Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Truth - 4. kapitola

04.02.2010 (13:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1958×

Konečně jsem mohla zavřít všechny vzorníky a radovat se ze splněného úkolu, který byl nakonec náročnější, než jsem čekala.

Esme mě doprovodila ke dveřím, kde čekala skoro celá rodina. Všichni se mile usmívali, ale nikde jsem neviděla Edwarda. Ne, že bych po tom toužila. Stačilo na něj jen pomyslet a celá jsem zčervenala.

„Myslím, že Alex určitě mé číslo má, ale pro jistotu jsem ti ho napsala.“ Podávala mi Esme malinkatý bloček. Hned pod jejím číslem bylo snad těmi největšími číslicemi vyryto druhé číslo, tentokrát na Alice. Koutkem oka jsem zahlédla, jak vítězoslavně semkla ruce a šťastně se usmála.

Úsměv jsem jí s radostí oplatila. Byla jsem ráda, že je dnes nevidím naposled.

„Dobře, děkuji za všechno. Určitě zavolám!“ loučila jsem se a putovala z jedné náruče do druhé. Bylo mi z toho najednou smutno. Nikdy jsem nepotkala tolik skvělých lidí. Vlastně upírů, což bylo ještě lepší.

Jako poslední ke mně přistoupil Carlisle.

„Bello, víme, že tě Alex chce udržet v nevědomí před ostatními upíry.“

„Taky má proč, jsi poklad!“ přerušila ho Esme.

Chtěl jsem tím říct, že my nejsme nebezpeční. To víš!“ pokračoval Carlisle.

A myslíme si, že není dobré, jak žijete. Sami. Dříve nebo později na nějaké upíry narazíte a bohužel, ne všichni jsou jako my. Spousta upíru se shlukuje do skupin, a kdyby na vás někteří zaútočili, povedlo by se jim to.

Proto by bylo mnohem bezpečnější, kdybyste se k nám přidaly.

„Můžete bydlet u nás!“ radovala se Alice.

„No to samozřejmě mohou, ale myslím, že by raději chtěli soukromí. Kousek od nás je domek, ve kterém spoustu let nikdo nebydlí, ani se tu neukázal majitel, takže nejspíš patří městu. Stačilo by pár rekonstrukcí.“ Dokončil Carlisle svůj návrh a všichni teď netrpělivě sledovali moji reakci. Nebyla jsem schopná slova. Tohle mě naprosto odzbrojilo. V hloubi duše jsem doufala, že je ještě uvidím, když nebude Alex šílet, ale tohle. To bylo mnohem lepší. Představa, že bychom mohly konečně s někým mluvit, aniž by jsme si musely dávat pozor na každé slovo, chodit společně na lov a dozvědět se více o upírech, mě skutečně nadchla. Navíc jsem nikdy neměla moc kamarádů. Holky mi vždycky jen záviděly, protože se všichni kluci motali jen kolem mě. Nechápala jsem to, neviděla jsem na sobě nic výjimečného. Rozhodně jsem se nepovažovala za tu nejkrásnější, ale okolí mělo nejspíš jiný názor.

„Nevím, co říct. Byla bych strašně ráda, kdybychom se k vám mohly přidat. Moc se mi tady líbilo!“ sdělila jsem trochu umírněně svoje nadšení a v duchu spřádala plány, jak to oznámím Alex. Jakmile řeknu slovo ,upíři, nebude chtít nic slyšet. Budu na to muset jít pomalu.

„Výborně, tak už jeď, ať nemá Alex starost. A zavolej, co nejdříve! Už se nemohu dočkat až poznám tvoji matku.“ Usmála se Esme.

Naposledy jsem zamávala a nasedla do auta. Nebe bylo stále zatažené, ale nepršelo. Takže mě snad čekala klidná cesta. Opatrně jsem vycouvala po jejich krásně upravené cestě a vyjela vpřed. Najednou jsem byla nucena prudce zabrzdit. V cestě mi stál Edward. Vlasy mu roztomile trčely do všech stran a z jejich konečků ještě odkapávala voda z nedávného deště. Naštvaně jsem otevřela dveře a než jsem stačila mrknout, stál u mě.

„Málem jsem se nestihl rozloučit,“ pozvedl jedno obočí a naznačil nevinný úsměv. Stál tam jako malý kluk, který právě prohodil oknem cihlu a čekal na výprask. To si snad dělá srandu. Stoupne mi do cesty kvůli loučení? Byla jsem připravená říct mu něco ošklivého, ale stačilo se na něj podívat a všechna slova se mi rozsypala.

„Fajn, tohle bys ale neměl dělat. Nemám tak dobré reflexy jako ostatní upíři. Mohla jsem tě přejet!“ snažila jsem se o naštvaný tón, ale moc mi to nešlo.

„Jasně, máš pravdu, promiň. Málem jsem ti zničil auto.“ Usmál se a já si uvědomila, že má pravdu. Nemůžete přejet upíra. To on přejede vás.

„Šťastnou cestu!“ prolomil ticho, které jsem způsobila svým přemýšlením. „Budu se těšit na tvoji další návštěvu.“ Zakřenil se a pomalou chůzí kráčel ke své rodině. On si ze mě snad utahuje. Tohle mu nedaruju. Zabouchla jsem dveře a konečně se rozjela. Celou cestu jsem přemýšlela nad Cullenovými. Moc jsem si je oblíbila. Na jednu stranu jsem se těšila, až to Alex všechno povím, ale na tu druhou jsem věděla, že to bude hodně těžké. Někdy mi připadalo, že to přehání. Jako malá jsem si nemohla hrát dál, než pět metrů od domu. „Co kdyby se objevil nějaký upír.“ Říkávala mi. Proto jsem se divila, že mě dneska pustila tak daleko.

Překonala jsem posledních pár metrů a zaparkovala před vjezdem do garáže. Unaveně jsem se vysoukala ven a vláčela ke dveřím. Srdce mi bušilo jako o závod. Pomalu jsem natahovala ruku s klíčkem ke dveřím, ale ty se náhle prudce otevřely. Zvedla jsem hlavu a přes klesající víčka pozorovala rozzlobenou Alex. Ruce v bok, jedna noha mírně dopředu a odkašlání. To byl její zlobný postoj, který za více, jak půl století nezměnila. Když mi bylo osm a byla jsem naštvaná, dělávala jsem to, co ona.

„Isabello,“ oslovila mě celým jménem, což patřilo k její technice. Do smíchu mi rozhodně nebylo, ale když vám někdo skoro devadesát let nadává stejným způsobem, trochu to odlehčí napjaté situace.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byla?“ začala tak, jak jsem předpokládala.

„A co to máš na sobě?“ sjela pohledem mé vypůjčené oblečení.

„Hned ti všechno vysvětlím, hlavně klid.“ Přestala jsem zkoumat její zvyklosti a začala přemýšlet, jak vlastně začít. Mezitím jsem pokládala klíčky na prosklenou poličku vedle zapomenutého mobilu. Alex naštvaně zafuněla a těkala pohledem mezi mnou a mobilem.

„Zapomněla jsem si mobil,“ pípla jsem, jakoby snad můj hlas mohl umírnit její hněv.

„Díky, že jsi mi to řekla. Vůbec bych si toho nevšimla hlavně, když jsem se ti snažila dovolat,“ dodala ironicky, popadla mě za rameno a táhla do kuchyně.

„Umíš si vůbec představit, jaký jsem o tebe měla strach?“ posadila se na židli naproti mně a položila ruce na stůl.

„Já vím, omlouvám se, ale nic se mi nestalo. Nemusíš se o mě pořád tak strachovat. Nejsem přece zase tak zranitelná,“ přesvědčovala jsem ji o něčem, čím jsem si nebyla jistá ani já sama.

„O tvé zranitelnost se teď bavit nebudeme. Nebudu ti opakovat, co všechno je nebezpečné.“ Mluvila teď o něco pomaleji. „Víš možná by stačilo, kdyby sis vzala mobil a zavolala. Ale dobře, je to moje vina, neměla jsem tě tam posílat!“

Řekla s velkým důrazem a očima opět sklouzla k mému oblečení. Tohle jsem nechtěla. To byla přesně věta, kterou neměla vyslovit.

„Dost dlouho jsem se zdržela u paní Parkerové,“ začala jsem s vysvětlováním a snažila se být, co nejvíc v klidu.

„Pak jsem hledala Cullenovi, protože pršelo a cesta byla rozbahněná, uvízla jsem koly.“ Všimla jsem si, jak se zamračila, ale nepřerušovala mě.

„Zničehonic se tam objevili děti paní Cullenové a pomohli mi. Byli moc milí a Alice mi půjčila oblečení, protože to moje bylo mokré.“

Fakt, že jsou upíři, a že hlavním důvodem mého opoždění byla ta zdlouhavá konverzace, jsem si raději nechávala na později.

Alex se na mě podezřívavě dívala. Moc dobře věděla, že jí ještě něco tajím. Moc dobrý lhář ani herec jsem nebyla. Můj problém byl spíše v tom, že jsem řekla pravdu, ale ne celou. Zase jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla malá. Naší sousedce v Portlandu jsem shodila truhlík s květinami, který měla zavěšený v okně. Rozbil se na malé kousíčky a ona zuřila. Alex slibovala, že koupíme nový, ale ona nechtěla. Až po několika hodinách ze mě vypáčila, že nešlo až tak o nějaký truhlík, ale o její milovanou kočku, na kterou spadl a usmrtil ji.

„Mluv!“ zašeptala mi Alex do ramene. Myslíš, že to necítím?“ odstoupila rozzuřeně.

Byla jsem cítit upíry, tak na to jsem úplně zapomněla. Věděla jsem, že mě teď čeká velice dlouhý rozhovor, ale představa stěhování do Forks mi dodávala odvahu.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Truth - 4. kapitola: