Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trust me, please - 1. kapitola

03.09.2010 (07:45) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

Trust me, please

1. Kapitola: Minulost a budoucnost

Pohled: Isabella Marie Swanová

Dnes je to přesně sedmnáct let od doby, kdy jsem se vrátila zpět do náruče svých rodičů. Sedmnáct let od doby, kdy mě on zachránil. Vrátil do náruče mé maminky, ze které jsem byla ihned po narození vytržena. Po dobu jednoho roku jsem žila u cizí rodiny. Ti lidé nejspíše spoléhali na to, že když se mamince narodí dvojčátka, tak nebude tolik truchlit. Rodičům v nemocnici řekli, že jsem krátce po porodu zemřela. Žili po dobu jednoho roku s tím, že je jejich druhá dcera mrtvá.

Jeden rok, ta doba pro mě nic neznamenala, ale pro mé rodiče to byl rok smutku a výčitek. I když to nebyla jejich chyba. A přesto, že měli druhou dceru, tak nepřestali truchlit. Ale alespoň měli pro co žít. Když si na to maminka vzpomene, tak vždy říká, že kdyby neměli ještě Elizabeth, tak neví, jak by skončila. Byla to právě Elizabeth, kdo ji držel naživu. A i když se to někomu nemusí zdát fér vůči tatínkovi - jejímu manželovi, tak já to chápu. Nebo si to alespoň myslím. Myslím si, že pokud žena ztratí dítě, tak nevidí nic jiného než právě jej. Ztratila něco, pro co celou dobu žila.

Nepamatuji si nic z té doby, kdy jsem žila u jiné rodiny. Maminka říká, že to není nic špatného. Ale já si myslím, že bych si měla alespoň matně vzpomínat na jejich tváře nebo hlasy.

Jediné, co si pamatuji, je jeho hlas. Nic víc ani nic míň. Vždy, když je mi špatně nebo smutno, tak ho slyším. Slyším ta stejná slova, co mi říkal, když mě našel. Když mě uklidňoval a sliboval, že se mi nic nestane, že to nedovolí. I teď slyším ten krásný sametový hlas, jimž mi předčítal z knihy. Do teď si pamatuji, co to bylo za knihu. Byl to román o dvou milencích z jiných rodů. O vášni, lásce, víře, boji a tragické smrti. Romeo a Julie - tak se ta kniha jmenuje. A je to má nejoblíbenější kniha dodnes a jsem si jistá, že jen díky němu.

Jak asi dnes vypadá? Má pořád tak krásný hlas? - To jsou otázky, které plují mou myslí dnem co dnem. Tolik bych chtěla vidět tu tvář, kterou ve svých snech nemohu vidět. Neprohlédnu skrze tu mlhu, která ji obklopuje. Chtěla bych slyšet jeho hlas. Ještě jednou - jedinkrát. Poděkovat mu. Byla bych za to ochotná dát cokoli - klidně i svou duši, jenž je pro naši rodinu a naše vyznání to nejcennější, co člověk má.

Rodiče se ho už tolikrát snažili vypátrat, ale vždy neúspěšně. Ale jakou vůbec má šanci člověk, který zná jen příjmení?

„Masen, Masen, Masen...“ Jen si vybavím ten hlas, když se představoval rodičům a po těle mi přejede husí kůže.

„Isabello, pojď už!" vytrhl mě matčin hlas z mých myšlenek - vzpomínek. Podívala jsem se do zrcadla a pohybem ruky jsem si dala za ucho neposlušný pramen mých dlouhých, vlnitých, hnědých vlasů. Ještě jsem si připnula na krk řetízek s medailonkem, který mám od svého zachránce. Jediný důkaz, že byl skutečný. Že to nebyl jen nádherný sen, který se zdá dívkám v mém věku. Sen o jejich princi.

„No tak, Isabello!" křikla na mě znovu. Už ji vidím, jak stojí u zábradlí a podupává si nohou a táta ji imituje. Naposledy jsem pohlédla do zrcadla - rukama jsem si přejela po bocích a upravila své přiléhavé modré šaty. Vybrala mi je maminka s Elizabeth. To jsou ty správné expertky. Já na to moc nejsem. Vzala jsem si psaníčko stejné barvy a s povzdechem se vydala za nimi.

Jak jsem si myslela - stála u schodů a koukala, až konečně slezu ze své věže. Znovu se nadechovala, ale když mě viděla, tak nechala tu pusu otevřenou.

„Mami, nekoukej tak na mě nebo si jdu pro ty tepláky!" zavřískla jsem. Tolik jsem neměla ráda něčí pozornost.

„Já nemůžu za to, že jsi nádherná," rozplývala se a začala mi uhlazovat vlasy.

„Mami! Mami!" snažila jsem se ji ode mě odehnat, ale ona se nedala.

„Mami!" křikla jsem na ni a ona nadskočila. Elizabeth spolu s taťkou se rozřehtali na celé kolo.

„Copak, broučku?" ptala se jakoby nic.

„Nech mi ty vlasy!" zavrčela jsem a odešla dříve než stačila vytáhnout svůj modře prošívaný kapesník a otírat mi pusu.

„Co kdybychom šli?" zeptal se taťka, když už se konečně uklidnil.

Dnes večer je mně a mé sestře osmnáct let. Jak říká taťka, dnes překročíme pomyslný práh a staneme se dospělými. Osobně mohu jen říci, že jsem na sobě nepocítila žádnou změnu. Ale ostatně, co jsem mohla čekat?

Naši rodiče nám uspořádali velkolepou oslavu narozenin. Tvrdí, že tato událost by se neměla zanedbat. Prý osmnáct je nám jen jednou. No a co? Devět nám bylo také jen jednou a nikdo z toho nedělal takový cirkus jako dnes. Místo mé vytoužené rodinné oslavy a tepláků, jdu na další snobskou akci ve večerní toaletě od módního návrháře, jehož jméno jsem zapomněla, ještě před tím, než mi ho mamka s nadšením stačila říci.

Nemám ráda oslavy, nemám ráda narozeniny! To je to tak těžké pochopit?

Jenže můj otec je majitel softwérové firmy, a tak je jiného názoru. Ne, že by jeho zaměstnání bylo něčím výjimečným, ale spíš on je výjimečný - jak tvrdí lidé kolem něj. Miluje tyhle večírky, stejně tak má sestra a maminka. U mě někde nastala chyba.

Jen co se za námi zabouchly dveře, tak se maminka dívala ze strany na stranu. Kontrovala prostředí. Pořád o nás měla takový strach a na tom nezmění ani fakt, že dneškem jsme považovány za dospělé. Že bychom měly začít žít svůj vlastní život.

Naštěstí nás už nevodí za ruku jako tomu bylo do třetí třídy. A dokonce jsme jim rozmluvily i soukromé učitele, které nám chtěli najmout, abychom nemusely chodit z domu. Neměla jsem školu nikterak v lásce a ani lidi v ní, ale úplnou karanténu od světa jsem také nechtěla.

Elizabeth se narozdíl ode mě umí bránit mamince a její mateřskosti. Často jsme se kvůli tomu hádaly. Říkala mi, že nejsem jejich dítě, ale domácí mazlíček.

„Tak a jdeme se baviiiit!" křičela nadšeně Elizabeth, když přistavili naši limuzínu. Což je podle mě další zbytečnost. Chtěla bych mít alespoň polovinu nadšení jako má Elizabeth. Chytla mě kolem krku a doslova mě hodila do auta. Jasně, vím, co to znamená. V překladu: Neopovaž se mít nějaké námitky! Jen jsem zakoulela očima a posadila se na pohodlnou sedačku limuzíny.

Když se auto rozjelo, tak jsem se podívala po rodičích, kteří zářili jak ten největší vánoční stromeček a pak na Elizabeth, která se tvářila jakoby vyhrála při nejmenším Nobelovu cenu. No dobře, to byl špatný příklad. Bojím se, že ani neví, co je to za cenu. Ale jsem si jistá, že kdybych řekla Dior, tak mi vyjmenuje všechny modely v letošní sezóně.

„No tak, Iss, usmívej se trošku! Měla bys být šťastná. Důvodem není jen to, že máš narozeniny, ale především se ti dnes otevírá svět dospělých," nabádal mě taťka a pak upřel své oči kamsi do dáli. Nejspíše si představoval, jak mi dáva na dveře a okna zámek, abych se nemohla vydat do světa.

„No, jsem ráda, že to víš," uchechtla jsem se.

„Iss, přestaň být drzá! Táta má pravdu," napomínala mě mamka.

„Promiň." Omluvila jsem se, ani nevím za co a pak jsem vytvarovala na své tváři neurčitý úšklebek a snažila se vypadat šťastně a dospěle.

Nejspíše to zabralo, protože už do mě neryli.

Chtěla jsem se Elizabeth na něco zeptat, ale než jsem stačila otevřít pusu, tak vyskočila z auta a křičela, že už jsme na místě. Mamka s taťkou vyběhli nadšeně za ní a v očích jim zářily hvězdičky. Nejspíše zapomněli, kdo ty narozeniny slaví.

Šla jsem se postavit vedle Elizabeth. Ve stejný okamžik jsme se na sebe podívaly a obě jsme vybuchly smíchy. Myslely jsme obě na tu samou věc.

„No, tak tohle bude mejdan roku!" vykřikla, když se rozsvítila obrovská budova před námi s nápisem: Všechno nejlepší k narozeninám!!!

Toužila jsem se propadnout. Než jsem se stihla vzpamatovat, tak mě chytla za ruku a vzápětí jsme byly v záři fotoaparátů.

„Všechno nejlepší k narozeninám!" pokřikovali na nás a já se jen usmívala a děkovala.

„Nasadit úsměv číslo deset!" stihla na mě Elizabeth křiknout, než mi zmizela z dozoru.

Poslechla jsem svou roztržitou sestru a nasadila si úsměv: "Miluji to!".

„Slečno Isabello, měli bychom jít." Objevil se vedle mě můj věčný stín. A tak jsme šli.

„Pane a paní Swanovi, rád bych Vám někoho představil," přistoupil k nám postarší - brýlatý muž. Už jsme tu nejméně dvě hodiny a já si připadám jak na hřbitově. Je tu nejméně stovka lidí, které vidím poprvé v životě a oni mi přejí vše nejlepší k narozeninám jako bychom se spolu nahatí koupali v dětském bazénku. A nejhorší na tom je, že jim ani nemohu říci, jak moc mi vadí ta jejich přetvářka.

Elizabeth se vedle mě objevila jako přízrak. Příšerně jsem se jí lekla, což jí samozřejmě rozesmálo.

„Asi jsem se zamilovala!" skákala jak malé dítě.

2. Kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trust me, please - 1. kapitola: