Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 8. kapitola - Zbláznila jsem se?!

21.04.2011 (19:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2671×

„Alice, podívej se na ni. Kvůli vám tady teď leží. Pořád se probouzela, bál jsem se, aby mě nezahlédla.“

„Ale prosím tě! Je to klukovina se takhle schovávat! Proč prostě za ní nezajdeš a neřekneš jí to? Nebo to klidně udělám i za tebe.“

„Opovaž se jí něco říct a vlastnoručně tě uškrtím.“

„Proč? Chci, abys byl šťastný. To se neslučuje s tím, že teď různě běháš po aquaparku a sleduješ ji.“

„Nechci ji ohrozit.“

„Neohrožuješ ji. Viděla jsem tě, jak na ni koukáš, co bys udělal, a nebylo v tom nic ohrožujícího – leda by ses na ni vrhnul z lásky.“

„Ne, prostě se k ní nepřiblížím. Viděla jsi, co se stalo, když jsem se odhodlal – Jasper se neudržel. A ten nemá tak dobré sebeovládání jako já. Mohl ji klidně i zabít.“

„Ale to, že se schováváš, Jasperovi ani Belle nijak neprospěje. Jasper si pomalu zvyká – musíš mu dát trochu čas. A co se týká Belly, viděl si, jak se tvářila na tom představení, když se zamyslela. A o čem asi přemýšlela, že?“

„Ne, Alice, moje rozhodnutí tím nezměníš.“

„Bellu mám ráda. A pokud ji tím budeš hodně ubližovat, řeknu to na tebe. A bude mi jedno, jestli to chceš nebo ne.“

„Alice…“

„Ne, tohle je zase moje rozhodnutí, Edwarde.“

Edward. Slyšela jsem dobře? Zřejmě ještě asi sním. Ale stejně jsem otevřela oči. Chtěla jsem vidět jeho obličej, jeho tvář, jeho karamelové oči.

Všude byla spousta světla, takže jsem několikrát zamrkala. Uslyšela jsem, jak skoro neslyšně klaply dveře.

Byla jsem v pokoji. V pokoji u kluků a ležela na posteli. Někdo mě přikryl, aby mi nebyla zima, ale to snad ani nehrozilo.

„Bello?“ Alice seděla na druhé posteli naproti mně a pozorovala mě. Vypadala čilá, do růžova vyspaná – jen ty kruhy pod očima, které tam má pořád, nezmizely. Nikdo jiný v pokoji nebyl.

Posadila jsem se a protáhla. Deku jsem skopla k nohám postele. „Dobré ráno,“ popřála jsem jí.

„Bello, já se moc omlouvám, neuvědomila jsem si, jak jsi ospalá a – “

„Nevadilo klukům, že jsem tady přespala? Já vím, mohla jsem se natáhnout na pláži, nebo bych možná ještě objevila nějaké lehátko… Edward se asi vylekal, když se vzbudil a našel mě tady, co? Ale já ho vážně nechtěla vyděsit, musím se mu omluvit. Kde je?“

„Bello, Bello! Zadrž! To já se chci omluvit. Měla jsem tě nechat jít spát a s Jasperem odejít pryč, ale já si toho vůbec nevšimla, že jsi odešla…“ Vypadala bezradně, nevěděla, jak by se měla správně omluvit.

„Mně to nevadí. Jak vidíš, našla jsem náhradní řešení. Což mě přivádí zpátky k Edwardovi – kde je?“ Samozřejmě jsem při jeho jméně zrůžověla. Ale alespoň jsem měla záminku ho vidět.

Chvíli nad něčím dumala. „Není tady. Před chvílí odešel na snídani, měl už hlad – to je taky nenažranec.“

„Aha. Tak snad ho potkám tam.“ Vstala jsem a hezky ustlala peřinu, aby si o mně Edward nemyslel nic ošklivého. „Zajdu se k nám do chatky upravit.“

Opustila jsem Alice a přešla do vedlejší chatičky. Nechala jsem otevřené dveře – bylo tu nějak zatuchle – a zavřela se do koupelny.

Asi po pěti minutách jsem uslyšela jakési šramocení. Potom se ozval zvuk otvírajícího zipu od tašky.

„Holky, to je tady dost, že vás vidím,“ vyšla jsem ven z koupelny s kartáčkem. „Myslela jsem, že váš uvidím až na zpáteční – “ zarazila jsem se a děkovala bohu, že v puse nemám pastu, jinak bych se asi udusila.

Přede mnou totiž nestály holky, ale Lauren. A přehrabovala se mi ve věcech v kufru.

„Lauren?!“ koukala jsem na ni jak na zjevení. Lauren hned vyskočila s mým modrým tričkem a snažila vymyslet nějaký přijatelný výmysl, proč tady je.

„Lauren!“ ozvalo se ode dveří. Lauren viditelně zbledla a pomalu se otočila.

Ve dveřích samozřejmě nestál nikdo jiný než Alice. Zlehka se opírala o futra dveří. „Myslím, že jsem ti něco říkala, pamatuješ? Myslela jsem to vážně. Takže teď nastoupí na řadu něco horšího – to si taky pamatuješ, ne?“ Zvedla nohu a sundala si botu. Lauren ji jen nedůvěřivě pozorovala. „S tebou to prostě jinak nejde. Takže,“ pozvedla botu na podpatku a už nic nemusela říkat, protože Lauren se rozšířily oči a začala couvat směrem ke mně.

„To neuděláš!“ vykvikla Lauren.

„Myslíš?“ usmála se ďábelsky Alice a v očích jí hrály ohníčky neposednosti.

Lauren mezitím do mě narazila. Vypadala jak vystrašený zajíc. „Jak s ní můžeš být v jedné místnosti?!“ zeptala se a přitom se za mě schovala.

„Nebuď strašpytel! Okamžitě pojď sem ke mně, jinak bude tanec! Nebo si pro tebe mám dojít?“

„Bello, ona je vážně šílená, prosím, řekni jí něco!“ prosila Lauren.

Co se ale vlastně stalo? Kvůli čemu tak Alice šílí? Proč se Lauren tolik bojí? A proč já to totálně nechápu?

Alice se už mezitím rozhodla vydat za Lauren a pomalým krokem se ploužila po pokoji.

„Dobře, dobře, omlouvám se!“ vyhrkla Lauren. „Už to víckrát neudělám!“

Alice si ji měřila, jestli říká pravdu a trochu přimhouřila oči.

„Ale není to fér! Proč si vybral ji místo mě?! Co na ní tak vidí?! Vždyť je to jen holka, která utírá podlahy! To mě si měl vybrat! Proč jsi se sem musela přestěhovat?!“ otočila se Lauren tentokrát na mě a zapíchla mi prst do žebra.

„Tak to by stačilo,“ odtrhla ji ode mě Alice. „Padej ven a víckrát mi už nelez na oči! Jsem ráda, že tebe si nevybral, byla bys příšerná švagrová!“

Počkat, cože?! Co to mají se švagrovou?

„Edwarda jsem měla mít já!“ zaječela a naštvaně kopla do zábradlí.

Tak moment! Jak, že měla mít Edwarda? Jasně, byla do něj totálně blázen a chtěla ho pro sebe, ale mě si nevybral, tak proč tak vyšiluje?

„Promiň,“ omluvila se Alice.

„Proč se omlouváš? I když by mě docela zajímalo, co to mělo s tou botou znamenat. A co to má společného s Edwardem?“ zeptala jsem se jí narovinu.

Alice na mě koukala a nevěděla, co říct. „No,“ vypadlo z ní za chvíli, „znáš Lauren, dělá z komára velblouda. Je bez sebe zlostí, že s ním trávíš víc času než ona.“

„Jenom kvůli tomu?“ nechápala jsem.

„Lauren, co bys chtěla,“ usmála se. To jsem jí musela dát za pravdu. „Tak jsi převlečená? Můžeme vyrazit?“

„Jasně,“ vyhrkla jsem a rychle položila kartáček na umyvadlo a natáhla na sebe šortky.

Alice se mezitím zahleděla do svého šatníku a všechno kontrolovala – nebo možná přemýšlela, co si zase vezme na sebe – to jsem nedokázala odhadnout.

„Hotovo!“ vyšla jsem z koupelny. „Tak kam zajdeme? Neříkal náhodou Edward, kde je?“

„No,“ zamyslela se na chvíli Alice a měla takový zasněný výraz, „to nevím, ale možná šel do bufetu, jako jsme byli první den.“

„Tam je to super,“ rozzářila jsem se. „Asi si dám znova croissanty, tady je mají vážně dobré.“

„Tak jdeme.“

Vyšly jsme z chatičky a Alice pečlivě zamkla, aby se nám sem nikdo nedostal.

Na to jsem úplně zapomněla! Vždyť jsme měli zamykat! Mohlo být jednoduché přijít k nám do chatky a něco nám ukrást!

Došly jsme do bufetu, kde jsem si dala svou oblíbenou snídani. Alice si naložila slaninu a vajíčka.

Rozhlížela jsem se, kde sedí Edward, ale nikde jsem ho neviděla. „Tak kde je?“ otočila jsem se na Alice.

Prohlédla si všechny stoly. „Že by už odešel?“ hádala.

„Škoda,“ posmutněla jsem. Chtěla jsem vidět ty jeho nádherné medové oči, tu jeho tvář, ze které jsem nikdy nedokázala odtrhnout pohled. Přišlo mi to, jako by se mi schválně vyhýbal. Ale kvůli čemu? To proto, že mě měl políbit? Nebo snad proto, aby Lauren nežárlila? Ne, to asi ne, on ji přece nechtěl, to mi říkal.

Nepřítomně jsem si ukousla croissantu.

„Není ti něco?“ zeptala se starostlivě Alice.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Opravdu?“ ujišťovala se.

„Neboj,“ řekla jsem a pokusila se usmát. Spíš to ale vypadalo jako škleb. Alice to ale nijak neokomentovala, jen se trochu zamračila.

Pak se mi podívala přes rameno dozadu a skoro neznatelně zavrtěla hlavou.

Hned jsem se otočila taky. Ale nebylo tam nic jiného než pár lidí sedících u stolu a za nimi stromy.

„Co jsi tam viděla?“ byla jsem zvědavá.

„Ehm, no… ten člověk, vidíš ho?“ ukazovala na nějakého chlápka se žlutými plavkami.

„Jo. A co s ním je?“ nechápala jsem.

Alice jen protočila oči. „Žlutá už se nenosí!“

„Vážně tě nechápu,“ zakroutila jsem hlavou s úsměvem.

„Já taky nechápu ten tvůj cit pro módu – ale když máš mě, tak si s tím nemusíš dělat starosti.“

Vzpomněla jsem si, jak jsme byly na letišti, a Alice na mně půl hodiny zkoušela různé hadříky. Jen z té vzpomínky se mi udělalo mdlo.

„Myslím, že s oblékáním si vystačím sama,“ přemlouvala jsem ji, aby ji nenapadlo mě mít jako panenku Barbie.

Ta se ale znovu podívala za mě a zase se zamračila. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli je v pohodě, ale ona mě předběhla: „ Jen si odskočím, ano? Zatím na mě tady počkej.“ A s tím zmizela.

Nechápala jsem to. Proč se tak najednou zvedla?

Chvíli jsem seděla a dojídala snídani. Když už mi nic nezbylo na talíři, bubnovala jsem prsty do stolu. Po chvíli mě to ale přestalo bavit, a tak jsem se zvedla s tím, že si dojdu na záchod. Byl tam, kam Alice pořád koukala.

Vešla jsem dovnitř. U zrcadla postávalo pár holek a o něčem se bavily – nebylo to angličtinou, takže jsem jim nerozuměla.

Zalezla jsem si do kabinky úplně v rohu.

„… už nevím, co si mám vymýšlet dál.“ Moment, nebyl to náhodou hlas Alice? Ale odkud to jde?

Pozorně jsem naslouchala. Určitě stála za záchody! Co tam ale dělá?

„Je docela hodně všímavá a mně docházejí nápady. Jestli ji takhle budeš pořád sledovat a chtít se na ni vrhnout, ale přitom se schovávat, moc dlouho to nevydržím a řeknu jí to.“

„To nesmíš!“

Tak tenhle hlas bych poznala všude. Co tady ale prokristapána dělá?

„Nesmíš jí to říct!“ prosil.

„Jsi jako malý kluk. To je tak těžké říct jí, že ji miluješ?“ Zastavilo se mi srdce. Koho miluje? Lauren? To by dávalo smysl. Pořád se před ní schovává a vyhýbá se jí. Takže takhle to je? Ale proč mi tedy lhal?

Měla jsem co dělat, aby se tady nerozbrečela jako malá holka. To bych se hned prozradila.

„Řekl bych jí to klidně hned, ale –“

„Žádné ale! Nevymlouvej se na Jaspera! Ten tady teď ani není, tak co ti brání? Běž za ní – sedí tady u stolu – a řekni jí to!“

„Nemůžu! Co bych jí asi tak řekl? ,Bello, miluju tě, ale jsem upír, takže si na mě musíš dávat pozor, kdybych tě chtěl náhodou vysát.´ Ne, to asi ne! Chápeš to? Je v ohrožení, i kdyby byla jenom se mnou!“

Svět se se mnou zamotal. Zjistila jsem tři věci: Edward nemiloval Lauren. Edward miloval mě. A je upír. Zbláznila jsem se?

Poslední, co jsem vnímala, bylo, když jsem se bouchla do hlavy o něco příšerně tvrdého. Pak všechno zčernalo.

<< 7.kapitola - 9. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 8. kapitola - Zbláznila jsem se?!: