Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 1.

29.07.2010 (16:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

jednorázovka Tichý svědek

Tichý svědek - znovuzrození
Kapitola 1. - „Jen chráníme našeho krále."

„Život je jedno velké jeviště, na kterém musíš hrát. I když ti srdce krvácí, pořád se musíš smát."

Svět byl podivně tmavý a pustý. Všude kolem nás se snášel opar beznaděje a smutku. Kdo ví, čím přesně to bylo? Jako by se smutek usadil všude kolem nás a jen se líně převaloval přes všechny místa, kterými prošel. Všude rozléval strach a obavy.

Seděla jsem na okenní římse a nezaujatě pozorovala okolí. Kolik času uběhlo od doby, kdy ostatní přišli domů? Nevím. Přestala sem čas počítat. Všechno pro mě ztratilo svůj význam. A to vše jen pro to, že jsem nedokázala ochránit jednoho lidského chlapce. Jednoho obyčejného sirotka, který nám věřil.

Všechno jsme zpackali, pokazili, jak jen se dalo. Chtělo se mi plakat, křičet a utíkat pryč odtud a to jen proto, abych neviděla do očí svojí rodiny. Všichni to vzali tak, jak to bylo. Volturiovi prostě nebyli někdo, koho byste si rádi poštvali proti sobě. Muselo se tancovat tak, jak oni určili. Ale i tak jsem dokázala v očích mých rodičů vyčíst znepokojení a nesouhlas.

Jenže to všechno jsem cítila i já a k čemu mi to bylo? K ničemu. Mohla jsem jen sedět na zadku, založit ruce do klína a proklínat sama sebe v myšlenkách. Ach, jak bych všechno ráda vyměnila za jeho život. Za jeho úžasnou krev, kterou voněl jako člověk. Jenže kdo ví, kde je mu konec. Kdo ví, co s ním Volturiovi udělali.

„Bells?" oslovila mě tiše Alice, „nepůjdeme na lov?"

Věnovala jsem jí jeden pohled a zkousla si ret. Chci jít vůbec na lov? Jako by si Alice všimla nad čím uvažuju, povzdechla si.

„Vypadneme na chvíli z tohohle dusna." Povzbudivě se na mě usmála a mrkla. Odkdy Alice mrká? problesklo mi hlavou. A proč zní tak nadšeně jen kvůli divoké zvěři a jehličí, díky kterému si akorát tak zamaže lodičky?

Zatřepala jsem hlavou a vypustila ty otázky z mysli. Věnovat se jim můžu později, že. Alici se podivně zalesklo v očích, chytila mě za ruku a až přehnaně nadšeně se rozběhla z domu do lesa. Možná, že jsme se chovali jako děti, ale když mi vítr ovíval tvář, bylo mi to jedno.

Po pár kilometrech se před námi objevila menší mýtina, kde se páslo pár jelenů. Mohla jsem si s jejich ulovením hrát, ale dnes jednoduše chyběla ta potřebná nálada, a tak jsem se bez zbytečným průtahů vrhla jejich směrem.



Stála jsem zády k jednomu z mohutných stromů a zlehka se o něj opírala. Alice se rozhodla, že po nás poklidí a zahladí stopy, a tak jsem se teď dívala, jak hezky jí to jde. Odmítla jsem jí pomoci - ne že bych byla líná, jen jsem prostě neměla náladu na fyzickou práci.

V jednu chvilku se Alice zarazila a zůstala strnule stát. Jelikož byla zalezlá v jedné z děr a koukala jí jen hlava, dalo se tak poznat, že má nějakou vizi. Když nabyla plného vědomí, usmála se a pokračovala v činnosti.

Už jsem otevírala pusu a chtěla se jí zeptat, co viděla, ale hned na to mi došlo, že pokud bude chtít, řekne mi to. Přeci jen je to naše malá jasnovidka, co ví všechno dřív než my ostatní.

Povzdechla jsem si a Alicina hlava okamžitě vystřelila mým směrem. Ve tváři se jí zračily obavy a starost. Koutky úst jsem povytáhla, abych ji nějak obalamutila. Jen zakroutila hlavou a pokračovala v činnosti.

Zavřela jsem oči a ruce si složila na hrudi. Zvuky kolem mých uší zněly ve stejném rytmu stále dokola. Bzukot mouchy, halekání nějakého ptáka v korunách stromů, Alicino hrabání. Stále stejný rytmus a ani jednou to nevynechalo. Dokázalo by mě to ukolébat ke spánku, kdybych ovšem mohla spát, že.

Dnes bylo podivně dusno - přesně takové, jaké bývá před velkou bouřkou. Jeden ze zvuků vynechal svoji pravidelnost a donutlil mě tak otevřít oči. Alice stála přede mnou, obočí zkrabatělé.

„Musíme se vrátit domů, máme návštěvu," zamumlala a natáhla se pro moji ruku. Když jsem otevřela ústa úžasem a nadějí, smutně se uchechtla:

„On to není."

A moje zvědavost a chuť hýbat se směrem k domu se vytratila. Proč by mě měla zajímat nějaká upíří návštěva, když to není on? Proč by mě mělo cokoliV zajímat? Alice měla ale vždy jiný názor, než já, a tak mě silou odtáhla od stromu a donutila hýbat svým tělem, abychom se dostali domů.

***

Aro se rozvaloval na sedačce, zatím co jeho poskoci stáli za jeho zády a ostražitě pozorovali každý sebemenší pohyb, díky kterému by po nás mohli vystartovat, utrhnout nám hlavu a následně se ospravedlňovat slovy: „Jen chráníme našeho krále." Pche. Jak moc jsem toužila po jednom z nich skočit, chytit jeho hlavu do dlaní a bušit s ní o zem tak dlouho, dokud by dotyčný neviděl hvězdičky.

Povzdechla jsem si a ruce dala v pěst. Hlavně v klidu, nabádala jsem se v duchu. Esme s Carlislem seděli jako sochy proti Arovi. Esme nervózně drtila Carlislovi ruku a čekala, co bude. Alice s Rose seděli vedle nich, každá z jedné strany. Já stála za nimi společně s bratry. Všichni jsme se báli. Nevěděli jsme, proč tady jsou a co chtějí. Ale už jen to, že naše dveře jsou stále v celku a ta jeho banda se chová slušně, dá se předpokládat, že to dopadne vše dobře.

Aro si dal jednu nohu přes druhou a já sebou při tom pohybu nepatrně škubla.

„Takže co po nás vlastně chceš?" zeptala se Alice Ara. Nevšímala si vzteklého pohledu Carlisleho, stále sledovala Ara.

„Ty to vážně nevíš?" zvedl jedno obočí a uchechtl se. Z mojí levé strany se ozvalo tiché zavrčení. Být Arem, dávám si bacha na to, co řeknu. Jasper je krapet háklivý, pokud se s jeho ženou jedná špatně.

Aro si povzdechl a podíval se na Carlisla. S ním jediným se dalo mluvit, alespoň pro teď. Sympatie k vladařům holt nejsou naší nejsilnější stránkou. A navíc po tom, co nám provedli - co provedli mně - nemůžou ani nic jiného čekat. Ovšem oni jsou divní, takže kdo ví, co se někomu jako Caiusovi může honit hlavou. Jsem si ale jistá, že to vědět nechci. Při představě, co všechno bych tam mohla zahlédnout...

Otřepala jsem se a Felix ke mně udělal jeden krok. Aro mývl rukou, aby ho zadržel. Vyzívavě jsem na něj mrkla, tak moc jsem se chtěla s někým poprat, že by mi stačil i Felix. Nebo Demetri. Ale jeho účes jasně dokazoval to, že se nebude chtít válet v blátě.  

„Isabello!" okřikl mě Carlisle a já se vrátila na místo a koutky úst zase vrátila do původní pozice. Dneska z válení asi nic nebude.

„Takže proč jsi tady? V pokojích už neschováváme nikoho dalšího, koho by jsi mohl odvést pryč." Možná se můj otec snažil být slušný, ale hněv a nesouhlas byl z každého jeho slova zřetelně slyšet. A jak je to vážné, když se už i u někoho jako je Carlislea naštvete? Na to ani nejsou slova.

Aro nespokojeně mlask a protočil oči. Emmett namísto toho zasyčel. Jop, dnešek byl jeden z těch dnů, který by jste si s chutí dali ještě jednou. Ne každý den je u nás tak živo, že.

Jeden z poskoků Ara se k němu naklonil a něco mu pošeptal. Bylo to tak tiché, že jsem to neslyšela, i když jsem napínala uši co jen to šlo. Aro se zamrači a přikývl. Poté se jeho pozornost přenesla opět na otce.

„Abych to tedy urychlil, máme na hradě chlapce, který odmítá pít lidskou krev. Nechápu proč, ale to je vedlejší," odmlčel se a přelétl očima místnost. - Proč to udělal? - „Chtěl jsem vás poprosit, aby jste ho u sebe nechali pár dní a vysvětlili mu, že lidská krev je pro něj vhodnější. Potřebujeme, aby byl stále silný."

„Ale proč bychom mu měli něco vysvětlovat? Proč bychom mu měli říkat něco, co pro nás evidentně neplatí," ozval se Carlisle. Jeho otázky byly na místě, ale já měla lepší, a tak než stačil Aro jakkoliv reagovat, ozvala jsem se.

„Proč bychom pro vás měli cokoliv dělat?" Nikdo mě neokřikl, nikdo mi nenadal - to se dá považovat za úspěch, že. Arovi se objevila na čele vráska a zamračil se.

„Isabello, měla by jsi pochopit, že se jen snažíme ochránit náš... rod. Přeci nechceš, abychom vymřeli."

„A jak to souvisí s tím klukem?" ozval se zmatený hlas Emmetta. Zvláštní, od něj bych tohle nečekala. Někdo, kdo se zajímá jen o svoji druhou drahou polovičku a baseball, se zeptá na něco tak podstatného. Za to má snad i plusovej bod.

„Má veliký potenciál a byla by škoda, kdyby musel zemřít. Tak uděláte to pro nás? Vysvětlíte mu to s tou krví?" zeptal se Aro. Už i on pomalu ztrácel trpělivost. Ale kdo by ji neztrácel, když jsme tady zavření už dlouhou chvíli a stále jsme se k ničemu nedobrali.

Carlisle se podíval na Esme a když i ona souhlasila, přikývl. Aro se spokojeně usmál a vstal.

„Díky. Zítra ho k vám někdo dopraví. My už musíme jít. Přemnožili se nám novorození na Severním pólu a tak se tam musíme při cestě zpátky stavit a udělat pořádek. Mějte se, mojí mladí přátelé," zvolal Aro a už byl pryč. Stejně tak jeho poskoci.

Ani mě moc nepřekvapovalo, jak nás oslovil. Je to vyšinutej blázen, kterýho by měli zavřít do polstrovaný cely a hlídat, dokud si něco neudělá. A pokud se tak nestane, nějak mu pomoci.

Povzdechla jsem si a opřela se bokem o sedačku. Co budu dělat teď? Ostatní se postupně rozešli do svých pokojů využít tmu, která se mezitím objevila za okny. Bylo něco kolem půlnoci, venku vytrvale pršelo. Carlisle s Esme zmizeli v kuchyni a já se radši ani nepokoušela zjišťovat, co tam asi tak můžou dělat. Pozdní večeře to nejspíš nebude.

Znovu jsem si povzdechla a rychlostí slimáka se přesunula do Carlislovy pracovny. Knížky jsou nejspíš to jediné, co mě dokáže na pár hodin zabavit.

Romeo a Julie - příběh o tragické lásce, který zná snad celý svět. Ať už je to ale jakkoliv uznávané a oblíbené dílo Shakespeara, mě se nelíbí. Možná jsem zaujatá a v lásku nevěřím, kdo ví. V podstatě je to jedno, je zbytečné se zabývat něčím tak pomíjivým.


Ráno přišlo překvapivě brzy. Celou noc jsem ztrávila sama a tak mě teď tiché zaklepání na dveře trochu vyděsilo. Vypískla jsem a knížka mi spadla z nohou. Ani jsem nepostřehla, že už si nečtu, ale přemýšlím. Možná bych toho měla nechat, než mi z toho nějakým způsobem škrábne v hlavě.

Rose strčila hlavu dovnitř a rozhlédla se kolem. Poté svoje oči zaměřila na můj obličej.

„Máme jít všichni před dům," oznámila mi a zase se vytratila. Není ten Aro nějak hr do toho kluka? Snad to nebude fešák jako on, to bychom se s holkama asi těžko udržely, že. Ha ha.

Před domem zastavilo černé obrovské obrněné auto. Bylo to směšné, vzhledem k tomu, kdo jím přijel. Jako by se snad mohlo Arovi a té jeho bandě něco stát. Jenže tohle byl vladař a potřeboval si svoji důležitost nějak dokazovat. Kdo ví, třeba si tím kompenzoval nějaký mindráky z mládí.

Každopádně se všichni srovnali do řady na terase a s přívětivými úsměvy sledovali tu šaškárnu na příjezdové cestě. Tedy všichni až na mě. Já seděla v pracovně stále na stejné židli a dívala se na police zaplněné knihami. Co na tom, že teď nejspíš někoho urazím. Jsem upír, žiju večně a všichni mi můžou vlézt na hrb.

Slyšela jsem otevírání dveří auta, tlumené rozhovory mezi jednotlivými členy a pak i jeden z hlasů, který mě tak douho pronásledoval. To díky němu jsem si teď nedokázala vychutnávat krásu hvězd, zpět ptáků nebo bublání vody v potoce. Ty všechny zvuky ztratily svůj smysl, když on mluvil. Edward Masen se vrátil do domu, kde to všechno začalo.

Shrnutí >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 1.: