Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 6. kapitola - Džungle

27.02.2011 (12:45) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2707×

„Alice, kde jsi tak dlouho byla?“

Ozvalo se jen nějaké zaklení, ale vůbec to nepřipomínalo hlas Alice.

Rychle jsem otevřela oči a uviděla…

… a uviděla nějaký pár, který se kolem sebe proplétal, až jsem se divila, že je to vůbec možné.

Zčervenala jsem a hledala nějaké místo, kam bych se mohla schovat. Nebylo mi zrovna dvakrát příjemné, když jsem měla přímý výhled na jejich žhavé polibky. A myslím, že se schylovalo i k něčemu víc. Zřejmě si mě vůbec nevšimli. Co mám dělat?

V tom se znovu otevřely dveře a někdo vstoupil dovnitř. Alice!

„Alice…“ Dál jsem se nedostala, protože ten, kdo vstoupil, nebyl ženského pohlaví. Kdo to asi mohl být, že?

Edward se nejdřív podíval na mě, potom na ovíjející se pár a nadzvedl jedno obočí. „Leider zu unterbrechen, aber ich konnte gehen? Ich weiß, es gibt sehr wenig Platz.“

Pár na chvilku přestal s činností a nevraživě se na něj podíval, potom ale něco zadrmolili německy a odešli. Ani se nezačervenali nebo nezastyděli.

„Díky,“ řekla jsem úlevně. „Nechápu, že si mě nevšimli. Co jsi jim to vlastně říkal?“ Moje němčina umí jenom ja, nein, und a ich, takže se nemůžete divit.

„Něco ve smyslu, že bych chtěl projít,“ usmál se a sedl si vedle mě.

V tom jsem si uvědomila, že tam sedím jen s ručníkem omotaným kolem těla. Sakra!

Edward měl na sobě taky ručník okolo pasu. Takhle z blízka jsem zřetelně viděla jeho svaly. Žůžo!

„Proč sis myslela, že jsem Alice?“ zeptal se.

„Protože odešla a dlouho se nevracela. Nevíš, kde by mohla být?“

„Nevím. Třeba si zase šla vyměnit plavky.“

„Nebo je s Jasperem,“ dedukovala jsem.

„To těžko, Jasper teď šel do sprch, už na něj té páry bylo moc,“ pousmál se.

„Tak kde by mohla být?“ Začala jsem se o ni bát. Hlavou se mi začaly honit hrůzné představy, jak Alice leží někde na dně bazénu a vyprchává z ní život.

„Edwarde, co když se jí něco stalo?“ vypískla jsem a chytila ho za ruku. Prosím, prosím, ať to vyvrátí, že to není pravda.

„Samozřejmě, že se jí nic nestalo. Alice umí skvěle plavat, ta by se nikdy neutopila. A nikdo by ji ani nedostal do kouta, to bys koukala, jak se umí prát,“ řekl a vypadal, že si o ni žádné starosti nedělá.

Já jsem to ale tak nemohla nechat. Rychle jsem vystartovala ze sauny a mířila rovnou do šatny, abych si na sebe natáhla plavky. Když jsem vyběhla ven, naskočila mi husí kůže. To mám z toho, jak se vypařuju v saunách.

„Bello, co to děláš? Neboj, určitě je v pořádku, nemusíš se o ni bát,“ uklidňoval mě, ale já ho nevnímala.

Kde by tak mohla být? V bazénu asi ne, vážně umí výborně plavat, to jsem musela uznat. Tak ale kde? Akvapark je obrovský, zabralo by to hodně času, než bych ji našla. Musím najít pomoc.

Vzala jsem to nejkratší cestou k chatičkám a Edwarda jsem nechala daleko za sebou. Snad budu mít štěstí a někdo v nějaké chatce bude.

Přiběhla jsem k chatkám a nabírala vzduch do plic, abych mohla začít křičet, když se otevřely dveře od naší chatičky, z nichž vyletěla – a to myslím doslovně – Lauren. Za ní se hned hnala Alice s botou a obrovským podpatkem. Takže neleží na dně bazénu.

„Varovala jsem tě,“ prskala Alice a v očích jí blýskalo.

Docela ráda bych viděla, jak Lauren dostane tečku mezi oči a představovala si, jak místo Alice leží na dně ona, ale zakročila jsem: „Co se tady děje?“

Jakmile mě Alice uviděla, pokusila se schovat botu za záda a andělsky se na mě usmála, jako by se nic nestalo a já si tuhle scénu jenom vymyslela.

„Říkala jsem tady Lauren, aby mi ty boty, které jsem jí půjčovala, nezničila. A co udělala? Samozřejmě mi je zničila! Vidíš, jak jsou tady odřené?“ ukazovala na malý flíček, kterého bych si vůbec nevšimla. „Příště ti už nic nepůjčím, to si pamatuj!“ Říkala to normálně, ale jako by měla na mysli nějaký jiný význam slov. Přitom se dívala na Lauren a propalovala ji očima.

„Jasně,“ zavrčela Lauren v odpověď a snažila se důstojně odkráčet.

„Takhle se chováš kvůli jedné botě? Ne, že bych se Lauren nějak zastávala, ale nebylo to trochu přehnané?“ měřila jsem si ji pohledem.

„Ani ne. Víš, jak jsem ty boty měla ráda?“ Nechala jsem to být a změnila jsem téma.

„Kvůli tomu jsi odešla z té sauny? Mohla jsi mi to říct, aspoň bych se o tebe nestrachovala,“ vytkla jsem jí.

„Promiň, nechtěla jsem tě zatěžovat. Ty ses vážně o mě bála?“ zněla překvapeně.

„Ani nevíš jak. Už jsem si říkala, že vyburcuju celý akvapark, abychom tě našli.“

„Tady jste,“ uslyšela jsem hlas Jaspera. „Prý ses ztratila, tak jsem se tě vydal hledat,“ usmál se na Alice a objal ji okolo pasu.

„Za to bys měl dostat odměnu,“ řekla a dala mu pusu. Jasper jen spokojeně zamručel.

„Vidíš, já ti říkal, že jí nic není,“ ukazoval na objímající se pár. „Tu by nedokázal skolit ani medvěd,“ zasmál se, jako by řekl nějaký moc dobrý vtip.

Pokrčila jsem rameny. Určitě to nemohl vědět, leda by měl nějaké supertajné schopnosti.

„Lidičky, co kdybychom šli do džungle? Tam jsme ještě nebyli… prosím!“ koukala na nás Alice štěněčím pohledem. Dalo by se tomuhle kukuči říct ne?

„A nebudou v ní nějací pávi?“ strachovala jsem se. Jestli jo, tak mě tam nikdo nedostane – no, možná až na jednu osobu.

Alice zavrtěla hlavou a Edward dodal, že by toho páva zahnal, kdyby si na mě něco dovolil.

Vydali jsme se na cestu a Alice nás samozřejmě zase směrovala, kudy jít.

Došli jsme k obrovské stavbě. Byla to vlastně taková krychle, kde byla dvě tři patra a okolo zelené sítě, které zabraňovaly v pádu. Uvnitř bylo spousta věcí – třeba klouzačky, míče nebo takové ty pytle, co vypadají jako boxovací a vy se přes to snažíte dostat kutálením a přeskakováním. Před tím byla udělaná silnice a namalované pruhy, kde jezdily malé děti na šlapacích autíčkách.

„Páni,“ vydechla jsem. Oči mi určitě svítily jak dvě žárovky. Nemohla jsem se dočkat, až si všechno prolezu.

„Zahrajeme si hru. Budeme v džungli a budeme se schovávat. A já vás budu hledat. Koho najdu jako prvního, ten bude zase hledat ostatní a tak dál a tak dál, ano?“ zasmála se Alice a spolu s Jasperem se vzdálili k jednomu vchodu, který bych vůbec nepostřehla.

„Jak ale poznám, kdo zrovna hledá?“ zavolala jsem za ní.

„To je právě to,“ křikla na mě a zmizela v dohledu v té zelené změti. „A rychle, nebo vás hned najdu!“

Podívala jsem se na Edwarda, který se chystal vlézt do dalšího vchodu.

Musela jsem najít ještě nějaký. Pozorně jsem se dívala po té zelené. Bingo! Jeden jsem objevila a rychle se k němu přemístila.

Prolezla jsem tím úzkým otvorem a rozhlížela se kolem sebe. Ocitla jsem se v místnosti – jestli se tomu dá říkat místnost, spíš plac – kde byl obrovský míč zavěšený na kladinu a jezdil z jednoho konce na druhý.

Neodolala jsem a musela to hned vyzkoušet. Vyskočila jsem na míč, pořádně se ho chytila a rozhoupala se. Nejdřív to šlo ztuha, ale po nějaké třetí jízdě se to pořádně rozjelo a já jsem jezdila sem a tam jako malé dítě.

Když jsem byla dostatečně vydováděná, prolezla jsem na další místo, aby mě ostatní nenašli. Tady byly schody z takové té zelené látky, u které jsem se bála, aby se pod mou vahou neprotrhla.

Vylezla jsem nahoru do druhého patra. Tam se rozléhala molitanová tělesa nebo boxovací pytle, takže tvořili takovou opičí dráhu. Přeskočila jsem první překážku trojúhelníkovitého tvaru a dostala se ke dvěma válcům, přes které jsem se mohla dostat jedině tak, že jsem se musela protlačit mezi nimi.

Vypustila jsem všechen vzduch z plic a protáhla se. Naštěstí se ty válce otáčely spolu se mnou, takže jsem se tam nezasekla. Nevím, co bych dělala, kdyby mě takhle někdo viděl – zřejmě bych zčervenala.

„Ha, mám tě!“ zakřičela Alice naproti mně a rozběhla se mě chytit. Rychle jsem chtěla utéct, ale nebylo kam. Pořád to pokračovala rovně – ale počkat – nezahýbá to támhle?

Alice zastavila asi deset metrů ode mě. Proč zastavuje?

„Sakra, to snad není možný!“ nadávala. Co se stalo?

Zvedla jsem se a došla až k ní. Už jsem chápala, proč se tak rozčiluje. Ta moje a její cesta byly rozdělené zelenou sítí. Ta moje zatáčela vpravo, kdežto ta její se obtáčela kolem mé.

„Ty máš ale pech,“ zasmála jsem se.

„Jen se neboj, já si k tobě najdu cestičku!“ vyhrožovala mi naoko.

„Už se těším!“ křikla jsem na ni a vyběhla prozkoumávat další část džungle.

Přeskočila jsem dalších pár molitanů a ocitla se u žluté skluzavky. Nebyla ani moc strmá, ale i tak to fičelo, když jsem se sklouzla.

Postupně jsem prozkoumala většinu džungle a úspěšně mě ještě nikdo nenašel.

Najednou jsem zahlédla Edwarda, jak šplhá po schodech – a byl na stejné cestě jako já! Teď nevím, jestli pyká nebo ne – utéct nebo neutéct?

Edward to rozhodl za mě – rozeběhl se proti mně a u toho se usmíval, protože věděl, že mě dohoní.

Dala jsem se na zběsilý úprk a snažila se nezakopnout. Přeskákala jsem zase nějaké molitany a dostala se k válci, který byl ale položený vodorovně. Skočila jsem na něj a on se se mnou otočil, takže jsem se dostala na druhou stranu a přistála na břiše. Rychle jsem se zvedla a pokračovala dál.

Můj pronásledovatel se ale pořád blížil - nechápala jsem, jak může tak rychle utíkat.

Přiběhla jsem k rozcestí, kde se cesta rozdvojovala. Nepřemýšlela jsem a odbočila vlevo, kde stály další barikády. Schovala jsem se za jeden molitan a doufala, že si Edward vybere tu druhou cestu.

Uslyšela jsem jeho kroky. Zastavil se a zřejmě přemýšlel, kam se má vydat. Potom se vydal cestou doprava. Úlevně jsem vydechla, ale zůstala ještě skrčená, kdyby se náhodou vrátil.

„Baf!“

„Ááá,“ zaječela jsem a srdce mi začalo splašeně bít, jak jsem se lekla. Edward se skláněl nade mnou a zubil se na mě.

Rychle jsem se posbírala na nohy a utíkala, co mi síly stačily. Hraje se přece, že se vás ten člověk musí dotknout, ne? Ale jak to, že jsem ho neslyšela? Vždyť šel cestou ode mě, nemohl se vrátit!

Slezla jsem schody, jak nejrychleji jsem uměla. Edward už byl ale skoro u mě.

Vyběhla jsem do místa, kde se to jen hemžilo malými molitanovými míčky – zase molitan!

Edward už mě dohonil a teď mě chytil kolem pasu. „Mám tě!“ zasmál se potichu.

Srdce se dalo ještě na vyšší obrátky než do teď – je to vůbec možné? Bylo to tak omamující, že mě drží. Cítila jsem, jak to mezi námi jiskří a Edward si to uvědomoval taky.

„Hej, teď vás mám všechny!“ zahalekala Alice a dotkla se každého z nás. Edward mě hned samozřejmě pustil, ale Jasper se tak divně usmíval.

„Jak to? Vždyť teď pykal Edward!“ nechápala jsem.

„Tak to si z tebe dělal srandu, protože na Edwarda jsem narazila jen jednou, a taky jsme byli rozdělení sítí. Podvádíš, Edwarde!“ zamračila se na něj.

Takže Edward mě honil jen tak? Jen tak z legrace mě vyděsil, až jsem málem dostala infarkt?

„Hele, když jsme se tady tak sešli, nezastřílíme si?“ navrhla Alice a dívala se nahoru do druhého patra.

Podívala jsem se tam taky. Ze sítí trčely asi čtyři velké pistole na molitanové míčky, které ležely okolo nás.

„Holky proti klukům,“ řekla a přidala se ke mně.

„Vyhlašuješ válku? Tak fajn, ale potom nebrečte, když to projedete na celé čáře,“ zasmál se ďábelsky Jasper.

„Jen aby to nebylo naopak,“ škádlila ho.

„Bello,“ otočila se na mě, „chceš střílet nebo sbírat míčky?“

„Střílet,“ rozhodla jsem se.

„Bezva,“ usmála se. „Tak jdi nahoru a já si vezmu tuhle tašku, budu ti do ní dávat míčky. Střílej na toho, kdo sbírá, bude mu to trvat déle a budou mít míň munice,“ radila mi.

„Dobře,“ řekla jsem a vylezla po schůdkách nahoru. Stoupla jsem si k pistoli a pozorně si ji prohlížela. Měla otvor přesně na míček a střílelo se tak, že se stiskl čudlík. To bude hračka.

Kluci se dole ještě chvíli rozhodovali a přitom divoce gestikulovali rukama. Nakonec ten spor vyhrál Jasper a odešel k pistoli. Edward si vzal tašku po vzoru Alice.

„Můžeme?“ zeptala se nahlas.

„Můžeme!“ odpověděli jsme sborově a dali se do válčení.

Vedle sebe jsem našla několik míčků, které tady někdo nechal, takže jsem je hned použila a zamířila na Edwarda. Stiskla jsem tlačítko – sakra, minula jsem!

Znovu jsem do pistole nacpala míček a vystřelila. Tentokrát jsem se strefila.

„Super!“ vykřikla Alice, která zřejmě viděla můj výstup. Pak se ale do ní strefil Jasper – měli stejnou taktiku jako my.

Vystřelila jsem poslední míček a pak už jsem mohla jen koukat, jak Alice bere pět míčků najednou a hází je do obrovské tašky – připadala mi jak od IKEA.

„Už jsem tady,“ vykřikla a vysypala celý obsah, takže jsem teď míčků měla po kotníky. Pak zase seběhla dolů a začalo to nanovo.

Nevím, jak dlouho jsme po sobě stříleli, snad hodinu nebo dvě? Vůbec jsem nevnímala čas. Pořád to bylo nerozhodně – nikdo se nechtěl vzdát.

„Alice, pojď si zastřílet taky, teď jdu sbírat já,“ řekla jsem a vzala si od ní tašku.

Sešplhala jsem dolů a dala se do sbírání. Nešlo mi to tak rychle jako Alice, ale postupně jsem se dostávala do cviku.

Občas jsem schytala nějakou ránu, ale nebolelo to – ještě štěstí, že je to z molitanu.

Po půl hodině jsem byla úplně vyřízená, ale nehodlala jsem se vzdát – musíme jim dát na frak!

Pak mě napadl spásný nápad. Když budu ohrožovat Edwarda, nebude moct sbírat míčky a Alice na něj pořád bude pálit, takže budou muset kapitulovat.

Rozhodla jsem se svůj plán uskutečnit. Vzala jsem jeden míček a hodila ho po Edwardovi. Ten nejdřív nereagoval, zřejmě si myslel, že po něm střílí Alice, pak se ale zarazil a když mě uviděl, jak se na něj culím, oplatil mi to zpátky.

Začali jsme proti sobě střílet jeden míček za druhým. Pak se vedle mě objevila Alice, protože jí došla munice, když jsem nesbírala – mezera mého plánu.

Alice to ale zřejmě nevadilo, protože se zapojila do bitvy a Jasper po chvíli taky. Všichni jsme se u toho smáli a nedokázali jsme přestat. Kluci se k nám začali nenápadně přibližovat, ale to jsme jim nedovolily – zasely jsme je salvou míčků a přiblížily se k nim taky.

Pak mě jeden míček zasáhl do oka – to ani tak nebolelo – ale zamotaly se mi nohy a na těch všech míčkách, co se kolem mě povalovaly, jsem uklouzla a spadla na zem. Neměla jsem čas vystrčit ruce, abych zbrzdila pád, takže jsem spadla jak dlouhá, tak široká. Naštěstí do měkkého.

Všichni okamžitě přestali házet a starostlivě se ke mně nahrnuli. Samozřejmě jako první byl u mě Edward a klekl si na kolena.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se. Jako kdyby se o mě strachoval. To bylo milé. Pak se ale zase přihlásila k životu moje soutěživost.

Abych nevzbudila podezření, sevřela jsem jeden nejbližší míček a nenápadně si ho přisunula blíž k tělu.

„Bello, vnímáš mě?“ zamával mi před obličejem.

Neváhala jsem a rychle se zvedla a hodina po něm míček – samozřejmě malou ranou, abych mu neublížila. „Bitva ještě rozhodně neskončila,“ zasmála jsem se a zvedla se na nohy.

„Ona nás převezla!“ nechápal Jasper a kroutil nevěřícně hlavou. Edward na mě jen koukal a tvářil se starostlivě. Spolu se potom o něčem tiše radili kousek od nás.

„Teda, já myslela, že jsi upadla opravdu,“ přiznala Alice.

„Vždyť taky jo, ale potom jsem to obrátila ve svůj prospěch,“ usmála jsem se a byla pyšná na to, jak jsem je oblafla. Mezitím se k nám kluci vrátili.

„Takže,“ začal Jasper, „tímto uznáváme, že jste vyhrály a jste lepší než my.“ Bylo vidět, že se mu to neříká zrovna snadno.

„Jo!“ plácly jsme si dlaněmi.

„Za to chceme nějakou odměnu!“ rozhodla se Alice.

„Dobře,“ souhlasil Edward. „Můžete se jít navečeřet!“ zasmál se a Alice vypadala, jako by řekl nějaký špatný vtip.

„A jako bonus tohle,“ řekl Jasper a políbil ji, aby se nezlobila.

„Tak to jsi mi zavařil,“ zaslechla jsem Edwarda, jak si řekl sám pro sebe.

Zavařil? Co? Počkat! Bonus bych měla dostat i já. Takže to znamená… no štípněte mě někdo, jestli to není sen! To snad není možný!

Kdybych mohla, skákala bych radostí do stropu, ale teď jsem jen stála na místě jako přikovaná.

„No tak, šup, vy dva, nebudeme na vás čekat věčně,“ pobízela nás Alice a usmívala se u toho jak měsíček na hnoji.

Podívala jsem se na Edwarda, který mi pohled opětoval. Viděla jsem mu na očích, že by to rád udělal, ale neví, jaká bude moje reakce.

Nakonec se na mě usmál tím svým známým úsměvem, který mě dostával do kolen a vydal se ke mně. Zadrhl se mi dech. Konečně. Konečně mě políbí. Jak dlouho jsem o tom snila? Jak dlouho jsem si to představovala?

Vzal mi obličej do dlaní a sklonil se ke mně. Cítila jsem, jak mnou prostupuje zvláštní pocit, jako bych měla každou chvíli vzlétnout a odletět, ale přesto jsem cítila i motýlky v břiše.

Od jeho rtů nás dělilo jen pár centimetrů, když…

<< 5. kapitola - 7. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 6. kapitola - Džungle: