Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » True Face VIII

27.06.2010 (18:00) • Fiddi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2095×

8.kapitola

První mrtvý!

Pohled Isabelly 

„Cože?!“ vyhrkla jsem vyděšeně a následně se lekla svého chraplavého a hlubokého hlasu. Asi jsem nebyla moc tichá, protože se probudil Sid.

„Co to tu tak smrdí? Bello! Co se s tebou děje?!“ vykřikl a následně si přikryl pusu rukou, v očích se mu zračil strach.

„Byl tady upír, podle pachu ho nepoznám, ve Volteře jsem ho nepotkala, ale není vyloučeno, že je to některý z Arových špehů. Možná je jedním z vyšších Arových upírů. Ty jsem ještě nikdy neviděla. Nechával u nás jen upíry nižších schopností.“ Katharinin hlas se otřásl odporem a šlo vidět, že horečně přemýšlí.

„Co budeme dělat? Nic moc o upírech nevíme,“ řekl Sid.

„Historii necháme na jindy, radši vám řeknu něco o upířích schopnostech a možnosti jak je zabít.“ Nabídla mi místo k sezení a já je přijala.

„Zapomeňte teď prosím na všechny filmové a knižní představy a poslouchejte. Slunce upíra nespálí na popel, naopak jim pomáhá a posiluje jejich smysly. Proto budete lovit výhradně v noci. Výhodou pro nás je, že upíra za slunečného dne téměř nepotkáte a když jo, tak hluboko v lese, kde nemůže narazit na člověka, protože na slunci se třpytí jako diamanty a každý člověk by si okamžitě uvědomil, že je jiný. A jak víme, existence všech nesmrtelných musí být utajena. Jejich kůže je až nepřirozeně bílá, kvůli absenci krve v žilách. Místo krve jim v těle proudí jed, pro spoustu tvorů smrtelně jedovatý. Jejich teplota se rovná nule, kůži mají tvrdší než beton a jsou silní. Neuvěřitelně silní. Dokázali by přestěhovat horu a dům postaví i během jednoho dne. Ke všemu jsou rychlí. Rychlost některých jedinců by se dala měřit s rychlostí světla. Také mají nadměrně vyvinuté smysly a mozek s nekonečnou kapacitou, schopný myslet na několik různých věcí najednou a ještě s vámi vést duchaplnou konverzaci.“ Její výklad nás oba úplně ohromil a já přemýšlela, jakou asi mám šanci na zabití upíra.

„Ehm, a jak je teda zabijeme? Máme proti nim nějaké výhody?“ zeptala jsem se nyní už úplně lidským hlasem. Během Katharinina monologu jsem se uklidnila a už mi zůstávaly jen černé oči, vypovídající o mé připravenosti kdykoliv se plně přeměnit.

„Jistě. K tomu se hned dostanu. Upírovi jen tak něco neublíží. Vlastně jediné, co ho spolehlivě zabije je oheň. Stačí upírovo kamenné tělo roztrhat a do posledního kousku spálit. Ale roztrhat je dokáže jedině vlkodlak, měnič, jiný upír a některé skupiny démonů, do kterých se řadí Isidor. Ty, Bello, můžeš upíra zabít jedině pomocí své zbraně a svého ohně. Sice jsi dost silná a ubránit by ses po pořádném výcviku měla bez problémů, ale nemáš na trhání uzpůsobené tlapy a tvoje čelisti nedokážou vyvinout takový tlak, aby překously tvrdé tělo upíra. Podle toho, co o tobě díky snům vím, tak bys měla mít jedový bodec a zuby vylučující při kousnutí jed, kterým upíra nebo jiného tvora úplně ochromíš na dostatečně dlouhou dobu, aby uhořel. Člověka bys svým jedem okamžitě zabila.“ Při zmínce o ochrnutí jsme se na sebe s bratrem významně podívali a dál se věnovali Katharině.

„Jaký je teda plán?“ zeptala jsem nakonec.

„Teď se vydáme po pachové stopě a zjistíme, co je zač. Pokud bude mít zlaté oči, zkusíme se s ním domluvit, ale pokud bude mít duhovky červené, okamžitě ho zabijte, jinak on zabije nás.“ Katharina se už zvedala, ale mě něco zarazilo.

„Jak zabijete? Ty nám nepomůžeš?“ podívala jsem se na ni překvapeně.

„Já nemůžu.“ Její hlas byl ledový a bolestný zároveň. Naše pohledy překvapené.

„Žádný Element nesmí svoji moc použít k zabití či ublížení jinému jedinci jakéhokoliv druhu, kromě své lidské síly, jinak jej postihne trest vyloučení ze společnosti a odebrání veškeré moci. Stane se pouhým smrtelným člověkem. To je jediný psaný zákon.“

„Nemůžeš svoji moc použít ani na svoji obranu?“ ozval se dosud mlčenlivý Sid.

„Ne. Můžeme utéct téměř odkudkoliv, pokud se v okolí nachází alespoň jedno místo obývané jakýmkoliv Elementem. Což je prakticky všude kromě Volterry a všeobecně upířích pevností, domů a skrýší. Ti mají totiž dokonalé zabezpečení a stejně by tam žádný Element nechtěl žít. S upíry se moc nemusíme,“ řekla a její hlas byl o něco mírnější při pohledu na zkoprnělého Sida.

„Tak jdeme, ať nám neuteče daleko,“ řekla jsem a vytáhla je oba na nohy. Začal hon na upíra.

****

Stála jsem ve slepé uličce, odkud byl jediný možný únik za mnou, a naslouchala všem přítomným zvukům. Bylo tu absolutní ticho, žádná známka života. A přesto jsem věděla, že tady je. Stopa mě dovedla až sem, do uličky plné kontejnerů v odlehlé části města, kterou tvoří převážně nepoužívané budovy továrního komplexu a jen v pár osamocených bytových domech žijí lidé a bezdomovci. Myslela jsem si, že upír by se k něčemu takovému nikdy nesnížil, ale stopa mě neomylně dovedla ke třetímu kontejneru zleva. Asi zjistil, že jsem mu na stopě a omylem zahnul sem. Jenomže já byla moc blízko a jediná možnost jak se schovat, bylo použít některý z mnoha plných a silně zapáchajících kontejnerů.

Už v hotelu jsme věděli, že upír přišel oknem v mém a Katharininém pokoji a stejnou cestou se vytratil asi ve chvíli, kdy jsem se probudila. Kousek za městem se stopa rozdvojila. Jedna stopa vedla do nedalekého lesa a druhá zpět do města. Sid s Katharinou se vydali do lesa a já do města. Byli jsme v kontaktu díky mobilům, ale já věděla, že i když zavolám, nestihnou přiběhnout včas. Buďto zemřu já, nebo upír.

Odhodlaně jsem uchopila odsouvací víko a trhnutím ho otevřela. Nespatřila jsem žádný obličej ani mrtvé tělo jak jsem čekala. Byly tu jen pytle s odpadky.

„Vylez ven,“ šeptala jsem a věděla, že mě slyší. Žádná odezva.

„Povídám ti, abys vylezl, neublížím ti.“ Opět se nic nedělo. Přešla jsem tedy na vydírání. Chtěla jsem vědět, s kým mám tu čest. Který upír se sníží k tomu, aby se schoval v odpadcích.

„Jestli nevylezeš, podpálím tě i s kontejnerem a nebude mě zajímat, proč si okouněl u nás v pokojích.“ Můj výhružný hlas splnil účel a smetí se začalo hýbat. Velice pomalu a neochotně z něj vylezl asi 20-ti letý mladík. Jeho krátké hnědé vlasy byly téměř skryty pod igelitovým sáčkem a oči měl uhlově černé. Cože? Černé? Katharina přeci říkala že mají zlaté nebo červené oči, o černých se nezmínila. Povzdechla jsem si.

„Vylez odtama, smrdí to hůř než ty a to už je co říct,“ ohrnula jsem nos nad jeho sladkou upíří vůní. Nedůvěřivě po mně těkal pohledem a neuvěřitelně pomalu lezl ven.

„Jsem Isabella,“ natáhla jsem k němu ruku, když stál přede mnou. Váhavě a s odporem ji stiskl.

„Demetri.“ Hlas měl jasný a hedvábný, prosycený strachem a odporem. S nadšením jsem si vychutnávala melodii jeho hlasu. V rychlosti jsem prozvonila Sida, aby věděli, že jsem ho našla a aby přišli. Otočila jsem se zpět k Demetrimu.

„Takže, Demetri. Víš, jsi první upír, se kterým mluvím a vlastně i první upír, kterého jsem kdy potkala. Jak to že máš černé oči?“

„Dlouho jsem nebyl na lovu,“ odpověděl stroze.

„A co lovíš? Katharina nám o vás něco říkala, ale lepší je to slyšet přímo od zdroje,“ usmála jsem se na něj zářivě. Moje otázka ho značně znepokojila a odpověděl vyhýbavě.

„Na co zrovna narazím.“

„Takže i lidi?“

„Ano,“ odpovídal neochotně. Zato já jsem kypěla nadšením. Tohle byl můj první upír!

„A jakou barvu očí máš, když seš po lovu?“

„Červenou, až rudou.“

„Jsi z Volterry a jsi některý z výše postavených upírů. Takže máš nějaký dar,“ oznámila jsem překvapenému Demetrimu a dodala. „Jaký?“

„Dokážu najít kohokoliv a kdekoliv, podle jeho myšlenkové stopy, která zůstává čerstvá mnohem déle než pachová.“

„Aha, a co tady děláš?“

„Tak různě,“ vykrucoval se z odpovědi.

„Já ti povím, co jsi tady dělal. Špehoval jsi nás. Ale proč?“

„Byl jsem zvědavý, jen jsem se přišel podívat. Jste velice zajímavá trojka. Mimochodem, kde máš své přátele?“ těkal pohledem ze mě na prostor za mnou.

„Za chvíli jsou tady. Můžeme na ně počkat. Co říkáš? Určitě tě rádi poznají,“ řekla jsem nevinně.

„Já bych radši už šel, někdo na mě čeká.“ Opět hledal pohledem únikovou cestu a chytal se neexistující naděje.

„Čeká na tebe Aro, viď? Čeká na zprávy od tebe o nás.“

„Hele, jde nám jen o tu modrou holku, vás necháme na pokoji,“ řekl výhružným hlasem a blýskl opět pohledem za mě.

„Budu tě muset zabít, víš to?“ zeptala jsem se naoko smutně. Popravdě jsem se moc těšila a byla děsně nervózní. Neochotně přikývl.

„Tak to udělej hned, zab mě!“ vykřikl a rozpřáhl ruce pro efekt. Jen jsem se usmála a zaposlouchala se do blížících se kroků mých přátel. Právě vbíhali do uličky.

„Zabij ho, Bello, je zlý, je z Volterry, nesmí se odsud dostat!“ zavolala na mě Katharina naléhavě.

Víc jsem už neotálela a bez mrknutí oka se přeměnila. Opět jsem si naplno užívala ten pocit, kdy se mé ruce a nohy prodlužují a svaly tvrdnou. Vlasy se změnily na hřívu a zakryly celou moji hruď až k pasu. Krásná blánovitá křídla mě samovolně vznesly pár centimetrů nad zem. Obličej se mi protáhl až jsem viděla vlastní zuby, ostré jako břitvy a zorné pole se rozšířilo tak, že jsem slepé místo měla jen v úzkém pruhu za sebou.

„S radostí,“ zachraptěla jsem s pohledem upřeným do Demetriho očí. V ruce se mi objevila moje pětizubá tyč a já ji vší silou zabodla do jeho břicha, až projela skrz jeho trup ven. Udiveně se na mě podíval a pak se začal nekontrolovatelně smát. Jako mávnutím kouzelného proutku jeho smích ustal ve chvíli, kdy moje zbraň vzplanula a on s ní. Bylo to drastické, ale já se v tom vyžívala. Užívala jsem si ten pocit vítězství a moci. Poslouchala jsem jeho nelidský řev a sledovala jak ho pomalu ubývá. Když jeho oblečení shořelo, všimla jsem si ozdobného V okolo jeho krku. Neohrabaně jsem po něm sáhla a strhla ho do bezpečí z ohně. Pevně jsem ten zlatý kov stiskla v ruce, až se rozlomil na dvě poloviny. Ocas jsem si obmotala kolem těla a vychutnávala si Demetriho smrt do posledního okamžiku. Když oheň uhasl a po upírovy zbyla jen hromádka popela, obrátila jsem se na hrdého Sida a udivenou Katharinu. Přeměnila jsem se zpět na člověka a kývla na ni. Ta jediným máchnutím ruky vyvolala odnikud vlnu a spláchla upíří popel do nejbližšího kanálu.

Tohle byl první tvor, kterého jsem kdy zabila. První mrtvý! Sama jsem se divila svým pocitům, když jsem ho zabíjela, ale nebránila jsem se jim. Věděla jsem, že dělám správnou věc.

Nakonec jsem došla ke Katharině a podala jí zlomený přívěšek.

„Doufám, že znáš Arovu adresu. Chtěla bych mu poslat malý dárek,“ usmála jsem se zákeřně a za společného smíchu jsme opustili místo činu.

Shrnutí povídek

<-->

Autor: Fiddi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek True Face VIII: