Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 5. kapitola - Nechte si ty svoje triky, nenávidím kouzelníky!

25.06.2011 (18:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2008×

Bradavice

„Jak jste se vyspal, pane Diggory?“ ozvala se ta madam a mávla hůlkou. Pomalu roztáhl ruce a nohy, jen aby zjistil, jestli to fakt pominulo, a vstal.

„Já nespal,“ mumlal.

„Ale nepovídejte… Vaše chrupkání bylo slyšet až v mé ložnici,“ šprýmovala.

„To bylo vrčení vzteky…,“ sykl.

„Jak chcete, pane Diggory. Jak chcete. Jo, abych nezapomněla… Profesor Brumbál by vás rád viděl ve své pracovně, pokud se už cítíte schopný…“

„Jsem schopný všeho,“ vydechl Edward dvojsmyslně. „Všeho, abych se odtud dostal!“ dodal varovně. Jenže ta malá madam jen souhlasně kývla. Nejspíš si to přebrala po svém.

„Pošlu sem vaše přátele, kteří vás doprovodí.“

„Moje – kohože?“

„Pana Pottera a slečnu Grangerovou…,“ připomněla mu.

„Koho?“ Edward nechápavě nakrčil nos. Bez těch obrázků v hlavě si připadal absolutně ztracený.

Malá madam jen zavrtěla hlavou a odcupitala bez jediného slova pryč. Nezbývalo mu nic jiného, než počkat, s čím se vytasí.

„To je nechutné! Zapírat vlastní přátele!“ Edward šlehl pohledem k Rozchodníkovi, který opět visel na zdi.

„Mlč, nebo tě shodím,“ sykl a Rozchodník – pane bože, on odešel!

Edward přeběhl ošetřovnu během mrknutí oka a zíral zblízka na obraz. Kam šel? Jak tam šel? Kde je?!

„Huu,“ zašeptal opatrně na plátno a marně se pokoušel prohlédnout skrz. „Trpaslíku?“ Nic. „To je hukot!“ zakřenil se a vzápětí se zarazil. Co to z něj vypadlo? Mluví jak nějaký puberťák ze Seattlu!

„Cedriku, děje se něco? Na co tam koukáš?“ vyhrkl dívčí hlas zpoza jeho zad. Odskočil od obrazu a schoval ruce za sebe, jako kdyby právě něco provedl.

„Jen koukám, kam šel… Kam šel?“ zeptal se nevinně. Proti němu stála ta holka ze včerejška. Zkoumavě si ho prohlížela a mhouřila na něj oči. Napodobil ji a nejspíš jí došlo, co dělá, protože se její tvář vyjasnila a omluvně se usmála.

„Jak ti je?“ změnila téma a posadila se na jeho postel.

„Skvěle. Už můžu domů. Kudy?“

„Stále trváš na tom, že sem nepatříš?“ vzdychla smutně.

„Jsem si tím zcela jist, ehm… Hermíno…,“ riskl to. Jeho upíří paměť tady haprovala jako žaludek na horské dráze. Jen se pozvracet.

„Hermiona,“ opravila ho. „A tohle je Harry, vzpomínáš?“ dodala, když do místnosti vešel ten kluk s beatles brýlemi.

„Ahoj, jak ses vyspal?“ zajímal se Harry. Já nespal! ječel v duchu Edward, ale navenek jen přikývl. Snad si to ten prcek přebere po svém. „To je dobře. Madam Pomfreyová říkala, že tě máme doprovodit k Brumbálovi. Jsi připravený?“

„Připravený?“ nechápal Edward.

„No, jestli můžeme jít,“ vzdychl Harry a protočil oči.

„Jo tak! No jasně… Jdeme… Tohle se musí vysvětlit…,“ vyhrkl a hnal se ke dveřím. Prudce zabrzdil, když si vzpomněl, že je tam ta neviditelná stěna. Harry s Hermionou prošli jako nic, až měl Edward vztek. Takhle promarnit útěk!

Chodba byla dlouhá, vlhká a temná. Dokonale hradní. Taky to mohli zateplit a vymalovat, napadlo ho, když si ty kameny prohlížel. Vyšli obloukem do ohromného prostoru se schodištěm a Edward zaváhal, když viděl, že je vše při starém a schodiště levituje. Harry v klidu šlápnul na první schod a pokračoval v cestě stejně jako Hermiona, ale Edward se k chůzi neměl. Zůstal stát moc dlouho, protože schodiště hlasitě zapraskalo a odletělo.

„Ups…,“ sykl pro sebe a couvnul do tmy chodby, ze které vyšli. To je trapný, hučel v duchu. Ujely mu schody, sakra…

„Cedriku!“ sténala Hermiona, když si ho všimla.

„Chytni támhlety!“ nabádal ho Harry. Edward vytřeštil oči, když viděl blížící se schodiště. Několikrát nejistě přešlápnul na místě, načež zavřel oči a prostě vykročil do prostoru. Když došlápnul, málem povyskočil radostí. „Ne tyhle! Tamty! Přelez!“ hysterčil Harry, zatímco schody s Edwardem putovaly dál.

„Jak pingpongový míček, fakt…,“ vztekal se, když znovu přeskakoval na další schody.

Děkoval bohu, že stojí na pevné podlaze, jakmile se jí dotkl. Skoro líbal radostí zem.

Jenže to ještě netušil, co ho čeká. Po cestě za Brumbálem – ano, už si ho zapamatoval – ho zdravily obrazy, sochy se klaněly, ti malí lidi v hábitech na něj pokřikovali…

„Všichni jsou rádi, že jsi opět mezi živými,“ ujistila ho Hermiona. Edward se uchichtl…

„Živými, jo? Pf…“ Hermiona a Harry se na něj zamračeně otočili. „Teda…,“ pokoušel se to zachránit, „to je milé. Fakt. Díky… Super…,“ drmolil.

„Zajímalo by mě, co ti Ty-víš-kdo udělal, že jsi takovýhle,“ vzdychla Hermiona.

„Říkej mu jménem. Profesor Brumbál říká, že strach ze jména…,“ začal Harry.

„Já vím!“ obořila se na něj Hermiona. „Nemůžu si na to zvyknout…“

„Jak se ten váš Ty-víš-kdo teda jmenuje?“ vyhrkl Edward.

„Lord Voldemort,“ vysvětlil Harry a Hermiona sebou nepatrně trhla.

„No jo, to znám. Šlechta…,“ vydechl Edward a smutně si vzpomněl na drahé Volturiovy. Kde těm je konec…

„On není šlechtic. Zvolil se jím sám. Ve skutečnosti se jmenuje Tom Raddle a je napůl mudla. Lord Voldemort je přesmyčka,“ objasnil to Harry.

„Jo, přesmyčka… Mně se víc líbí ten Tom,“ hlesl Edward a vrazil do Hermiony, která se s děsem v očích najednou zastavila. „Co?“ nechápal Edward.

„Není na tom nic k líbení, chápeš? Je to největší černokněžník. Je hrozně nebezpečný!“

„Tak jdeme na něj, kde bydlí?“ zajímal se Edward. Harry se rozesmál, ale Hermiona bledla.

„Cedriku… Ty ses musel hodně praštit…,“ vzdychla.

„Edward,“ zavrčel napruženě Edward a pokračoval za ní mlčky k velkému oblouku se sochou.

„Heslo,“ vyhrkla socha a Edward vytřeštil oči.

„Dal ti Brumbál dnešní heslo?“ zajímal se Harry.

„Myslela jsem, že ho máš ty,“ bránila se Hermiona.

„To je jako PIN kód?“ kuňknul Edward.

„Skoro, ale mění se to denně. Zase ho nevíme, sakra…,“ vztekala se.

„Počkej tady, Cedriku…,“ vybídl ho Harry.

„Jsem Edward!“ zavrčel hlasitě.

„Správně. Pojďte dál,“ vyzvala je socha.

„No vida. Pak, že to nejde…,“ smál se Harry. Socha odhalila točité schodiště, které…

„To je jak eskalátor!“ divil se Edward. „Hele, neodletí zase?“

„Ne, tohle se jen posouvá nahoru, neboj…,“ tišil ho Harry.

Nejsem blázen, nejsem blázen, nejsem blázen… Fajn, jsem blázen! opravil se Edward, když uviděl opět Brumbála s hořícím ptákem za zády.

„Ehm… asi vám hoří pták, pane…,“ vydechl a pozoroval stoupající kouř. Najednou se z ptáka zakouřilo, vzplál a zmizel. „Au…,“ zaúpěl Edward, když si uvědomil, že i on by takhle rychle mohl zmizet.

„To je v pohodě, Cedriku… Vždyť to je fénix, vzpomínáš?“ špitl k němu Harry dřív, než Brumbál promluvil.

„Stejně – chudák pták,“ bránil ho Edward.

„Znovu se narodí,“ ujišťoval ho Harry.

„Á pan Diggory, Potter a slečna Grangerová… Málem jsem si vás ani nevšiml…“ Kecá, sykl v duchu Edward. „Jsem rád, že jste to stihli. Právě včas. Není to impozantní, jak se znovuzrodí?“

Edward si málem poklepal na čelo, ale pak si všimnul malého ptáčete v popelu pod bidýlkem. Nejsem blázen, nejsem blázen, nejsem blázen…

„Nejspíš bychom měli vyrazit, aby na nás můj přítel nečekal moc dlouho,“ dodal Brumbál.

„I my jdeme?“ zajímal se Harry.

„I vy, pane Pottere. Slečna Grangerová může také.“ Hermiona vypadala potěšeně. Edward se nemohl dočkat. Jdou pryč! Jupí! Humor ho přešel, když přešli k ohromnému krbu.

„Jděte první, slečno Grangerová,“ vybídl ji Brumbál. Hermiona nabrala z květináče jakýsi zelený popel, mrskla to do krbu, vlezla tam a –

„Na to zapomeňte! Jsem hořlavý! Neblázněte!“ vřeštěl vyděšeně Edward, když Hermionu pohltily zelené plameny. Vrhl se k nejbližšímu oknu a v tu chvíli mu bylo jedno, jestli umí nebo neumí létat. K jeho smůle měl Brumbál hůlku a Edward se svalil k zemi, jako kdyby mu za krk skočil Emmett.

„Nepálí to, nebojte se, pane Diggory. Jen si osvěžte paměť,“ vybídl ho Brumbál.

„Ani omylem, ne!“ mrmlal Edward ještě ve chvíli, kdy ho posadili do krbu.

„Musíte to vyslovit nahlas a zřetelně, rozumíte?“

„Ne! Ježíši Kriste, tohle je vražda! Jestli mě okamžitě nepustíte z toho krbu, vylítnu a překoušu vám ty vaše klacky! Pak si budete moct mávat leda tak fábory ze dne Nezávislosti, rozumíte! Pusťte mě ven z toho krbu!“ jančil Edward, ale přestože se pokoušel pohnout, nedařilo se mu.

„Cedriku, uklidni se, ten oheň je jen kulisa. Nepálí to, slyšíš?“ překřikovala ho Hermiona.

„Jasně! To říkali Husovi určitě taky! Já chci ven!“ nedal se Edward.

„Nejspíš budeme muset použít košťata,“ vzdychl Brumbál. Edward na malý moment zamrzl. Jo, jasně, takže teď už plánují, jak za ním budou ten popel zametat, super!

„Anebo se prostě projdeme,“ navrhl lehce Harry a povzbudivě se na Edwarda usmál.

„Jakože pěšky?!“ zděsila se Hermiona s Brumbálem. Brumbál se kolem sebe nejistě rozhlédl, potom popadl sošku jakéhosi kouzelníka v dlouhém plášti a zamumlal: „Portus.“

Edward napnul krk, co to šlo, aby viděl, co se děje.

„Použijeme přenášedlo,“ rozhodl sebejistě profesor.

„Co ty na to, Cedriku?“ zajímala se mile Hermiona.

„Hoří to?“ vyhrkl Edward.

„Ne. Jen se toho chytíš a ono nás to odnese na místo určení,“ odpověděla Hermiona.

„Jestli to nehoří, nerozkládá molekuly a nebolí, tak klidně,“ řekl rezignovaně. „Ale k tomu asi potřebuju něco, čím se toho můžu chytit, ne?“ dodal a očima si přejel po spoutaných pažích. Jakmile ho pustí, překouše jim ty klacky!

„Vaši rodiče budou mít ohromnou radost, že jste zase s nimi, pane Diggory,“ zajásal profesor.

„Sakra, já věděl, že tohle nepřežiju,“ zaúpěl stále svázaný Edward.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 5. kapitola - Nechte si ty svoje triky, nenávidím kouzelníky!: