Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To nemyslíš vážně?! - První kapitola

11.06.2011 (07:00) • Aliceee • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1431×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

První kapitola - Růžová hrůza

„Vítej, holčičko! Jaký byl let?“ vychrlil na mě Charlie a už mě svíral v náručí. Eh, otcovská láska.

„Ušel, ale mohl být lepší a letadlo mohlo přistávat jinde,“ zamumlala jsem mrzutě, Charlieho objetí mě neumožňovalo dostatečně dýchat. Začala jsem sebou šít. Musím říct, že táta byl docela chápavý! Hned mě pustil, ale nejhorší na tom bylo, že mou poznámku asi špatně pochopil.

„Věř mi, holčičko, tohle letiště je nejlepší a jediné v okolí!“ Mrkl na mě.

„Samozřejmě, tady ani jiné být nemůže. Leda přírodní letecká myčka. Jejich motto by bylo, počkejte chvíli a náš déšť vám z letadla smyje špínu,“ podotkla jsem kysele. Při pohledu z prosklené stěny letiště se mi dělalo špatně. Žádné sluníčko, pláže ani ti blbí kluci nebyli v dohlednu!

„Neboj se, zvykneš si. Jsem rád, že tu zůstaneš,“ řekl nervózně a pohled upíral k zemi. To byl celý Charlie, neuměl vyjadřovat své city. Ovšem při jeho slovech se mi zvedl žaludek, já tu nechci zůstat! Maminko, pomoc.

„No, já jsem taky šťastná. Moc,“ zalhala jsem s předstíraným úsměvem. Nebudu zraňovat Charlieho city, je rád, že tu jsem, tak si mě musí užít, protože chci chytit nejbližší let do Phoenixu.

„Nepojedeme už? Zítra mám jít do školy, ráda bych se stavila pro učebnice,“ sdělila jsem tátovi a nervózně se ošila. Letiště nebylo přecpané, jak bývá ve Phoenixu zvykem, spíše prázdné. Ale raději bych zůstala tady, hned dnes prý přijede nějaký strýček. Ale asi ne biologický, protože máma neříkala nic o tom, že by Charlie měl nějaké sourozence.
„Pojedeme, ale do školy nemusíš. Včera jsem ti pro vše dojel a mimochodem mám pro tebe dárek. Víš, škola je moc daleko a-“ řekl, ale nedokončil pořádně větu, protože jsem dosti hlasitě vískla. To je úžasná novina!

„Koupil si mi auto?“ vyjekla jsem nahlas svou myšlenku. Ihned jsem ale zmlkla, pohled jsem sklopila k zemi. Dobře, teď vypadám jako bych k Charliemu jela jenom kvůli penězům... Tedy v tomto případě autu. Do kelu!

„Ano, koupil,“ sdělil ke mně kapku překvapeně. Přeci jen jsem mu překazila celý jeho proslov a vlastně i překvapení. „Billyho syn dostal nové auto, ale nechce ho, prý je pro holky,“ prohlásil zcela nechápavě. Šťastně jsem se usmála, kdo by se neusmíval? Budu mít auto! Jo, takovou tu věc se čtyřmi koly a volantem. To, co mi máma nechtěla koupit! V hlavě jsem si musel pořád tuto skutečnost opakovat, ale to bych nebyla já, kdyby na povrch nevyplynula moje zvědavá povaha.

„A jak vypadá?“ Charlie se jenom neurčitě pousmál a nekompromisně zakroutil hlavou. Místo odpovědi se ohnul pro kufry vedle mě. Mluv, Charlie, mluv už! Sdělila jsem si pro sebe, Charlieho jsem hypnotizovala pohledem.

„Nebuď zvědavá, byla by škoda, aby si byla brzo stará, Bells. A teď pojď, než tu vystojíme důlek.“ Koukala jsem na Charlieho jako z jara. On mi to neřekne? Proč? Musí mi to říct? Moje naprosto zmatené myšlenky nešly zastavit, málem jsem ani nepostřehla, že mi Charlie pokynul a oznámil, abych už konečně šla. Ani nevím, proč mě zaskočilo jenom to, že mi Charlie nechtěl říct, co dostanu za auto, ale možná to bylo tím, že... Nasucho a naprosto vyděšeně jsem polkla. Tady nejsem ta Isabella Swanová, tady jsem byla přechválená, hodná dcera místního šerifa.

Ráda bych vám sdělila, že tohle zjištění je nejhorší, co mě dnes potkalo nebo potká, ale raději bych ani ty proklaté dveře od letiště nepootevřela. Šok, který mi způsobilo Charlieho auto, byl i na mě moc. Přeci nepojedu do Forks něčím, co má na střeše majáček. Ne, policejní auta od jisté doby nesnáším. Mami, zachraň mě, prosím!

Cesta byla naprosto otřesná, celou cestu jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co říct a ‚táta‘ očividně také ne. Vlastně mu bylo divné říkat táto, máma o něm mluvila vždy jako o Charliem, nikdy mi snad o něm neřekla jako o ‚tátovi‘. Vyprávěla mi, že on nás neopustil a ani nechtěl, nepodváděl mámu ani nepil, ale Forks dohnalo mámu k zoufalosti, a proto od Charlie doslova utekla. Opakovala mi to pořád, snad nechtěla svou vinu házet na Charlieho, teda tátu. Však je to stejně jedno!

„Už jsme tady,“ prohlásil táta a já dosti nedobrovolně vzhlédla před sebe. Na příjezdové cestě stáli dvě auta – jeden příšerný náklaďáček a druhý ještě horší. Zalapala jsem po dechu a nechápavě jsem se otočila s tázavým pohledem na tátu.

„Tak co líbí? Tvůj bude ten růžový,“ prohlásil a spokojeně se usmál. Mě se ale svíral žaludek hrůzou, uměla jsem lhát, ale dokážu lhát o tom, že se mi to auto líbí? Nervózně jsem se zabořila do sedačky a pohledem setrvala na mém novém domě. Tohle je zlý sen, opravdu už!

„Jo, jasně. Je...“ odmlčela jsem se a jen okrajově jsem vnímala, že auto zastavuje. „Naprosto dokonalej! Vždy jsem chtěla mít svůj vlastní náklaďáček,“ zalhala jsem Charliemu, pohled jsem musela mít naprosto zoufalý. Ale on si to Charlie vyloží jinak, takový on je.

„To jsem rád, Bells, chtěl jsem ti něco dát a potom mi strýček Billy nabídl tohle auto. Pojď je pozdravit,“ řekl Charlie a s konečnou platností vytáhl klíčky. Musela jsem vylézt, alespoň se můžu vymluvit na školu. Charlie mluvil v množném čísle, takže kdoví jestli strýček Billy nepřivezl ještě tetičku, nebo dalšího strýčka. Žádné lidi z Forks jsem si nepamatovala, jako by mi tahle doba, kterou jsem tu strávila se ztratila z mých vzpomínek. U sedačky řidiče bouchly dveře, Charlie je zabouchnul a mě tím vytrhl ze vzpomínek.

„Billy! Brachu, jak se máš?“ Bylo slyšet z venku, dobře, teď je čas vystoupit. Udělala jsem, jak jsem si poručila a najednou jsem stála tváří v tvář chlápkovi se snědou pletí na vozíku, silně připomínal indiána. Ještě brk za čelenku a mohl by brázdit na svém divokém koni prérie a být se proti bílým mužům.

„Výborně, Charlie. Á, Bello, vítej! Dlouho jsem tě neviděl,“ prohlásil zmiňovaný a strhl všechnu pozornost na mě. Nekoukalo se na mě mnoho lidí jenom dva páry očí. Tedy tři, pokud počítám nově příchozího. Billy byl proti němu amatér, co se indiánského vzhledu týče, tenhle kluk byl pravý indián. Jestli tohle chodí na místní střední, mám se na co těšit. Nevědomky jsem si vzala pramen vlasů. Vždyť ten kluk má dvakrát delší vlasy než já! Delší by je nechtěl? Překvapena jeho vzezřením jsem jenom okrajově začala vnímat, že nás Charlie seznamuje.

„Bells, pamatuješ na Jacoba?“ zeptal se Charlie, teď již trochu naléhavě. Nekompromisně jsem zakroutila hlavou, jednak jsem se potřebovala probrat a jednak jsem si na něj opravdu nepamatovala. Na toho se opravdu nedá zapomenout, ale co já vím, třeba v minulosti vypadal normálně.

„Ne, ale těší mě,“ pronesla jsem ze slušnosti a usmála jsem se směrem k indiánovi. Jo, střelený indián, kdybych zapomněla jeho jméno, bude si muset zvyknou na tuhle přezdívku. Hned jsem ale odvrátila pohled k Charliemu. Doufám, že to auto tady ještě není a ta příšerná růžová plechovka bude Jacoba, nebo Billyho. Indián naštěstí mlčel a nijak na mě nereagoval, jenom na mě divně koukal a mlčel.

„Tak co, holčičko? Líbí se ti?“ zeptal se nadšeně Charlie a ukázal na onu růžovou plechovku. Né, že v tomhle nebudu muset jet a ještě k tomu do školy?

„No,“ začala jsem a s přemáhaným úsměvem jsem se koukla na mé auto. „Takový náklaďáček jsem vždycky chtěla!“ Zdvihla jsem palec nahoru. Tahle chvíle byla k nezaplacení, mám za to, že mi ten křečovitý úsměv zůstane! Charlie i Billy byli naprosto nevšímavý a zahrnuli mě jejich, teď již bývalými, obavami, že se mi to auto nebude líbit. Po chvíli extra trapného ticha se však Charlie odhodlal podívat na hodinky.

„No, tak,“ začal a nervózně se ošil. Bůhvíproč. „Nám za chvíli začne zápas. Zvládnete to tady sami, děti?“ zeptal se a pohledem začal těkat mezi mnou a Jacobem.

„Jo, zvládneme,“ zvolal až moc nadšeně můj nový společník. Táta se jenom usmál a začal pomáhat Billymu do domu.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, jsme uvnitř!“ prohlásil šťastně Charlie a já otráveně koukla na Jacoba, jehož nadšení stále přetrvávalo.

„Nepůjdeme vyzkoušet auto? Sám jsem zpravoval motor, ještě by to auto chtělo přelakovat,“ sdělil mi pyšně a hned šel ke zmiňovanému autu. Opřel se jednou rukou o kapotu těsně před bočním zrcátkem. Vydala jsem se za ním, s povzdechem a náladou na bodu mrazu.

„No jo, ale kam pojedeme? Ukážeš mi cestu ke škole?“ zeptala jsem se, poslední po čem jsem toužila, bylo ráno bloudit, abych našla školu.

„Můžu, ale já chodím do rezervace, takže se nesmíš zlobit, když napoprvé tě navedu někam jinam,“ pronesl bezstarostně a dál vyčkával na své pozici. Měla jsem sto chutí urvat to zrcátko a narvat mu ho do pusy. Mohl se alespoň usmívat méně a mohl mne přestat hypnotizovat pohledem, tohle bylo na blázinec.

Vzala jsem raději za dveře. Chovala jsem se k té plechovce ohleduplně, ale dveře nereagovali, Jacob se začal ještě blběji utlemovat. Copak není tohle na rozdrásání nervů? Vzala jsem tedy za dveře ještě jednou, tentokráte pořádně silou. Nebudu si hrát na amatérku, ne? Dveře se mou vinou rozletěli přímo na Jacoba, vší hrůzou jsem vyjekla. Já sama se dveřím vyhnula, když se rozletěli, ale Jacob, který chtěl dveře přidržet a zahrát si na gentlemana, schytal pěknou ránu. Bolestně zaskučel.

Události, které se seběhli v těchto pár minutách byli při nejmenším k smíchu.

Jak se o pár minut později ukázalo, Charlie s Billym jsou naprosto hluší a nevšímaví. A Jacobovi z té rány zbude maximálně ukázková boule. Nějakou přehnanou starostí jsem o něj netrpěla a tak ode mě dostal jen a pouze namočenou utěrku z kuchyně. Po chvíli, když se Jacob plně vzpamatoval a já si byla jistá, že před ním nevyprsknu smíchy, to samozřejmě on nevěděl, jsme se konečně rozhoupali a vyjeli hledat ten ústav.

Po zdrcující hodině a půl jsem s Plechovkou, jak jsem ji pokřtila, zaparkovala na naší příjezdové cestě. Billy se s Charliem už loučil, naštěstí. Jen, co jsem vylezla auta, byla jsem od Jakea ujištěna,  že bude rád, když se ještě uvidíme. Třeba bych mu byla schopna udělat další bouli, kdoví, ale on si to rozhodně neuvědomuje a nebojí se pobývat v mé přítomnosti. Billy mě přesvědčil, že mě opravdu rád přivítá v La Push kdykoliv se mi zachce, stačí jen zavolat.

A poté už konečně zmizeli z příjezdové cesty, jediné, co po nich zůstalo, byla Plechovka, které se asi už nikdy nezbavím.

„Tak pojď, divím se, že ještě nezačalo pršet, ale zdá se, že nás to dnes nemine,“ pronesl Charlie a sám se vydal domů. Ještě jsem se nesmířila s tím, že tu vůbec bydlím a táta už mě straší deštěm. Lepší uvítání bych si přát nemohla.

„Achjo, prší tady často?“ zeptala jsem se, řekla bych naprosto zbytečně. Ve Forks prší každý den a když vysvitne sluníčko, je to hned na městské oslavy.

„Ano, denně.“ Zasmál se táta a oba jsme zmizeli v jeho skromném domku. Nebyl velký, ale pro dva stačil. Ovšem zjištění, že nemám šatnu ani vlastní koupelnu. Mě málem omývali, dobře, zvyknu si, ale za jak dlouho?

Charlie taktně vyklidil pole. Nechal mě samotnou s mými věcmi a vybalováním. Můj pokojík byl malý, ale na druhou stranu útulný a praktický. Po pár úpravách moje nová nástěnka hrdě držela fotky mých přátel, rozvrh a nejdůležitější data. Pokojem se rozléhaly hlasy mých nejoblíbenějších zpěváků, kdybych dokázala vypustit fakt, že jsem Forks, bylo by mi tu nadmíru výjimečně.

Pokoj se rychle plnil a za chvíli už chybělo pouze pár detailů, když jednu z mých nejoblíbenějších písní, začala přehlušovat jiná. Takřka ihned jsem v ní poznala můj vyzváněcí tón. Rychle jsem skočila po mobilu a jméno, které se ukazovalo na displeji mě na pár minut překvapením připravilo o dech. On mi volá?


A nakonec bych Vám všem, kteří zanechali komentář k první kapitole, moc poděkovat. Vlastně jen kvůli Vašem komentářům jsem se dokopala dopsat tuhle kapitolu, Vám všem je tahle kapitola tak trochu věnovaná. :)
Doufám, že jsem Vás v této kapitole nezklamala. I když sama nevím...

Autor: Aliceee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To nemyslíš vážně?! - První kapitola: