Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 9

16.10.2011 (20:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2942×

Začaly se pomalu otevírat a já odjistila zbraň. Dotyčný zaváhal.

„Nestřílej, to jsem já, Edward,“ řekl, ale nevešel. Polila mě vlna vzteku. Co tu ten hajzl, do řitě, vůbec dělá? Rychle jsem chmátla pod polštář a vytáhla tlumič. Viděla jsem rudě a i přes to, jak jsem byla ublížená, potřebovala jsem se vyvztekat. Nasadila jsem tlumič a znovu zamířila na dveře. Čekala jsem, věděla jsem, že vejde. Jen chvilku, chvilinku…

„Jdu dovnitř, tak prosím, nestřílej,“ požádal mě zdvořile a já cítila, jak se mi po obličeji rozlévá ďábelský a pomstychtivý úsměv. Dveře se otevřely, a jakmile se jeho hlava objevila, vystřelila jsem do místa, kde se za dveřmi asi schovávalo jeho tělo.

Zaklel a spolu s ním zmizely i dveře. V tu chvíli jsem nemyslela, byla jen jediná věc, kterou jsem měla udělat. Kterou jsem musela udělat. Zabít ho!

Vstala jsem z postele a rychle přeběhla ke zdi u dveří. Nakoukla jsem do obýváku, ale nikde jsem ho neviděla. Snažila jsem se zaposlouchat do zvuků, ale jediné, co jsem slyšela, byl můj splašený dech, bušící srdce a hlásek, který na mě v zadu v hlavě křičel, že jsem zrůda.

Prudce jsem vydechla a vstoupila do místnosti, zrovna když se on objevil ve dveřích, které vedly do kuchyně. A jelikož jsem měla namířeno přesně před sebe a tím pádem na něj, nebyl problém vystřelit a… sakra, netrefila jsem se. Jo jasně, je to upír.

Jen intuitivně jsem vycítila, kudy se ke mně žene, a střílela do těch míst jak šílená. Doufala jsem, že jsem ho aspoň trošku zasáhla, že jsem ho zranila, zničila.

Najednou jsem stála natisknutá ke zdi, jeho tělo mě k ní přišpendlilo jak tenký kousek papíru. Pistol se válela na zemi a Edwardova ruka bránila mým ústům vykřiknout. Klidně mi dýchal do obličeje a já se zmohla jen na zoufalý pohled do jeho netečných očí. Chtělo se mi brečet, zase! Uvolnila jsem své napjaté tělo a nedokázala zabránit slzám zaplavit mé oči.

To že jsem bezmocná a beze zbraně mě probralo. Polila mě vlna vzteku a já se začala vzpouzet. Jak jsem sebou cukala, slzy samovolně vytékaly z mých očí a jejich kratičká cesta končila u Edwardovy dlaně, která byla stále přitisknutá k mým rtům.

„Přestaň se cukat, Bello. No tak,“ mluvil ke mně naléhavě, ale já byla jak poblázněná. Házela jsem sebou ze strany na stranu a snažila se mu vykroutit. V duchu jsem si říkala, že proti němu nemám šanci, ale já se od něj potřebovala dostat, hned teď. Rukama jsem mu tlačila do hrudi. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc mě jeho tělo tisklo na zeď. „Uklidni se a já tě pustím,“ zašeptal mi přímo do ucha a já vydala naštvaný skřek. Napřímil se, ale nepřestával se na mě tisknout.

S úsilím jsem se přestala vzpouzet, rychle jsem dýchala a probodávala jeho obličej rozzuřeným pohledem. Palcem druhé ruky setřel slzy z mých tváří a já pod tím dotykem ucukla. Byla jsem tak naštvaná, navztekaná k nepříčetnosti. Ale byl opravdu Edward tím člověkem, na kterého jsem se zlobila…?

„Co tu chceš?!“ snažila jsem se zavrčet, ale přes dlaň, která byla stále přitisknutá na mých rtech, z toho nakonec vzešlo jen něco na způsob bručení.

… Ne, nezlobila jsem se na něj. Zlobila jsem se na sebe.

„Chci s tebou mluvit, ano…?“ řekl vemlouvavým hlasem a sklonil se tak, aby naše oči byly ve stejné úrovni. Jeho zlatý pohled se mi vpíjel do očí a já věděla, že se mě snaží oblbnout jako každou jinou holku. Možná že jsem nechala vystoupit to malé ubulené děcko ve mně na povrch, ale přeci jen jsem byla z části i zabiják, dokázala jsem mu nepodlehnout. „… Nechci ti ublížit. Potřebuji s tebou jenom mluvit. Tak se, prosím, uklidni,“ mluvil ke mně důrazně, jako bych byla retardovaná. Zavrčela jsem mu do dlaně. Nelíbilo se mi, že se mnou tak mluví. Problém ale byl, že on měl navrch. Možná že jsem nejlepší ze zabijáků, jaké jsem kdy potkala, ale proti Ewardovi jsem v tuto chvíli neměla nejmenší šanci. A tak jsem spustila ruce dolů a jediný pohyb, který jsem vykonávala, bylo zrychlené zvedání hrudníku.

Spokojeně se usmál a váhavě sundal dlaň z mých úst. Ještě chvilku jsem se snažila tvářit tak nějak uvolněně a klidně. Když ale jeho ruka byla svěšená dolů a jeho tělo se pomalu vzdalovalo od toho mého, nechala jsem se zase trošku ovlivnit vztekem.

„Co tu, sakra, děláš?!“ zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Jeho vážný obličej mi napovídal, že se mě asi nebude snažit svést nebo něco na ten způsob. A to bylo jedině dobře. Byla jsem si v tu chvíli naprosto jistá, že bych dokázala najít způsob jak zničit prakticky nezničitelného upíra a i jeho ptáka. Pokud vůbec nějakého měl.

„Přišel jsem se omluvit,“ řekl tichým hlasem a položil dlaň na mé rameno. Smetla jsem jeho rukou svou dlaní a protáhla jsem se kolem něj. Došla jsem k pohovce a posadila se tak, abych na něj viděla. Pomalu se otočil mým směrem a nervózně mě pozoroval. Chvilku jsem si ho podmračeně prohlížela.

„To jsi ale na špatné adrese, mně se kvůli tobě nic nestalo, mně ne…“ řekla jsem vyčítavým tónem a propalovala ho. Věděla jsem, že on za to, že se Gordonovi něco stalo, zas tak moc nemůže. Je to hlavně moje vina. Pořád jsem ale nedokázala přijít na to, proč ho tam bral. Je upír, musel mě cítit, slyšet. Musel vědět, v jaké jsem místnosti, tak proč do té místnosti poslal Gordona, který je smrtelný?

„Bello, prosím, nech mě ti to vysvětlit,“ žadonil a udělal několik kroků k pohovce. Prudce jsem se zvedla a došla za křeslo, co nejdál od Edwarda. Vyčítavě jsem se na něj dívala.

„Jsem zvědavá, jak mi to chceš vysvětlit. Protože jiné vysvětlení, než že ses ho chtěl zbavit, mě nenapadá!“ chrlila jsem ze sebe rozhořčeně a nepřestávala mu zírat do obličeje. Mlčel a útrpně na mě hleděl. Užuž jsem se ho chystala vyhodit ven, ale on začal mluvit.

„Tvůj bratr, víš, děsně mi lezl na nervy. Pořád fňukal, říkal, co máme dělat a při tom ani neměl páru o tom, kde tě hledat. Byl hysterický, neuvažoval rozumně… Nevěděl jsem, co s ním. Pořád se úpěnlivě snažil, byl jak posedlý…“ chrlil ze sebe tentokrát slova on. Nechápavě jsem ho pozorovala.

„Je to můj bratr, bylo by zatraceně divný, kdyby byl ledově klidný, nemyslíš? Ne, asi ne, co? Ty totiž nemůžeš ani tušit, jak se cítil, jsi upír… mrtvola. Nemáš ani tušení, jak se cítím já. Jaké výčitky svědomí teď mám, protože to já ho přivedla do takového nebezpečí, tys tomu potom už jen napomohl. Já byla bomba, ty rozbuška… Ach bože!“ zasténala jsem a schovala si obličej do dlaní. „Je to moje vina, moje vina, moje vina,“ mumlala jsem si do dlaní pořád dokola a nebyla schopná zastavit slzy, tekoucí z mých očí.

Dvě silné paže mě pevně objaly a já se opřela o Edwardovo tělo, plně se oddajíc pláči, který mě překvapil naprosto nepřipravenou, ostatně jako v poslední době už mnohokrát. Jedna jeho ruka mě začala hladit po vlasech, druhá si mě přitiskla blíž k jeho tělu.

„To bude dobré. Vždyť žije a nohu má také v pořádku. Bude to dobré, uvidíš,“ konejšil mě se rty téměř přitisknutými k mé hlavě. Jeho tělo se s tím mým pomalu pohupovalo ze strany na stranu. A mně to dělalo dobře. Uklidňovalo mě to, jenomže ne dost.

„Nebude to dobrý. On… nechce mě vidět,“ zasténala jsem mu do košile, když vzlyky na chvilinku přestaly uzurpovat mé rty. Slova, která jsem vypouštěla z úst mě ale uvnitř tak bolela, až vyvolala další vlnu vzlyků a ještě větší vlnu slz. Připadala jsem si jak rozbitá porcelánová panenka, která oplakává svůj bídně prožitý život.

„Proč by tě neměl chtít vidět?“ ptal se uklidňujícím hlasem a já popotáhla. Víc jsem se k němu přitiskla. Dělalo mi tak dobře, že jsem cítila jeho tělo u svého. V tu chvíli ve mně nebyl žádný zabiják. Byla tu jen ta malá holka, která potřebovala utišit a ujistit, že bude všechno dobrý. Jenomže ono to nebude dobrý. Při tomto poznání jsem se začala nekontrolovatelně třást a plakat. Nenáviděla jsem se za to! Nenáviděla jsem se, protože bylo hrozně jednoduché se rozbrečet.

„No tak, šššššš, Bello. Gordon tě má rád a určitě tě zase rád uvidí, bude to v pořádku, věř mi,“ snažil se mě přesvědčit. Pomalu nás nasměroval ke gauči, a když si sedal, stáhl si mě na klín. Nepřestávala jsem plakat. Položila jsem si hlavu do ohbí mezi jeho krkem a ramenem a hltavě vdechovala jeho vůni, která na mě měla opojné a uklidňující účinky. Donutila jsem se soustředit jen na ni, ale moc dlouho mi to nevydrželo.

„Jak bys reagoval ty, kdybys zjistil, že tvoje sedmnáctiletá sestra vraždí lidi?“ zeptala jsem se ukňouraně. Ztuhl, přestal mě hladit po vlasech a jen strnule seděl.

„Tys mu to řekla.“ Neptal se, konstatoval. Povzdechla jsem si a utřela si rukávem uslzené tváře. Dost už bylo pláče.

„Jo a rozhodně neskákal radostí, to mi věř,“ postěžovala jsem si mu a odtáhla se od něj tak, abych mu viděla do obličeje. Díval se na vypnutou televizi a vypadalo to, že přemýšlí. A pak se z ničeho nic uchechtnul a pobaveně se na mě podíval.

„Asi bych se bál o jeho psychické zdraví, kdyby měl radost zrovna z tohohle,“ přiznal a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Přivřela jsem oči a užívala si jeho chladící dotyk. Vyrovnaně jsem dýchala a snažila se ještě chvilku utápět v té bezstarostné chvilce.

„Sakra!“ zanadával Edward, když mu začal vyzvánět mobil. Otevřela jsem oči a dívala se na něj. Vytáhl přístroj z kapsy, a aniž by se podíval na volajícího, hovor přijal.

„Ano?“ zeptal se a při tom se mi díval do obličeje. V zápětí ale zkoprněl a zvážněl. Uměle se usmál, jednou rukou mě ze sebe sesadil, zvedl se a odešel do mého pokoje. Nechápavě jsem ho pozorovala.

Co se stalo? Někdo mu volal, někdo, s kým asi nechtěl mluvit. Někdo, s kým nechtěl mluvit přede mnou! Ani za mák se mi to nelíbilo. Přimhouřila jsem oči a pomalu se zvedla. Potichu jsem přešla ke zdi a došla až ke vchodu do mého pokoje a zaposlouchala se.

„Ne, ještě jsem ji nezabil, šéfe, ale pracuju na tom,“ říkal Edward naléhavě. Mluvil potichu, takže jsem mu málem nerozuměla. Když mi ale došlo, o kom a hlavně s kým mluví, popadl mě neuvěřitelný vztek. Jen pud sebezáchovy mě donutil zůstat tam, kde jsem stála, nevrhnout se na toho hajzla a nevyškrabat mu oči z důlků hned teď.

Chvilku bylo ticho, pak si Edward stoupnul a promnul si volnou rukou obličej.

„Ne, věřte, že na tenhle úkol jsem nejlepší. Teď ale není vhodná doba na to jí oddělat… vím, co dělám, šéfe… Dejte mi ještě dva týdny… přesně tak, slehne se po ní zem… i po jejím bratrovi… nezůstane ani stopa… rozkaz, šéfe!“ Odtáhl telefon od ucha a já už byla rudá vzteky.

Ten grázl! Ten hajzl! Ten podrazák! Ta sketa, svině, čurák, debil… Bože! Že já mu vždycky naletím. Posraná malá naivní holka ve mně! Děvka jedna! To kvůli ní, všechno to je kvůli ní!!! Nadávala jsem v duchu nesmyslně.

Pud sebezáchovy, kdybych ho neměla, asi bych tam okamžitě naklusala a snažila bych se ho zabít vlastníma rukama. Jen díky jemu jsem dokázala po špičkách vycouvat, vběhnout do pokoje, který patřil Joeovi a Jackovi a nadzvednout matraci, kde schovávaly zbraně. Všechny byly pryč… až na jednu. Brokovnice s upilovanou hlavní a s náboji, které při vstupu do těla sice udělají malou dírku, ale při výstupu máte v těle díru pěsti. Vytáhla jsem ji a zkontrolovala obě komory. Náboje v ní byly. Prohrabal jsem zásuvky a našla dalších pět nábojů. Strčila jsem si je do kapsy a s pistolí zamířenou před sebe, vylezla z pokoje.

Edward seděl ke mně zády na pohovce. Očividně nevěděl, že jsem ho slyšela, a asi mu ani nedošlo, co jsem dělala u kluků v pokoji.

Neměla jsem moc času, protože se začal otáčet mým směrem. Namířila jsem a vystřelila přesně do temena jeho hlavy. Nejspíš to nečekal, a tak s ním ta rána škubla dopředu. Nic vážného mu ale neudělala. Během chvilky stál na druhé straně místnosti a zděšeně se na mě díval, ruku přitisknutou na místě, kam jsem ho trefila.

„Co to…“ vyhrkl zmateně a já se přistihla, jak rozzuřeně funím.

„Ty hajzle! Co sis myslel…? Že na to nepřijdu?! Okamžitě vypadni z mýho bytu!“ řvala jsem na něj a děkovala bohu, že jsou sousedi na dovolené. I když, pravdou bylo, že už byli zvyklý na výstřely ze zbraní, které vycházely z mého bytu.

„Bello… o čem to…“ nestihl doříct, protože jsem znovu vystřelila. Uhnul se a kulka udělala pořádnou díru do zdi. Naštěstí za tou zdí se nacházela ještě má kuchyň, takže jsme se k sousedům neprobourali, zatím. I když, taky by to nebylo poprvé.

Během chvilinky stál těsně u mě a snažil se mi zbraň vyrvat z ruky. Nepustila jsem se jí. Držela jsem se jak klíště a nehodlala ji pustit.

„Vypadni z mého bytu, slyšels! Ty jeden podělanej, zkurvenej impotente!“ řvala jsem jak smyslů zbavená a čutla ho do holeně. Samozřejmě že ho to nebolelo. Za to já měla pocit, že mi během pár vteřin odpadne nárt.

Bolestně jsem zasyčela, ale donutila jsem se to přejít.

„Nech mě ti to vysvětlit, prosím…“ naléhal a druhou rukou se mě pokoušel dotknout. Uskočila jsem, ale brokovnice jsem se nepustila.

„Vážně si myslíš, že ti uvěřím? Buď tak laskavej, dojeď za šéfem a vzkaž mu, že jestli mě chce mrtvou, musí mě zabít sám. Já se od nějakýho podřadnýho bastarda, jako jsi ty, zabít nenechám!“ vrčela jsem. A on nereagoval. Jen tam tupě stál a díval se mi do očí. „Vypadni!“ vřískla jsem a on se konečně hnul. Pomalým krokem došel ke dveřím, otevřel je a pak zmizel.

Ještě chvilku jsem tam stála a prudce oddychovala. Znovu jsem si vybavila rozhovor, který před tím vedl s šéfem, a zasekla se nad jednou větou.

… i po jejím bratrovi…

Gordon!

Vytřeštila jsem oči. Celým tělem mi projel chlad a zděšení. Upustila jsem brokovnici a rozeběhla se do pokoje. Sebrala jsem pistol ze země, zastrčila si ji do pouzdra ze strany kalhot, do kapes nandala náboje a jako hurikán se vyřítila z bytu. Neobtěžovala jsem se zamykáním.

Bože! Prosím, nesmím přijet pozdě!

Kašlala jsem na předpisy a nařízení. Jela jsem k nemocnici, jak nejrychleji to šlo. Srdce mi bušilo neuvěřitelně rychle a mozek pracoval na plné obrátky. Proto poslal Gordona do místnosti, kde jsem byla já s mým věznitelem. Doufal, že ho Jeremy odpráskne a on tak bude mít o práci míň.

„Do hajzlu!“ vřískla jsem a praštila pěstí do volantu.

Proč jsem tak blbá! Mělo mi to hned dojít.

„Ježiš!“ zašeptala jsem bezhlesně a měla chuť zarazit se dva metry do země. Proč mi všechno dochází až tak pozdě? Všechno to do sebe tak skvěle zapadalo, až se mi z toho chtělo brečet. Zase!

Já a nejlepší zabiják? To zrovna! Peskovala jsem se v duchu a do mého těla se dostavila pořádná dávka zlosti.

Zaparkovala jsem u nemocnice a rychlým krokem zamířila do budovy, rovnou k výtahům a pak k pokoji mého bratra. Užuž jsem se tam chystala vtrhnout, ale zamrzla jsem s rukou na klice. Asi by nebyl rád, kdybych se u něj teď objevila. Rozhodně by nebyl rád. Spustila jsem ruku dolů a podívala se do jeho pokoje skrz okno, které bylo u každého pokoje, a kterým bylo vidět na celý pokoj.

Gordon ležel na posteli, oči zavřené, přístroje za jeho postelí ukazovaly, že je vše v pořádku. Až na tu zraněnou nohu a barvu jeho pleti.

Ulevilo se mi. Ohromný šutrák mi spadl ze srdce a já si musela oddychnout. Stihla jsem to včas, je v bezpečí.

Pozorovala jsem svého bratra s nadnášejícím, hřejivým pocitem a slíbila si, že mu do života zasahovat nebudu. Jen ho budu zdálky pozorovat, chránit, finančně podporovat – přes Michel, protože můj hrdý bratr ode mě žádné peníze nepřijme, popravdě, já být na jeho místě, udělám to samé. Bude to těžké, ale udělám to tak. A půjdu na střední, dodělám ji a pak si najdu práci. Už žádné zabíjení. Jo! Přesně tak to udělám!

Pak jsem se zamračila! Tak lehko to nepůjde. Je tu ještě jedna osoba, které se musím zbavit. Ta, která usiluje o můj i Gordonův život. A výjimečně to není Cullen, ale šéf. Když nebude šéf, nebudou prachy na mou a Gordonovu hlavu a správný nájemný vrah se nebude zajímat o kořist, za kterou nebudou peníze.

V tu chvíli jsem jen doufala, že Cullen je správný nájemný vrah.

8. kapitola - Kacikacka, Huny - 10. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 9: