Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 9

26.03.2011 (09:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3607×

9. kapitola

Vykulila jsem oči, on chvilku zaváhal, a já se schovala za nejbližší sloup, a ozval se výstřel. Těsně mě to minulo. Sakra, sakra, sakra! Tak s tímhle jsem nepočítala. Ano, poslední dobou se šéf choval divně a to, že mi hodil na krk tohohle hajzla, mě vyvedlo z míry. Ale že mi ho hodil na krk jen kvůli tomu, že mě má zabít? No to už je moc!

Zklidnila jsem svůj dech a nepatrně se naklonila, abych se podívala na místo, kde Cullen před chvilkou stál. Musím se odtud dostat! A to hned!

Podívala jsem se, ale toho bastarda jsem nikde neviděla. Kam se sakra poděl? Vrátila jsem se do původního postavení a v tom stál přede mnou.

„Hledáš mě?“ zeptal se a začal ruku zvedat. Držel v ní pistol, ani jsem se na ni nemusela podívat, abych to věděla. Nasadila jsem vyrovnaný pohled a hrdě zvedla hlavu.

„Tak dělej! Střel mě! Do toho!“ Nic se nedělo. Jen na mě tupě zíral. „Na co čekáš, tak mě zabij!“ No jasně, je to padavka. Bude si to chtít rozdat jako vrah s vrahem a to přesně potřebuju.

Už jsem myslela, že to neudělá, když najednou... vystřelil a já spadla na zem. On mě vážně střelil do hlavy.  Přesně nad kořen nosu, ale já stejně myslela, že se mi hlava rozskočí. I když jsem teď byla jeho protivník, musela jsem ho pochválit. Učí se rychle! Přesně takhle bych to udělala i já. Vlastně o něco rychleji, mě by nikdo povzbuzovat nemusel. Prostě bych zmáčkla kohoutek a bylo by.

Hlavně jsem musela vydržet a musela jsem dělat, že jsem opravdu mrtvá a doufala jsem, že co nejdříve odejde.

„Jsem nesmírně vděčný, že jsem se od tebe mohl učit a rád jsem tě poznal, ale život je krátký,“ rozloučil se a pomalu odcházel.

Ještě jsem pár minut počkala, a ta nejhorší bolest hlavy přešla. Pak jsem se v klidu posadila, kulku, kterou se zarazila o lebeční kost, jsem vymáčkla a cítila jsem, jak se rána zaceluje. Než dojdu domů, bude tam jen malá jizvička a jsem zvědavá, jak se bude Cullen se šéfem tvářit, až se zítra objevím v kanceláři jako že nic.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala i to hučení, a pomalu jsem se vydala domů. Pistoli jsem uklidila tam, kde byla, než jsem ji použila, a zase jsem byla ta obyčejná holka, jako jsem se cítila vždycky, když jsem někoho odkráglovala. Teď jsem se pár hodin nemusela bát, že udělám něco Gordonovi, ale jakmile jsem přišla domů, zalezla jsem do pokoje a vylezla až ráno na snídani.

Posadila jsem se na posteli a promnula si čelo.

Ta svině zelenáčská mě „odkráglovala“. Bastard! Jen počkej, chlapečku, budeš čumět, až přijdu do práce.

Rychle jsem se osprchla, oblékla do černého, dámsky střiženého saka, na oči dala pilotky, obula lodičky a zkontrolovala se v zrcadle. No, celkem mi to sluší, to se musí nechat! Ještě jsem si rychle vytiskla výpověď, kterou jsem měla připravenou už dřív, a s úsměvem na tváři vyšla z pokoje. Rozhodla jsem se snídani vynechat, a tak jsem jen houkla na Gordýho, že se za chvíli vrátím.

Nehorázně jsem se těšila na Cullenovy a šéfovy pohledy.

Během hodiny jsem byla u budovy. S hlubokým nádechem jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Procházela jsem chodbami a usmívala se. V břiše mě zvláštně mravenčilo.

Najednou jsem se ocitla u dveří do šéfovy kanceláře. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru, který probíhal uvnitř.

„Jsem s vámi nad míru spokojen, pane Cullene. Čekal bych, že s ní budou větší problémy,“ řekl šéf pyšně a já pocítila vztek. Tak to přeci jen byla pravda! Přeci jen ve mně pořád byla malá naděje, že si Cullen vše vymyslel a zabil mě jen ze závisti. Zmýlila jsem se! Šéf mě opravdu chtěl nechat zabít.

Cullen se nejspíš chystal něco říct, ale nestihl to, protože jsem zaťukala na dveře. Chvilku bylo ticho a pak se ozvalo tiché: „Dále!“

S adrenalinem proudícím mi v krvi, jsem otevřela nedočkavě dveře a s vážnou tváří vstoupila dovnitř. Pilotky jsem měla stále na očích, takže šéf ani Cullen nemohli vidět, jak jsem z této situace silně vzrušená. Věděla jsem, že to co dělám, je nebezpečné! O to víc mě to ale rajcovalo. Sakra!

Zaměřila jsem se na výrazy těch dvou. Byly zděšené, zklamané, nechápavé, vzteklé... všechny možné.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem vážným tónem a pozvedla jeden koutek úst a přistoupila ke stolu. Natáhla jsem k šéfovi papír s výpovědí. On na mě ale jen civěl s otevřenou pusou. Položila jsem tedy papír před něj na stůl a sundala si pilotky.

„I-Isabello, j-jak?“ koktal šéf a já ho poprvé v životě viděla takhle zděšeného. Pocity v jeho obličeji se přestaly střídat a zakotvil tam jeden. Vztek! „Promluvíme si později, pane Cullene!“ řekl vztekle a dal mu tak jasně najevo, aby odešel. Cullen se ovšem ani nehnul, civěl na mě s otevřenou pusou, stejně jako před chvílí šéf.

„Pane Cullene, odejděte!“ křikl šéf. Cullen se ovšem ani nehnul.

„To nebude potřeba,“ řekla jsem a šéf se na mě podíval, jak na zjevení. Asi stále nemohl uvěřit tomu, že jsem živá. „Přinesla jsem vám jen výpověď. Končím tu!“ Potutelně jsem se usmála. Cítila jsem se tak skvěle, volně. Budu moc zabíjet podle libosti. Anebo si založím vlastní agenturu? Ať je to jak chce, pro tohohle bastarda už nebudu pracovat, ani minutu.

Ano, samozřejmě vím, že to nebude jen tak. Teď se mě pokusí zabít! Za chvilku to uvidíte.

Šéf se krátce usmál.

„To ovšem mění situaci,“ řekl. Znovu se usmál, vytáhl pistol.

A je to tady! Zatvářila jsem se na oko překvapeně a pomalu začala couvat ke dveřím. Bože, jak mě to baví!

Namířil ji naproti mně a vystřelil. Kulka vletěla přímo mě do čela a prorazila si jím cestu. Celou vahou těla jsem dopadla na dveře a svezla se po nich dolů k zemi.

„Co to mělo znamenat, pane Cullene?“ vyjel šéf po zelenáči, který na mě stále překvapeně civěl. Když neodpovídal, šéf ho obešel a přistoupil ke mně. „Pojďte se mnou,“ řekl, kopl do mě a odstranil tak mé tělo z cesty. Otevřel dveře, které do mě narazily, a oba odešli. Ještě chvilinku jsem počkala a pak se pomalu posadila.

Vytlačila kulku z hlavy a počkala chvilinku, než se rána zacelí. Hlava mě bolela jako svině! Bzučelo mi v ní o sto šest a já měla znovu pocit, že se mi za chvilku rozskočí. Zhluboka jsem se nadechla a zatřepala s ní. Bolest trošku povolila a já se postavila. Přistoupila jsem k pootevřeným dveřím a podívala se po chodbě. Nikdo tu nebyl.

Rychlostí blesku jsem se dostala do místnosti k iťákům. Ignorovala jsem jejich pozdravy a běžela ke dveřím, které vedly k Dorothy. Otevřela jsem je a naposledy jsem se otočila. Na druhém konci místnosti stál Cullen a civěl na mě s ještě větším zděšením, než před tím. Ukázala jsem na něj prostředníček, zavřela za sebou dveře a zamkla.

„Co se děje D?“ přiskočil ke mně Dorothy. Zadýchaně jsem se na něj podívala.

„Ať se děje cokoliv, ať na ty dveře buší kdokoliv, neotvírej, jasné?!“ řekla jsem a chtěla jít dál, ale on mě zastavil.

„Co se děje?“ zeptal se zděšeně.

„Chtějí mě zabít!“ řekla jsem a už běžela k místnosti s kartotékami. Uslyšela jsem ránu. Cullen nejspíš vyrazil dveře. Vběhla jsem do místnosti a než jsem zavřela dveře, podívala jsem se do chodby. Cullen nikde nebyl, že by ho Dorothy zastavila? Ať je to jak chce, jsem Dorothy strašně vděčná.

Zabouchla jsem dveře a se zrychleným dechem se otočila doprostřed místnosti. Víc jsem ale neudělala, zůstala jsem jen stát a civět před sebe.

Cullen stál asi pět metrů přede mnou a díval se na mě... opravdu divné. Vyměňovali jsme si pohledy ještě nějakou dobu a já si uvědomila, že se musím zdekovat. Udělala jsem jeden opatrný krok do strany, Cullen ho udělal taky. Povytáhla jsem obočí a diplomaticky se na něj usmála. Jeden krátký krok dopředu a pak doprava.

„Co jsi zač?“ zeptal se a mně došlo, že budu muset jednat rychle. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nech mě jít!“ přikázala jsem a udělala pár kroků do strany, udělal to samé.

„Řekni mi, co jsi zač!“ řekl stejným tónem, jako já. Zakroutila jsem hlavou, rychle vytáhla pistol a namířila ji proti jeho hrudi.

„Nebudu váhat jako ty včera v noci. Pusť mě nebo tě zastřelím,“ vyhrožovala jsem a on se jen potutelně usmál. „Počítám do tří! Raz, dva, sbohem Cullene,“ řekla jsem a vystřelila do středu jeho hrudi. Těšila jsem se na ten zvuk, kdy si kulka bude razit cestu jeho hrudí. Nebylo mi přáno. Místo toho se odrazila od jeho hrudníku a mířila si to přímo k mému čelu. Zasáhla mě přesně tam, kam včera večer a já se za čelo bolestně chytila.

„Do hlavy už ne! Kurva, ne!“ nadávala jsem a držela své čelo, kvůli té bolesti jsem úplně zapomněla na to, že se od něj kulka odrazila, jak od šutru. Předklonila jsem tělo a vymáčkla kulku z hlavy. S cvaknutím dopadla na zem a já si masírovala čelo. „Do hajzlu!“ zanadávala jsem znovu a podívala se na Cullena. Kulil na mě ty svoje bulvy a pak se zadíval na kulku na zemi. Využila jsem toho, že byl jak zhypnotizovaný a doběhla k tajnému východu. On stále zíral na kulku a nebyl schopný pohybu.

Zavřela jsem za sebou jedny dveře, které byly v podobě kartotéky a běžela dolů po schodech. Dostala jsem se do sklepení, kde byla schovaná auta.,

8. kapitola - Kacikacka - Huny - 10. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 9: