nedávalo smysl. V jejích myšlenkách jsem viděl nějakou ženu držící uplakané dítě a zmatené, pobíhající lidi. Než jsem stihnul pořádně zaostřit jejich obličeje, obrazy zmizely, jakoby někdo vypnul televizi. Zmateně jsem si mnul spánky, ale když jsem se střetl s Alexiiným pohledem, došlo mi to. Obezřetně si mě prohlížela a já pochopil, že si vzpomněla na můj dar, o kterém jí nejspíš Bella řekla, a proto zastavila proud svých myšlenek. Něco tajila, to bylo jasné. Znovu jsem se podíval na Esme, ale ta stále neprokazovala jedinou známku toho, že by Alex někdy ve svém životě viděla.

Možná se pletu a Esme jí jen někoho připomněla. Přestal jsem nad tím přemýšlet a pokračoval do domu za ostatními. Jestli něco tají, své myšlenky neuchrání, nedokáže to po celou dobu, pokud se přestěhují. Na to jsem spoléhal, jednou se prostě neudrží.

Pomalu jsem se sunul ke dveřím a do nosu mě uhodila úžasná vůně. Převážně ta Bellina. Byla tady ve velké koncentraci a já se ji snažil k něčemu přirovnat. Byla to jemná specifická vůně, jako má každý upír, ale smíchaná s lidskou. Dohromady to vytvářelo jedinečné aroma.

Když jsem překračoval práh, vzpomněl jsem si na ty pravé, lidmi vymyšlené upíry, které musí někdo pozvat dovnitř. Uchechtl jsem se, už jsem si nepamatoval, jestli se to vztahuje i na domy, ve kterých žijí upíři. Navíc, kolik návštěv za svůj život ještě absolvuji? Tohle byla první, jestli se nepletu.

Vešel jsem do obrovské místnosti, které dominovala smetanová pohovka a zajímavě myšlený konferenční stolek. Stěny byly červené, místy bílé a doplňky byly zvoleny tak, aby to dohromady nevypadalo lacině.

Posadil jsem se naproti Belle a pozoroval Alice, která byla plně zapálená do vyjmenovávání i těch nejmenších výhod bydlení ve Forks.

„Samozřejmě vám do toho nechceme mluvit, viď Alice!“ usmála se Esme a poslala mi v myšlenkách, abych své ukecané sestře zacpal pusu.

„Ovšem, ten dům je velice krásný, sama jsem dohlížela na jeho rekonstrukci a okolí je ideální. Byly byste v bezpečí a nemusíte se bát, že vám někdo z vašich upírských sousedů poleze na nervy. Váš dům je dostatečně daleko.“ Znovu se podívala na Alice a široce se usmála. Všiml jsem si, že i Alex zacukaly koutky.

Takhle to trvalo ještě chvíli, než se Alex konečně zvedla a došla k oknu. Jemně rukou zavadila o záclonu a poté se otočila

„Moc vám všem děkuji za to, co děláte, nesmírně si toho s Bellou vážíme, ale…“, nedořekla větu, jakoby hledala ta správná slova.

„Alex!“ ozvala se Bella.

„Proč musíš všechno tak komplikovat? Co je na tom, že se přestěhujeme za někým, jako jsme my? Pořád si na všechno dáváš pozor a já nechápu proč, nikdy jsi neměla důvod se o mě bát. Fajn, tak jo, naposledy minulý týden,“ začervenala se a pokračovala, „ ale já bych tam vážně chtěla bydlet.“ Dokončila svůj monolog a prosebně se na ni podívala.

Alex jen vzdychla a mlčky uznala, že má Bella pravdu.

„Dobře mám nápad!“ vložila se do toho Esme.

„Co kdyby si naše děti jeli prohlédnout město a místní obchody. A já bych ti mezitím ten dům ukázala. Cesta nám netrvala více, jak půl hodiny, takže do setmění budeme zpátky.“

Alex nervózně popocházela po místnosti, ale nakonec se usmála.

„Vlastně, proč ne?“ podívala se na mě.

Bella:

Měla jsem obrovskou radost, že moje tvrdohlavá máma souhlasila. Doufala jsem, že ji ta krajina a čistý vzduch ve Forks, alespoň trochu obměkčí.

„Nasedat!“ zavýskala Alice a hrnula se k jejich černému BMW, když jsem se loučila s mojí matkou. Už jsem otevírala dveře vzadu, ale Alice mě popadla za rameno.

„Hej, vzadu sedím já. Neznáme to tu, takže musíš řídit.“ Zasmála se a podávala mi klíčky. Moc dobře jsem věděla, že upír se šatní skříní, jako má ona, musí mít prolezlý snad každý obchod ve Washingtonu.

„Nemůžu řídit cizí auto,“ zkoušela jsem to na ni, ale usídlila se vzadu a Edward na místě spolujezdce netrpělivě podupával nohou.

„Jasně, že můžeš. Myslím, že dneska žádné bahno nepotkáme, nemusíš se bát, že uvízneš.“ Usmál se tentokrát on a otevíral mi dveře.

„Fajn!“ ukončila jsem tenhle rozhovor o ničem a nastartovala. Silnice byly opravdu suché, k mému štěstí, přesto jsem byla nervózní. Cítila jsem Edwardův spalující pohled, když Alice mlčela.

„Jsme tady!“ ulevilo se mi. Jela jsem přímo do centra a zaparkovala před obchodním domem.

Celé to probíhalo, tak, jak jsem si představovala. Alice pochodovala od jednoho obchodu k druhému a já s Edwardem jsme se vlekli za ní. I přes můj nesouhlas mi nakoupila pár kousků oblečení, které jsem podle ní prostě musela mít.

Začalo se stmívat a já se nemohla dočkat toho, až mi Alex poví svůj názor na ten nový dům. Obchody už byly stejně vesměs zavřené, takže jsme se pomalu chystali k autu. To by ale nebyla Alice, kdyby po cestě ještě nepotkala dva úžasné obchůdky se šperky, takže jsme si s Edwardem sedli na tašky a čekali.

Najednou se začal smát.

„Děje se něco?“ zamračila jsem se, protože nepřestával.

„Alice se pohybuje tak rychle, že ji prodavač přehlédl a za necelé dvě minuty plánuje zhasnout všechny světla a spustit mříž.“ Koukl se na mě a pak na hodinky.

Ta představa mě taky rozesmála, ale nejvíc se mi líbilo, jak Edward jen seděl a odpočítával vteřiny.

„To ji tam chceš vážně nechat?“ musela jsem se nakonec zeptat.

„Ne, až zhasne, řeknu mu, že tam mám sestru.“ Znovu mrkl na hodinky a pak na honosného majitele.

„Moc, moc vtipný!“ zaskřehotala Alice a se dvěma malými taštičkami vyběhla před nás.

„Alice, celý si to pokazila,“ dloubnul do ní Edward a začal sbírat tašky.

„Snad si neměla vizi, jak se nemůžeš dostat z malého, zhasnutého obchůdku?“ pokračoval a zbytek cesty jsme se smáli.

Byla jsem unavená, Edward to nejspíš poznal a sedl si za volant. Ani mě nenapadlo si sedat jinam, než na místo spolujezdce, protože pohled na Alice, jak se vzadu snaží poskládat sebe a tašky, které se nevešly do kufru, mi stačil.

Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a nakonec mě přemohly. Z dálky jsem slyšela tichý rozhovor, ale rozhodně jsem nerozuměla ani slovo.

„Jsme doma!“ zahvízdalo mi kousek od ucha tak, že jsem sebou škubla. Otevřela jsem oči a pozorovala Edwardovi ruce na volantu ze stejného úhlu, jako on.

Krk jsem měla ztuhlý, takže jsem pomalu odvracela hlavu od jeho ramene, na které jsem musela sklouznout někdy v průběhu mého nevědomí a nenápadně jsem ještě zkontrolovala, jestli není pobryndané.

Krásně se na mě usmál a já se začervenala. Radši jsem rychle vystoupila a soustředila se na rozsvícenou kuchyň.

„Alex?“ volala jsem a snažila se bez úhony přeskákat tašky s nákupy.

Seděla s Esme na pohovce a nečekaně přívětivě se usmívala. Celá napjatá jsem došla až k ní a čekala, až začne mluvit.

„Dobře Bello, nebudu tě trápit. Pozítří se stěhujeme do Forks!“ rozesmála se a já jí skočila do náruče.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 6. kapitola: