Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 1. kapitola - Čáry máry fuk, kde je zas ten kluk?

16.06.2011 (18:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4547×

1. kapitola - Čáry máry fuk, kde je zas ten kluk? (napsala MisaBells)

Nejdřív Forks, a potom…

Tu noc byla bouře nad městečkem Forks mnohem zuřivější. Nebe bylo zbarvené do milionu odstínů šedé a černé, jasně zlaté blesky protínaly mračna jako o závod a hromové rány roztřásaly okna domů široko daleko.

„Jako kdyby měl být konec světa,“ povzdychla si Rosalie, a dál sledovala ten pekelný výjev zpoza záclony.

„Nesmysl. V televizi říkali, že se ten jejich věštec sekl o pět měsíců,“ odfrknul si Emmett a pokračoval ve štelování televize. Z té odporné bouře mu vypadl kompletně celý signál.

„Vzdej to, Emmette. Dnes s tím nic neuděláš,“ vybídl ho Edward a mračil se jako hejno čertů v koupelně. V tomhle počasí Bella z domu nezdrhne. A on  za ní může až v noci. Charlie snesl jeho přítomnost v domě jen po omezenou dobu, Bella má pořád zaracha. A dneska by stejně na rande nemohla. Nejen, že by mu venku umrzla, ale než by s ní došel jen k autu, byla by jak houba. Nastydla by a… Raději nemyslet. S jejím vrozeným talentem na průšvihy možné i nemožné…

„Kdybys prokázal alespoň trochu kolegiality a vlezl na střechu, abys mi pomohl,“ mručel Emm. Jeho přepínání kanálů nabíralo na intenzitě se vzrůstající hysterií a vztekem.

„Emmette, vypadám, že jsem azbestový?“ zeptal se mírumilovně Edward.

„Azbestový? Proč, proboha?“ nechápal Emmett.

„Kvůli hořlavosti,“ vložila se do toho tiše Rosalie, aniž by se odvrátila od okna. „Azbest nechytne, miláčku.“ Emmett se rozzářil jak vánoční stromeček v nenadálém pochopení.

„Nevypadáš na azbesťáka,“ odpověděl konečně Edwardovi Emm.

„Tak proč mě sakra posíláš na střechu v tomhle počasí? Stačil by jeden blesk a…“ zvýšil hlas Edward a bránil se tupému poklepání do čela.

„A koho tam mám asi poslat?“ spekuloval Emm.

„Pusť si video,“ usadil ho Edward. „Nebo si čti.“ Z patra se ozval hlasitý a pobavený smích. Jasper se smál tak moc, až nejspíš spadl z postele, protože se ozvala rána a následné Aliciny nadávky na jeho ignoraci nového nábytku. „Promiň, nedošlo mi, jak moc ho to pobaví,“ kuňkl Edward, když ho Emmett probodl žalujícím a ukřivděným pohledem.

„Fajn… Vylezu ti na tu střechu,“ vzdychl nakonec Edward ve snaze si velkého bratra udobřit.

„Nějaký blesk ti podpálí koudel, nelez tam,“ varovala ho Rosalie.

„Huš! Už mi to slíbil. Jen jdi, jdi, jdi…“ Emmett Edwarda málem vystrčil ze dveří. Jakmile byl venku, dveře se zabouchly a k Edwardovi doléhaly jen pobízející myšlenky Emmetta.

„Jestli do mě uhodí blesk, tak uvidíš, jak se tančí v pekle,“ vrčel Edward, zatímco se sápal na kluzkou střechu. Upír, neupír… viditelnost nulová, stabilita mínusová a nálada pokleslá. Nic moc.

Nebe proťal ohromný, tlustý a zubatý blesk. Obloha se rozsvítila jako ve dne a světlo ihned následovala ohlušující rána. Edward si zacpal uši a instinkt mu velel, aby se skrčil a zavřel oči. Poslechl.

Pak nastalo to nejdelší ticho. Až moc silné a nepřirozené. Vůbec neodpovídalo dešti, který se  kolem valil, ani větru, který rozkmitával mohutné kmeny stromů, natož samotné bouři, vládnoucí nebi ve Forks. Tohle ticho bylo – suché, bezvětrné a divné.

Na okamžik Edwarda napadlo, že Rosalie měla pravdu a uhodil do něj blesk. Opatrně pootevřel jedno oko a strnul. Kolem něj rozhodně nebyl les a na sto procent mohl říct, že nestojí na mokré střeše.

Byl v ohromné síni, z jejíchž zdí ho sledovaly – moment, obrazy nemůžou nikoho sledovat, vždyť jsou jen…

„Ono to mrklo!“ vyjekl Edward a odskočil co nejdál od zdi. Zešílel!

„No dovolte! Nejsem žádné to! Jmenuji se Laurus Rozchodník a patřím k nejuznávanějším botanikům kouzelnického světa!“

Edwardovi spadla brada a musel si několikrát promnout oči, než byl s to odpovědět, ale komu? Přeci si nebude povídat s obrazem! Rozhodl se pro jedinou možnou variantu. Utekl. Proběhl velkými dvojitými dveřmi kamsi chodby vedoucí ke schodišti, které mu najednou pod nohama…

„Hýbe se to,“ vzdychl. Nikdy ho ani nenapadlo, že by mohl cítit přicházející hysterii, dokud se nepropadl do tohohle snu – ne, není to sen. Upíři nespí!

„Cedriku?“

Nechápavě zamrkal na zrzavého kluka, který se bůhvíodkud zjevil přímo před ním. Opravdu vylezl zpoza toho obrazu s tlustou madam, která na něj zvědavě kulila oči a – prokristapána, další obraz, který se hýbá! - teď si rukou zakryla pusu, údivem dokořán. Určitě sen. Jak jinak si to může všechno vysvětlit? Mluvící obrazy, pohyblivé schodiště a – ten kluk má na sobě vážně kouzelnický hábit a špičatou čapku?

„Cedriku, jsi to ty?“

Bože, to není možný. Vážně vidí ducha? Nebo to je jen halucinace? Výpary z dehtové střechy? Je sjetej? Jasně! Sjel se na střeše – bože, co to mele?

„Hej!“ Edward nadskočil a konečně se otočil. Stála za ním jakási dívka s dlouhými hnědými vlasy, koňskými zuby a nevěřícným výrazem.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zajíkla se.

„To jsme dva,“ kývl spokojeně Edward. Snad v téhle malé holce našel spřízněnou duši, která mu pomůže zpět.

„Ty žiješ! Přežil jsi! Jsi druhý, kdo přežil kletbu Ty-víš-koho!“

„To-teda-nevím-koho,“ vyjekl Edward.

„Ach… Jsi zmatený, ale to se stává, pojď, madam Pomfreyová se o tebe postará…“ vybízela ho.

„Raději ne, chci domů…“

„Domů?“

„Jo… Hele, jak se odtud odchází?“

„No – zkus dveře,“ nabídla mu. Edward se omluvně ušklíbl a rozhlédl kolem sebe. Konečně si všiml lidí kolem. Stáli a pozorovali ho, a co bylo horší – neslyšel je! Jediné, co vnímal, bylo to jméno: Cedrik Diggory.

Kdo?

„Víš, nejspíš by sis měl promluvit s Harrym, Cedriku. Ví, jaké to je…“

„Ten je přece mrtvej! Charlie mu byl na pohřbu a já myslel, že to je Bellin...“

„Harry není mrtvý, Cedriku. Přežil stejnou kletbu jako ty, nevzpomínáš si?“

„Jakou kletbu? Harryho Clearwatera někdo zaklel?…“ Edward se nervózně podrbal na temeni hlavy a potlačil nutkavý pocit mávat rukama a utíkat k prvnímu východu pryč.

„Clearwatera? Neznám. Pottera přece. Harryho Pottera. Jsi úplně bledý, muselo tě to stát hodně síly, aby ses sem dostal…“

„Ani ne, hele,“ kuňkl Edward a nepřestával se rozhlížet.

„Víš, kdo jsem? Pamatuješ si mě?“

„Ty asi nebudeš ta Herry, co?“

Dívka povytáhla obočí a smutně zavrtěla hlavou. „Jsem Hermiona, tvoje spolužačka. Poté, co jsi s Harrym zmizel díky přenášedlu… To bylo hrozné…“

„Díky čemu?“

„A pak se vrátil s tvým mrtvým tělem… Nechápu, jak se ti povedlo vrátit se… Kde jsi byl? Jak ses z toho dostal? Mám tolik otázek…“

„Já taky!“ přitakal Edward. „Například, kdo je Cedrik!“

„Bože můj, ty teď prostě půjdeš na tu ošetřovnu… Nediskutuj se mnou, nebo tě proměním v psa!“ vyhrožovala mu. V Edwardovi opravdu hrklo. Že by tudy prošel Jacob a potkal tuhle malou semetriku? Co asi on bude dělat u té Pomfritové? A fakt z něj může udělat psa? Nadechl se, aby protestoval, ale ta Hermína – nebo jak to bylo – se na něj zamračila a zvedla varovně ukazováček.

„Kdybych byl pes, mohl bych tě kousnout… Vlastně i teď bych mohl, ale jsem gentleman a neudělám to…“ mumlal si sám pro sebe.

„Říkal jsi něco?“

„Jo – veď mě,“ vyhrkl. Vydala se po tom nestabilním schodišti, a když to s nimi v polovině hrklo, málem se vrhl střemhlav i s ní, aby se jim nic nestalo.

Další šok – po té holce – na Edwarda čekal v chodbě u schodiště. Černovláska s mírně exoticky sešikmenýma očima a docela pohlednou pletí vyjekla a sesunula se k zemi, když ho uviděla.

„To dělají furt,“ vzdychl a pokusil se ji zvednout.

„Ty si vážně nic nepamatuješ, Cedriku?“ úpěla Hermiona. „Tohle je tvoje Cho…“

„Moje čo – teda co?“ vykvikl.

„Tvá přítelkyně. No tak! Nestůj tu jako balík a pomoz jí!“ Edward raději ucukl. Nejspíš si z něj doma někdo vystřelil. Emmett se mu mstí za tu bouřku a Alice v tom jede taky… ty kostýmy mohla vymyslet jenom ona. Rosalie se zajisté vyžívala v plánování těch nesmyslů a Esmé  –  i ona  –  zrekonstruovala nějaký dům v tohle monstrum!  A Jasper? Jasně, opil ho emocemi, aby si neuvědomil, kam ho táhnou – to bylo od nich hnusný! Ale fajn, jak chtějí, napadlo ho. Ukáže jim, že tuhle hru může hrát víc lidí – tedy upírů. Vrhl se k té Cho a opatrně ji zvedl na nohy. Lehce ji poplácal po tváři, aby jí nezlomil čelist, a čekal, než se probere.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se. Ta holka zbledla a už to vypadalo, že se zase propadne do bezvědomí, když se na něj vrhla.

„Ty žiješ! Přežil jsi kletbu, která se nepromíjí! Žiješ! Ach můj bože, to není možné, tak moc jsem tě obrečela! Ty žiješ!“ ječela. Nejspíš byla taky něčím nafetovaná. Jaká kletba, co se nepromíjí? Žádná kletba by se neměla promíjet, podle něj tedy. Co je to za nesmysly? Edward děkoval té vyšší síle, která ho udělala upírem, protože jinak by ho tahle dáma udusila. Když se mu vrhla ke rtům, vzdal své hrdinství a odtrhl ji od sebe na vzdálenost paží.

„Prr….“ Krotil ji. Cho vypadala zmateně.

„Cho, to je v pořádku… Víš, Cedrik je trochu mimo… Vedu ho za madam Pomfreyovou, podívá se na něj a pak uvidíme…“ tišila popotahující dívku Hermiona.

„Přesně,“ vydechl úlevně Edward.

„Půjdu s vámi!“ nabídla se Cho.

„To nemusíš. Určitě máš lepší program… Třeba…“ Edward se do toho zamotal víc, než by chtěl.

„Nemám. Měla jsem jít trénovat do Komnaty nejvyšší potřeby, ale ty jsi zpět! Harry to pochopí a Brumbálova armáda taky! Budou nadšeni!“

„Brum?“ hlesl pro sebe užasle Edward. Už to bylo jasné. Hrabalo mu. Nejspíš mu v té bouři na střeše zkratovalo vedení a teď měl o kolečko navíc. Za chvíli za sebou bude tahat kačera a brnkat prsty o spodní ret. Možná začne i zpívat, ale to si musí rozmyslet. Obě ty holky ho nadšeně sledovaly. Snad i s úctou a pýchou. Na to byl zvyklý. Znal ty pohledy, ale tady to byl fakt blázinec. Každá ho chytila za jednu ruku a vedly ho dál.

„Jsi úplně zmrzlý, Cedriku… Madam Pomfreyová ti dá odvar z nějakých bylin na prokrvení a bude ti hned líp, uvidíš…“

Bože jen to ne! Jak by ho chtěla prokrvovat, když v sobě nemá krev? To by ho zajímalo, co by v něm rozproudila… A odvar? Bylinky? No fuj! Edward se znechuceně ušklíbl, jenže Cho si to vyložila jinak.

„Já vím, že je to odporný dryák, ale jinak tě k životu nepřivedeme,“ laškovala.

„Já ani nechci, dík,“ zahuhlal pro sebe Edward.

„Tak, jsme tady!“ zvolala nadšeně Hermiona a otevřela dveře. Edwarda do nosu udeřil pach nemocnice a bahna.

„Copak je, mládeži?“ ozval se hlas starší osoby v divném dlouhém bílém… Ony ho odvedly do magor-kabinetu! Edward instinktivně couvl, ale ta mrcha Hermiona vytáhla jakýsi klacek a Edward sebou řízl o zem, když na něj křikla Petrificus totalus!

Hodlal se hned bránit alespoň slovně, vysvětlit jim ten hrůzný omyl a požádat o doprovod domů, ale ejhle – nemohl pohnout ani koutkem úst. Ruce, nohy, hlava, pusa… jako kdyby ho někdo namočil celého do sekundového lepidla, které právě zaschlo.

„Cedriku, nechovej se jako malý kluk! Utkal ses Ty-víš-s-kým a jako zázrakem jsi přežil. Máš právo na trochu iracionálního chování, ale tohle už přeháníš! Dojdu pro Harryho a ty tady takhle počkáš!“ Z té holky šel fakt strach, napadlo Edwarda. Až přijde ten jejich Harry, tak se to vysvětlí. Pozná ho. Určitě!

Cho a madam Pomfreyová ho odvlekly na jednu z postelí. Ty pohyblivé obrázky tu nebyly – uf. Ani schody – uf, uf. A ani ty vznášející se halucinace – uf, uf, sakra, je zpět!

„Tady je, Harry. Vidíš, že jsem nelhala!“ Edward vytočil bulvy, co to šlo, aby viděl na blížící se dvojici. Malý, vychrtlý kluk s emo účesem a vysklenými lenonkami si ho prohlížel jako muzejní exemplář.

„To není možné,“ hlesl ten Harry a natáhl ruku. Bezva, ještě na něj sáhne, napadlo Edwarda. „Co je s ním? Proč se nehýbe? Co mu je?“

„Hermiona na něj použila Úplné spoutání,“ žalovala Cho.

„Hermiono, pusť ho,“ požádal ji. Na to, jak byl malý, měl tu asi hodně velký vliv. Edward málem skákal radostí, že může hýbat prsty a mluvit.

„Tohle je fakt nedorozumění. Vypadáš jako inteligentní kluk, takže si spolu popovídáme bez dívek, ano?“ spustil Edward. Harry se poškrábal na temeni jako prve Edward a zavrtěl hlavou.

„Není o čem mluvit. Přežil jsi to. Jsi starší než já a já už se zabýval záchranou kamene mudrců, baziliškem, vlkodlakem a Pohárem tří kouzelníků, takže jdu do důchodu.“

„Super. To si klidně jdi, kam chceš, ale já chci domů!“ vrčel Edward.

„No to ne. Někdo musí vést Bradavice k vítězství nad Voldemortem!“ obořil se na něj Harry.

„Kohože a kam že?“

„Říkala jsem ti, že je mimo, Harry,“ kuňkla Hermiona.

„Jediný, kdo tu je mimo, jste vy. Nejsem žádný Cedrik, nevím, co jsou bradavice – kromě těch hnusů na těle – a ani neznám Voldemorta nebo kámen mudrců. Jmenuji se Edward Cullen.“

„Je to jasné… Praštil se do hlavy a má amnézii,“ vzdychla madam Pomfreyová. „Nechte ho, aby si chvíli odpočinul, mládeži. Přijďte zítra. Informovala jsem profesora Brumbála, takže se vše zajisté vyřeší.“ Harry si Edwarda měřil zamračeným výrazem a Edward mu to po upířím vracel. Preventivně nechal problesknout své ostré zuby, ale jakmile Harry chmátl po tom klacku za opaskem…

„O co ti jde?“ zavrčel Edward.

„Nebaví mě být nějaký vzor. Chci mít klid. Proč bych to měl vyžrat jen já? Ty jsi taky přežil, tak se starej o budoucnost kouzelnického světa!“

„Mně je kouzelnický svět u – někde. Chci domů za svou Bellou, chápeš?“

„Za kým? Ty máš jinou, Cedriku?“ kvílela Cho.

„Nejsem Cedrik, nezapomeň na to.“

„Tak máš jinou, Cedriku?“ vyla dál.

„Nezapomeň svou řeč, Cho – a ty,“ vyhrkl a ukázal na Harryho, „si přestaň stavět vzdušné zámky, protože já tu nikoho zachraňovat nebudu. Nejsem z tohohle světa! Kdo to kdy viděl, aby se obrazy hýbaly, schody levitovaly a duchové… To je zlý sen!“ dodal Edward a plácl se do čela, když na ošetřovnu přišel starý děda v dlouhém fialovém plášti, s vousy pomalu k patám a půlměsícovými brýlemi.

„Harry, buď tak laskav a doprovoď dívky na hodinu lektvarů,“ pronesl významně ten děda, a poté, co děti odešly, posadil se na kraj Edwardovy postele. „Jak se cítíš?“

„Jako naprostý hlupák,“ vzdychl Edward.

„Občas si tak také připadám,“ zasmál se děda.

„Já jen teď.“

„A můžu se zeptat proč?“ Edward se nadechl a z neznámého důvodu měl nutkavou potřebu to tomu dědečkovi říct. Vyklopil mu, jak odpoledne seděl doma se svou rodinou, a byla bouřka, lezl na střechu a pak viděl duchy, pohyblivé schody a mluvící obrazy. Hermiona ho omráčila tím klackem a do krku mu nalily jakési bylinkové odvary, které ze sebe bude dost odporně dostávat.

„Takže ty jsi upír? A ještě k tomu vegetarián?“ zakončil to ten děda. Edward málem radostně zajásal, že ho pochopil. „Tak to mění celou situaci, drahý Edwarde Cullene z Forks. Víš, mám jednoho moc dobrého přítele, pracuje u svatého Munga, a určitě ti pomůže, aby ses z tohohle dostal,“ slíbil děda. Edward se napřímil na posteli a oči mu zářily nadšením. Kdyby jen chudák malá věděl...

>>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 1. kapitola - Čáry máry fuk, kde je zas ten kluk?: