Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To nemyslíš vážně?! - Prolog

30.05.2011 (15:00) • Aliceee • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2517×

Prolog - Tyranko!

„Nejdřív máme děti na rukou, potom na klíně a nakonec na krku."

„Bello, dost!“ zařvala na mě nekompromisně máma. Právě jsem se přehrabovala v jídle, hranolky a smažený sýr – nesnášela jsem to, měli jsme to takřka obden. Byla to vlastně taková malá ‚rodinná idylka‘. Máma v čele stolu, otčím Phil po její pravici a já naproti ní. Měla na mě celou dobu skvělý výhled.

„Vždyť nic nedělám! Jenom nemám hlad,“ zalhala jsem, ale zase až tak jsem nelhala. Ještě pořád jsem měla žaludek jako na vodě, včera jsem to trochu přehnala. Ale slavili se kamarádovy osmnáctiny, to se zapít přece musí!

„Nemáš hlad? Taky kdo by měl, když si včera domů přišla a nevěděla si ani jak se jmenuješ?“ vmetla mi do očí. To bolelo, přece jsem musela říct taxikáři, kam má jet. Takže jméno a adresu jsem věděla na sto deset procent. Odhodila jsem vidličku na talíř a založila ruce na prsou. Přeci mi nikdo nebude říkat, že nevím, jak se jmenuji. Ani vlastní máma!

„To jsem věděla, jak bych se jinak dostala domů? Hmm?“ zamručela jsem k ní spokojeně, mám zaručeně pravdu! Na sto procent. Ale máma měla nasadit naštvaný obličej a poslat mě do pokoje, tak proč se teda tváří, jako by právě zvítězila nad celým městem?

„Ano, a proto jsme tě s Alexem a Philem museli dotáhnout až do postele,“ prohlásila směrem ke mně. Phil dál jedl a tvářil se, jako by tam vůbec s námi neseděl. Neměl rád, když mě měl jakkoli vychovávat. Nebyl můj pravý táta a věděl to. Nikdy po mně nechtěl nic, co by se mi nijak nelíbilo.

„To sis právě vymyslela!“ zvolala jsem radostně a začala jsem se zvedat od stolu.

„Ne, nevymyslela! Klidně se zeptej Alexe, protože Philovi neuvěříš a teď si laskavě ukliď po sobě talíř,“ zavelela máma. Neposlechla jsem ji a začala jsem si kráčet k pokoji.

„Dobře, tak se můžeš jít rovnou sbalit. A všechno! K Charliemu nejedeš jenom na týden, ale zůstaneš tam do konce střední!“ zakřičela za mnou, ale nějak zvlášť jsem ji nevnímala. Když je naštvaná, a teď byla opravdu hodně, slibuje věci, za které se pak omlouvá.

***

Po půl hodině jsem byla sbalená, počítala jsem s tím. Do Forks jsem nechtěla, ale musela jsem. Táta by jinak přiletěl sem a já bych s ním musela pořád někde chodit, docela zábava pro šestnáctiletou holku. A navíc, táta bude pracovat a snad to není zase až takový zapadákov, abych musela jen sedět doma a chodit na tu jejich střední.

Třeba tam budou mít hezký kluky... Zamyslela jsem se, co když tam opravdu budou? Tady jsou sice určitě hezčí, ale malé týdenní odreagování ještě nikoho nezabilo, ne? Moje rozjímání nad tamější chlapeckou populací přerušilo až to, že můj už druhý kufr, hlásil plnou kapacitu. S povzdechem jsem ho zavřela a začala zapínat. V tom jsem ale uslyšela zavrzání dveří. Rychle jsem se otočila, nechtěla jsem teď potkat mámu. Přece musela vědět, že mi teď nebude zrovna po chuti se s ní vidět. K mému překvapení se, ale ve dveřích rýsovala Philova postava.

„Bello, Renée – tedy máma mě poslala, abych ti pomohl s věcmi do auta,“ poznamenal opatrně a koukl na můj přecpaný kufr. „Nemůžeš ho zapnout?“ zeptal se tedy po chvíli, co jsme oba mlčeli. Jen jsem němě přikývla, neměla jsem chuť mluvit.

„Aha, tak nechceš pomoc ho zapnout?“ nabídl se a já na něj jen němě zírala. Zase jsem kývla. Chtěla jsem promluvit, ale z mých úst se nedostalo ani jedno písmenko. Byla jsem naštvaná a smutná zároveň.

„Dobře,“ řekl jen, asi rozpoznal, že se dnes nebudu jen tak s někým bavit. Ale snad už si na mé nálady zvykl. Byla jsem Bella Swannová, ta přeci vždy všechno vyhraje, i když nic nevsadí. Ne snad? Phil pomalu zapnul můj kufr, který poté i s druhým vzal a vydal se ke dveřím.

„Měla by sis pospíšit, ať Renée nemusí čekat. Tedy, však víš kdo,“ řekl prostě. Unavovalo ho říkat mámě ‚máma‘, byl to její přítel, ne syn. Ale vždy se opravil, neznámo proč.

Poté odešel a já zůstala jsem sama. Můj pokoj byl až podivně prázdný. Nechtěla jsem ho ani za miliony dolarů opustit. Byla jsem s ním sžitá. Milovaná šatna, koupelna, postel... Po tom se mi bude stýskat více než po mých přátelích. Ale snad tam ve Forks mají normální kluky, bez mého postavení bych byla nic a dvakrát nic ve Forks, vlastně taková nic s velkým n.
Nedobrovolně jsem se vydala ke dveřím pokoje, naposledy jsem se rozhlédla. Tmavě fialová se zdála ještě více tmavou a šla z ní negativní energie.

„Zatím, pokoji,“ šeptla jsem, byla jsem jako blázen. Loučím se s pokojem! Sakra, ještě se z toho všeho zblázním!

Naposledy jsem se rozhlédla po takřka prázdném pokoji a vydala se ke schodům dolů. Nesla jsem se jako obvykle, přeci ještě nebudu spěchat, když se mě chtějí zbavit.

Mámu jsem spatřila do pár vteřin – spokojeně se šklebila a ruce měla založené na prsou. Znuděně jsem si povzdechla.

„Máš vše? Nemysli si, že tě Charlie nechá od rána do noci nakupovat. Třeba si ve Forks zlepšíš známky,“ pronesla a já na ni jen nevěřícně zírala. Nechce mě tam nechat, že ne?

„Já tam nezůstávám víc než týden!“ opáčila jsem a pořád na ni zírala. „To mi nemůžeš udělat? Že ne?“

„Ale můžu, navíc, jsem se už domluvila s Charliem. Prý to není žádný problém,“ pronesla v klidu a otočila se, gestem naznačila, abych šla za ní.

„Ale vždyť jsem ho neviděla celý rok, nemáme si co říct!“ zakřičela jsem za ní a srovnala s ní krok. Udělala jsem ‚psí' oči.

„Právě proto, poznáte se,“ poznamenala suše a vyšla ze dveří, já s ní samozřejmě musela držet krok.

„Ale mně se po tobě a Philovi bude stýskat, tak strašně moc,“ poznamenala jsem a přímo ji hypnotizovala pohledem.

„Zavoláme si. Neboj, přijedu za tebou a poté zase odjedu. Bude to v pořádku,“ prohlásila a já ztratila svou smutnou masku. Sakra, já tam nechci!

„Ne, nemusíš volat ani jezdit! Si tyranka,“ vyprskla jsem v náporu vzteku a otevřela jsem dveře od auta. Sedla jsem si pro jednou dozadu, do uší jsem si nandala sluchátka. Začala hrát moje nejoblíbenější kapela a já se spokojeně usmála. Při tónech písničky jsem se prostě nemohla mračit.  Zničehonic mi ale v kapse zapípal mobil. Amy, moje nejlepší a jediná opravdová kamarádka, snad. Slíbila jsem jí, že se ještě ráno ozvu. Měla jsem ji opravdu ráda, ale přesto jsem na ni zapomněla. Otevřela jsem zprávu, psala mi, že se mám ozvat. Tedy až budu mít čas. Teď jsem na ni neměla náladu, bylo mi líto, že jsem mámě řekla tyranko, ale chce mě poslat do Forks! Prosím, ne.

Po dlouhé době nic nepsaní jsem se rozhodla ozvat! :) Přemýšlím i o tom, že bych dopsala Já a moje sestra - taková ta povídka, kterou četlo minimum lidí a ještě méně lidem se líbila.
Chtěla bych vědět váš názor, zda mám vůbec pokračovat a že nepíšu pro sebe, přičemž to sem nevkládám pro srandu králíkům. ;)
A nakonec jsem vyrobila takovou malou podobiznu, 'logo' této povídky, jen se omlouvám, ale původně se tato povídka měla jmenovat Only me, ale nějak z toho názvu sešlo... 'To nemyslíš vážně?!' je podle mě lepší.

Zdravím, Withnou.

Autor: Aliceee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To nemyslíš vážně?! - Prolog: