Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » True Face V

23.05.2010 (19:30) • Fiddi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1359×

5.kapitola

Neúspěch – pohled Isabelly

Nad ránem mě probudil nový sen. Byla v něm nějaká dívka s černými vlasy a světle krémovou pletí. Tmavě modré oči zářili do dálky, jak dvě žárovky a v tu chvíli jsem si uvědomila, že je tma. I když byla noc, viděla jsem skvěle, jako ve dne, jenom bylo všechno v tmavých odstínech barev. Stihla jsem se podívat do jejích očí právě včas, abych si všimla, jak se jí najednou protáhli zornice na úzké štěrbiny. Potom všechno proběhlo velice rychle. Vlasy ji odspodu zmodraly, na čele se jí vyryly hluboké vrásky, jako by se na něco vytrvale mračila, vytáhla se do výšky a nakonec se jí na tváři temně zalesklo nějaké tetování, které se následně objevilo i na odhalených pažích, lýtkách a končilo u kotníků. V tu chvíli jsem si všimla taky toho, že ona dívka stojí bosá v lese na mokrém jehličí a všude okolo ní je svěží zelený mech. Když se dívka nehýbala, začala jsem se rozhlížet kolem a to co jsem viděla, mě zarazilo. Viděla jsem něco, nebo spíš někoho na vrcholku stromu a hned na to jsem si uvědomila, že to jsem já. Pod stromem se za křovím krčil Sid a oba jsme zraky upínali na tajemnou krásku. Ta měla na tváři usazený soustředěný výraz a před sebou držela v prstech dvě sirky. Jednu červenou a jednu modrou. Najednou se její vlasy od konečků začali rozpouštět na vodu a v tu chvíli spojila hlavičky sirek. Oslepilo mě zářivé červeno-bílé světlo… a potom jsem se probudila.

Pohled na klidně spícího Sida mě uklidnil dost na to, aby se můj zrychlený dech vrátil do normálu. I přes velice brzkou hodinu a teprve začínající jaro mi bylo podivné teplo. Po chvíli jsem zjistila, že teplo vychází z Isidora a že je celý rozžhavený. Následně ovšem teplo výrazně kleslo, což bylo bezpochyby důsledkem mojí nízké teploty. Asi by mě nemělo udivovat, že můj rudý bráška je asi o 10°C teplejší a moje bílé tělo naopak aspoň o 15°C chladnější. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem se vymotala z jeho ochablých paží a postavila se. K mému překvapení jsem si nepřipadala ani trochu unavená, ani přeležená a všechny končetiny byly funkční. Udivilo mě to proto, že jsem si většinou v noci přeležela ruku nebo nohu a chvíli mi trvalo, než se do ní vrátila krev. Nedalo mi to a zkusila svůj tep. Moje srdce bilo ovšem hodně pomalu. Asi tak dvakrát, možná třikrát pomaleji, než lidské. Rozběhla jsem se přes louku dál do lesa a po pár minutách běhu jsem opět zkusila svůj tep. Nic, pořád stejný, pomalý a slabý.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale na louku jsem už neviděla. Z obavy, že netrefím zpátky, jsem se rozběhla opačným směrem, než kam jsem měla právě namířeno a doufala, že běžím k louce. Po dalších pár minutách rychlého běhu jsem si řekla, že to nemá cenu a že na to musím jít logicky. Pořádně jsem se začala soustředit a chvíli na to jsem se už vznášela pár centimetrů nad zemí. Svojí přirozenou rychlostí jsem se rozletěla vpřed a cítila, jak se o moje křídla lámou větve. Když jsem porazila malý stromek, řekla jsem si, že to tak dál nepůjde. Pozorně jsem se podívala na svoje nohy a přemýšlela, proč vlastně letím, když můžu běžet po svých. Jen jsem na to pomyslela a už jsem stála na všech čtyřech, křídla úhledně složená na zádech jako obranný krunýř. Vyjeveně jsem se na sebe podívala a uvědomila si, že teď asi vypadám jako zmutovaný přerostlý lev. Taky jsem si uvědomila, že k tomu abych vypadala jako lev, mám blbě stavěné končetiny, ale na pohled to nešlo poznat, jelikož ruce mi skoro až k zemi zakrývala hříva a zadní nohy křídla.

Na nic dalšího jsem nečekala a pořádně se zhluboka nadechla. V tu chvíli mi to došlo. Proč mě to nenapadlo dřív? Můj čenich byl schopný zachytit a rozeznat snad všechny pachy v okruhu několika kilometrů a uši slyšely každý zvuk. Díky mým nově objeveným smyslům jsem zaslechla tlukot srdce, alespoň dvakrát rychlejší než je normální a cítila jsem zvláštní vůni santalového dřeva, velice nezvyklé pro tento les. Na víc jsem nečekala a rozběhla jsem se velkými skoky za zvukem. Moje rychlost byla překvapivě pomalejší než předtím, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem si nový způsob běhu nesmírně užívala. Brzy jsem zahlédla okraj loučky a právě se probouzejícího Sida. Přidala jsem do kroku, odrazila se od spadlého stromu na kraji louky a v letu se přeměnila zpět na člověka. Bohužel jsem neodhadla rychlost, výšku a sílu, takže jsem se zřítila na zem a ze zběsilých kotrmelců mě vytrhl až nejbližší strom. Chvíli jsem šokovaně ležela na zemi a snažila se vzpamatovat, protože se mi motala hlava a myslela jsem, že se za chvíli asi pozvracím. Bolela mě levá noha, hlava a bylo mi hrozně špatně. Když jsem si ovšem uvědomila, co se stalo, pořádně jsem se rozesmála, což nepomohlo mojí hlavě, ale mě jo.

Nade mnou se objevila Sidova silueta s ustaraným a vystrašeným výrazem ve tváři. Když si ale spojil všechno dohromady, začal se smát se mnou. Když jsme se oba dva uklidnili, už mě nic nebolelo a zdálo se, že i hlava už našla ztracenou rovnováhu. Žaludek se uklidnil a Sid mi pomohl na nohy.

„Díky brácho,“ zasmála jsem se a popleskala ho po zádech.

„Není zač, ségra, tak kam vyrazíme?“

„Myslím, že bychom se měli přemístit někam dál od města a pak bychom mohli začít s tvým trénováním,“ řekla jsem a šla k batohu.

„To je skvělý nápad,“ usmál se a chytl mě okolo ramen. Hned na to se ovšem otřásl a odtáhl o pár centimetrů dál.

„Páni, Bello, není ti zima, jsi úplně ledová,“ zhrozil se a začal si svlíkat svetry.

„To je v pořádku Side, moje tělo je asi o 15°C studenější než lidské a tvoje je pro změnu o hodně teplejší. Vlastně se divím, že ti není horko?“

„No, popravdě mi horko celkem je. Ale čím to je způsobeno?“

„Podle mě je to tím, že moje srdce bije mnohem pomaleji a tvoje mnohem rychleji než je normální.“ Pokrčila jsem rameny a natáhla se pro svetry, které si Sid svlékl. Podala jsem mu šortky a triko a vyslala ho, ať se jde převléct. Než se vrátil, oblíkla jsem si rifle a triko s mikinou, aby se do batohu všechno ostatní vešlo. Když se Sid vrátil, vydali jsme se hledat lepší místo pro trénink.

K poledni jsme došli k řece a oba jsme se napili. Rozhodli jsme se jít dál proti proudu a po pár kilometrech jsme došli k pramenu. Vytékal ze skalnaté stěny, pod kterou se rozléhala velká louka, alespoň desetkrát větší, než ta předchozí.

„Myslím, Side, že jsme už dost daleko. Teď bychom měli začít s tvým tréninkem. Čím dřív se naučíš ovládat svého démona, tím dřív se vypravíme do Duranga a začneme nový život.“

„Jasně, co mám dělat?“

„No, nevím jistě, ale zkusíme to takhle. Sedni si na zem a snaž se úplně uvolnit. Na nic nemysli jenom na svoje tělo. Vnímej každý sval, každou buňku v těle a soustřeď se na přeměnu,“ říkala jsem mu tichým hlasem a sledovala ho.

„Cítíš něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne, vůbec nic, všechno je normální,“ řekl zklamaně a otevřel oči. Upřel na mě zoufalý pohled.

„Tak musíme zkusit něco jiného.“

„Když se rozzuří, tak se přemění samovolně, ale nebude se ovládat. Zkusím ho pak probudit, aby ovládnul svoje tělo. Třeba to půjde takhle,“ přemýšlela jsem nahlas a zároveň vymýšlela, jak ho naštvat. Rozzuřit Sida k nepříčetnosti je téměř nadlidský úkol, ale já nejsem člověk, že?

Vyřešila jsem to tím, že jsem svázala všechno teplé oblečení dohromady a přivázala Sida ke stromu tak, aby se nemohl hýbat. Po dost dlouhé době pořádné provokace a otravování se na mě Sid opravdu naštval, a když jsem po něm začala házet šišky a kamínky, kterých bylo u skály požehnaně, rozzuřil se do takové míry, že jsem zahlédla lehký červený dým, vycházející z jeho nosu. Potom stačilo už jenom maličko a velký rudý vlk svojí přeměnou roztrhal provizorní provaz na cáry a kmen stromu se rozlomil na několik kusů. Viděla jsem ve vlčích očích hněv, zuřivost a chuť zabíjet. Celou jeho srstí probíhaly rudé výboje elektřiny a odlétávaly červené jiskry. Hodil po mě jedním z jeho vražedných pohledů a hned na to po mně skočil. Ještě pořád v lidské podobě jsem se sehnula, díky čemuž mě těsně minul a přistál za mými zády. Narovnala jsem se už přeměněná a před dalším skokem jsem uletěla dva metry do vzduchu. Ve chvíli, kdy byl v letu přímo pode mnou, jsem se spustila, usedla na jeho hřbet a přimáčkla ho silou k zemi. Zabránila jsem mu v jakémkoliv pohybu a potichu mu zasyčela do ucha.

„Teď mě poslouchej, démone. Radím ti, aby si hezky rychle uvolnil vedení mému bratrovi, kterému náleží, jinak tě z něho vymlátím násilím.“ Můj hlas zněl velice hrubě a hluboce s náznakem dalšího podtónu.

Asi to nemělo moc velký účinek, protože se tělo pode mnou zlostně zavrtělo a z tlamy mu uniklo děsivé vrčení.

„Jak myslíš,“ zašeptala jsem a vzlétla pár metrů vysoko. Stačila jediná myšlenka a v ruce se mi objevila moje pětizubá tyč, která se zaleskla odrazem hořící hřívy a bodce na konci ocasu.

Potom jsem už na nic nečekala a vrhla se proti vlkovi, který se chystal k dalšímu z jeho velkolepých skoků. Začali jsme se prát, oháněla jsem se tyčí stejně tak jako on tlamou a podařilo se mu mě zranit na ruce. Z rány my vyteklo pár kapek nadměrně husté, černé krve, než se zranění zahojilo. Překvapilo mě to natolik, že jsem si nedávala pozor a vlk mě srazil k zemi. Přistál mi na zádech a chystal se mě zabít, ale můj pud sebezáchovy vyslal signál a štíří bodec se mu zabodl hluboko pod kůži. Cítila jsem nějaký jed, který jsem mu vstříkla do těla, a pár sekund na to padl nehybný vedle mě. Co se mu stalo? Žije? Nebo jsem ho zabila?

„Side? Side slyšíš mě?“ vydechla jsem a klekla si k jeho hlavě. Podíval se na mě zuřivým pohledem a najednou jeho oči vyhasly.

„Ne! Side, nemůžeš být mrtvý, to přeci nejde! Nemůžeš mě tu nechat samotnou, prosím! Bojuj s tím! Ty musíš žít!“ Teď už jsem vzlykala a po tvářích mi tekly velké bílé slzy.

Zůstala jsem ve stejné poloze a hladila bratrovu hlavu, položenou v mém klíně. Můj bratr je mrtvý. To přece nemůže být pravda, já jsem zabila vlastního bratra!

Shrnutí povídek

<-->

Autor: Fiddi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek True Face V: