Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 16. kapitola - Kde je moje švagrová?

25.09.2011 (13:00) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2557×

„Taky tě mám ráda, Edwarde,“ usmála se na něj a poslala mu vzdušný polibek. Odkašlala jsem si a nenápadně si Edwarda přitáhla blíž k sobě. Vím, je to jeho sestra, ale i tak se mi to nelíbilo. „A teď už hybaj do chatek!“

Poslušně jsme všichni zapluli do svých chatek – byla jsem překvapená, že Alice nenaverbovala i učitele, který šel k restauraci s námi – že by neměla oblečení i na něj?

„Edwarde, Jaspere, vy dva jděte do chatky, já za vámi hned přijdu,“ dirigovala je. Edward se ke mně sklonil a políbil mě, načež se na mě ještě usmál a zmizel v chatce – samozřejmě Alice byla trochu naštvaná, že tak zdržuje.

„Tak šup,“ popoháněla mě taky a rukama mě zahnala do chatky jako slepici do kurníku – divím se, že ještě netleskala, abych se jí lekla. „Sundat oblečení a osprchovat se.“

Hm, tak to bude zajímavé, protože si ruku nesmím namočit, jak mě poučila doktorka. Jako handicapovaná jsem se ještě nekoupala – je to k neuvěření, když vezmu v potaz své magnetické schopnosti na nehody.

„Já mezitím zajdu ke klukům. Teoreticky sice už vědí, co si mají vzít na sebe, ale radši je zajdu zkontrolovat a trochu poupravit,“ řekla Alice a odplula do vedlejší chatičky.

Nezbývalo mi než ji poslechnout. Shodila jsem ze sebe plavky a vlezla do sprchového koutu. Nechala jsem na sebe padat proud teplé vody a přemýšlela, přičemž jsem ostřížím zrakem sledovala, jestli se mi ortéza nenamočí.

Konečně na mě plně dolehly mé skutky – jsem s Edwardem! Už jsme se spolu líbali, vzájemně jsme si vyznali lásku… To snad ani není možné! Ale jak jsem se sama přesvědčila, nebyl to sen.

Po nekonečně dlouhé době jsem vypnula vodu a zabalila se do ručníku. Bylo zvláštní, že mě Alice nehoní a nikam mě nežene… Nestalo se jí něco?

S omotaným ručníkem kolem těla jsem vykoukla ze dveří koupelny. Nikdo v pokoji nebyl. Že by pořád byla u kluků? Určitě chudáky uhání, že si mají vzít tohle místo tohohle… a tak dále. Vážně nechápu, proč si s tím nemůže dát aspoň jednou pokoj.

Podívala jsem se na postel, kde mi Alice vždycky připravila oblečení, které si na sebe mám vzít – no, vždycky asi ne, jenom jednou nebo dvakrát… ale teď, když „patřím do rodiny“, to určitě budu muset vydržet každý den – ale co bych kvůli Edwardovi neudělala.

Nechápala jsem to. Vážně se Alice nic nestalo? Jindy by byla hned připravená… Pokrčila jsem nad tím rameny a zpod postele vyndala svůj kufr. Vytáhla jsem si modré tříčtvrťáky a bílé tričko a oblékla si je. Potom jsem si nazula sandály a vyběhla ven do druhé chatky.

Zdvořile jsem zaklepala, ale jen co jsem ruku začala odtahovat, otevřel mi Edward s tím svým nádherným úsměvem. Na sobě měl černé kalhoty, jinak byl celý odhalený, takže byly vidět jeho perfektní svaly. Srdce přeskočilo na frekvenci Edward – začalo příšerně tlouct... To se toho nikdy nezbavím?

„To bez sebe nevydržíte ani pět minut?“ ozval se z útrob chatky Jasperův otrávený hlas. Živě jsem si představovala, jak přitom koulí očima.

„To není pravda!“ zahalasila jsem, aby mě dostatečně slyšel. I když… Co když to pravda je? Co když už bez něj nevydržím ani minutu? Kupodivu mě tato otázka vůbec neznervózňovala.

„Neposlouchej ho,“ mávl nad ním rukou Edward a políbil mě.

„Prej není pravda… A co je tohle?“ smál se nám ten strašný vyrušovatel.

Odtrhl se ode mě a ustoupil ze dveří, abych mohla projít dovnitř.

„Copak tě k nám přivádí, švagrová?“ ptal se otrava.

„Hledám svou švagrovou,“ použila jsem jeho slovník.

„Alice?“ zamračil se Jasper a vylétl z postele jako vesmírná střela. „Copak není u tebe?“

„Právě že ne. Myslela jsem, že je u vás – nebo alespoň tak to říkala,“ svraštila jsem obočí nad tou záhadou.

Jasper se ihned otočil na Edwarda, který stál hned za mnou.

„Je asi tak uprostřed akvaparku. A přemýšlí, jaké si koupí šaty,“ odpověděl na jeho otázku Edward.

„Ale co tam dělá?!“ ptal se dál.

„Jaspere, když říkám, že si chce koupit šaty, tak si je asi vážně koupit chce!“ vyjel na něj Edward. Ani se nedivím, když s ním musí trávit nějakých sto let. To bych asi vraždila taky.

„No jo, no jo, jen jsem se ptal,“ bránil se hned a zvedal ruce nahoru na znamení, že ustupuje.

„Proč ale odešla?“ vrtalo mi hlavou. „Vždyť říkala, jak se hned musíme obléknout a ona se takhle někam vypaří!“

„To je prostě Alice,“ pokrčil nad tím rameny Edward. „Někdy se jen tak zničehonic vypaří a pak si přikvačí s nějakým překvapením.“

„Takže… to její překvapení teď padlo? Už máme volno?“ chtěla jsem vědět.

„Jsi moc velký optimista – ne, určitě za chvíli přijde a celá rozjařená nás někam vezme.“

„Třeba ne,“ dělala jsem si naděje.

„Věř mi, znám ji už nějakých sto let, takže vím, o čem mluvím,“ domlouval mi.

„Bello, co tady děláš?!“ ozval se ze dveří hlas mé švagrové. „A jak to, že vy nejste ještě oblečení?!“ běsnila.

„To nic, miláčku,“ uklidňoval ji Jasper. „Jaké sis koupila šaty?“ chtěl ji udobřit.

„Žádné. Ani jedny se mi nelíbily. A teď půjdeme,“ zavelela a chytila mě za předloktí.

„Tak za chvíli!“ stačil ještě zavolat Edward, než se za námi zaklaply dveře.

„Proč máš na sobě tyhle věci?! Je to hrozné! A proč jsi nezůstala v chatce?!“ skoro na mě křičela.

„Alice,“ oslovila jsem ji.

„Vůbec nikdo mě tu neposlouchá. A já se všem snažím udělat radost!“ mlela si dál svou.

„Alice!“ okřikla jsem ji. Teprve teď se Alice vzpamatovala a viděla, že před ní stojím já.

„Promiň,“ kuňkla. „Nevím, co to do mě vjelo.“

„To nic,“ uklidnila jsem ji. Vypadala hodně smutně, vážně ji to asi muselo hodně vzít. „Tak už víš, do čeho mě oblékneš?“

Hned se jí v očích objevil život a šibalsky na mě mrkla. „Musíme Éďu překvapit.“

Zatáhla mě do chatky a zamkla dveře. Nad mým podzvednutým obočím jen pokrčila rameny a odvětila, že „To je kvůli klukům – co kdyby nás chtěli vyrušit? A navíc, nesmí tě ještě vidět!“, takže jsem se jen posadila na postel a nijak to nekomentovala. Alice teď byla vážně živá, opravdu nechtěla, aby jí někdo zkazil překvapení.

„Co kdybys mi už řekla, kam nás to chystáš?“

„Tohle ti možná napoví,“ usmála se a z tašky vytáhla modrou látku. Opatrně ji rozbalovala, až jsem je spatřila v celé své kráse – modré šaty po kolena, výstřih do véčka, jemně nařasené. Tak tohle mi opravdu hodně pomohlo.

„Tohle sebou normálně vozíš na výlety?“

„Ne, tyhle mám sebou poprvé – nebo spíš, poprvé jsem je dnes viděla.“

„Děláš si legraci, že jo? Přece jsi mi je nemohla koupit!“ dala jsem si dohromady dvě a dvě.

„Ber to jako dárek na uvítanou do rodiny,“ usmála se na mě.

„To nemůžu,“ zčervenala jsem. Nemůžou mi přece kupovat tak drahé dárky jen proto, že chodím s jejich bratrem!

„Ale můžeš,“ trvala na svém. „Teď si koukej sundat ty věci a já ti pomůžu s oblékáním. Ještě tě ale trochu nalíčíme, něco uděláme s vlasy… No, tak šup!“

Jako otrok jsem si sundala oblečení a Alice mezitím v koupelně štrachala všechny potřebné pomůcky na zkrocení mých vlasů.

„Sedni si zatím na židli, já budu hned u tebe!“ Poslechla jsem ji a usadila se.

„Jsem tady!“ ozvala se přímo u mě asi po pěti vteřinách. „Udělám ti něco jednoduššího, nemáme moc času…“ A začala mi vlasy všelijak kroutit, natáčet a foukat.

„Proč ty vlasy musí tak dlouho schnout?!“ slyšela jsem ji přes hukot fénu nadávat. Ale za čtvrt hodinky – asi – jsem byla hotová.

„Trochu nalíčit. Takže tužku na oči… řasenku… lesk…“ brumlala si pro sebe. Poslušně jsem vždycky udělala to, co chtěla – dívat se nahoru, zavřít oči, natočit se…

„A teď už jenom šaty,“ usmála se. S její pomocí jsem si je natáhla a pak to ještě doplnila několika šperky.

„Tadá!“ usmívala se jako měsíček na hnoji. Popostrčila mě k zrcadlu, abych se na sebe podívala. Musím přiznat, že jsem se trochu bála. Ale podívala jsem se na sebe.

Šaty mi volně splývaly až ke kolenům, v hlubokém výstřihu se mi leskl náhrdelník, který mi půjčila Alice. Vlasy se mi v loknách točily na záda a oční víčka jsem měla namalovaná slabě do modra, jako byla i má barva šatů. Jen ta černá ortéza překážela.

„Že vypadáš úžasně?“ ptala se mě.

„No…“

„Žádné no, prostě vypadáš – každý, koho dělám já, vypadá úžasně! Teď je řada na mně. Do pěti minut jsem hotová, vážně.“

Jak se ukázalo, z pěti minut se stalo minut deset a z deseti půl hodina. Když se mi ukázala ve svých šatech, jen se mi zatajil dech, jak byla okouzlující. Černé šaty do půli stehen a boty na vysokém podpatku – prostě dokonalé! Já se můžu jít někam zahrabat.

„Půjdeme?“

„Jasně.“

Vyšly jsme ven na verandu. Všude už panovala přítmí, jen sem tam někde svítilo světlo. Trvalo nám to opravdu hodně dlouho.

„Ne ne,“ vzala mě za ruku, když jsem chtěla jít do chatky ke klukům, abych jim řekla, že můžeme jít. „Už tam nejsou. Čekají na nás v… No, tam, kde na nás čekají.“

„Ale vždyť nevěděli, kam mají přijít,“ nechápala jsem.

„Zapomínáš, že jsme upíři a k tomu ještě máme dary,“ usmála se a vedla mě někam pryč.

Jak se později ukázalo, vedla mě do nóbl restaurace.

„To si stihla za těch pět minut, co jsi byla pryč? Stihnout udělat rezervaci?“

„Někdy se vyplatí mít upíří schopnosti,“ mrkla na mě a otočila se k číšníkovi, aby nás uvedl ke stolu. Vedl nás až úplně dozadu na terasu, kde byly pouze dva stoly. A kam neseděl nikdo jiný, než Edward a Jasper.

Hned, jak jsme se objevily, se zvedli a každý si došel pro svou dámu.

„Bello,“ vydechl. „Sluší ti to.“

Začervenala jsem se. „Tobě taky.“ Černé kalhoty a sako, bílá košile, rozcuchané vlasy – vypadal tak nádherně!

„Prosím, madam, sedněte si,“ ukázal na židli a přisunul mi ji. Připadala jsem si jak na nějakém plese bohatých, kde se musí dodržovat jasná pravidla stolování.

Edward se taky usadil a ihned k nám přišel číšník a přinesl láhev šampaňského – ale dětského.

„Proč jsme vlastně tady? Ani nikdo z vás tu stejně nebude jíst, tak proč?“ ptala jsem se.

„Musíme vypadat jako lidi. A navíc, je to romantické, nebo ne?“ Chytil mě za ruku.

„To samozřejmě ano,“ usmála jsem se na něj a propletla si s ním prsty. „Ale tohle všechno… Nemusíte to pro mě dělat.“

„Už jsme stejně tady, takže si to co nejvíc užívej,“ otočila se na mě Alice od vedlejšího stolu.

V tom přišel znovu číšník a čekal, co si objednáme. Nevěděla jsem co, takže jsem si dala něco z prvních jídel, co byly na seznamu – rozpečený královský hermelín s brusinkovo-smetanovou omáčkou. Edward si dal to samé a číšník hned odběhl zařídit objednávku.

„Opravdu ti to moc sluší,“ pochválil mě znova.

„Práce Alice,“ zarděla jsem se.

„Co dělá ruka?“ zajímal se.

„Už ani nebolí, ale nemůžu s ní vůbec hnout,“ stěžovala jsem si.

„Hm… Takže vlastně nemůžeš jíst.“

Měl pravdu, narazila jsem si pravou ruku a bez ní jsem bezmocná – kdybych se tak naučila jíst i levou!

„Takže to tady trochu přeskupíme…“ Zvedl se od stolu a židli si přisunul co nejblíže ke mně. Nechápavě jsem se na něj podívala, i když mi srdce uhánělo jako splašené. „Nepřišli jsme sem proto, abychom se na to jídlo dívali – musíš ho taky sníst. A to se ti s naraženou rukou nepovede…“

„Chceš mě krmit jako malé dítě?“ zasmála jsem se.

„Šampaňské?“ ignoroval mou otázku a ukázal na lahev dětského sektu s jahodovou příchutí.

„Prosím,“ nastavila jsem skleničku s vysokou nožičkou. Nalil mně i sobě a pak jsme si přiťukli. Na jazyku mě zašimraly bublinky.

Vtom k nám přišel číšník a nesl na tácu dvě porce hermelínu. Postavil ho přede mě a popřál dobrou chuť.

Dali jsme se do jídla – nebo spíše Edward mi všechno krájel a strkal do pusy, zatímco já jsem to žvýkala. A bylo to tak dobré, že jsem snědla i jeho porci – ne že by mu to vadilo.

„Budete si přát ještě něco?“ zeptal se nás číšník, když jsme všechno snědli.

„Čokoládové fondy, prosím,“ požádal.

Když číšník odešel, naklonila jsem se k Edwardovi. „A to budeš jíst? Protože já jsem plná.“

„Neboj, to smlsneš jako jahodu,“ usmál se na mě a já, jak jsem byla blízko a cítila jeho vůni, jsem neodolala a musela ho políbit.

„Hele, tady jste na večeři, tohle si nechce do chatky na večer!“ zasyčela na nás Alice od vedlejšího stolu, přičemž ale sama byla v objetí Jaspera, který se na nás blbě uculoval.

Vtom mě něco napadlo.

„Chtěla bych něco objednat,“ zašeptala jsem co nejtiššeji, aby mě nikdo jiný neslyšel. Edward jen přikývl a usmíval se – možná už věděl, co chci udělat.

Jako na zavolanou přišel číšník i s čokoládovými fondy a Edward mu podal papírek, kde bylo napsáno, co bychom si rádi objednali a jaké jsou naše speciální požadavky.

„Prosím,“ doplnil Edward a k lístečku přihodil i pár bankovek.

Číšník jenom přikývl a odklusal pryč, zatímco já jsem se culila jako blázen.

„Co se děje?“ ozval se od vedlejšího stolu Jasper.

Oba dva jsme se s Edwardem otočili, abychom na ně viděli. Alice si zlostně měřila střídavě mě s Edwardem a prošpikovávala nás pohledy.

Ale ne! Alice by to všechno mohla pokazit!

„Nic,“ řekla po chvíli a mírně se usmála. „Ale zítra se na mě Bella vykašle, protože ji víc bude zajímat Edward.“

Uf! Neprozradila nás.

„Já ti to vynahradím,“ slibovala jsem.

„Dobře. Ale ne že potom budeš nadávat, až půjdeme na nákupy!“

„Ne!“ zaúpěla jsem. Nákupy s Alice jsou vážně horor.

Vtom přišel číšník a směřoval si to k Jasperovi. Celá blažená jsem sledovala, jak se Jasper tvářil, když mu na stůl položil talíř s krvavým steakem – jako kyselý citron.

„To jsem si ale neobjednal,“ ozval se konečně.

„Ale ano, objednal,“ odporoval mu číšník. „Přeji dobrou chuť.“ A vzdálil se.

Jak vidno, Jasper to vůbec nechápal. „Pomsta je sladká,“ usmála jsem se na něj.

„Ty!“ vyjekl, když si dal dvě a dvě dohromady.

„Ano, já. Neměl jsi mě tenkrát dráždit a hrát to divadýlko. Takže já teď chci odplatu. Dobrou chuť.“

„Nebudu to jíst!“ zatvrdil se.

„Řekli jsme číšníkům, že jestli to do deseti minut nesníš, tak mají přinést ještě jeden. Je to na tobě,“ ďábelsky jsem se na něj usmála.

„To jste neudělali!“

Edward jen přikývl na souhlas.

Jasper se chopil vidličky a měřil si steak, jako by to byla zmije a za chvíli ho měla uštknout.

„Čas běží,“ připomenula jsem mu.

Rychle si ukrojil kus masa a strčil si ho do pusy. Zápasil s ním, seč mu síly stačily, a nakonec ho spolkl.

„No vidíš, jak to jde,“ pobízela jsem ho.

„Nenávidím tě, švagrová!“ zapichoval do mě svoje oči plné zášti, ale poslušně žvýkal další kus masa.

A opravdu, do deseti minut ho snědl, nezbyly po něm ani drobečky – nebo spíše šlachy.

„Takovej trest!“ stěžoval si pořád.

„Pro příště víš, že si ze mě nemáš dělat legraci.“

„Hm,“ zabručel si něco pod vousy.

„Výborně, tak jsme se všichni pokochali, jak vypadá Jasper při jedení masa. Už to byl dostatečný trest, ne?“ zarazila nás Alice.

„Ano, tímto jsme si kvit,“ řekla jsem a otočila se zpátky ke stolu, kde byly ovocné fondy. Edward vzal napichovátko a kousek jahody namočil v čokoládě, načež mi ho strčil do pusy.

„Druhou ruku mám pořád funkční,“ upozornila jsem ho.

„Líbí se mi to, takhle tě krmit,“ usmál se a dal mi motýlí pusu na tvář.

„Zavři oči,“ pobídl mě.

„Proč?“

„Jenom je zavři a uvidíš,“ nechtěl mi nic prozradit.

Zavřela jsem je teda, ale cítila jsem se nesvá, když jsem nevěděla, co se okolo mě děje.

„A teď otevři pusu.“

Bez reptání jsem ji otevřela a Edward mi do ní strčil nějaký kus ovoce s čokoládou.

„Copak to je?“

Chvíli jsem zkoumala chuť – s tou čokoládou mi všechno přišlo sladší. „Banán.“

„Správně,“ pochválil mě. „A co tohle?“

„Hroznové víno.“

„Tohle určitě neuhádneš.“

„Hm… jablko?“ nebyla jsem si jistá.

„Kdepak!“

„Hruška!“

„Jo.“

Znovu jsem otevřela pusu a čekala, co mi dá teď. Chvíli se nic nedělo.

„A co by mohlo být tohle?“ zašeptal a já pocítila, jak se mi jemně otřel o rty. Jednou, dvakrát… a pak se naše rty spojily a propletli jsme si jazyky. Nechala jsem oči zavřené a poslepu nahmatala jeho krk, abych ho objala a ještě víc ho k sobě přitiskla.

„Vy hrdličky, necháte se už?“ vyrušila nás Alice.

Odklonili jsme se od sebe a já si vychutnávala tu chuť jeho rtů. Potom jsem otevřela oči a viděla Edwarda, jak mě taky sleduje a jeho oči jsou úplně černé.

„To bylo to nejsladší ovoce na světě,“ odpověděla jsem na jeho předešlou otázku.

„Hele, vy dva, zvedáme se. Ale ještě se netěšte do chatky, mám pro vás něco extra!“

„A to má být co?“ vyzvídala jsem.

„No přece…

<< 15. kapitola - 17. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 16. kapitola - Kde je moje švagrová?: