Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 11

13.04.2011 (17:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4965×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dojela jsem rychle domů a upravila fotky Gordýho a Michele. Pak jsem dojela do kadeřnictví a nechala své dlouhé vlasy ostříhat na opravdu krátkou délku a obarvit na černo. Nechala jsem se vyfotit u foťáka a zase jela k Lesliemu. Jakmile jsem mu předala fotky Gordýho, mě a Michele, začal pracovat.

„Do zítra to chci mít hotové, jasný?!“ řekla jsem výhružným tónem a on kývl. „Jsem ráda, že jsme se tak hezky domluvili Leslie,“ dodala jsem a sebevědomým krokem odešla ven. Od Leslieho jsem hned zamířila do nákupního centra, kde jsem si koupila jedny červené letní šaty a riflovou bundu, kam se vejde pás s pistolí a vzala si je na sebe. Na oči si nasadila pilotky a zkontrolovala se v zrcadle. Nepoznávala jsem se. Vypadala jsem starší. Do pásu na pistole jsem si dala obyčejnou Berretu 87, kterou jsem vždy nosila u sebe.

Najednou mi zazvonil telefon a já to zvedla.

„Ano?“ zeptala jsem se a stále se pozorovala v zrcadle. Ty krátké vlasy mi celkem sluší.

„Isabello,“ řekl Cullenův hlas. A sakra! Na tohle jsem nepomyslela. Do pytle, do pytle, do pytle!

„Copak Edíku?“ zeptala jsem se ho přeslazeně. „Víš, že jsi mi právě připomněl jednu velice důležitou věc?“ zeptala jsem se ho mile a on byl zticha. „Tak bey zelenáči,“ rozloučila jsem se s ním, típla hovor, vypnula telefon, vyndala z něj sim kartu a mobil hodila do odpadkového koše. Jak jsem jen na tak důležitou věc mohla zapomenout? Taková chyba! Sakra! Vraždím už pěkných pár let a ještě se mi nestalo, abych zapomněla na to, že mobil je sice dobrá, ale taky zrádná hračka. Vždyť mě podle něj mohli bez problémů vyhledat. Sakra!

S ustaranými myšlenkami jsem vyšla ven z obchodu a mířila ke svému autu. Zrovna když jsem nasedala, přijelo k obchoďáku Cullenovo auto, rychlým krokem šel dovnitř. Tak tohle bylo o fous! Mám víc štěstí, než rozumu. Musím si dávat většího bacha, jinak to pro mě nedopadne dobře.

Nasedla jsem do auta a odjela s vítězným úsměvem na rtech. Co nejrychleji to šlo, jsem dojela domů, vzala jen ty nejnutnější věci, jako třeba tašku se zbraněmi, donutila Gordona nasednout do auta pod záminkou, že pro něj mám překvapení a pak se ještě vrátila do bytu. Nasadila jsem si rukavice, zapálila svíčku a pustila plyn. Rychle jsem odešla a nasedla do auta. Zastavila jsem u jedné telefonní budky a nahlásila požár na mé adrese. Poté jsem dojela k domu, kde bydlí ta pozitúra Michel. Gordon naštěstí usnul na zadním sedadle, takže ani nepostřehl, že jsem zastavila. Zazvonila jsem a čekala. Přišla mi otevřít ona. Na sobě měla zástěru a vlasy měla sčesané do neupraveného culíku.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se. Nepoznala mě.

„Doufám, že už jsi sbalená,“ řekla jsem a ona na mě vykulila oči.

„Bello?“ zeptala se překvapeně. Kývla jsem. „Ne, nemám,“ odpověděla a položila na konferenční stolek vařečku.

„Nevadí, nemáme času na zbyt. Pojď,“ řekla jsem a táhla jí do auta.

„Co se děje?“ zeptala se ještě před tím, než jsem jí přinutila sednout si vedle Gordona.

„Pšššt! Nebo ho vzbudíš,“ řekla jsem, ona si sedla, já také a vyjeli jsme směr Leslieho dům. Zastavila jsem před jeho vchodem a otočila se k Michele. „Počkejte tady a nikam nechoďte, jasné? Za chvilku jsem zpět,“ řekla jsem, z batohu vytáhla peníze a šla do Leslieho bytu. Nestihla jsem ani zaťukat, už mi otevíral dveře. Podal mi obálku a já vše zkontrolovala. Pro každého z nás jsem měla občanku, řidičák a pas. Bylo to naprosto dokonalé.

„Perfektní,“ řekla jsem a spokojeně se na Leslieho podívala. „Tady máš svou odměnu. Dvakrát víc než obvykle,“ řekla jsem a podala mu obálku. Překvapeně se na mě podíval a já odešla.

Nasedla jsem do auta a jela ke kadeřnictví, kde jsem se nechala ostříhat.

„Probuď ho,“ řekla jsem a Michel Gordona pomalu probudila.

„C-co se děje?“ zeptal se Gordý, když uviděl neupravenou Michel. Ona jen pokrčila rameny.

„Tak vy moje hrdličky, tady vám něco dám,“ řekla jsem a hodila jim obálku, kde se nacházely dokumenty. Čekala jsem na jejich reakce. První se ozvala Michel.

„Co je to?“ zeptala se. Já se usmála.

„Vy,“ odpověděla jsem prostě. „Bezpečnější bude, když toho budete vědět co nejméně. Myslete si třeba, že po mně jdou federálové a tohle je pojistka pro to, aby se něco nestalo i vám,“ vysvětlila jsem a nastalo hrobové ticho. Prolomil ho Gordon.

„Bello co se stalo?“ zeptal se Gordý, já zaparkovala před kadeřnictvím a otočila se k němu dozadu.

„Gordý, já ti to nemůžu říct, už pro tvou bezpečnost, chápeš? Jsi jediný, koho mám a nechci o tebe přijít. A když pojedeš do Karibiku pod cizím jménem, je jen malá pravděpodobnost, že tě najdou,“ řekla jsem přesvědčivým tónem a upřela na něj svůj pohled.

„Někdo ti chce ublížit?“ zeptal se. „Nenechám tě tu samotnou, ne pokud ti hrozí nebezpečí,“ řekl a chytl mě za ruku, kterou jsem měla položenou na opěradle sedačky spolujezdce. „Jsem tvůj bratr a budu tě chránit,“ řekl.

„Gordone, ty hlupáčku. Já tvou ochranu nepotřebuji. Ty potřebuješ mou. Prosím, zkus mi věřit, odjeď do Karibiku a užívej si tam s Michel. Pokud se ti do měsíce neozvu, je po mně, ale neboj, já mám dost tuhý kořínek,“ ujistila jsem ho a on se na mě vyděšeně podíval. To s tou smrtí jsem mu asi říkat neměla. Michel nás jen tupě pozorovala.

„Nechápu to,“ řekla a pozorovala mě.

„Nemusíš. Tak, ale dost tlachání. Honem do kadeřnictví,“ řekla jsem a nahnala je dovnitř. Smála jsem se a žertovala s kadeřnicemi, abych Gordona co nejvíc uklidnila. Stále mě obezřetně pozoroval. Čekal, kdy dám najevo strach a obavy. Jediné obavy, které jsem měla, byly o něj. V životě bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo.

„No teda, sluší vám to,“ řekla jsem, zaplatila a doslova je vystrkala z kadeřnictví. Před tím, než jsem nasedla, jsem se obezřetně podívala kolem. Nikoho podezřelého jsem nezahlédla a tak jsme vyjeli. K letišti vedla trasa přes celé město, takže nám cesta trvala nejméně hodinu. Nechápu, proč zrovna v tomhle čase musí lidi někam jezdit. Při každé zácpě jsem nadávala a Michel se mi smála, smích jí ale brzy přešel, když jsem se rozhodla vzít to po malých uličkách neuvěřitelnou rychlostí.

„D-dobře, dobře. Já už se ti smát nebudu, jen prosím tě zpomal,“ říkala zoufale a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak zběsile svírá v ruce pás. Gordon na tom byl o něco líp.

„Můžeš mi říct, kde ses naučila takhle řídit? Není ti ani osmnáct,“ řekl podezřívavě a já na něm viděla velkou snahu, aby se nerozklepal.

„Dlouhá historie,“ odpověděla jsem a zasmála se. Už jsme totiž přijížděli k letišti a já cítila zvláštní úlevu, že bude Gordon v bezpečí. U Michel mi to bylo v celku jedno, jen doufám, že Gordona pořádně zabaví.

„Tak jsme tu,“ řekla jsem a vystoupila. „No pojďte honem,“ popohnala jsem je, když se neměli k vystoupení. Oba mě poslechli a následovali na letiště. Vstoupili jsme a došli k terminálu, z kterého měli letět.

„Ok,“ řekla jsem a otočila se k nim. „Máte pas, občanku a řidičák?“ zeptala jsem se a oni oba kývli. „Gordone, tady jsou letenky,“ řekla jsem a podala mu desky. „A ještě tohle,“ řekla jsem a podala mu pěkně tlustou obálku. On na mě vykulil oči a podíval se dovnitř. Zděsil se a vrhnul na mě pohled.

„Radši se ani nebudu ptát, kde jsi k tomu přišla,“ řekl a já se usmála. Rozhodně by se mu ta odpověď nelíbila.

„Buďte opatrní, kupte si na sebe pěkné věci. Tahle suma by vám měla bohatě vystačit na tři měsíce, takže si nemusíte s penězi dělat starosti. Všechny podrobnosti jsou napsané na brožuře. Tak, to je nejspíš všechno. Užijte si to,“ řekla jsem a na oko se na ně radostně usmála. Musím uznat, že teď mi ale do smíchu vůbec nebylo. Ano, byla jsem ráda, že Gordý bude z dosahu nebezpečí, které tu na něj číhá, ale co já vím, co se mu může stát tam.

Gordon na mě vrhal zvláštní pohledy.

„Nikam nejedu!“ řekl rozhodně a já i s Michelem se na něj překvapeně podívali.

„Proč ne?“ předběhla mě Michel, i když já mu chtěla říct úplně něco jiného. Nevlídně se na ní podíval.

„Moje sestra je v nebezpečí, přece jí tu nenechám samotnou. Byl bych blázen, kdybych to udělal,“ řekl a já viděla v jeho očích, jak je na sebe pyšný. Mile jsem se na něj usmála, přišla k němu a objala ho.

„Mám tě ráda Gordý. Budeš mi chybět,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. „Ale věř mi, víc mi pomůžeš, když budeš v bezpečí v Karibiku, než tady, kde tě může kdykoli někdo z těch lidí, co po mně jdou, zabít. Mně jen tak nedostanou, to se neboj. Nedám se!“ šeptala jsem mu do ucha a on mě ještě víc stiskl v objetí. „Tak tě prosím, udělej to pro mě a odjeď. Prosím!“ zažadonila jsem a jeho stisk ještě víc zesílil.

„Jestli za námi do dvou týdnů nepřijedeš, vracím se zpět,“ řekl na oplátku a já se usmála.

„To beru,“ souhlasila jsem. Dva týdny mi na vyřízení mých věci budou bohatě stačit. Naše objetí přerušil až hlas ženy, která ohlašovala Gordonův let. Povzdechla jsem si a odtáhla se od svého bratra. „Dávej mi na něj pozor, Michele,“ řekla jsem a trošku se na ní usmála.

„Neboj, dám,“ řekla a šla pomalu napřed.

„Tak jdi Gordý,“ řekla jsem, ale v jeho očích viděla, že se mu nechce. Zdráhavě udělal jeden krok dozadu.

„Měl bych tu zůstat,“ začal pochybovat a já se na něj pobaveně podívala.

„Moc dobře víš, že v tom letadle skončíš tak či tak. Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě tam dokopu. Vyber si,“ řekla jsem s pobavením v hlase a on se usmál. „Utíkej,“ zašeptala jsem a on se otočil a šel. Pozorovala jsem jeho záda a uvažovala, jestli je to naposledy, kdy ho vidím. Ne, určitě není.

Gordon se zastavil až před detektorem kovu a otočil se na mě.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl tak, abych to slyšela a já kývla. Přiběhla jsem k němu, rozepnula bundu a odhrnula jednu klopu. Na Gordona vykoukla Berretka. Vykulil na mě oči. Znovu jsem si bundu zapnula a usmála se.

„Vždycky na sebe dávám pozor,“ řekla jsem a on se zasmál. Cvrnknul mě do nosu.

„Tak za dva týdny nashle,“ řekl a já v jeho hlase slyšela, že se chce ujistit, že za ty dva týdny opravdu přijedu.

„Nenechám tě čekat, neboj,“ řekla jsem a popostrčila ho s úsměvem k detektoru. Prošel bez problémů a zmizel mi z dohledu. Úsměv mi z obličeje okamžitě opadl. Nasadila jsem opět profesionální masku a šla ven. Nasedla jsem do auta a s odhodláním vyjela k naší… vlastně k jejich základně. Znovu jsem město projela po menších uličkách a jela snad ještě rychleji, než když jsem sebou vezla Gordona s Michel. Rychlá jízda mě uklidňovala. Takže nebylo divu, že jsem za pouhých třicet minut sebevražedné dorazila k té budově, která ještě donedávna byla prakticky mým domovem. Zaparkovala jsem naproti o dva baráky vlevo. V autě jsem se ještě silně navoněla, vzala větší kabelku a vystoupila. Jistým krokem jsem došla až před budovu a s hlavou zvednutou nahoru jsem vešla dovnitř.

Neměla jsem strach, Cullen tu stejně nebude, protože mě teď hledá někde ve městě. Mám takový pocit, že právě teď je v autobazaru, kde jsem nechala své původní auto. Šéf ze svého kanclu moc nechodí a ostatní si mě nevšimnou, když budu dostatečně nenápadná. Ano, sice jsou všude po baráku nainstalované kamery, ale než se někdo rozhodne a půjde zjistit, co tu dělá ta žena s nakrátko střiženými vlasy, budu už dávno pryč i s mou složkou.

Kráčela jsem chodbou a samolibě se usmívala. Zrovna jsem procházela okolo šéfovi kanceláře, kde jsem slyšela hlasy. Zaposlouchala jsem se.

„Pomstil jsem našeho syna,“ řekl a já se zamračila. Tak šéfík má syna? To bych se tomu kloučkovi mohla pěkně podívat na zoubek.

„Klid drahá. Jeden z mých mužů její tělo odklidil. Nikdo jí nikdy nenajde,“ řekl s klidem a já se pro sebe zasmála. Jak je naivní!

Ale moment. Proč by mě chtěl zabít kvůli jeho synovi. Vždyť já jeho syna neznám. Navíc, jediné lidi, které jsem zabila byli vždy na jeho rozkaz. Vlastně až na… aha! A já si říkala, že oči toho bastarda co se mě snažil zmermomocnit, jsou mi až moc povědomé. Tak teď už chápu, proč se mě chtěl šéf zbavit. Zničila jsem člověka, který měl po něm vzít živobytí. I když se svým synem by moc velký terno podnik neudělal. Pro něj byl nejhlavnější chlast a sex. Nic jiného ho nezajímalo.

Se zakroucením hlavou jsem se vydala dál, když v tom mě zastavila ochranka. Toho chlápka znám. Jmenuje se Jefrey, a když jsem zde ještě pracovala, lezl mi furt do zadku.

„Co tu potřebujete, slečno?“ zeptal se a já se na něj mile usmála.

„Aa! To jsem ráda, že jsem konečně někoho potkala. Víte, hledám Dorothy. Nechtěl mi sice říct, kde pracuje, ale já ho sledovala a uviděla, jak vstupuje do této budovy. Potřebuji s ním mluvit v naléhavé záležitosti,“ řekla jsem a svůdně se na něj usmála. Na sucho polkl. Nechápu, proč šéf zaměstnává takovéhle padavky do ochranky. Správný profesionál by se tímto chováním nikdy nenechal překvapit a zaskočit a jak vidím tady na mém bývalém kolegovy, vzrušit. „Nezdržím se dlouho, jen bych mu potřebovala něco důležitého sdělit. Mohl byste mě k němu zavést prosím?“ zeptala jsem se ho. Zdráhavě kývl a vedl mě. Moc dobře jsem věděla, jak se k Dorothy dostat, ale pro tohoto „milého“ člověka z ochranky jsem tu přeci poprvé.

Dovedl mě až ke dveřím, kde bylo jádro základny. Sjel, teda spíš ojel, mě pohledem a otevřel dveře. Zdvořile mě pustil dovnitř a zavřel za mnou.

„Ahoj Dorothy,“ řekla jsem. Kupodivu tu byl sám, jeho spolupracovníci byli nejspíš na obědě. To mi skvěle hrálo do karet. Sundala jsem si brýle a zadívala se mu do očí. Vykulil na mě oči a já se usmála. Dala jsem si prst před ústa.

„Šššš!“ Rychle jsem se rozeběhla ke dveřím, otevřela je a letěla chodbou k místnosti skalpů. Vrazila jsem dovnitř a běžela co nejrychleji k ocelovým dveřím. Otevřela jsem je a hledala mou kartotéku. Byla tu! Strčila jsem ji do kabelky a na její místo dala novou, napsala jsem na ní mé jméno a velkým písmem napsala CLOSED! Strčila jsem do ní zbytečné papíry. Vyběhla jsem z místnosti, zavřela dveře, zavřela dveře i od místnosti skalpů a běžela zpět k centru základny. Zavřela jsem dveře a postavila se k Dorothy, objala jsem ho a vydýchávala se, zrovna když se otevíraly dveře. Začala jsem hraně vzlykat.

„Ještě chvilku prosím,“ řekl Dorothy a ten dotyčný kývnul a zavřel za sebou dveře. Odtáhla jsem se od něj a podívala se na něj.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a políbila ho na tvář. „Budeš mi chybět,“ řekla jsem a on se mě chtěl na něco zeptat. „Šššš!“ Otevřela jsem dveře a s bolestně zkřivenými ústy šla pryč.

„Stalo se něco?“ zeptal se muž, který mě sem dovedl, a já zakroutila záporně hlavou. Pak už se mě na nic neptal. Dovedl mě až před budovu.

„Nashle,“ špitla jsem a rozešla se k autu. Slyšela jsem, jak se zavřely dveře. Nastoupila jsem do auta a zrovna když jsem se rozjížděla, uviděla jsem, jak do podzemních garáží vjíždí Cullenovo auto. Spokojeně jsem se usmála.

A jsme ve finále. Bella se ubránila zákeřnému Edwardovi, ale určitě to není konec. Mohl by se klidně vrátit a pomstít. Vždyť ani Bella není úplně nesmrtelná. A Belli šéf, ten má na ní jistou alergii. Tak nechutně ho napálila.  Chcete vědět, jak to bude dál? To záleží pouze na vás, protože druhá řada už se třese na vaše komentáře. Pouze vy rozhodnete, jestli chcete pokračování.

Moc děkujeme za Vaše krásné komentíky. Dělají nám velkou radost.

10. kapitola - Kacikacka - Huny - II. řada

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 11: