Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 1

12.06.2011 (16:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4632×

Isabella Dailly Electra Swan:

Už půl roku jako by se po mně v New Yorku slehla zem. Věděla jsem, že mě Edward Cullen nepřestává hledat, i když šéf si myslel, že jsem mrtvá. Věděla jsem, že mu Cullen řekl, že mě zabil, když jsem se snažila odcestovat. Sám ale věděl, že to není pravda. Právě jsem se totiž nacházela v Jacksonvillu a vraždila jsem tam. Nepotřebovala jsem žádného bosse ani šéfa - ani kohokoliv jiného. Vraždila jsem na vlastní pěst a neskutečně mi to vyhovovalo. Byla jsem svým pánem.
„Bello, máš tu společníka,“ ozvalo se mi jedno odpoledne v telefonu.
„Kdo je to?“ ptala jsem se s velkým zájmem.
„Upír.“
„To snad ne. On je ten čmuchal zpátky,“ zasyčela jsem naštvaně. „Postarám se o to. Vím, s kým mám tu čest.“
„Buď opatrná,“ varoval mě hlas a spojení se přerušilo.
Ani ve snu jsem si nemyslela, že mě Cullen vyčmuchá v nejbližší době, ale stalo se. Nevadí. Zavařím mu to tak, že bude litovat, že mě kdy poznal. 
Vytočila jsem dalšího svého zvěda a zahrnula jsem ho samými otázkami. Dozvěděla jsem se, co tu Cullen vlastně dělá. Nejenže se mě stále snaží najít, ale můj bývalý šéf ho sem poslal, aby tu provedl jednu menší vraždičku, a to jsem mu rozhodně nemohla dovolit. Musí poznat, že jít proti mně byla chyba. Velká chyba. Zjistila jsem si, po kom vlastně jde a kdy k tomu má dojít. Nic víc jsem vědět nepotřebovala.
Na zítřejší den jsem si připravila trochu větší zbraně a v mojí výbavě nesměl samozřejmě chybět ani zapalovač. Nehodlala jsem nic podcenit, když ve skutečnosti nebyl Edward ten, za koho se vydával. Po dlouhé sprše jsem ulehla do postele a v hlavě plánovala, jak zítřejší akce proběhne velmi hladce. Ukážu se Edwardovi a oznámím mu, že ho moc ráda vidím. 
Druhý den ráno jsem začala s přípravou. Černé kalhoty, černé tílko, černé brýle a rozpuštěné vlasy. To byla moje image. V podstatě se nic nezměnilo. Akorát jsem místo kabátu nosila jen lehké bundy, protože tu bylo docela teplo. Nabila jsem a zkontrolovala zbraně a po snídani jsem vyrazila na místo určení. 
Můj bývalý šéf nemohl vybrat lépe. Stará osamělá továrna, kde bylo snad milion tajných úkrytů. Do jednoho, ze kterého jsem měla nejlepší výhled, jsem se usadila a čekala jsem. Netrvalo dlouho a všimla jsem si Edwarda, který přišel a usadil se kousek ode mě. I přes jeho vyvinutější smysly si mě nevšiml, ale to bylo jedině dobře. Znovu jsem se pochválila, jak skvělé jsem si vybrala místo na pozorování. Viděla jsem jak na dveře, tak i na Edwarda. 
Tiše jsem se krčila, dýchala jen lehce a zrovna když jsem se zadívala na malé železné dveře, se uvnitř objevila oběť. Moje oběť. Já budu ten, kdo ji dostane, ne Edward.
Koutkem oka jsem sledovala Edwarda, jak zamířil. Tiše jsem vytáhla svoji zbraň i já a zamířila jsem na stejný cíl jako on. Neměla jsem moc času, a jestli jsme ho chtěla dostat první, musela jsem jednat okamžitě. Přesněji jsem zamířila a pálila jsem snad o vteřinu dřív, než ten zelenáč odvedle. Navíc, moje kulka se zavrtala přímo do srdce, kdežto jeho kousek vedla. Ani trefit se neumí. Nahlas jsem se rozesmála a stoupla jsem si. Edward na mě chvíli vyděšeně koukal, tak jsem se ujala slova.
„Ale ne, koho tu to vidím. Našeho zelenáče. Kdepak se tu bereš, příteli?“ zeptala jsem se mile, jakoby se nic nedělo.
„Bože, tak dlouho jsem tě hledal,“ vydechl. „ A teď tě mám.“
„Myslíš?“ zasmála jsem se a můj smích se v hale pěkně ozýval. 
„Nemyslím, vím,“ udělal ke mně krok.

„Nepřibližuj se!“ vyštěkla jsem a v tu chvíli někdo vešel. Neřešila jsem, kdo to je, jen jsem namířila zbraň a pálila. Neminula jsem.
„Pořád stejně dobrá,“ hvízdl uznale. „Můj velký vzor.“
„Nešaškuj,“ odfrkla jsem si a namířila jsem proti němu zbraň. Věděla jsem, že mu kulkou neublížím. Maximálně by se od něj zase odrazila a já bych byla cíl. Sice by se mi nic nestalo, ale další kulku v těle jsem rozhodně nepostrádala. 
„Ale Bello, už několikrát ses mohla přesvědčit, že mi kulka neublíží,“ uchechtl se a já sáhla do kapsy pro zapalovač.
„A co tohle?“ škrtla jsem a on ztuhl. „To už je lepší, nemyslíš?“
„Copak, začala jsi kouřit?“ snažil se na sobě nedat znát rozrušení.

„Zdravě nebo nezdravě? V tom je rozdíl.“
„Vím moc dobře, co jsi, Edwarde Cullene,“ zasyčela jsem potichu.
„Ale nepovídej a jak mi to chceš dokázat?“ zasmál se, ale byl čím dál víc podrážděnější. 
„Co kdybych ti řekla, že o tobě vím úplně všechno? Kde ses narodil, kolik ti doopravdy je, kde žiješ teď, kdo je tvoje rodina, co máš nejradši za zvíře, když lovíš? Upíre,“ vykřikla jsem a začala jsem se smát.
„Jak to víš?“ zvážněl a nejspíš čekal, že se mu tu budu zpovídat jako nějaké nejlepší kámošce.
„Zapomeň, že se to někdy dozvíš,“ oznámila jsem a otočila se k němu s nezájmem zády, abych si posbírala své serepetičky. Ale nechápu, jak mě to mohlo napadnout.
Stačila chvilka a už jsem v zátylku cítila tlak, jak se kulka snaží prodrat mojí kůží. Zatrnulo mi. Bylo to jen kousek od mého nejzranitelnějšího místa. Kdybych to chytla tam, už by mě nikdo nesestavil.
Zaťala jsem ruce do pěstí a otočila jsem se. Vymáčkla jsem si kulku a pevně jsem ji sevřela. Cítila jsem, jak se mi kůže zaceluje a Edward se na mě pobaveně díval. To mě vytočilo ještě víc.
„Tak tohle už nikdy, opakuji nikdy, nezkoušej,“ varovala jsem ho a kulku mu hodila zpátky. Rychle vyšvihl ruku a chytil ji.
„Však ty taky nejsi úplně obyčejný člověk,“ pousmál se a prohlížel si kulku. Bez odpovědi jsem si zabalila své věci a chtěla jsem odejít, ale on mě chytil za ruku. 
„Okamžitě ze mě stáhni tu pařátu,“ zasyčela jsem, ale on mě ignoroval.
„Teď, když jsem tě našel, už tě nepustím,“ odpověděl úplně v klidu. 
„To budeš muset, hošánku.“ Sebrala jsem všechnu svoji sílu a ruku jsem z té jeho vytrhla. Ještě jsem mu mávla a už jsem utíkala pryč. Venku jsem nasedla do auta a mířila jsem tam, kde mi mohli poskytnout největší možné bezpečí, zvláště před upírem. Netrvalo to totiž dlouho a Cullen mě začal pronásledovat.

Edward Cullen:

Zase mě dostala. Nechápal jsem, jak je to možné. Určitě musela být v tom skladu déle než já a přesto jsem si jí nevšiml. Ale byl jsem rád, že jsem ji konečně našel. Mnoho dní, týdnů a měsíců jsem trávil pátráním po tom dokonalém vrahovi, který se najednou úplně vypařil. Nebylo po ní vidu ani slechu. Ale konečně se mi poštěstilo a já na ni narazil. Nebyla to zrovna ta nejlepší chvíle, ale lepší než nic. Právě mi znovu ukázala, že jsem jenom ten zelenáč, jak mě často a ráda nazývala. Ale já věděl, že na ni nemám. Ona byla dokonalá. Její muška byla přímo neuvěřitelná. I když byla člověk, dokázala se na velikou vzdálenost trefit na milimetr přesně. Konečně jsem ji dostal, ale ona mi zase utíkala.
Snažil jsem se ji neztratit z dohledu, když najednou prudce zabrzdila, rychle vystoupila a i se svým batohem zmizela v jakémsi domě. Neváhal jsem a hned jsem vystoupil za ní. Došel jsem ke dveřím, ve kterých zmizela, ale ucítil jsem upíří vůni. I přesto jsem se chystal zaklepat, ale dveře se otevřely dřív.
„Přejete si něco, pane?“ zeptal se mě muž, upír.
„Hledám Isabellu Swanovou,“ oznámil jsem mu a on se na mě divně podíval.
„Tady nikdo takový nebydlí,“ zapíral ji a mě to docvaklo. Určitě jim neřekla své pravé jméno. 
„Chci mluvit s tou dívkou, která sem vběhla chvilku přede mnou,“ opravil jsem se.
„Nikdo sem nevběhl,“ zapíral ji stále, ale já ji v jeho myšlenkách viděl. Rychle jsem upíra vytáhl před dveře a čapl jsem ho pod krkem. Jenže to už z domu vystartovali další tři upíři.
„Řekni mi, kam šla ta holka,“ zasyčel jsem a upírů jsem si nevšímal.
„Ty řekni, co jí chceš,“ zasyčel jeden z těch, kteří se přiřítili.
„Chci si s ní jen popovídat,“ odpověděl jsem a upíra jsem pomalu pustil.
„Nepřibližuj se k ní!“ odpověděli a když se vrátili do domu, rychle zavřeli dveře.
Skvělé. Tak ona se nechá zapírat upírama. Teď je mi jasné, kde k mému odhalení přišla. Ale i přesto jsem to nechápal. Nejlepší sériová vražedkyně a bojí se, aby jí někdo něco neudělal? Naštvaně jsem bouchl do zdi a pomalu jsem se vrátil do auta. Pohodlně jsem se usadil do sedačky a už jsem plánoval, jak ji při nejbližší příležitosti zase dostanu.

Isabella Dailly Electra Swan:

Tak tohle bylo o fous. Ten ocas si myslí, že když mě po jaké době najde, že na mě má právo? To těžko. Ten na mě nebude mít právo nikdy. Ani kdyby se postavil na hlavu nebo cokoliv jiného. Ještě si na něj dám moc dobrý pozor. Navíc mě čekala zítřejší vražda v místním obchodním domě, která bude muset být opravdu nenápadná, tak jsem doufala, že Cullen mezitím zmizí. Jenže jak jsem ho znala, mohla jsem si o jeho zmizení nechat leda tak zdát. 
„Díky,“ vydechla jsem směrem k mým upírům a byla jsem opravdu vděčná, že mě toho ocase zbavili.
„Víš, že když můžem, tak pomůžem. A hlavně tobě,“ usmál se na mě Joey a laškovně nadzvedl obočí. 
„Brzdi, chlapče,“ odpálkovala jsem ho a on se uraženě stáhl. Kolikrát to na mě zkoušel a kolikrát jsem ho odmítla. Už si na to mohl chlapec zvyknout. 
„Můžeš mi říct, kde jsi na něj narazila?“ osočil se na mě Jack. Měl o mně vždycky největší starost.
„Měla jsem úkol a přitom jsem na něj narazila. Bože, teď se ho zase nezbavím,“ praštila jsem naštvaně do stolu a měla jsem sto chutí někoho odprásknout. Vlastně, ne tak někoho…
„Neříkal jsem ti, že máš být opatrná?“
„Nebuď jak moje máma,“ okřikla jsem ho vytočeně a zvedla jsem se.

„Jdu se připravit na zítřek. Další náročný úkol. Dobrou.“
„Dobrou,“ rozloučili se všichni jednohlasně a  já cítila na zádech jejich pohledy, dokud jsem nezmizela u sebe v pokoji. Dala jsem si rychlou sprchu, aby se mi lépe přemýšlelo, a potom jsem se postavila před skříň plnou zbraní a nástrojů na zabíjení. Tady jsem neměla strach, že by to někdo objevil, jako Gordon tenkrát. Musela jsem se vymluvit, že je to pistolka na vodu a on mi na to skočil, hlupáček. Ale jak mi chybí. Tolik bych ho chtěla vidět. Vědět, jestli se má dobře. Samozřejmě, že se má dobře. V Karibiku to jinak nejde a s tou jeho přítelkyní. Občas jsem mu napsala, že jsem v pořádku, ale neměl možnost mi odepsat zpátky. Úžasné výmysly techniky. Alespoň se nemusel stresovat víc, než bylo nutné. Když všechno půjde dobře, jako že půjde, třeba se s ním za několik měsíců znovu potkám. To se ale musím prvně zbavit toho… kreténa. Všude, kde se objeví, jsou najednou problémy. Proto se ho musím nejdříve zbavit, než se znovu shledám s Gordonem. Nesmím ho přivést do nebezpečí. Už když jsem tam za ním byla poprvé, byla jsem celá na trní, protože jsem měla neustále pocit, že mě někdo sleduje. I přesto, že se to nepotvrdilo, jsem radši odletěla a aby se Gordon neměl špatně, zařídila jsem mu účet, na který dostává pravidelně pár stovek dolarů, aby měl na přežití a na nějakou tu zábavu. To, že já nemám normální život, neznamená, že on ho normální mít nemůže. 
Připravila jsem si na zítra něco hodně nenápadného a hlavně malého. Potřebovala jsem, aby se mi to vešlo do kabelky. Beretta 85 ve zlatém provedení byla to pravé. Vypadala jako větší provedení zapalovače. Nabrousit nožík do rukávu a byla jsem hotová. Neměla jsem strach, že by se mi můj cíl postavil. Vždyť to byl obyčejný člověk. Člověk, kterého vyvrhla drogová společnost a on je nabonzoval policajtům. Asi nevěděl, že tím si podepisuje rozsudek smrti. Chudák. 
Pro sebe jsem se zasmála a vlezla jsem si do postele. Moje mozkové buňky šrotovaly o sto šest, takže jsem nějakou dobu nemohla usnout. Přeci jenom se nemohly dočkat zítřejšího rozptýlení. Nemohly se dočkat vraždy. Toho adrenalinu, který se mi v těle pokaždé rozlije, když uvidím svoji oběť. Když vidím, jak umírá, jak se pod ní rozlévá krev, jak z ní vyprchává život. 
Jen co se rozednilo, nedočkavě jsem vystřelila z postele. Musela jsem si dát ranní rozcvičku v našem provizorním fitku, které jsem si s upíry za zády vybudovala ve sklepě. Převlékla jsem se do tílka a kraťasů a ještě rozespalá jsem si začala podávat boxovací pytel. Až když jsem byla probraná a zpocená, přestala jsem. Vrátila jsem se do koupelny a na druhý pokus už jsem vylezla jako civilizovaný člověk. Joey si chtěl opět šplhnout, tak mi připravil snídani. Nechápu, o co se u mě pořád pokouší.
Beze slova jsem se nasnídala a po prozkoumání terénu, jestli mě náhodou zase nesleduje Cullen, jsem vylezla z domu. Nehodlala jsem ho sebou táhnout i tentokrát. 
Dojela jsem před obchodní dům, kde na mě čekal můj cíl. Nebude snadné se k němu dostat, ale alespoň si to víc užiju. Zaparkovala jsem v podzemních garážích a naprosto nenápadně jsem vylezla. Jako správná dáma jsem si přehodila přes rameno kabelku a s klapotem podpatků jsem došla k eskalátorům, které mě vyvezly do prvního patra. A pak jsem ho uviděla.

I. řada - Kacikacka - Huny - 2. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 1: