Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 7

14.03.2011 (20:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3764×

7. kapitola

Bez problému jsem si zapamatoval její adresu a i s autem jsem přesídlil na parkoviště. Lepší náhoda snad ani neexistovala, protože parkoviště bylo přímo naproti jejímu paneláku. Ještě jsem mohl doufat, že i okna z bytu bude mít do ulice a co nejdříve vykoukne a i tentokrát štěstěna stála na mé straně.

Netrvalo dlouho a záclona ve třetím patře se zavlnila. Ještě víc jsem zaostřil a za onou záclonou spatřil Bellu. Propaloval jsem okno očima, když najednou vyděšeně ucukla. Že by si mě všimla? Ovšem to by musela mít ostříží zrak. Vždyť ve tmě nemohlo být moje tmavé auto ani vidět, natož aby viděla, kdo v něm sedí. Jsem blázen.

Otráveně jsem zakroutil hlavou, když se otevřely vchodové dveře a osoba oblečená v krátkém župánku si to šinula přímo ke mně. Byl jsem tak mimo, že jsem se ani nezamknul a Bella tak vklouzla na sedadlo spolujezdce.

„Co tady děláš?“ zeptala se nabroušeně a vůbec jí nevadilo, že mi tyká.

„Ehm… Čekám tady na jednoho kamaráda,“ vymluvil jsem se, ale ona jen zatnula ruce v pěst a sevřela oči.

„Šmíruješ mě?“ zasyčela a když jsem jí neodpověděl, podívala se na mě vražednýma očima. „Tak šmíruješ mě?“

„Ne… Samozřejmě, že ne. Jak jsem řekl, čekám tady na kamaráda!“ obhajoval jsem se, ale ona mi vůbec nevěřila. Zhluboka se nadechla, chytla mě za límeček košile, aby si mě přitáhla blíž a varovně se na mě podívala.

„Seber si svý saky paky a ať už tě tady nevidím. Jestli tě tu ještě někdy uvidím anebo se dovím, že jsi tu byl, můžeš se rozloučit se svojí důležitostí. Je ti to jasné?“

„Čekám tady…“ stál jsem si na svém.

„Je ti to jasné?“ zeptala se stále nabroušeně a mě bylo jasné, že mě prokoukla. „To, že jsi můj „učeň“ neznamená, že tě nemůžu zabít.“

„Dobře,“ vydechl jsem a ona mě pustila.

„Myslím, že jsme si to vyjasnili a já můžu jít. Dobrou noc,“ usmála se a vystoupila.

„Dobrou,“ zamumlal jsem a sledoval, jak zase mizí v domě. A bylo vymalováno.

S povzdechem jsem nastartoval a jel domů. Ne, že by mě Bella byla schopná zabít, ale už jsem nechtěl dráždit hada bosou nohou. Mohlo by to dopadnout špatně a to nejen pro mě, ale hlavně pro ni.

Isabelly Dailly Electra Swan:

Tak on mě bude špehovat? Kretén jeden. Myslí si, že když ho přijal a zaúkoloval sám šéf, tak že je něco víc? To se ale šeredně mýlí, chlapeček. Ještě jednou zjistím, že mě sledoval, tak mu něco ukroutím a utrhnu a jak jsem ho tak pozorovala, tak by o to zrovna nestál.

Naštvaně jsem zabouchla dveře od bytu a napochodovala jsem do kuchyně. Gordon zvednul hlavu od televize a nechápavě si mě měřil.

„Kde jsi byla?“

„Nikde,“ odsekla jsem a pochodovala po kuchyni sem a tam.

„Byla jsi venku jen v županu a noční košili?“ Nadzvednul obočí.

„Potřebovala jsem si provětrat hlavu,“ usadila jsem ho, ale on přesto pokračoval ve vyzvídání.

„Hele, Bells, jestli jsi tam dole s někým byla, tak si to mohla říct, já bych se vypařil a nechal bych vám tu volné pole působnosti. Vážně se kvůli mně nemusíš omezovat a už vůbec ne mrznout na ulici a…“

„Gordone, prosím. Já jsem byla sama. Vážně jsem si potřebovala jen provětrat hlavu.“

„Tak proč máš ten župan u krku tak rozhalený a ramínko stáhnuté dolů?“ nadzvednul obočí a já myslela, že budu střílet.

„S nikým jsem nebyla,“ vykřikla jsem a naštvaně se zabouchla u sebe v pokoji. To mi ještě scházelo. Ano, tohle byla poslední věc, která mi k mému životu chyběla. Aby mě začal Gordon podezírat, že s někým chodím. Ten kluk vážně není normální.

Lehla jsem si na postel a přetáhla přes sebe peřinu. Hlavu jsem zabořila pod polštář a mého ramene se dotkla teplá ruka. Automaticky jsem vystřelila, dotyčného jsem chytla za zátylek a svalila ho vedle sebe na postel, když jsem si uvědomila, že je to Gordon.

„Ježiš promiň, neuvědomila jsem si, že jsi to ty,“ omlouvala jsem se a okamžitě jsem ho pustila.

„Teda, holka, ty máš páru. Kde se to v tobě bere?“ ptal se vykolejeně a narovnával si záda.

„No… Chodím na karate a boxuju,“ vymluvila jsem se nervózně.

„Vážně? To bych do tebe neřekl.“ Uznale nadzvednul obočí.

„No, jo,“ kývla jsem a doufala, že už to mám z krku. „A co tu vlastně chceš?“

„Přišel jsem se ti omluvit. Promiň, nenapadlo mě, že se tě to tak dotkne, ale kdybys někdy potřebovala, stačí říct nebo naznačit a…“

„Gordone, já vážně nikoho nemám,“ utnula jsem ho a když se pořád nevěřícně smál, hodila jsem po něm polštář.

„Ale kdybys přeci jen potřebovala…“

„Mlč a vypadni!“ okřikla jsem ho pobaveně a hodila jsem po něm další polštář.

A zase jsem byla sama. Gordon odkráčel i s mými polštáři, které jsem po něm hodila do obýváku k televizi, ale mně to bylo fuk. Lehla jsem si na záda, přikryla se peřinou, zhasnula lampičku a ve vteřině jsme usnula. Nemohla jsem se totiž dočkat dalšího dne, kdy mě měl šéf zasvětit do další mojí práce.

„Bello!“ probudil mě Gordonův výkřik a já se zmateně posadila, když se rozrazily dveře ke mně do pokoje.

„Co je? Dostal jsi rozum?“ zeptala jsem se.

„Můžeš mi říct, kde jsi tohle vzala?“ Zvednul ruku a držel v ní moji nejoblíbenější pistolku značky Glock 18, která byla úžasná a taky pěkně drahá.

„Gordone!“ Vyvalila jsem oči a hned stála u něj. „Kde jsi to vzal?“

„Chtěl jsem dát prádlo do pračky a vypadlo na mě tohle,“ vysvětlil dost nazuřeně.

„Aha…“ Nevěděla jsem, co mám říct. Každopádně tohle byl průser jako hrom.

„Tak, řekneš mi, kde jsi k tomu přišla?“

„Ehm… Dostala jsem to,“ zasmála jsem se. „K narozeninám. Chodila jsem na střelnici, abych si trošku procvičila reflexy a abych se nenudila a našla jsem si tam pár kámošů.

Neboj, je to jen na vodu. Proč myslíš, že bych to měla v koupelně?“
„Hele, Bell, nechceš mi něco říct?“ podíval se na mě pochybně.

„Není co, je to vážně jen na vodu.“

„Dobře, ale…“

„Neboj se, jsem zodpovědná, nedělám nic nezákonného a nebezpečného,“ snažila jsem se ho uklidnit. „A na tu pračku už radši nesahej. Je docela stará a já bych si nerada musela kupovat novou.“ S úsměvem jsem ho vypakovala z pokoje a celá jsem byla zpocená. Tak tohle bylo o fous, ale kdo mohl tušit, že Gordon bude tak akční a začne prát? Já tedy rozhodně ne.

Jenže… Za chvíli budu muset jít za šéfem a kdo ví, co tu bude Gordon vyvádět. Bude lepší, když všechny zbraně z pračky vyndám, aby nepojal žádné podezření, a někde je schovám. Přeci jenom je to chlap a kdo ví, co by si myslel.

Rychle jsem se převlékla a s velkou cestovní taškou jsem se zavřela v koupelně. Odsunula jsem pračku ode zdi a postupně jsem z jejích útrob začala vytahovat zbraně. Všechny jsem naskládala do tašky a pro jistotu jsem je přepočítala. Rychle jsem se i s nákladem přesunula do pokoje a tašku schovala do skříně. Jenom jsem doufala, že má Gordon tolik soudnosti a do skříně mi nepoleze. Ještě jsem se převlékla a šla jsem do kuchyně poddat se Gordonovým vyzvídačným pohledům. Naštěstí se nic nedělo, takže jsem se v klidu nasnídala.

„Gordý, musím jít a nevím, kdy přijdu. Nedělej tu prosím nic nezodpovědného,“ podívala jsem se na něj významně.

„Copak jsem malé dítě?“ odfrkl si dotčeně.

„U tebe jeden nikdy neví.“ Zakroutila jsem hlavou a šla jsem na chodbu, abych se obula.

„No dovol,“ zakřičel za mnou Gordon.

„Kalhoty si povol,“ zakřičela jsem na oplátku, ale to už jsem byla venku z bytu a mířila za šéfem.

Zase na mě šly chutě. Cítila jsem takovou potřebu někoho zabít a vůbec jsem nevěděla, jestli to vydržím do té doby, než budu znát další úkol, se kterým mě měl momentálně seznámit. Ta touha po vraždě byla přímo omračující a to, že mě šéf nechal čekat u sebe v kanceláři, mi chladnou hlavu rozhodně nezajišťovalo. Po deseti nekonečně dlouhých minutách přišel a posadil se k sobě do křesla. Z prvního šuplete vytáhl růžovou složku a otevřel ji.

„Tvůj další úkol,“ usmál se. „Architekt a stavební inženýr Jason Columbus. Pracuje na stavbě na okraji města. Zdálo by se, že je to úplně obyčejný muž, ale zdání klame D a je na tobě, abys ho zlikvidovala.“

„Můžu vědět proč?“

„Samozřejmě. Nebudu před tebou nic zamlčovat, když se to stejně dřív nebo později dočteš. Smrt je trest za dřívější obchod s drogami. Některým důležitým lidem se prostě znelíbil, protože vidí to tohohle světa až moc.

A nesmím tě zapomenout upozornit na to, že tenhle „pán“ má na svědomí i pár vražd. Proto tenhle úkol dávám tobě. Bude to zatraceně tvrdý oříšek.“

„Já to zvládnu,“ kývla jsem s úsměvem a už se nemohla dočkat, až se pořádně vybiju.

„Udělej to ještě dnes - a čím dřív, tím líp. Na stavbě přespává a není to ani nijak zvlášť hlídaný objekt, takže by nemělo být složité dostat se k němu. Všichni dělnicí odchází v pět hodin odpoledne. Pak bude vzduch čistý.“

„Spolehněte se, pane.“ Kývla jsem. „A… Jen tak pro zajímavost, půjde se mnou i dneska pan Cullen?“ vzpomněla jsem si na toho ocáska.

„Ne, tentokrát ne. Bude to složité a nechci, abys byla něčím rozrušována.“

„Dobře. Je to všechno?“ Zvedla jsem se.

„Isabello,“ oslovil mě šéf mým pravým jménem a tak nějak divně se na mě podíval.

„Ano pane?“

„Děkuju za věrnost a veškerou tvou provedenou práci,“ usmál se, ale ne upřímně. Něco mi na tom úsměvu nehrálo. Byl falešný.

„Není zač. Jsem nesmírně ráda, že pro vás mohu pracovat.“ Kývla jsem, vzala si od něj papíry a celá zmatená jsem odešla z kanceláře.

Nechtěla jsem jít domů. Teď jsem vážně netoužila vidět Gordona. Ano, bála jsem se, že bych mu mohla ublížit. Neúmyslně, ale to už tu jednou málem bylo. Úplně se mi zatemnil mozek a já v tu chvíli nevěděla, co dělám. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych vyhnala tyhle chmurné myšlenky, a v klidu jsem si sedla do mého pohodlného křesla. Nohy jsem si hodila na stůl a pomalu prostudovávala složku.

Podle toho, co tam bylo napsané, by celá akce měla proběhnout hravě. To, že měl pan Columbus na triku pár vražd, mi problém nedělalo. Spíš mě to těšilo. Čím komplikovanější vražda, tím lépe pro mě, alespoň se tak více zabavím. Ale na tomhle úkolu mi vážně něco nesedělo.

Pomalu jsem dočetla složku, a protože jsem už nepotřebovala žádné informace od našich iťáků ani od Dorothy, zvedla jsem se a šla si pro něco k jídlu. Na sebe si vezmu prostě jen černé kalhoty a černé tílko. Proč to zbytečně komplikovat.

Vyšla jsem z budovy a doslova mě oslepilo sluníčko. Okamžitě jsem sáhla pro svoje milované pilotky a nasadila jsem si je na oči. K těmhle brýlím jsem měla tak silný citový vztah, že kdyby to někdo zkoumal, považoval by mě za blázna.

6. kapitola - Kacikacka - Huny - 8. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 7: