Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 6. kapitola

13.09.2010 (09:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4210×

Edward:

Jak Emmett vypochodoval do svého pokoje ani jsem úžasem nemohl mluvit. Proč tu nechtěl Tanyu? A jak to myslel, že pro mě není ta dobrá společnost? Ví něco, co já ne? To je blbost, protože Tanya by mi to všechno řekla. Z těch otázek mě vyrušilo šílené pálení hrdla. Ruka mi vystřelila ke krku a Tanya se po mě koukla.

„Jen jsem nebyl dlouho na lovu a ozývá se to.“ Usmál jsem se a políbil ji na čelo. Tanya si mě přitáhla a políbila mě náruživě na moje rty. Byla vášnivá, to se musí nechat, ale přeci jenom nebyli jsme tu sami a já teď opravdu potřeboval na lov. Navíc si odkašlal Carlisle. Automaticky jsem se odtáhl.

„Edwarde, to si můžete nechat na jindy.“ Zpražil mě pohledem. Já jsem jen přikývl.

„Zlato, nechceš se mnou jít na lov?“

„Edwarde, ráda bych si vybalila a prohlídla si dům,“ mrkla na mě. Nemohl jsem jí slíbit na večer žádnou akci, protože jsem opravdu potřeboval na lov a to bude trvat alespoň do zítřejšího večera.

„Jak myslíš, ale uvidíme se až zítra večer před odjezdem na letiště, potřebuju si zalovit a navíc poletíme s lidmi.“

„Nevadí, počkám tu na tebe, brouku.“ Naposledy jsem ji políbil a už jsem se musel odtáhnout, hrdlo se mi zužovalo a já potřeboval na lov.

Vyběhl jsem ze dveří a začal se řídit svými instinkty. Jelikož je tu les od New Yorku daleko, musel jsem si zaběhnout do Kanady, jak jinak, návrat mám až zítra, tak proč ne. Hlavou mi vrtalo chování Emmetta a Jaspera. Za prvé bylo divné, že se znali, i když mi vysvětlil, že se potkali v baru, nějak mi to nejde dohromady. A pak, když se ptáme na jeho názor ohledně bydlení odpoví, že ne. Možná něco měl s Tanyou a nechce mi to říct, ale to by Tanya neudělala, ona je slušně vychovaná dívka a to, že byla v baru, neznamená, že pro mě není vhodná dívka. Už jsem to déle neřešil, potřeboval jsem si provětrat hlavu a najíst se, na tyhle myšlenky budu mít čas až ve Forks.

Po spokojeném lovu, kde jsem skolil jednoho medvěda, tři pumy a dvě srnky, jsem si řekl, že bych mohl být plný a vydal se domů. Divil jsem se, kolik toho do sebe dokážu dát, ale na lovu jsem nebyl asi měsíc, takže si to vybralo teď. Jen tak jsem běhal lesem a užíval si tu krásnou a klidnou atmosféru. Jak krásné to bude ve Forks, kde jste obklopeni lesem na každém kroku a nemusíte za potravou běžet tisíce kilometrů. Domů jsem dorazil v celku brzy, něco kolem třetí hodiny odpoledne, a do odjezdu nám zbývaly ještě tři hodiny. Předsíni proletěla Esmé s Carlislem zároveň.

„Ahoj Edwarde, zlato, pojď mi pomoc odnést tyhle krabice do nákladního auta venku.“ Poslušně jsem došel za roh a spatřil minimálně 20 krabic. A to je vyklízené jen jedno patro. Jsou tu tři.

„Mami, proboha, na co tolik krabic?“

„Edwarde, neptej se a odnes to, nemáme tolik času.“ Další námitky jsem neměl a došel pro krabice. Koutkem oka jsem zahlédl jak Jazz s Emmem taky něco balí a moje přítelkyně se rozvaluje na pohovce. Zavrtěl jsem hlavou a bez keců to všechno odnesl.

Když jsem to měl všechno hotové, Carlisle mě poprosil, jestli bych mu nešel do jeho pracovny srovnat knihy do krabic. Jen jsem mlčky přikývl a vydal se do pracovny. Jak jsem je vkládal do beden, při každé jsem si vzpomněl, kdy jsem ji četl a kdy to bylo. Musel jsem se usmát, teoreticky nejsem ani plnoletý a mám přečtených minimálně 2000 knížek. Do pokoje vešel Emmett.

„Ahoj, prý ti mám pomoc a odnést to do auta.“

„Ok, krabice v levém rohu jsou plné a v pravém prázdné, tak to nejdříve uložíme a pak odneseme.“ Nic neříkal a přistoupil k regálu a jen skládal knihy do krabic. Poslouchal jsem jeho myšlenky, ale v hlavě měl prázdno, na tváři nic neříkající výraz. Nedalo mi to a zeptal jsem se.

„Emmette, co ti vadí na Tanye?“ Nejdříve se zamyslel a pak v klidu odpověděl.

„Nic, co by bylo,“ odvětil.

„Kdyby to nic nebylo, tak nejsem proti, aby s námi bydlela,“ začínal jsem se vztekat.

„Nezdá se mi pro tebe ta správná, to je všechno.“

„Tak nezdá a jaká holka by pro mě byla ta pravá, nějaká štětka z baru? Co dá každému na rohu?“ vybuchl jsem. Hodil knížky do krabice a zuřivě se na mě podíval.

„Takže mi chceš říct, že když se zabavuju jen s holkami z baru, tak je pro mě ideální nějaká štětka?“ Vyjeveně na mě koukal, také vybuchl.

„To netvrdím, ale tak mi řekni, co je podle tebe pro mě vhodná dívka?“

„Vhodná dívka je pro tebe ta, co už jich nemá celou řadu za sebou, ale to ty zjevně nechápeš, protože jsi blbej jak tágo.“

„Jak se opovažuješ urážet Tanyu a jak ty vůbec můžeš vědět takovou ohavnou věc, která není ani pravda nebo už jsi měl taky jako Lauren?“ Oči mu zčernaly a nevím jestli to bylo hněvem nebo čímkoli.

„To si o mě myslíš, proč to vytahuješ? Už jsem se ti několikrát omluvil a řekl, že je mi to líto a ty to znovu vytahuješ. Každý dělá chyby, jsme lidi a nejsme neomylní, to ty nechápeš.“

„Tohle nebyl omyl, Emmette, tohle bylo něco úplně jiného. A ano lidé jsou neomylní, ale jsme upíři a ne lidé,“ křičel jsem na něj. Už chtěl odpovědět, ale do pracovny vletěl Carlisle a v závěsu Jasper.

„Co se to tu děje? Neměli byste náhodou skládat knihy? A vy se tu hádáte,“ zakřičel na nás.

„Edward je naivka a nedá si nic vysvětlit,“ začal Emmett.

„Kdo je tady naivní? Já ti taky neurážím holku, ale ty žádnou nemáš, protože s tvým egem žádná nevydrží.“ To ho naštvalo a vrhnul se na mě. Mezi nás skočil Carlisle a Jasper se svými emocemi snažil nás zkrotit.

„A dost, od sebe, tohle nebudu tolerovat. Každý se omluvte a nebudeme o tom diskutovat.“

Nikdo z nás k tomu neměl, každý jsme si stál za svým.

„Edwarde, začni.“

„Proč…,“ Nechal jsem to být.

„Promiň, Emmette,“ zahlédl jsem, jak se směje, a popadla mě znovu zuřivost, „že jsi tak blbej a dovolil si urážet mojí přítelkyni.“ Emmettovi na tváři úsměv zmizel, zamračil se.

„Jak chceš, jestli ti je milejší tvoje drahá Tanya, ale ta ti bratra nenahradí.“ S těmito slovy odešel a práskl za sebou dveřmi. Jasper ho hned následoval a snažil se ho zklidnit. Cestou dolů jsem slyšel jak bouchl do zábradlí u schodů a to se celé sesypalo dolů.

„Vidíš, co jsi udělal? Teď, když se stěhujeme, a měli bychom co nejvíce držte pohromadě, to všechno zkazíte a hlavně ty se chováš jako vůl, Edwarde.“ V podstatě měl Carlisle pravdu, ale něco mi říkalo, že si to zasloužil.

„Promiň, neuvědomil jsem si to a vybouchl.“

„Mě se neomlouvej, ale Emmettovi bys měl. Teď s tebou asi delší dobu nepromluví, tak si užij přítomnost Tanyi.“ Rázným krokem vyšel z pracovny. Sesunul jsem se k zemi a hlavu opřel o zeď.

„Mimochodem, s těma knihami si pospěš, potřebujeme poslední krabice.“ Zavřel za sebou dveře. Zlostí jsem jednou knihou hodil o protější zeď a udělal tam prasklinu. Všechno jsem to zpackal a teď jsem rozeštval i rodinu. Neměl jsem na vybranou, musel jsem to co nejrychleji uklidit, za chvíli vyrážíme na letiště. Naší rychlostí jsem to srovnal a odnesl vše dolů. U dveří stála Tanya s úsměvem od ucha k uchu a Esmé zamračená. V hlavě si promítala a zároveň se ptala, co jsme to nahoře vyváděli. Jen jsem mávl rukou a šel k Tanye. Líbl jsem ji na čelo a propletl naše ruce. Carlisle přiběhl a já ji pustil a přitáhl si ji blíž ke svému boku. Esmé nás vyzvala, abychom vyšli ven na zahradu. Poslechl jsem a vyšel. Mercedes i Aston byl naložen kufry, které odváželi stěhováci na letiště. Zbylo tu jediné Porsche a Jaguár. Emmett stáhl opřený o auto a koukal do země, div že tam nevypálil díru. Esmé zamykala dům a slyšel jsem tiché vzlyky.

„Děti, jelikož nám tu zatím zbyly jen dvě auta, tak se musíme vejít do jednoho. Takže já a Esmé pojedeme Jaguárem a ostatní jedou žlutým autem.“

„Tak to mě ani nehne, já nejedu s ním.“ Prstem ukázal na mě.

„Emmette, já si nemyslím, že je to nutné.“

„Já vím, nemyslíš, protože to vím já a jedu s vámi, ať si jede se svou přítelkyní a Jasperem.“

„Dobře, nasedejme nebo nám to ujede.“ Docela mě to zabolelo, když nebyl ani natolik férovej, aby vyslovil moje jméno, ale je to jeho volba a já ji budu respektovat. Ve Forks se to zlepší. S Jasperem se poplácali po zádech, objali a Emmett už nastupoval na místo řidiče. Carlisle už to nechtěl řešit, tak ho nechal na místě a sedl si do auta. Jasper zaujal místo řidiče a já souhlasil.

Vyjeli jsme směr letiště v NY. Bráškové se navzájem předháněli, kdo tam bude dřív. A jelikož byly zácpy, tak to moc nešlo. Vzali jsme to oklikou a Jasper tam byl dřív. Když vylezl, smál se jako sluníčko na hnoji.

„Vyhrál jsem, vyhrál.“ Poskakoval před Emmettem. Nechtěl se nechat zahanbit, a tak to odůvodnil.

„Jo, vyhrál, ale jenom kvůli tomu, že já měl tohohle stařečka a ty sporťáka.“ To už mu za krkem stála Esmé.

„Jak jsi nazval moje auto?“

„Nijak, maminko, že je úžasný.“

„No proto.“ Usmála se a hnala nás dovnitř. Akorát jsme dorazili, odbavili nás a čekali v hale na ohlášení. Carlisle toho využil a chtěl nám rozdat letenky.

„Mám tu letenky a dám vám je dříve, Jasper, já a Esmé budeme sedět vpředu a Edwarde, Tanya a Emmett vzadu.“

„Cože?“ vypěnil Emmett.

„Jinak to bohužel nejde, letenka vpředu je napsaná na Jasperovo jméno, promiň.“ Emmett nebyl zrovna rád, tak si sedl na židli a ani nemukl.

„Doufám, že to s ním v tom letadle trochu urovnáš, neudělal jsem to schválně, tak se snaž.“ Jen jsem přikývl a vzal si od Carlisla letenku.

Z rozhlasu se ozvalo číslo našeho letu a už jsme procházeli tunelem do dveří letadla. Letuška nám odtrhla proužek z letenky, samozřejmě se to neobešlo bez ohavných myšlenek. Posedali jsme si a čekal, až vzlétneme.

„Vážení cestující, vítáme vás na palubě. Toto letadlo poletí do Seattlu, kde se přestupuje na další spoj, který má namířeno na Hawaj. Tak se usaďte a užijte si let.“ Konečně. Měl jsem v plánu si s Emmettem promluvit, tak jsem si sedl doprostřed.

„Emmette, já... chtěl bych s tebou mluvit.“ Nic, neotočil se.

„Emmette.“ Pořád nic.

„No tak, nebuď jako malej.“

„Nejsem malej, jen si nemáme co říct, tak mě laskavě nech na pokoji. Tanya si s tebou budu určitě ráda povídat a budete mít i o čem.“ Bože, to je tvrdohlavej kluk. Necháme to na později, až budeme doma.

Tanya začala hladit moje stehno, ale já na to neměl náladu. Odtáhl jsem ji a podíval se na ni.

„Tanyo, teď ne, nemám na to náladu ani čas, přestaň.“ Jen se zašklebila a stáhla ruku.

Po chvilce se omluvila, že si potřebuje odskočit. Let pokračoval dál a my se pomalu blížili k cíli. Z reproduktoru se ozval hlas letušky.

„Prosím, připoutejte se, budeme přistávat a děkujeme, že jste letěli s námi.“ Jak jsem byl zabraný do myšlenek, ani jsem si nevšiml, že se Tanya vrátila teprve teď. Posadila se, usmála a připoutala. Okem jsem zahlédl, jak měla špatně zapnutý knoflík na sukni, ale nechal jsem to plavat, asi pospíchala. Letadlo přistálo, dveře se otevřely a my jsme pomalu vystupovali ven.

Před letištěm na nás čekalo auto. Všichni jsme nastoupili do jednoho. Tentokrát řídil Carlisle, protože nikdo nevěděl, kde náš nový domov je.

Tak, konec kapitolky nastal a já čekám na vítky. Jak byste zhodnotili Emmettovou reakci? A jaký na to máte názor vy? Ráda si je poslechnu. Těším se na Vaše komentáře a děkuju všem za ty předešlé.

Odjíždím na dovolenou, ale jak už jsem slíbila, nemůžu vás tady nechat bez další kapitoly, a proto se budu snažit sem ještě jednu přidat. Samozřejmě záleží, jestli chcete další než odjedu, nebo si počkáte dva týdny. :D. Jak chcete.

PS: Nadále prosímo hlasování na mém shrnutí, doufám, že až se vrátím z dovolené, bude rozhodnuto a já se budu moc odpočatá a svěží vrhnout do dalších povídek.

Děkuju Všem.

KacenQaCullen.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 6. kapitola: