Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třináctka - 2. kapitola

26.12.2010 (11:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1462×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Upírka se zatnutou čelistí opět zahleděla na bělostný kelímek stojící naproti ní. Stále voněl, stále ji lákal. Nevěděla, jestli vydrží bez jídla, protože ona měla hlad – neskutečný. Stále se přemlouvala, aby byla klidná, že musí vytrvat. Nechtěla se nechat omámit více, než již byla.

Stále si v mysli, nebo v tom, co z její mysli zbylo, opakovala slova té podivné zrzky.

„Může to být opravdu pravda?“ ptala se sama sebe, podvědomí ji nedalo odpověď...

Doufala v to, protože proč by se jinak dobrovolně týrala... proč by jí nestačila ta bolest, kterou zažívala jindy. Pokusy na subjektech nikdy nebyly procházkou růžovým sadem, ba právě naopak, bylo to peklo.

A už to bylo několik dní, co jen seděla a přemáhala se. Její sebeovládání bylo nebezpečně nakloněno, ale ona chtěla ještě vytrvat, alespoň pár dalších okamžiků.

Ona si ani nevšimla, že v cele již není sama, a, když na okamžik vzhlédla, vylekala se. Uniklo jí tiché kňuknutí, ale ta, která za ní přišla, se jí jen vysmála.

„Nejíš? Jak myslíš... tohle není dovolená, za tvé chování bude následovat trest. Bude to zábava.“

„Ne.“ S tím hlesnutím vydechla poslední vzduch, který jí zbýval v plicích, ale nechtěla se nadechnout.

„Ty se ještě opovažuješ promluvit?!“ rozkřičela se na ni a surově ji chytila za ruku, aby připnula identifikační náramek, které po stisknutí tlačítka na ovladači dával elektrické šoky, tak silné, že obyčejný člověk by byl ihned mrtvý.

„Pojď za mnou,“ zavelela zaměstnankyně centra a pomalým krokem vyšla z cely. Třináctka na její hlas nezareagovala a to se ženě nelíbilo.

„Řekla jsem, pojď za mnou!“ křikla a lehce zmáčkla tlačítko načež upírka vyjekla. Ten bolestný křik rval nejen uši, ale i srdce.

„Nebudu to opakovat,“ sykla čekajíc, že tentokrát už ji poslechne. Měla pravdu, upírka za ní tiše cupitala jako ochočený pejsek...

Ale za nějakou dobu, se stalo něco, co by nikdo nečekal.

Pohled subjektu 702

Pár vteřin zpět:

Myslí si, jak nejsou úžasní... Mám pro ně novinku, oni nejsou. A ještě se mě snaží nadopovat takovým sajrajtem! Kdyby jen věděli, kdo já jsem... Jsou tak ubozí.

S touto myšlenkou jsem se opět otočila a pomalou chůzí pokračovala k protější stěně. Rozhodně jsem se nechtěla stát tou, která se sedne do rohu a nepohne se a co víc, já tu nehodlala zůstat a můj plán byl dokonalý. Už to nebude trvat příliš dlouho a konečně se nadechnu normálního vzduchu, ve kterém není cítit dezinfekce a podobné chemické sajraty.

Budu volná a to nejen já. Jednu jedinou vezmu s sebou, protože bez někoho, jako byla právě ona bych se ven nedostala.

A nejhorší bylo to, že oni nejspíš měli v úmyslu mě nechat vyhladovět. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Už to bylo dlouho, co jsem zažila pravý význam slova hlad. Potřebovala jsem jídlo. Svině jedny! Co kdybychom je jako zvířata chovali my? Taky by se jim to nelíbilo! Svině!

Je tady tak málo místa, tak stísněný prostor... nenávidím to, chci ven, jen ven...

Já to už dál nemohla vydržet, zdálo se, jakoby se ty stěny přibližovaly a já cítila, jak mi dochází kyslík. Musela jsem ven! Chtěla jsem vydržet déle a dát upírce čas pro nasbírání eostatku síly, ale já nemohla čekat. Chtěla jsem ven. Teď!

V koutku mysle jsem doufala, že to upírka zvládne, protože já déle ne.

Zatnula jsem čelist a na okamžik zpevnila dokonale celé své tělo, potřebovala jsem se soustředit. Nebude to nejjednodušší – připravila jsem se na případnou bolest.

Několika málo kroky jsem se dostala jen pár centimetrů přes sklo, nebo co to vlastně bylo.

„Hey!“ křikla jsem před sebe a doufala, že to není zvukotěsné.

„Nemůžete mě tady držet bez jídla!“

Zaslechla jsem rychlé kroky a usmála se, protože jsem nečekala, že to bude takhle rychlé.

„Sklapni!“ uslyšela jsem, ještě před tím, než jsem někoho uviděla.

„Já mám sklapnout?! Ty sklapni! Mám hlad! Dejte mi jídlo!“ řvala jsem nepříčetně na nějakého chlapa, co stál za sklem.

„To zrovna, moc dobře víme, že ty nejíš,“ vysmál se mi.

„Nevíte nic. Kdybych nejedla, tak tu asi neřvu, ne? Jsem jen napůl. Potřebuju jídlo, tak mi sakra něco přines! Hned.“ Praštila jsem pěstí před sebe a snažila se ignorovat tu bolest, která ihned zasáhla mé tělo. Cítila jsem, jak se mi postupně zpomaluje tep, ale nehodlala jsem polevit.

„Tak holčička chce být agresivní, aby pak nelitovala,“ smál se jen a pak se dlaní dotkl místa, kde jsem měla svou pěst. Bolest se zvýšila a já se z posledních sil usmála a zpříma se přes sklo podívala do očí toho, kdo mě brzy pustí na svobodu.

Jak jsem řekla, oni o mě nevěděli nic. Nebyla jsem příliš silná, ale mocná. Mou schopnost nedokázal zastavit ani ten materiál, který mi nedovolil ven.

„Pusť mě ven,“ sykla jsem tiše neuhýbajíc pohledem. Pár vteřin na to, se otevřely dveře.

Pohled nikoho

O nějakou dobu později:

A křik mladé upírky konečně ustal... Nevěděla, jestli má být šťastná, že vůbec přežila, nebo konečně začít litovat toho, že se jí opět nepodařilo zemřít, že bude muset opět trpět... nebo ne?

Zmožená kulhala uličkou a následovala ji ta, která tam Třináctku zavedla.

Nenáviděla ji za tu bolest, ale nedokázala ji nijak ublížit – stále měla náramek.

„Vážně je mi to moc líto – je to proti mé přirozenosti, ale já musím,“ ozvalo se těsně u ucha zaměstnankyně a ona pak ucítila na svém rameni něčí ruku.

„Nic jsi neviděla, nic jsi neslyšela. Odejdeš, nikomu a tom, co se stalo nepovíš a zapomeneš,“ šeptla, pustila ruku.

„Ty,“ sykla k upírce, která se až do teď neodvážila otočit. Pomalu k ní přešla a chytla za ruku, na které byl náramek.

„Dostaneme se ven, ale musíš mi poct.“

„Ven?“ vydechla nechápavě a nestačila zírat na náramek, který jí otevřený sklouzl ze zápěstí.

„Přesně, vím že jsem měla počkat déle, ale nemohla jsem... Pojď,“ řekla a tíhla ji za sebou.

„Ale já nemůžu...“

„Hlavně nezačni tvrdit, že se ti tady líbí.“ Třináctka mlčela a poslušně ji následovala.

Dvě osoby neslyšně probíhaly budovou přesně tím směrem, od kterého vanul čerstvý vzduch.

„Jen pár okamžiků a budu volná,“ šeptala sama sobě míšenka.

Obě se zastavily až před mohutně vyhlížejícími dveřmi - bez kliky, které byly bránou ke svobodě.

„Je to na tobě, jsi o mnoho silnější než já. Otevři je,“ řekla nedočkavě k Třináctce, která nedokázala pochopit, co po ní vlastně chce. Vždyť ona byla slabá, jen nicka.

„Já?“ špitla otázku.

„Ty, kdo taky jiný. Jsi upír, jsi silná... tak dělej,“ naléhala.

„Co, že jsem?!“

„Upír, dokážeš to otevřít...“

„Nejsem, nemůžu být... jsem jen... nic,“ protestovala tiše a snažila se utlumit bolest, kterou jí způsobovaly myšlenky. Nebyla na to zvyklá.

„Sakra, chceš se dostat ven?! Chceš! Tak se snaž,“  syčela na ni a hledala do onyxově černých očí. Z hrdla Třináctky se ozvalo cosi, co se nápadně podobalo vrčení.

„Udělej to.“

Upírka se s myšlenkou, že to alespoň zkusí, zapřela do dveří. Za okamžik se ozvalo praskání, ale nezpůsobily ho pouze dveře. Na rukou Třináctky se tvořily drobné ranky; byla ještě slabá, ale měla jednu výhodu. Díky omamující látce, která stále přetrvávala v jejím těle tu bolest necítila...

„Svoboda,“ řekla šťastně míšenka, když vykročila ven, když se po několika dnes opět plně nadechla.

„Svoboda,“ přitakala upírka, ale v jejím hlase byl cítit namísto nadšení strach. Neměla kam jít, neměla se kde schovat, čeho se najíst. Cítila se ztracená.

„Užívej si jí, dokud můžeš.“ Míšenka se na ni usmála a opatrně si z ramen sundala dlouhý kabát, tím odhalila svá andělská křídla. Upírka ji vyděšeně sledovala.

„Co jsi?“

„Míšenka. Z poloviny anděl, z druhé elf. Ale pro tebe anděl strážný.“ S těmito slovy se neslyšně vznesla a zmizela v mracích.

A v mysli upírky byla zněla jediná myšlenka – co s ní teď bude?

>>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třináctka - 2. kapitola: