Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toaleta lásky? - 6. kapitola

24.07.2012 (16:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1637×

Po tom dni, kdy mi vyzradil, čím ve skutečně je, jsem jej neviděla. Nemusela jsem ho však spatřit, abych se celá nezačervenala. Stačilo pomyslet na tu noc.

Všechno se vyvíjelo až moc krásně, dokud nezasáhla má zatracená smůla. Při předehře, při mazlení, jsem najednou ucítila tlak. A samozřejmě ten tlak znamenal, že potřebuju čůrat. Takže s červenými tvářemi jsem upalovala na toaletu. Naštěstí tu příhodu vzal s nadhledem, i když mezi námi k ničemu nedošlo. Jessica však byla jiného názoru.

„To snad ne! Přece si s ním musela něco mít. S panem tajemným,“ oponovala mi a já se s prosíkem obrátila na Angelu. Ta si však horlivě všímala mobilního telefonu. Mobil je přednější než já, to jsem teda dopadla.

„Jen jsem u něho přespala. A dnes si máme vyjít na rande. Nic převratného.“ Nervózně jsem si prohrábla vlasy a snažila se očima posunout čas. A Angela pořád datlovala.

„Pak mi musíš říct úplně všechno,“ zvolala a nadšeně tleskla. S mučednickým výrazem jsem se znovu podívala na hodiny. Ještě zatracených pět minut.

„Nevíš, co je s Angelou?“ zeptala jsem se Jessicy a trhla bradou k Angele sedící za námi. Zeptala jsem se zčásti proto, abych od sebe odvrátila pozornost. Ale především, protože se chovala celý den jako někdo jiný.

Pokrčila rameny. „Taky nevím. Možná si našla amanta,“ zasmála se Jessica a se zájemem sledovala její prstíky.

Taky jsem se zasmála. Angela byla velice vybíravý člověk, dosud si nenašla kluka. A to se jí přímo už několik let dvořil Erik. Možná se konečně rozhoupala a usoudila, že Erik je bezvadný kluk s akné.

„Nemáte snad jiný druh zábavy, než na mě zírat?“ vyštěkla, přičemž nezvedla pohled od toho přístroje. Napadlo mě, co by udělala, kdybych jí ho vzala.

Jakmile jsem otevřela pusu pro peprnou odpověď, tak zazvonilo. Sbalila jsem si saky a i ty paky a rychle klusala ke dveřím. Jen pryč od Jessicy.

„Nezapomeňte ochranu,“ zašvitořila za mnou Jessica a já zoufale zaúpěla. Proč jsem té holce kdy řekla o Edwardovi? Musela jsem si něco fakt ostrého dát, jinak si to neumím vysvětlit. Rozrazila jsem dveře a vběhla na parkoviště, když jsem narazila do něčí chladné náruče. Chtěla jsem Edwardovi poděkovat a přitulit se k němu. Jenže ouha... Ten někdo byl mnohem svalnatější a smích, kterým mi připomněl rozbitou pračku, nemohl patřit Edwardovi.

S děsem vepsaným ve tváři jsem se odtáhla. Z neznámého důvodu jej můj čin ještě víc rozesmál.

„Pardon,“ zamumlala jsem a měla v úmyslu se kolem něj protáhnout. No, nepovedlo se. Chytil mě za paži. Toužebně jsem sledovala moje autíčko, zaparkované kousek přede mnou - čekající na svou paničku.

Teprve teď jsem si prohlédla tu pračku přede mnou a otevřela pusu dokořán. Opět tu byla jistá podobnost, ač byl naprosto jinak krásný než Edward či Alice. Usoudila jsem, že bude patřit do rodiny Cullenů, a trochu se uvolnila.

„Začnu křičet, jestli mě hned teď nepustíš,“ pohrozila jsem mu a ostentativně se rozhlédla po spolužácích, kteří okolo nás procházeli a zvědavě si nás prohlíželi. Drbny.

„Tak ty budeš ještě drzá,“ zasmál se, ale poslušně mě pustil. Neměla jsem náladu a už vůbec ne na toho obra.

„Děkuji,“ odvětila jsem chladně a prosmýkla se kolem jeho rozložité postavy. Avšak má rychlost nikdy nebude dosahovat té upíří, jak se mi záhy potvrdilo.

Náhle v mé prázdné dlani ležel papírek. „Zavolej, až se rozmyslíš. Alice to uvidí,“ zazubil se na mě a já vážně začala pochybovat o jeho svéprávnosti. I někomu, jako je tento týpek, někdy ztuhne úsměv na rtech, a to se právě stalo. Zahleděl se za mé rameno a přes obličej mu přelétl stín obav.

„Emmette, co tu děláš?“ zeptal se sametový hlas těsně za mnou. A z hlasu byla jasně patrná výhružka násilím. Edward se postavil po mém boku a obtočil paži kolem mých ramen. Majetnické gesto. Zašklebila jsem se, ale vděčně se natiskla na Edwarda.

Emmett se zatvářil ublíženě, brzy však urovnal svůj výraz ve tváři. Z postojů byly zjevné sympatie. Byli si velice blízcí, a potom se to pokakalo. Co se asi mohlo stát, lámala jsem si - zcela zbytečně – hlavu.

„Přišel jsem za Bellou. Ale vůbec to tak nemuselo být. Víš, Esmé je kvůli tobě na dně. Ozvi se nám,“ naváděl jej Emmett a ihned mi připomněl Alici. Samou zvědavostí mě svrběl jazyk.

„Esmé,“ špitl Edward smutně a lehce se mu zamlžil pohled. Jako by vzpomínal na nějaké příhody.

„Byli jsme rodina. Bratři a nejlepší přátelé. Nemůžeš nás odhánět, obzvlášť pokud už k tomu není důvod,“ domlouval mu Emmett a napřáhl na usmíření ruku. I hluchý by uslyšel tu lítost v jeho hlase.

Edward si povzdychl. „Můj čin nejde vrátit. Nemůžu dělat, že se nic nestalo.“ Vážně se na Emmetta podíval a smutně zakroutil hlavou.

Emmett otevřel bezradně pusu, ačkoliv se nezdálo, že by z ní něco vypustil. Snad jen lákal zbloudilé mouchy.

„Bello, jdeme,“ zavelel a obrátil nás k odchodu. Nelíbilo se mi, jak se mnou zachází, ale pokud jsem nechtěla dále setrvat v Emmettově přítomnosti, musela jsem se podřídit.

„Kam jdeme?“

„Přeci na rande, Bello,“ zasténal a galantně mi otevřel náklaďáček. Místo spolujezdce. Bezva, v mým vlastním autě budu přihlížet, jak jej někdo řídí.

„Ještě musím domů. Musím se připravit a říct rodičům, kam jdu a... Co jsi udělal?“ zpanikařeně jsem zvedla hlas a připadala si jako Emmett. Mucholapka připravená!

„Máš fajn rodiče,“ podotkl s úsměvem a lehce se vytočil z parkoviště. „Oba byli rádi, že budou den bez tebe.“

„Aaa,“ zasténala jsem. Charlie zaprodal duši! Nemohla být pravda, že by jen tak nechal jít na rande svoji malou holčičku.

Sesunula jsem se po sedadle dolů a jedno vysloužilé pérko mě nepříjemně bodalo do zadku. Avšak mně to bylo jedno, protože jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Den s Edwardem. Moje srdce plesalo.

„Čím jsi obalamutil Charlieho?“ zamumlala jsem a křečovitě se držela. Příště řídím já, slíbila jsem si v duchu.

„To je tajemství,“ zasmál se, čímž mi připomněl jiný problém. Opravdu jsem se teď nechtěla starat o Charlieho a o jeho pochybné obchody.

„Další?“ poznamenala jsem trochu jedovatě a upřeně pozorovala jeho profil. Pevně semknuté rty a stisk volantu taky musel být více než pevný.

„Proč mi to nechceš říct? Nikomu bych to neřekla. Mně přece můžeš věřit,“ promlouvala jsem mu do duše a naléhavě mu položila ruku na rameno. Napětí v autě by se dalo krájet.

Otočil se ke mně čelem a zachmuřil se. I tahle grimasa mu slušela. „Fajn, aspoň si konečně uvědomíš, jaká jsem zrůda.“ Jako kdyby to šlo. „Potkal jsem dívku, která mi učarovala svou krví. Neodolal jsem a zabil ji. Nevinnou dívku. A před celou rodinou. Byl jsem jako zvíře, málem bych zabil i mou rodinu. Chtěli mi v tom zabránit a já jen přemýšlel, jak je zabít, abych se mohl vrhnout k ní.“

Neubránila jsem se a mým tělem projela vlna šoku a děsu. Neuvědomovala jsem si to, ale seděla jsem před krvežíznivým monstrem. V duchu jsem panikařila, ale náhle mi něco došlo. Měl již několik příležitostí mi ublížit. Mohl mě zabít právě teď a tady. Neudělal to. Ať už si myslí, jaká je stvůra, tak pravda je jiná.

Edward vycítil můj strach a odtáhl se. „Jestli chceš, abych zmizel, tak půjdu. Už mě neuvidíš. To ti slibuju,“ zašeptal a zastavil před luxusní restaurací. Ani jsem si neuvědomila, že bychom už byli u cíle. Mělo mě napadnout, že mne vezme do předražené restaurace pro smetánku. Určitě ne do bordelu.

„Myslím, že si dám lasagne. To je moje oblíbené jídlo,“ řekla jsem tím nejlépe vážným hlasem, jaký jsem dokázala vytvořit. Ignorovala jsem jeho předchozí slova, jenže jeho reakce se přehlédnout nedala.

Prudce se ke mně otočil a překvapeně si mě prohlédl. Vypadal přesně jako to péro, zaražené v mém mravenčím zadku.

Vystoupila jsem a čekala, až i on vystoupí. Prý jsou upíři rychlí.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se, když konečně následoval mého příkladu. Protočila jsem oči. Opravdu?

„Ne, mám hlad jako vlk a ty tu stojíš jako nějakej sloup.“ Zasmál se a propletl si se mnou ruku. Byl příjemný pocit, mít někoho, s kým si rozumím. A hlavně, který mně rozumí.

A ruku v ruce jsme vešli do restaurace. Dlouho jsem nezažila tak krásný den. Bylo to nejlepší rande, jaké jsem prožila. Závěr dne byl, že jsem se velice sblížili.

Kolem osmé večer mě dovezl domů.

„Neměl bych jít pozdravit tvoje rodiče?“ zeptal se jakoby nic. Zamračila jsem se na něj, a pak to nevydržela a začala se smát.

„Možná příště. Uvidíme se,“ rozloučila jsem se s ním a objala jej. Ještě jsem mu zamávala, když odcházel po svých.

„Ahoj,“ zvolala jsem do domu a čekala nějakou odezvu. Marně. Rodiče byli v tahu, ale já je nemínila hledat. Konečně jsem po tom předlouhém dni ulehla a usnula v mé měkké postýlce.

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toaleta lásky? - 6. kapitola: