Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trust me, please - 3. kapitola

27.08.2012 (18:30) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1591×

3. kapitola: Smíšené pocity

Pohled: Isabella Marie Swanová

„Elizabeth, nemyslím si, že by se chtěl zrovna dvakrát družit!“ Šťouchla jsem do ní a zároveň záviděla to nadšení a energii, kterou oplývala, jelikož jsem přesvědčená, že hlavně díky tomu dostane vždy to, co chce, a nezáleží na tom, jestli se to líbí někomu jinému. Tak to prostě je. Momentálně jsem to byla já, komu se to nelíbilo, ale nikdy v životě, bych to nepřiznala. Snad jedině kdyby mě mučili. Nemohla jsem uvěřit tomu, že právě teď a tady, na své osmnáctiny, prožívám zrovna takové pocity. Poprvé! Je to k neuvěření.

Zatímco jsem bojovala s těmito prvními pocity, které se dotkly mé duše i srdce, se skupinka, která se předtím shlukla kolem naší rodiny, přesunula opodál a Cullenovic „děti“ opět vesele tancovaly na parketě. Jen spolu, s nikým jiným. Lidé v sále je jen pozorovali, jako by neměli odvahu si stoupnout vedle nich na parket, v obavách, aby se vedle nich neznemožnili, což bylo velice pravděpodobné. Řekla bych, že snad ani netančily, ale vznášely se jako andělé, jejich chodidla se sotva dotýkala podlahy a jejich těla překonávala odvěký zákon gravitace. Byla to neuvěřitelná podívaná.

Měřila jsem si je pohledem a pak jsem si všimla, že jediný, kdo netančil, byl Edward, neviděla jsem ho ani nikde v sále. Bylo to divné, téměř to vypadalo, že je takový outsider rodiny, který se nerad baví. Takže by na tom byl podobně jako já. A pak mi došlo, že ani Elizabeth nikde v sále není. Ach, zase ten podivný pocit uvnitř mého já, který mě téměř nutil křičet, že Elizabeth už jistě opět dosáhla svého.

„Isabello, drahoušku, proč se nebavíš spolu s ostatními?“ přistoupila ke mně maminka a opět mi uhladila vlasy. Nesnáším to!

„Ty víš, jak nemusím tyhle sešlosti.“

„Ale jsou to tvé narozeniny, měla by ses bavit.“

„Mami, prosím, můžeme toho nechat, alespoň pro dnešek? Jak se mám bavit, když není s kým?“ Nazdvihla jsem obočí.

 „Jak není s kým? Vždyť je plný sál lidí! A podívej se na ty Cullenovic děti, vypadají velice sympaticky, jdi se s nimi seznámit blíž, třeba tě to překvapí,“ usmála se starostlivě a pak zase odešla točit se kolem mého otce a pochlebovat mu, jaká je to skvělá párty a jak je na něho pyšná.

O tři hodiny později, což mi připadalo jako věčnost, se má nálada nezměnila. Pořád tu byli ti samí lidé, pořád stejný nebo podobný styl hudby, která mi nic neříkala, jediné, co se změnilo, jsem byla já, jelikož jsem změnila prostřední. Po veřejném rozbalování dárků jsem se odklidila do zahrady a dívala se na hvězdy. Ty byly z celé této noci to nejkrásnější. V ruce jsem žmoulala medailonek, jako vždycky, když mi bylo smutno a já chtěla nejraději utéct, schovat se. Všichni kolem mě měli nějaký sen, který si mohli splnit, ale já ne. Tedy, měla jsem sen, ale ten nikdo nemohl splnit. Chtěla jsem potkat jeho. A druhý sen, který je reálný, ale taťka s mamkou o něm nechtějí ani slyšet, je ten, že jsem chtěla odjet na prázdniny pomáhat jako dobrovolný humanitární pracovník v rezervaci v Africe. Vždycky, když jsem se o tom, třeba jen půlkou slova, zmínila, rodiče odešli z místnosti na znamení toho, že o tom nechtějí nic slyšet. Na jednu stranu jsem se jim nedivila, po tom, co se jim stalo a v čem téměř rok žili. Ale na druhou stranu to byl můj sen.

 „Jsou krásné, že?“  

„Au.“ Spadla jsem z lavičky, na které jsem seděla.

„Ježiši, omlouvám se, nechtěla jsem tě vylekat.“ Před mým obličejem jsem spatřila bílou pomocnou ruku. Zvedla jsem k ní obličej, byla to Alice. Ten roztomilý elf bez špičatých uší.

„Jo, to nic, díky.“ Sedla jsem si zpátky na lavičku, Alice si ke mně přisedla a chvilku jsme v tichosti pozorovaly hvězdy, společně. Bylo to docela uklidňující, myslím cítit její přítomnost vedle mě.

„Jak je možné, že se oslavenkyně nebaví v sále, tak jako všichni ostatní?“ prolomila to ticho.

„Nejsem moc na tyhle akce. Mám raději klid a ….“

„… tiché pozorování hvězd,“ doplnila mě.

„Přesně.“ Alice se celá rozzářila, zvedla se a začala tančit do tónů písně: Just one last dance.

„To já to zbožňuju! Už dlouho jsem se tak nebavila, miluji tanec, hudbu a lidi! Ale my téměř nikam nechodíme. Naše rodina žije spíše v ústraní, daleko od ostatních. Takže tohle je po dlouhé době příležitost, kdy svůj um mohu dát světu k obdivu.“ Sklesle se posadila zpět vedle mě.

„Tak to by sis výborně rozuměla s mojí sestrou Elizabeth!“

„To myslíš tu užvaněnou, která se snaží svést mého bratra Edwarda na scestí a donutit ho k tanci?“ rozesmála se. Její smích byl úchvatný, tak jako celá její osobnost.

„Jo, to bude ona. A daří se jí to?“ Skousla jsem si ret. Nechtěla jsem se takhle vyptávat, ale musela jsem.

„Ne, ani v nejmenším. Edward tohle také moc nemusí. Taky by ses mu jistě líbila.“

„Tak jí dej ještě čas, má sestra dostane vždy to, co si umane, už několikrát jsem toho byla svědkem. Její nevinné oběti z toho nevyjdou beze stop.“

„Ale Edward….“

„Alice!“ ozvalo se za námi. Nadskočila jsem. Opět jsem se lekla, podruhé za tenhle večer a něco mi říkalo, že Cullenovi budou má smrt.

„Už je za mnou, co?“ ohrnula ret.

„Mmm, jo,“ zamračila jsem se. Nechápala jsem její reakci, vždyť to byl její bratr! Že by byl vážně outsider rodiny, jak jsem si myslela.

„Zrovna jsem říkala Belle…“

„… že už musíme jít?“ uchechtl se. Ten hlas… Zamračila jsem se a měřila si ho pohledem. Ani se na mě nepodíval.

„Už?“ pohlédla na něj smutně.

„Alice!“

„No jo, už jdu, pane Nabručený! Bello, uvidíme se ve škole,“ objala mě a Edward po ní hodil vražedný pohled, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Tvůj brácha je hrozný!“ zašeptala jsem.

„To má sestra také. Ráda strká nos do věcí, do kterých jí nic není!“ řekl a odešel.

 4. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trust me, please - 3. kapitola: