Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 10. kapitola - Čemu nevěříte?

05.05.2011 (08:15) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3001×

Na tváři mě zašimraly sluneční paprsky – nebo spíše zářivky, které dělaly umělé osvětlení. Usmála jsem se a protáhla, protože jsem měla nějaké ztuhlé tělo – jako bych spala jen na jedné straně a vůbec se nepřevalovala a ani se neotočila.

„Bello?“

Natočila jsem hlavu po hlase a rozespale otevřela oči. „Hm?“ Alice seděla na protější posteli a pozorovala mě. Nikdo jiný v pokoji nebyl.

„Bello, promiň, nevěděla jsem, že jsi tak unavená. Měla jsi mi říct, já bych šla s Jasperem jinam,“ omlouvala se.

„Počkej,“ vyhrkla jsem a rychle se posadila, až se mi trochu zamotala hlava. Co se vlastně stalo? Proč se mi Alice omlouvá? Měla jsem totální okno.

Pomalu jsem tápala v mysli a snažila se vzpomenout.

Večer jsme šly spolu s Alice na večeři a na vystoupení. Potkaly jsme učitele a jedla jsem – cože? – sushi. A potom – měla jsem jen mlhavé vzpomínky na představení – jako bych byla opilá a nedokázala se zaměřit na konkrétní věc, všechno se to různě točilo nebo rozmazávalo. Pak jsme odešly a já si šla lehnout ke klukům.

Chytila jsem se za hlavu. „Nevadilo klukům, že jsem tady přespala? Já vím, mohla jsem si najít nějaké lehátko. Nelekli se mě potom? Měla bych se jim omluvit. A kolik je vlastně hodin?“

„Bello, zadrž!“ usmála se na mě. „To já se chci omluvit.“

Jen jsem mávla rukou. „To nic, nic se nestalo. Kolik je teda hodin?“

„Po poledni.“

„Po poledni?!“ Zalapala jsem po dechu. „To jsem spala tak dlouho? Měla jsi mě vzbudit, jen jsem tady klukům překážela.“

„Nikomu to nevadilo,“ uklidnila mě.

„Mám docela hlad. Ale že se divím, když jsem prospala dvanáct hodin.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Teď už asi budou restaurace na snídani zavřené, ale třeba něco najdeme na obědě.“

Snídaně. Proč mám takový pocit, že jsem snídala? Měla jsem croissant a byla jsem tam… Ne, nedokázala jsem si vzpomenout. Zřejmě se mi to jen zdálo.

„To nevadí, hlavně, že do toho žaludku něco strčím.“

„Fajn. Tak se pojď upravit a vyrazíme.“

Zvedla jsem se z postele a pořádně ustala – nechtěla jsem, aby si o mně kluci mysleli, jaký jsem čuňátko.

Potom jsem se vydala do naší chatičky. Alice už tam byla a štrachala se v šatníku.

Jen jsem protočila oči. „Ty se chceš zase převlékat?“

„Ne. I když, mohla bych,“ zamyslela se. „Tohle je ale pro tebe.“ Ukázala na zelené tílko, které už leželo úhledně poskládané na mé posteli.

„Já mám svoje tílka,“ odporovala jsem jí. Nechtěla jsem, aby si ze mě udělala manekýnku. Na letišti to totálně stačilo.

„Ale no tak. Běž si vyčistit zuby a já ti zatím přichystám i nějaké kraťasy,“ řekla mi. „Že bych k tomu dala tyhle?“ mumlala si pro sebe a dívala se dál do šatníku.

Chtěla jsem se s ní začít hádat, ale pak jsem usoudila, že by to nemělo cenu. Můžu být ráda, že mě chce navléknout do tohohle a ne do nějakého posledního výkřiku módy – nebo ještě hůř – do šatů. Ty jsem k smrti nenáviděla.

Zavřela jsem se v koupelně a deset minut prováděla ranní hygienu – nebo spíš polední. Potom jsem s ručníkem omotaným okolo těla vešla do pokoje. Alice se pořád přehrabovala v šatníku a něco vehementně hledala.

Posadila jsem se na postel a sledovala její počínání s pozdviženým obočím.

Po chvíli zaregistrovala, jak se na ni dívám. „Nesměj se, nemůžu najít ten zatracený pásek. Tak jen tak nezírej a koukej se obléknout do toho oblečení, co jsem ti přichystala.“

Podívala jsem se na hromádku, která ležela vedle mě. K zelenému tílku přibyly tmavě modré kraťasy a tmavé sluneční brýle, které měly tak obrovské skla, že mi připadaly jako oči masařky.

„Alice,“ začala jsem, abych jí řekla, co si o tom myslím, ale ona mě předběhla.

„Žádné Alice, prostě si to oblékneš a hotovo. Bude ti to slušet, uvidíš.“ Mrkla na mě.

„Ale ty brýle!“ nenechala jsem se. „Podívej se na ně! Jsou jak masařky! Vždyť ani nesvítí slunce, tak proč bych si je měla brát?“

„Protože je to módní trend,“ odbyla mě a dál se hrabala skříní.

Povzdechla jsem si. Že já si ji musela vybrat jako spolubydlící! Ale poslušně jsem si všechno na sebe natáhla.

„Ukaž se mi,“ pobídla mě a já se otočila kolem své osy. Vážně jsem byla jak panenka Barbie.

Alice si pro sebe zamručela. „Ta modrá se k tobě prostě hodí. Lepší než ty žluté kraťasy – ještě že jsem si to rozmyslela. Žlutá už se stejně nenosí.“

Normálně bych se nad tím nepozastavovala, ale něco mě přimělo k tomu, abych o tom přemýšlela – žlutá už se nenosí. Proč mám takový pocit, že už mi něco takového říkala? Ponořila jsem se do vzpomínek a zapátrala v paměti. Žlutá, žlutá, opakovala jsem si. Cítila jsem, že už to mám skoro nadosah, ale pak se něco pokazilo – něco mě začalo vytlačovat. Se vším svým úsilím jsem se k té vzpomínce upjala, ale bez valného výsledku.

„Tohle to jen podtrhne. Prostě super. No vidíš, a ani to nebolelo.“ Vrátila jsem se zpátky do reality k Alice, která mi něco říkala. Stála naproti mně.

„Teď si ještě nasaď ty brýle a bude to dokonalé,“ řekla a podala mi masařky, přičemž se nepřestávala usmívat.

Ještě celá rozhozená z toho, že jsem si nedokázala vybavit, kdy jsem se s Alice bavila o žlutých kraťasech, jsem si od ní brýle vzala.

„Nemusíš je nosit na očích – to bys skoro nic neviděla. Stačí, když si je dáš do vlasů,“ dirigovala mě.

„Počkat.“ Pomalu jsem se vzpamatovala. „Ty brýle si nevezmu. Jsou prostě divné.“

„Bello, když sis vzala i pásek, tak si můžeš vzít i brýle,“ přemlouvala mě.

Vykulila jsem oči a podívala se na sebe. Ano, opravdu jsem na sobě měla bílý pásek. Byl obtočený okolo pasu a – musím uznat – vypadal dobře.

„No… tak dobře,“ rezignovala jsem a nasadila si brýle.

Alice se celá rozzářila. „Tobě to prostě sekne!“

Podívala jsem se na sebe do zrcadla v koupelně. Nevypadala jsem tak špatně. Vypadá to, že Alice se v oblečení vyzná – ale jako bych to nevěděla už dávno.

„Škoda, že máš averzi na šaty – ty by byly mnohem lepší,“ poukázala na fakt.

„Jak víš, že nemám ráda šaty?“ zeptala jsem se se zájmem.

„To pozná každý,“ pousmála se. „Nenosíš nic jiného než kalhoty nebo kraťasy. Žádná sukně, šaty – nic.“

Páni. Musela jsem uznat, že je docela hodně všímavá.

„Teď už ale půjdeme na tu obědovou snídani. Nebo tě hlad přešel?“

Můj kručící žaludek jí dal jasnou odpověď.

Přišly jsme k bufetu, kde už ale bohužel bylo všechno k obědu. Samé vařené maso a tak. To jsem k snídani moc nemusela.

„Můžeme se jít podívat do občerstvení na pláži,“ řekla Alice, když uviděla můj výraz. „Učitel říkal, že tam mají pořád něco.“

„To je pravda,“ souhlasila jsem s ní. To už si raději dám nějaké hranolky s kečupem.

Vydaly jsme se tedy směr pláž.

„Kde jsou vůbec kluci?“ zeptala jsem se jí cestou. Vůbec mě to nenapadlo zeptat se na to dřív.

„Jasper šel s Edwardem na tobogány – myslím, že říkali na ten modrý.“ Tak tam by mě už nikdo nedostal. Stačilo mi to, když jsem si ho sjela jednou a měla jsem plný nos vody.

„Edward už se na něj přestává zlobit, že tě políbil,“ usmála se na mě. Byla jsem překvapená, jaký směr nabrala konverzace.

„To vyznělo, jak by se strašně naštval, že to nemohl udělat on.“

Tajemně se usmála. „Vždyť to nikdo nepopírá.“

„Ale no tak, přestaň mi tady říkat, že se mnou něco chce mít. Od toho je tady Lauren.“ Ve skrytu duše jsem ale doufala, že to, co Alice říkala, byla pravda. „Docela mě ale překvapuje, že si Lauren dala pokoj s těmi jejími řečičkami. Čekala jsem, že mi z života udělá peklo, a ono nic. Ještě že tak.“

„Lauren ti už nic neudělá,“ řekla Alice, ale tak ochranitelsky. Jako by to už zařídila a já o tom nevěděla.

„Kéž by,“ posteskla jsem si. „Zrovna teď si to k nám štráduje,“ kývla jsem hlavou na hlouček, v jehož čele nestál nikdo jiný, než naše zmiňovaná blondýnka.

„Na nás si nic nedovolí,“ přesvědčovala mě a přitom sledovala přibližující se hlouček.

„Páni, hezké oblečení,“ ozvalo se od nějakých holek. Lauren se přitom nafoukla a já čekala, kdy praskne a začne nadávat. Ale ona jen kmitla pohledem k Alice, řekla pak tiché „ahoj“, že to skoro nikdo neslyšel a rychle odkvačila pryč i se svými kurtizánami.

„To bylo divné,“ poznamenala jsem. „Neprovedla jsi jí něco? Jak se na tebe dívala,“ začala jsem to zkoumat.

„Ne ne,“ řekla rychle. „Možná konečně dostala rozum a začala se chovat normálně.“

Pokrčila jsem rameny. I to byla možnost, i když dost nepravděpodobná.

„Tak co si dáme?“ zeptala se Alice, když jsme stály před občerstvením.

„To bude problém,“ zasténala jsem. „Kluci tu nejsou a my neumíme německy. Jak si mám říct, co chci?“

„Neboj, oni ti anglicky budou rozumět. Je tu dost cizinců. A navíc...“ Vypadala, jako by se s něčím uvnitř sebe prala, „Trochu němčiny jsem pochytila od Jaspera, když se ji učil.“

„Dobře.“ Proč se tak Alice tvářila? Bála se, abych ji nezavrhla kvůli tomu, že umí pár slovíček z němčiny?

U stánku byla poměrně krátká fronta, ale já jsem ještě nevěděla, co si vyberu. Předběhla jsem všechny stojící a podívala se na cedule a do okýnka k mladému muži, který tam prodával. Alice byla hned za mnou.

Prolétla jsem ceduli. Burger, Fries, Käse, Baguette, Hot Dog.

Sice jsem nevěděla, co to znamená, ale alespoň něčemu jsem rozuměla. Alice mi to hned pohotově přeložila: „Hamburger, hranolky, smažený sýr, bageta anebo párek v rohlíku.“ Tohle vážně jen pochytila od Jaspera? Já bych se to musela učit roky.

„Dám si párek, tu snídani bude připomínat rohlík,“ rozhodla jsem se. „A co ty?“

„No… asi smažený sýr a hranolky. To by mělo k obědu stačit.“

Postavily jsme se do fronty. Za pět minut na mě vyšla řada.

„Hallo,“ pozdravila jsem. Alespoň to jsem pochytila od všech ostatních, co si tu něco kupovali.

„Hallo,“ vrátil mi to. „Was wird es sein?“ Doufala jsem, že se mě ptá, co si dám k jídlu – na co jiného by se mě asi tak ptal?

„Uno Hot Dog,“ chtěla jsem zaperlit. Prodavač mi sice přinesl párek v rohlíku, ale divně se na mě koukal.

Zmateně jsem řekla „Merci“, přiložila čip, abych zaplatila a odešla stranou, kde jsem počkala na Alice, než si koupí své jídlo.

Po chvíli ke mně přišla i se plastovou miskou, kde měla hranolky a na tom položený sýr.

„Viděla jsi, jak se na mě ten prodavač koukal? Jako bych mu řekla kdo ví co,“ zamračila jsem se.

„Když smícháš tři jazyky dohromady, tak se mu nemůžeš divit.“ Zasmála se.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Řekla jsi ,uno‘, což je španělsky a v němčině to znamená organizace spojených národů. A ,merci‘ je francouzsky,“ vysvětlila mi. Tohle že taky pochytila jen tak mimochodem?

„To snad ne!“ zhrozila jsem se. Jak jsme se mohla takhle ztrapnit?

„Ale neboj,“ uklidňovala mě, „to tady dělá spousta lidí.“

„Hm, tak to dík,“ řekla jsem sarkasticky.

„Jen to říkám tak, jak to je,“ ohradila se. „Ale nebudeme tady přece takhle stát. Pojďme si sednout támhle,“ ukázala na stolečky a vysoké židle.

Položila si jídlo na stůl a vyhoupla se do židle bez opěradla – nebo spíše bobíka, jak tomu říkám já. Udělala jsem to po jejím vzoru a už jsem seděla vedle ní.

Z našeho místa byl nádherný výhled na tobogány a cestu, která se táhla podél.

„Ty tobogány byly super,“ nechala se slyšet Alice. „Hlavně ten žlutý. Jasper pro nás našel dvousedačkový, takže jsme mohli jezdit najednou. Taky jste takhle spolu jezdili s Edwardem?“

„Ne,“ řekla jsem sklesle a přitom nespustila z očí člověka, který zrovna vyjel z modrého tobogánu a prskal vodu. „Vůbec jsme nevěděli, že takové čluny tam jsou. Škoda.“ Víc než jen škoda. Kdybychom je objevili, mohla jsem s ním jezdit, mít ho blízko u sebe. Slyšet jeho smích, když by člun narážel do stěn a skoro by se převrhl. Ale nechtěla jsem to říkat Alice.

„Času je ještě dost, můžete to napravit,“ povzbuzovala mě.

To mě přimělo odtrhnout pohled od tobogánu. „Když se mnou nemluví?“ Přitom se mi udělal knedlík v krku. Proč se mnou odmítá mluvit? Dobře, je to jen den, ale já jsem bez něj nemohla vydržet. Kvůli čemu se mi vyhýbá? Protože mě Jasper políbil? Alice už to říkala, že mu to odpustil. Je to snad kvůli tomu, že si myslí, že chci Jaspera? To ani omylem! Vždyť Jasper chodí s Alice. Nic proti němu, ale Edward se mi prostě líbí víc.

Alice neodpovídala, takže jsem se otočila zpátky k ústí modrého tobogánu. Zrovna vyjela holka v mém věku a držela si nos, aby se jí nestalo to, co mně.

Proč se to muselo tak pokazit? Byli jsme kamarádi. A pak přišla ta osudná hra v džungli. Kdyby mě Jasper tenkrát nepolíbil, udělal by to Edward. A potom bychom spolu chodili – ne, to nemůžu vědět, pořád se do téhle jednoduché rovnice plete Lauren. Co když miluje ji? A já si tady jen něco nalhávám? Prostě u Edwarda jsem si nikdy nepřipadala jako na jisté půdě.

„Tak to změň,“ pronesla Alice do ticha. Zmateně jsem na ni pohlédla. Co to?

„Změň to,“ zopakovala. „Když s tebou nemluví on, neznamená to, že s ním nemůžeš mluvit ty.“

Znovu jsem se otočila k tobogánu. Tohle mi připadalo zvláštní. Neradila mi jako kamarádka – spíš jako Edwardova sestra, která ho dobře zná. Vypadalo to, jako by výslovně chtěla, abych s ním něco měla – a to nebylo poprvé.

„Já… tě nechápu,“ řekla jsem nejistě. Ale opak byl pravdou. Věděla jsem to moc dobře.

„Víš to moc dobře.“ Podívala se mi do očí. Její oči byly úplně stejné jako Edwardovi. Proč je musí mít stejné? Tohle všechno to jen zhoršuje.

„Víš to moc dobře, stejně tak jako já.“ Trhla jsem hlavou. To je tak poznat, že jsem do něj zamilovaná? Jasně, už několikrát jsem se prokecla, ale myslela jsem, že to přešla nebo nevnímala.

„Bello, vím to. I Jasper to ví. A Edward,“ čekala jsem se zatajeným dechem, co z ní vypadne, „Edward se to snaží nevidět.“

Tak tohle rozhodně není povzbuzující zpráva. Pokud to Edward přehlíží, znamená to jen jednu věc – nechce mě a nechce mi ublížit tím, že by mi dával šanci. Je lepší to utnout hned na začátku, než když by si se mnou něco začal a potom z toho vycouval. Tohle bylo menší zlo.

Asi jsem se tvářila hodně sklesle, protože Alice hned pokračovala dál: „Snaží se to přehlížet, protože ti nechce ublížit.“ Ano, to je přesně to, co jsem si myslela.

„No… jak to říct…“ To bylo snad poprvé, co jsme viděla Alice, jak nenachází slov.

„Prostě to řekni,“ vybídla jsem jí. Věděla jsem, co řekne. Ale zřejmě jsem se mýlila.

„Myslí si, že pro tebe není dost dobrý.“

Vyvalila jsem oči – dnes už podruhé. Že pro mě není dost dobrý? Jestli ne on, tak už nikdo.

„To je jen výmluva. Pravda je, že mě prostě nechce,“ uvedla jsem to na pravou míru.

„Ale tak to není,“ vysvětlovala mi. „Říkal mi to.“

„Nevěřím,“ zamračila jsem se. Určitě si ze mě dělá šprťouchlata.

„Bello, jak tě mám přesvědčit?“ zeptala se zoufale. Asi nečekala, že to dojde k tomuhle konci.

„Ať mi to řekne Edward sám,“ rozhodla jsem.

„Ale to on nikdy neudělá!“ zanaříkala.

„A to znamená, že o mě nemá zájem.“ Když jsem to řekla takhle nahlas a plně si uvědomila význam těch slov, z oka se mi skutálela jedna neposedná slza.

Alice si toho samozřejmě všimla. „Ne. Donutím ho k tomu, aby ti to řekl osobně. Ještě se bude plazit na kolenou, abys ho vyslechla.“

„Donutíš ho a on to řekne kvůli tomu, aby tě měl z krku. Musí to říct sám od sebe.“ Zavrtěla jsem hlavou, aby se mi ty zrádné slzy nedostaly na povrch všechny.

„Neboj, však já to nějak udělám.“

„Stejně tomu nevěřím,“ řekla jsem jí svou domněnku. „I když bych tomu tak ráda věřila .“

„Čemu nevěříte?“ ozval se hlas za námi.

Rychle jsem se narovnala, otřela si slzy z tváře a otočila se. Nestál tam nikdo jiný, než…

<< 9. kapitola - 11. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 10. kapitola - Čemu nevěříte?: