Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest lásky 1. díl

02.04.2010 (10:15) • Fiddi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1566×

Kapitola první

Pisnička 1

26.6.2002 – úplněk, minulost

Černá noc pomalu zahalovala malou vísku svojí temnotou a vyháněla i ty nejslabší paprsky denního světla, urputně zápolící o malý kousek země. Mělo cenu bojovat i o tenoučké stéblo trávy, ba i o jediný lísteček na stromě. Ale i přes dlouhotrvající boj bylo všem jasné, kdo zvítězí. Bylo tomu tak pokaždé. Každý den v týdnu, každý týden v měsíci, každý měsíc v roce. Bylo to tak dáno přírodou a proto za chvíli zbyla po denním světle jen vzpomínka. Vzpomínka ovládající mysl všech tvorů žijících ve vísce. S nastávající nocí se všichni obyvatelé vesnice uchylovali do svých chatrných obydlí. Všichni dospělí popoháněli svoje děti do domků k ohni a zavírajíce dveře na bytelnou kovovou petlici, zatahujíce silné, zatuchlé a neprůhledné závěsy přes zapečetěná okna; rozvěšovali po místnostech růžence, kříže a česnek. Každý obyvatel v této mrňavé komunitě, sestávajíc z devíti domků, jednoho hostince, kostela a pár chatrčí na okraji; přechovával v domě nádobu naplněnou svěcenou vodou a zbraň se třemi stříbrnými kulkami. Většina z nich také nosila na krku křížek a za pasem dýku z čistého svěceného stříbra.

Na oblohu vystoupil měsíc v úplňku a plnou magickou silou, přinášející smrt, ozářil tichou vesnici a blízký les. Na holou stráň vyšel člověk. Ale lidé věděli, že to člověk není.

Jakmile měsíc osvítil jeho nahou postavu, začal se onen muž svíjet v mučivých bolestech. Padl k zemi a vysoká tráva zakryla pohled na jeho pomalu a bolestivě se měnící tělo. Při zvucích, které ono měnící se stvoření vydávalo, tuhla v žilách krev.

Chvíli na to vyšli na světlo další dva nazí muži. A další a další. Postupně padali k zemi a místo nich vstávali hrozivé příšery, podobající se velkým psům a lidem zároveň. Všichni jen tak postávali nad vesnicí, jako by na něco čekali. A opravdu čekali. Čekali až přijde ON. Jejich vůdce, jejich stvořitel.

Ticho prořízlo děsivé vlčí zavytí.

Písnička 2

Ticho prořízlo táhlé, protivné psí zavytí.

„Sklapni Bustere!“ ozval se odněkud vysoký a přísný hlas mojí tety Antoanngie [Antoendžie]. Buster [Bastr], pes mého bratránka Sergeje [Serdžeje], smutně zakňučel a ztichnul. Bylo mi ho líto. Od té doby, co Sergej odjel na internátní školu do New Yorku, byl Buster sám, smutný a opuštěný. Tak jako já.

Zavrtěla jsem se v posteli a odložila tmavě hnědý, v kůži vázaný deník a pero na noční stolek. Ještě jednou jsem si vzpomněla na svůj dnešní hrozivý sen minulosti, až mi přejel mráz po zádech. Už od šesti let se mi zdají takové divné sny a v sedmi jsem si je začala zapisovat do deníku. Později jsem je začala dělit na dva druhy. Vzpomínky a minulost. Rozlišovala jsem je tak, že vzpomínky jsem viděla ze svého pohledu a prožívala je, zatímco minulosti jsem jenom přihlížela, jako nestranný pozorovatel. Taky jsem zjistila, že vzpomínky se mi zdají každou noc když je měsíc ve fázi novu a minulost při úplňku. Každý rok na první den velkých prázdnin, neboli na moje narozeniny, jsem si četla deník od začátku a skládala si dohromady příběh. Byla jsem zvědavá, protože za tři dny končila škola a já se budu moct opět podívat na začátek deníku. Budu slavit své sedmnácté narozeniny. Milovala jsem vzpomínky, protože byly plné lásky a něhy, naopak minulost se jevila temná, krutá, zlá, plná strachu a nenávisti.

Přejela jsem prstem po okrasném, stříbrném nápisu vyrytém v kůži. Isabella Marie Swanová. Deník jsem dostala jako dárek k šestým narozeninám od Sergeje, abych si do něj mohla zapisovat všechny tajnosti. Já ale žádné neměla a tak jsem ho prostě někam založila. Když jsme se stěhovali z Kansasu sem, do Portlandu, bylo mi sedm. Našla jsem tento deník a vybavili se mi všechny moje sny. Od toho dne si je zapisuji.

Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobilu. Kdo může volat tak brzo? Podívala jsem se na budík a zjistila, že je půl páté ráno. Chtěla jsem nechat mobil dál zvonit, ale nakonec mi to nedalo a já se vyhrabala z tlustých peřin. I když venku bylo léto, u mě v pokoji byla zima, protože můj pokoj byl na úrovni sklepa a neměla jsem tady ani okna, ani topení. Teta mi pokaždé, když sem zavítala a zaskuhrala že tu mám zimu jak na Sibiři nabídla, ať se nastěhuji třeba do pokoje pro hosty, nebo že z místnosti s klavírem uděláme pokoj, ale já nechtěla. Měla jsem tady svůj klid a soukromí.

Mobil neustále vyhrával klavírní melodii, kterou jsem sama složila a já se marně snažila ho najít. Když se mi to povedlo, zvonil už po třetí. Udýchaně jsem přijala hovor, nehledě na to, kdo by to mohl být.

„Swanová Isabella u telefonu, přejete si?“ vyhrkla jsem ze sebe a snažila se popadnout dech.

„Chtěl bych jednu velkou pizzu se šunkou, olivami a posypat sýrem. Doručit prosím expres na SE Carlton street 652.“ Ozvalo se z druhé strany a já zaraženě hleděla na mobil v ruce.

„To bude asi om-“ zarazila jsem se uprostřed věty, když mi došlo, čí adresu dotyčný diktoval. „-Sergeji?“ vypadlo ze mě překvapeně.

„Ahoj Bello! Už jsem si myslel že to položíš, za což bych ti vážně nepoděkoval vzhledem k tomu, jak dlouho sem se ti snažil dovolat.“ Začal se smát na druhé straně bratránek.

„Ahoj Džeji, ani nevíš jak si mě vyděsil! To už mi nikdy nedělej.“ vynadala jsem mu, ale přesto se začala smát.

„Jinak, co si potřeboval?“

„No, víš… já jaksi…“ koktal Džej, totiž Sergej. To bylo divné, protože Sergej nikdy nekoktal a nikdy neztratil řeč.

„Džeji? Ty koktáš?“ vydechla jsem překvapeně a snažila se nesmát.

„Ne, totiž, já jen… prostě jsem ti chtěl něco přivézt z New Yorku k narozeninám a když už jsem konečně našel to pravé tak… nevím jakou velikost…“ vydechl rozpačitě a já si živě  představila jeho studem zrudlou tvář. Teď už jsem vážně nemohla a musela se začít smát nahlas.

„Džeji ty si teda pako. To si nemohl zavolat tetě?“ smála jsem se mu do telefonu.

„No, to mě nějak nenapadlo.“ Zasmál se.

„Ale když už to chceš vědět, tak řekni čeho velikost potřebuješ.“

„Hmm, asi všeho.“ Vydechl rozmrzele Džej. Jen jsem se usmála a nadiktovala mu vše, co potřeboval vědět. Potom jsme si ještě půl hodinky povídali a pokračovali bychom ještě dlouho, kdyby na mě nezazvonila teta. Teta má svůj pokoj v druhém patře a často má tolik práce, že nemůže ani sejít ty dvě patra a zaťukat na mě. Proto mi pořídila zvonek a vždycky když něco potřebuje tak zazvoní. Rozloučila jsem se s ním a šla se trochu upravit do koupelny. Když se zvonek ozval podruhé, usoudila jsem, že to bude něco důležitého a tak jsem se za ní vydala. Vyšplhat po železném žebříku těch osm příček mě nestálo už žádnou námahu. Brzy jsem si zvykla a byla ráda, že ho tam mám, protože většina obyvatel tohoto domu po něm nerado chodila tudíž mě nikdo moc nerušil z osobního volna.

Na úmyslně tmavé chodbě jsem se vydala po krásně zdobeném schodišti z ebenového dřeva, s krémovým kobercem, rovnou nahoru do druhého patra. Jako vždycky, když jsem vstoupila sem, do místnosti plné na chlup stejných bílých dveří, začala jsem odpočítávat z pravé strany šesté dveře. K nim sem zamířila a tiše zaklepala. Je to zvláštní, když v tomto domě bydlím už skoro deset let a nevím, kde se nachází pracovna tety. Ale pro mě to bylo naprosto samozřejmé, protože já nahoru nikdy moc nechodila. Většinou mě teta volala z kuchyně nebo čekala na schodech. Nemám tušení z jakého důvodu, ale neměla ráda, když jsem byla v patře, kterému velice příhodně říkala „svoje patro“.

„Pojď dál Bello.“ Vyzvala mě teta a já opatrně vstoupila. V této pracovně jsem byla všehovšudy pětkrát za celý život a stejně jako vždycky mi připadala tak neuvěřitelně moc nudná, že jsem se divila, jak tu může teta vůbec pracovat. Pokoj měl doslova jen to nejnutnější, aby zde mohla teta přespat v případě, že by se jí už nechtělo přejít přes chodbu do postele. Stěny byly obyčejné bíle, na podlaze bílé linoleum bez vzorku, dokonale čisté a lesklé, uprostřed místnosti stál dřevotřískový bíle nabarvený stůl, se spoustou škrábanců a skvrn od všeho možného, plně zaskládaný všemožnými papíry, letáky, časopisy a knihami, které mimo jiné leželi i všude kolem stolu. Byl to určitě nejstarší kus nábytku v celém domě. Naproti dveřím byla nepravidelná, zasklená díra do zdi a pod ní nemocniční lůžko s tradičním bílým povlečením. V jednom roku místnosti stálo umyvadlo se zrcadlem a bílé dveře vedle patřili k místnosti se záchodem a sprchou. Nechyběl ani malý noční stolek a pár šuplíků se skříní. Jediné, co na této místnosti bylo snad trochu zajímavé, tedy kromě toho umazaného stolu, bylo křeslo na němž teta seděla. V celkově bílé místnosti jeho černočervená barva doslova bila do očí. Zvláštní ornamenty vykreslené na jeho konstrukci i opěradle volali po prozkoumání a vyřešení záhady, kterou zajisté ukrývalo. To jsem si říkala, když jsem tady byla poprvé a vcelku si to říkám i teď.

„Bello, chtěla jsem se tě zeptat, co bys chtěla k sedmnáctým narozeninám.“ Zeptala se teta. Její modrošedé oči přitom nevzhlédli od formuláře, který studovala a zachmuřeně přitom potřásala hlavou ze strany na stranu, až se jí měděně zbarvené vlnité vlasy, sestříhané na mikádo,  rozpohybovali v pravidelných intervalech z leva doprava a zpět. I přes její věk, skoro padesáti let, neměla snad ani jeden šedivý vlas a její tvář byla bez výrazných, hlubokých vrásek.

„Překvapila si mě teto Antoanngie. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, vždyť víš, že mě udělá radost cokoliv.“ Řekla jsem rozpačitě a snažila se dívat na víc věci než jen na svoje tmavě zelené papuče.

„Přemýšlela jsem, proč vlastně nechceš pokoj někde víc v domě a vlastně jsem přemýšlela o tobě celkově.“ Řekla pomalu teta a já si jen musela v duchu poblahopřát, že zrovna teď to musí řešit, po šestnácti letech co s ní bydlím.

„Myslela jsem si, že je to pořád kvůli Rostelanii [Roustilanii] a Chrimdeovi [Krimdiovi], ale pak jsem si uvědomila, že v tom bude něco jiného. Ovšem hodlám tvoje rozhodnutí stranit se nás respektovat a do ničeho tě nebudu nutit.“  Řekla mírně rozladěně teta a dala mi tak najevo že nevěří mým výmluvám o rodičích. Moji rodiče zemřeli když mi byl necelý rok a já si je vlastně ani nepamatuji.

„Nestraním se vás, jenom mám ráda svoje soukromí a svůj klid.“ Odporoval jsem.

„Tak se alespoň přestěhuj někam nad zem, ať tě alespoň občas vídám.“

„Ale této Antoannagie. Vždyť ty si stejně většinu času ve své kanceláři, nebo jinde v patře.“

„Máš pravdu Bello, ale trápí mě, že nikdy nikam nejdeš s přáteli a jsi pořád zavřená v té svojí hrobce. A taky nechci aby Sergej byl bez dozoru. Na té škole nám tak trochu zvlčil a má nějaké problémy s chováním a já nechci aby se do něčeho zapletl. Takže bych byla ráda, kdyby si mi na něho dávala trochu pozor.“ Teta zdvihla pohled od papíru a upřela na mě prosebný pohled.

„Ale jistě této Antoanngie. Postarám se o to aby nic neprovedl.“ Usmála jsme se na ni a vyšla z místnosti.

„A co s tím dárkem?“ vyhrkla ještě teta za mnou ale to už jsem sbíhala šestnáct schodů do chodby. Měla jsem v úmyslu zalézt k sobě, ale nakonec jsem se vydala do kuchyně udělat si snídani. Naši služebnou Charnitycu [Karnityku] jsem nechtěla budit, vlastně nikdy jsem ji o nic nežádala, pokud to nebylo nutné.

Z již zmiňované chodby jsme si to tedy namířila rovnou do kuchyně, sladěné do tyrkysově zelné barvy s nerezovým náčiním. I stůl byl pokryt nerezovou deskou a židle taktéž. Z lednice jsem si vyndala pomerančový džus a jogurt, který jsem následně smíchala v zelené misce s müslli. Příprava samotného jídla mi nezabrala moc času, ovšem než jsem si nachystala speciálně míchaný nápoj, bylo už skoro půl šesté. V rychlosti jsem naskládala snídani na tác a potichu pospíchala do pokoje. Dneska jsem měla štěstí, protože mě ani nechytila Charnityca, ani Buster. Rychle jsem zapadla do pokoje a dveře zamkla na všech osm zámků. Ty zámky tady byly už když jsme se nastěhovali, stejně jako zasklená díra v tetině kanceláři a spousta jiných nepochopitelných úprav interiéru. Když si vzpomenu, jak vypadalo tohle podzemí v době našeho nastěhování, nepříjemně jsem se otřásla. Byla jsem ještě malá ale moc dobře si pamatuji plísní porostlé betonové stěny, tři nemocniční lůžka s řemeny na ruce, nohy, pas a hlavu. Stejně tak na mučící nástroje, přichystané vymáčknout z člověka cokoliv. Taky tu byly rýhy velkých drápů ve zdi i ve všem co tu bylo, jako by zde věznili několik medvědů, vzhledem k velikosti pokoje. Místnost, kde mám nyní koupelnu byla skoro celá potřísněná zaschlou krví a všude byl cítit pach krve. Na stropě byly zavěšeny řeznické háky a na několika ještě vyseli zbytky masa. Za posledními dveřmi v místnosti, mojí šatnou, bylo něco jako skládka… kostí, kůží, drápů, vnitřností, prostě všeho, co se nezužitkovalo ze zabitých tvorů. Bylo to děsivé. Všude páchlo shnilé maso a tlející orgány, s několika barely plnými krve. V zavařovacích sklenicích byly naloženy nejrůznější zmutovaní tvorové a myslím že i nějaká lidská embrya.

Když jsem tetě řekla, kde bych chtěla mít svůj pokoj, myslela si že jsem blázen. Ale po dlouhém přemlouvání nakonec svolila a nechala Sergeje všechno vyklidit. Myslela si, že všechno bylo spáleno, ale já i Sergej máme menší úchylku na takové věci a tak jsme si velkou většinu z nich nechali a ukryli je v tajné místnosti o které víme jen my dva a do které se dostaneme právě přes můj pokoj, lépe řečeno přes moji šatnu.

Nasnídala jsem se u stolu, příhodně umístěného ve středu velmi prostorného, tmavě zeleného pokoje s černým, kovovým vybavením a bílím osvětlením, které vídáme ve starších filmech z prostředí podzemních katakomb, nemocnic a hornických dolů. Dopila jsem můj „Spejšel ranno drank“ a přemýšlela, co budu dělat.

Seděla jsem už asi deset minut a přemítala si všechny možné alternativy, jak zabít volný čas. Zrovna se moje myšlenkové pochody nějakým záhadným způsobem dostali k Sergejovy a v tu chvíli mi došlo, co bych mohla udělat než přijede. Bude z toho nadšený!

<-->

Autor: Fiddi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trest lásky 1. díl: