Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 7. kapitola - Edwarda teď nutí děti zkusit létat na koštěti

27.06.2011 (12:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2284×

Bradavice

„Takže na tři, ano? Pane Diggory, položte na tu sošku ruku,“ vybídl ho profesor a Edward se na malou paní podíval se skepsí v očích.

„Cedriku, nezdržuj to. Není to tak hrozné,“ přesvědčovala ho Hermiona.

„Cestovával jsi s tím rád, tak co je?“ divil se Harry. Všichni tři se už alespoň kouskem prstu té věci dotýkali.

„Přemýšlím, za co to chytit,“ lhal Edward.

„Někam dej ruku a je to. Neřeš to,“ odpověděl Harry, jenže tomu se to mluvilo. Držel sošku za ruku, Hermiona za druhou a Brumbál ji svíral za obě nohy. Na Edwarda zbyly choulostivé partie, nebo hlava. Co když to s ním cukne a urve tomu hlavu? Nebo ho to kousne? Tady by se už nedivil vůbec ničemu.

„Tohle nepůjde, pane profesore. Vždyť je bledý jak smrt, koukejte. Asi zkusíme ta košťata. Přeci jen byl kapitánem famfrpálového družstva. To nemohl zapomenout,“ vzdychl Harry.

„Fr – co?“ šklebil se Edward. Naštěstí ho trojice ignorovala a hledala nový způsob, jak cestovat.

„Tohle udělal Voldemort naschvál,“ vztekal se Harry. „Udělal z něj sraba. Do krbu nevleze, přenášedla se bojí… Teď ještě bude mít paniku z výšek, ne?“

„Výšky?“ vyhrkl Edward. „Ty mi nevadí,“ konstatoval skoro s úsměvem. Letadla zvládá v klidu. Jenže pohled těch tří byl trochu podezíravý, což ho zarazilo, ale mlčel. Poslušně je následoval z pracovny ven, kolem té sochy dole, přes dlouhou chodbu až na nádvoří, kde Harry zmizel v malém kumbálu.

Když se vrátil, svíral v ruce čtyři košťata. Edward s náhlým pochopením ucouvl a zavrtěl hlavou, když mu jedno podal. Několikrát jej otočil v ruce a zamračil se.

„Můžeme?“ zajímal se Brumbál a usedl elegantně na koště. Hermiona s Harrym ho napodobili a vznesli se metr nad zem. Edward k nim vzhlédl, načež se opět podíval na koště.

„Kde to má čudlík on-off?“ ptal se šeptem sám sebe.

„Cedriku, prostě řekni jenom hop,“ vzdychla Hermiona, kterou to nejspíš dožralo víc než cokoliv jiného.

„Hop,“ zkusil to Edward, ale koště mu zůstalo líně viset v ruce.

„Fajn. Polož ho na zem a zopakuj to,“ nabádala ho Hermiona. „A pěkně rázně, ale nekřič to, ano? Jen musíš být přesvědčivý.“

„Hop,“ řekl Edward nejistě. „Hop.“ Nic, přestože svůj hlas zatvrdil. „Hop!“ zařval nakonec, přemožen bezmocí a vztekem. Koště vystřelilo do vzduchu, minulo jeho napřaženou ruku a – kdyby nebyl upír – nejspíš by mu vyrazilo zuby. Uhnul poměrně rychle, na to, že nevěděl, co očekávat. Koště letělo ještě kus, pak se roztočilo a ránou dopadlo těsně vedle něj.

„Cedriku!“ zahřměla Hermiona s Harrym a Edward zvedl omluvně hlavu opět k jejich postavám metr nad ním.

„Pardon,“ kuňkl a zamračil se na neposedné koště.

„On z něj bude nakonec moták, ne?“ odfrkl si Harry a klesl s koštětem dolů. „Hele, Cedriku. Vyčerpali jsme snad všechny možné způsoby cestování, chápeš? Musíme se tam nějak dopravit. Takže prosím tě, přestaň tady blbnout a nasedni na to koště.“

„To tady nemáte něco, co má čtyři kola?“ úpěl Edward.

„Jen kočár,“ odpověděl profesor a vypadal, že o tom přemýšlí.

„Má volant?“ zeptal se Edward s předem jasnou odpovědí.

„Koho?“ znejistěl Brumbál.

„Vlez na ten Zameták,“ zavrčel Harry přes zaťaté zuby.

„Jak chceš, ale až ti poteče krev, tak mě nevolej…“ Mohl bych tě zabít, dodal sám pro sebe Edward a postavil se nad koště. „Hop,“ houkl a nejraději by do toho koštěte kopnul.

„To nemá cenu,“ vzdala to Hermiona a sestoupila na zem. „Jdeme,“ dodala, odložila koště a vydala se přes pozemky. Brumbál s Harrym a Edwardem za ní chvíli nepřítomně hleděli a Edward si byl sakra jistý, že všichni přemýšlí nad tím, jestli to Hermiona myslí vážně.

„Ehm… pane profesore, jsme za chvíli zpátky…“ vzdychl Harry a dloubl do Edwarda. „Auvajs… Tak lítat neumíš, ale do posilovny sis skočit stihl?“

„Upíři posilovnu nepotřebují,“ vyhrkl Edward.

„Ajo, já zapomněl,“ řekl Harry a zakoulel očima. Přitom udělal divný pohyb rty, jako kdyby se šklebil. „Upír… Doufám, že mu to u svatého Munga z té hlavy vykouří…“ brblal si pod nos, aniž by věděl, že ho Edward slyší. Sakra, svatý Mung, kouř… to smrdí!

„Mohli jste klidně letět, vy dva…“ nabídl jim Edward, když dostihli Hermionu. „Já bych tam doběhl.“

„Jasně… Doběhl… Spíš zběhl, ne?“ prokoukla ho Hermiona. Ani se nesnažil zapírat, že by nejspíš změnil směr, jakmile by mu zmizeli z hledáčku. „Jsi jasnej,“ dodala se smíchem, že vyhrála. „A mimo to je cíl poměrně daleko, takže se jdeme jen projít a vysvětlit ti nutnost přenášedel, košťat a letaxu.“

„Ani na to nemysli, Cedriku. Máme hůlky,“ připomněl mu líně Harry a Edward se zamračil. Nedošlo mu, jak toužebně hledí k obzoru a v podstatě Hermionu poslouchá jen napůl. Ach, Bello… Kde tě mám? Ty bys věděla, co s těmi puberťáky…

„Měl jsem si vzít lepší boty,“ postěžoval si po chvíli Harry.

„Říkám ti to pořád, aby sis koupil nové. V Příčné ulici je spousta kvalitních obchodů s oblečením, ale ty musíš mít vždy pravdu, že?“

„Ještě jsem neměl čas, abych si tam zašel, ale jakmile začnou prázdniny, určitě si nové koupím…“ sliboval. „Možná budu muset i dřív, protože chůze jim očividně nesvědčí.“

„Mohl bych tě nést…“ nabídl se opět mile Edward.

„Přestaň pořád s tou tvou super mocí, Cedriku. My tě známe. Víme, kdo jsi…“ odsekl podrážděně Harry.

„Vidím,“ ucedil nevrle Edward.

„Tak fajn, co teda, ty upíre, umíš?“ vyhrkl znovu Harry.

„Nevím… Jsem silný, nezranitelný, rychlý, čtu myšlenky, zabíjím smrady, hraju na klavír, čtu…“ vyjmenovával Edward.

„Zabíjíš koho že?“ zděsila se Hermiona.

„Hady,“ opravil se Edward, přestože moc dobře věděl, že mu rozuměla. Nejistě mu oplatila jeho úsměv, ale na víc se raději neptala.

„Je praštěnej. Musel se pořádně říznout do hlavy… To až povím Ronovi…“ mumlal Harry.

„Bože chraň mě před dalším takovým,“ zavyl tiše Edward.

„Jsme tady,“ vyhrkla zčista jasna Hermiona. Edward se jí podíval přes rameno, což nebyl takový problém, jelikož ji o celou hlavu přesahoval.

„Táhla jsi nás k jeho vzpomínkové desce?“ ujasňoval si to Harry.

„K mé?“ Že by mu uvěřili? Jenže když se podíval na kámen, uviděl zase to čarodějné jméno Cedrik Diggory. „Doprčic,“ odsekl bleskově přes zaťaté zuby. A nedají pokoj, a nedají pokoj…

<<<  >>>

„Cedriku. Vím, že to pro tebe je určitě těžké, ale dostal jsi druhou šanci. Měl bys ji využít a smířit se s tím, že jsi mezi námi. Cho tě potřebuje a kouzelnický svět také. Vždycky jsi byl hvězda a Harry určitě rád uvítá tvou pomoc.“ Harry vypadal, jako by si myslel opak, ale mlčel. Nejspíš se naučil mnohem dřív nezasahovat Hermioně do monologů, ale to Edward nevěděl.

„To asi nepůjde, jak vidíš. Hrozně rád bych si hrál na čaroděje, ale fakt musím domů. Moje holka se beze mě doma určitě bude scházet s vlkodlaky a i jinak je u nás dost rušno, vzhledem k tomu, že o nás ví Volturiovi, takže se moc omlouvám a laskavě mě naveďte na exit.“

„Cedriku! To už není vtipný! Tohle…“ vyla Hermiona.

„Taky si myslím, takže…“ Nedořekl to. Jeho pusa zmizela. Doslova. Hladká rovná kůže, jako kdyby tam nikdy nebyla díra pro přijímání stravy. Jak bude líbat Bellu?! Hermiona na něj vztekle mířila tím klackem – jednou ho fakt dostane a zpracuje ho na piliny. Bude z toho stelivo pro křečky!

„Nemá ráda přerušování… Jsem ti zapomněl říct…“ špitl Harry na půl pusy.

„Takže, jak jsem řekla… Tohle už přesahuje všechny meze. Jestli nechceš zůstat u svatého Munga, rychle si vzpomeň, kdo jsi.“

Edward Anthony Masen Cullen z Forks! Narozen v Chicagu v roce 1901 rodičům Elizabeth a Edwardovi Masenovým, přeměněn roku 1918 Carlisle Cullenem, poté jmenovaným přijat do rodiny. Přítel Isabelly Marie Swanové, dcery Charlieho Swana, šéfa policie Forks…

Kývl – víc nemohl. Doufal jen, že mu rty vrátí, protože jinak umře hlady.

Povedlo se. „Tak kdo jsi?“ zeptala se Hermiona s úsměvem.

„Kedrik,“ zavrčel Edward.

„Cedrik, ale to je fuk, to chce jen cvik,“ ujišťoval ho se smíchem Harry.

„Tak a teď to přenášedlo, letax a koště, Cedriku,“ odkašlala si Hermiona. Edward se už už nadechoval, že ji opraví a upozorní na svou averzi k latexovým textiliím, ale rozmyslel si to. Ty rty fakt potřebuje.

Hermiona se jednou jedinkrát zhluboka nadechla a pak spustila jako kafemlýnek: „Cestování letaxovou sítí je nejmodernější způsob přepravy v kouzelnickém…“ Bla, bla, bla… Mají tady srny? Nebo jeleny? Bože, co když tady jsou jen draci? No fuj! Plivou oheň! „Cestování na košťatech je leckdy nepohodlné a pro přemisťování více zavazadel i nepraktické, takže zajisté pochopíš, že…“ Pííísk… moc lesů tady není. Kde vůbec leží Bradavice? Vypadá to tady jako někde ve vykácené Amazonii. Bude se muset doma podívat na Google, jestli je najde v mapách. „Pro hromadné přemístění slouží přenášedlo. Sice tě chvilku zlobí žaludek, ale rozhodně to nezabere tolik času, jako koště, a nepotřebuješ k tomu krb jako u letaxu. Většinou jako přenášedlo slouží…“ Hůů, hůů, hůů… snad tady do něj nebudou rvát nějaké kentauří  řízky, nebo broučí larvy… Co vůbec tihle podivíni jedí? Výhonky? Semínka?... „Ty mě ale vůbec neposloucháš!!!“ zahřměla Hermiona, až Edward nadskočil.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 7. kapitola - Edwarda teď nutí děti zkusit létat na koštěti: