Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest - 5. část

10.11.2009 (14:45) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1237×

   Vytáhl jsem mobil z kapsy a podíval se na jeho displej, kde blikal malý obrázek obálky.

Zdravím, Edwarde a Bello. Rád bych Vás co nejdřív viděl. Nechcete se zastavit u mě v baru? Jsem zvědavý, jak se mladé Belle vede. Moc rád uvidím i Alici a ostatní. Tak mě nenechte dlouho čekat, vždyť moc dobře víš, jak je to neslušné, Ede. Samuel.

„No tak to nám scházelo.“zamumlal jsem.
„Co se děje?“zeptal se Jasper, protože vycítil moje rozčarování.
„Právě mi přišlo pozvání od Samuela. Chce mě i s Bellou vidět a samozřejmě i Alici a vás ostatní. Máme se u něj v baru co nejdřív zastavit.“odpověděl jsem mu.
„Samuel? To je ten z parkoviště?“zeptala se tiše Bella.
„Ano, jeden z mnoha. Je šerifem v této oblasti, spravuje ji a chrání, ale je nevypočitatelný, jak mu povinnost i velí.“odpověděl jsem jí. „Má na nás dohlédnout, že dokončím tvou výchovu.“
„Výchovu? Ty mě budeš vychovávat? Vždyť nejsem malá holka!“skoro vykřikla, jak jí to popuzovalo.
„To sice nejsi, ale chováš se tak.“odsekl jsem jí, už mě nebavily ty její změny nálad.
„To je sice pěkný, ale já se o tenhle život neprosila, jestli o tom nevíš. A docela ráda se pudu někam pobavit, to vaše věčný komandování už mě otravuje.“prohlásila s menším úsměvem.
„Nejdřív se začni chovat normálně a až potom se můžeš bavit.“odpověděl jsem na její poznámku a začátek věty jsem ignoroval, protože jsem o tom všem věděl. Věděl jsem, že to tak nechtěla, ani já to tak nechtěl, ale už se s tím nedalo nic dělat. Stalo se…
„To není fér, ten velkej se chová furt jako malý dítě a může se klidně bavit.“zafňukala.
„Léta tréninku, Maličká.“ozval se pobaveně Emmett a zářivě se usmál.
„Tréninku?“podivila se Bella.
„No jasně. Dá to práci vymyslet nový a nový vtípky.“prohlásil zodpovědným hlasem.
„To věřim.“odsekla mu.
„To bys měla, Maličká. Však na tobě taky zapracuju.“slíbil jí s úsměvem.
„Mě nevyděsíš, hochu.“
„Ale jo, jen se neboj, to zvládnu.“vysmál se jí.
„Já se nebojim, jak jsem řekla, mě nevyděsíš.“procedila skrz zuby, jak byla naštvanější.
„Emmette!“okřikl jsem ho, než stačil něco dodat.
„Co je zas?“otočil se ke mně a v obličeji měl výraz, který říkal: Otravuj zas někoho jiného a mě vynech.
„To stačilo.“odpověděl jsem mu klidně a zauvažoval, co udělám se Samuelem. Nemohl jsem ji k němu ještě vzít, na to bylo moc brzo. Neumí se ani ovládnout a chová se jako dítě, kéž by se to časem zlepšilo.
„Nestačilo.“ozval se vzdorovitě.
„Ale stačilo, nech ji na pokoji nebo tě přepere.“odvedl jsem jeho pozornost jiným směrem.
„Přepere? Ona? Takový tintítko? Dovol, abych se zasmál.“ A předvedl dokonalý výsměšný úsměv.
„Vsázím na ní.“usmál jsem se na Emmetta. V této věci jsem jí schopen věřit, vím, že ho dokáže přeprat.
„Já taky.“ozvala se vesele Alice a přitančila k nám.
„Fajn. Bello, pojď si dát páku, ať mu můžu dokázat, kdo je tady silnější.“zasmál se rozpustile.
„Klidně. Jen ať vidíš, že se tě nebojím.“souhlasila Bella a společně vyšli před dům k velkému kameni. Oba se k němu usadili naproti sobě a spojili ruce. Ještě než se začali přetahovat, sešli se kolem nich ostatní a zvědavě je sledovali.
„Na tři.“řekla Alice a chytila je za spojené ruce. „Raz, dva a tři.“odpočítala a pustila je. Jejich paže se napjaly, jak dávali do těch pohybů sílu, ale nepohnuly se. Síly byly pro tuto chvíli vyrovnané. Emmett do toho dával všechno, svaly se mu napínaly, ale s Bellinou rukou pohnout nedokázal.
„Emmette, vzdej to. S ní nepohneš.“šeptala mu do ucha Alice a potutelně se usmívala.
„Ale pohnu!“zavrčel na ni a snažil se o to víc. Ale ničemu to nepomohlo, její rukou nepohnul ani o milimetr. Kdyby mohl, začal by se potit námahou a nervozitou, které z něj přímo sršely. Bella měla kamennou tvář, jak mu vzdorovala, ale ta povolila, když znuděně zívla a jedinou ranou udeřila jeho rukou do kamene, který se rozpadl na dva kusy.
„Vidíš? Já ti to říkala.“vyčítala mu Alice pobaveným hlasem a smála se jeho výrazu.
„Tys říkala tolik věcí.“odsekl Alici a otočil se k Belle. „Zítra ve stejnou dobu chci odvetu.“
„Fajn, kdykoliv. Docela mě to bavilo.“souhlasila a věnovala mu zářivý úsměv od ucha k uchu.
„To věřim.“procedil skrz zuby a kopnul do jednoho z kusů kamene, který odletěl pár metrů daleko. „Rosie, pojďme někam.“ Chytil ji za ruku a táhnul ji do lesa, až oba zmizeli.
„Ani neunese porážku.“zasmála se Bella.
„Se ti jen zdá.“ozvalo se z lesa, jak na to reagoval Emmett.
„Nezdá.“odpověděla mu a odešla i s ostatními dovnitř. Já zůstal stát u rozděleného kamene a přemýšlel jsem. Vše se zkomplikovalo, nejdřív Jeremy a teď Samuel. Kdo ví, co s námi bude dál? Alice možná, ale já zrovna teď ne a to mě krapet děsí. Rosalie měla v jedné věci pravdu, rozrůstáme se nebezpečně rychle. I když Volturiovi jsou trochu v ústraní, mají stále velkou moc a my jsme jim byli vždy trnem v oku. Ale co když po nějakém čase výcviku Belly ji budou chtít k sobě? Co když s nimi nebude chtít jít? Je mi jasné, co by se pak stalo… Celá rodina by za ni bojovala a zemřela by. To nesmím dopustit, nikdo z rodiny nesmí zemřít kvůli nám. Počkat. Já jsem řekl nám? Za koho bych se rval? Za rodinu nebo jen za ni? Proč na to nedokážu odpovědět? Cítil jsem se z toho tak zmatený… Ještě před jejím příchodem jsem si byl jistý, že bych za rodinu položil svůj život… Ale teď? Teď nevím, zda bych nepoložil život jen za její úsměv.
„Edwarde?“oslovila mě Alice.
„Hm?“ozval jsem se na její zavolání, protože mě vytrhla z myšlenek.
„Proč nejdeš dovnitř?“zeptala se, když si přisedla vedle mě.
„Nechce se mi, přemýšlel jsem.“odpověděl jsem jí potichu.
„O čem?“
„O všem možném, Alice. O tom, co se stalo a co se může stát.“
„Právě proto jsem za tebou přišla, měla jsem vizi a nelíbila se mi.“zamumlala a v mysli mi přehrála tu vizi, o které se zmiňovala.
Byli jsme v baru u Samuela. Jasper objímal majetnicky Alici, aby na ni Samuel zapomněl a Bella postávala u mě. Očima jsem sledoval každý její pohyb a myšlenkami jsem hlídal Samuela.
„Jak jde její výcvik?“ptal se Samuel a pohledem Bellu přímo hltal.
„Složitěji, ale pracuje se na tom.“odpověděl jsem mu.
„Proč složitěji?“zeptal se a v hlase měl zájem.
„Protože je ještě mladá, až časem se uklidní a výcviku bude věnovat větší pozornost. Teď ještě není na ten výcvik plně soustředěná, nezajímá ji tolik jako krev. Ale jak říkám, pracuje se na tom.“odpověděl jsem mu.
„Rád ti s tím výcvikem pomůžu, klidně začneme hned.“navrhl Samuel a vstal ze svého místa. Reagoval jsem na jeho pohyb a postavil se mezi něj a Bellu, všichni na mě nevěřícně zírali. Začali jsme na sebe se Samuelem tiše vrčet a vtom se ostatní probrali. Postavili se mi po boku a chránili tak Bellu, aby si ji Samuel nevzal a neodtrhl ji tak od nás.
„Jak se opovažujete se mi vzpírat?“zavrčel. „Já jsem šerifem této oblasti a mám právo si vzít, co chci.“
„To je sice možný, Samueli. Ale na Bellu právo nemáš. Soudce její výchovu uložil mně, ne tobě.“odpověděl jsem mu tichým hlasem.
„To nevadí, lze tě falešně obvinit a zbavit se tě, aniž by se to dozvěděl a pak její výchova připadne mně.“zasmál se zhýrale.
„Soudce to pozná, jemu přeci nedokážeš lhát, Samueli.“vysmál jsem se mu tiše.
„Nepozná a vy se to už ani nedozvíte.“ Řekl a tím dal povel, aby se na nás všichni vrhli a rozcupovali na kousky, kromě Belly. Tu si nechali a vychovávali ji podle sebe.
„Chápu, co se ti na tom nelíbilo.“zamumlal jsem, když vize skončila.
„To je dobře. A co s tím budeš dělat?“pokračovala v konverzaci.
„Já nevím. Nejraději bych za ním ani nechodil.“odpověděl jsem jí. „Ale to nejde.“povzdychl jsem.
„Máš pravdu, nejít za ním nejde. To by pak přišel sem a zabil by nás tady. Jen se musíš vyvarovat tomu chování, nechápu, co to s tebou tam je. Snažila jsem se to pochopit, ale nejde to.“kroutila nechápavě hlavou. „Připadá mi to, jako by ses zamiloval.“zašeptala.
„Zamiloval? To ne.“tiše jsem se jí vysmál. Já a zamilovat se do Belly? To nejde, to je nemožné. Ona je pro mě jen trestem, který musím dokončit.
„Dobře, ale prosím tě, vyvaruj se tohohle chování, až budeme u Samuela. Jste pro mě rodinou a nechci být sirotek.“požádala mě, než odešla.
„To já taky ne.“zamumlal jsem jako odpověď a osaměl jsem. Nechtěl jsem teď jít dovnitř a poslouchat ostatní, natož jejich myšlenky. Ta vize mi totiž nešla z hlavy, snažil jsem se jí porozumět, ale nešlo to… Nedokázal jsem pochopit, co se to se mnou dělo.
„Hej, brácha! Neseď tady jako kakabus. Pojď si radši někam užít.“zvolal Emmett od lesa a tím mě vytrhl z těch úvah nad vizí.
„Kam prosim tě?“zeptal jsem se a stále jsem cítil, jak jsem mimo.
„Třeba někam do města?“navrhl vesele.
„To radši ne. S mym štěstím bych dneska potkal Samuela.“zavrhl jsem tu myšlenku a na mysli mi stanulo moje oblíbené místo. „Radši jdi domů, já se půjdu proběhnout.“rozhodl jsem. „Sám.“dodal jsem, než Emmett začal protestovat.
„Fajn.“odsekl mi a proběhl do domu.
„Díky.“zamumlal jsem a rozeběhl se do lesa. Tu cestu jsem znal snad nazpaměť, tolikrát jsem ji tady už podnikal. Svět byl pro mě v tuto chvíli jen rozmazanou jednolitou čarou, jak jsem běžel rychle. Dýchal jsem zhluboka a cítil jsem přírodní vůně - stromy, sníh a pár zvířat na útěku přede mnou. Nedělal jsem si s nimi hlavu, však až je budu potřebovat, najdu si je. Běžel jsem dál, až jsem vyběhl na horské hřebeny a našel jsem ten svůj oblíbený. Z něj byl nádherný výhled na Aljašku a Kanadu. Svítilo slunce, které příjemně hřálo na mé mramorové kůži a přímo ji rozzářilo. Miloval jsem ten pocit, když mohu jen tak ležet ve sněhu a dopadá na mě slunce. V tu chvíli mohu být sám sebou. Ležel jsem v tom chladivém sněhu a jeho chlad jsem nedokázal smysly vnímat, vždyť sám jsem tak studený jako on. Doufal jsem, že mi toto prostředí v něčem pomůže. Ale nepomáhalo mi. Toužil jsem po rozhřešení situace, ale to nepřicházelo. Alicina vize mi vyvstávala stále před očima a odmítala utéct do pozadí, kde by se mohla uhnízdit a vyhasnout.
„Co je pro mě Bella?“zeptal jsem se sám sebe. Podle mě je to nejzákladnější otázka, bez odpovědi na ni se nedá rozhodnout, jak se mám dál zachovat.
„Přesně tak. Čím jsem pro tebe já?“zeptala se mě Bella a já ji spatřil, jak stojí pár metrů ode mě ve stínech hřebenu.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trest - 5. část: