Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Three words - 8. kapitola

07.12.2009 (14:45) • Adushka9 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

8. kapitola

Pohledy Belly:

…Zde se nacházela kuchyně a v ní… Esme. Milující upíří máma. Ach jak mi chyběla. Kromě smutných očí byla stejná jako jsem si ji pomatovala. Její karamelové vlasy vlnící se do půli zad, křídově bledá pokožka… Kreslila na skicák. Nevěděla jsem, že má Esme takový talent. Všude kolem ní byly nádherné obrazy. Vypadaly jako fotky. Daly se snadno rozeznat osoby, které zobrazovala. Carlislea na jednom obrazu, Rosalii s Emmettem, který ji držel kolem pasu. Alice s Jasperem v objetí. Všichni vypadali tak šťastně. Právě teď pracovala na Edwardovi a … mě.

Ach Esme. Líbla jsem ji na líčko, nemohla jsem si pomoct. Esme se celá zachvěla. V tom přišel do kuchyně Carlisle. Viděl ztuhlou Esme.

„Děje se něco, Esme?“ dal jí ruku na rameno.

„Jakoby… ale nic.“ Usmála se Esme, ale šlo vidět, že ji to stále vrtá hlavou.

„Och Esme, to je nádhera! Děláš mě ještě krásnějšího.“ Zašklebil se Carlisle.

„Tvou krásu nedokážu vystihnout, lásko…“ políbila ho Esme. Bylo mi blbé tam tak stát, tak jsem raději šla pryč slyšela jsem jen:

„Jaký máš rozdělaný…?“

Esme a Carlisle v kuchyni, Rose s Emmettem s obývacím pokoji.. Alice v lese.. Kde jsou Jasper s… Edwardem. Hlavně kvůli němu jsem sem přišla. Vyšla jsem schody a v hale u knihovny seděl Jasper. Tvář měl zkřivenou bolestí. A psal něco do deníku. Byla jsem zvědavá i když vím, že je to neslušné. Tak jsem nahlédla.

Nevím čím to je, ale najednou… Jakoby tu byl ještě někdo. Cítím tu o tolik více bolesti, než kdy dřív… Tolik jí nejde ani od Edwarda. A to je on ten, který za celou mou existenci vyzařoval nejvíce bolesti. A to už tu nějaký ten čas jsem…Jakoby… Tu byla. Přitom je ve Forks. Ano myslím Bellu. Dívku, která všem z naší rodiny změnila život. Dívku, která naučila Edwarda milovat, i když se toho ze začátku bál. Dívku, kterou jsem já připravil o lásku jejího milovaného. Kdyby tak věděla, jak mě to mrzí. Kdybych se já hlupák dokázal ovládnout!! Mohli jsme teď být všichni šťastní. Ona už mohla být i proměněná… Je to moje vina. Ale já už to takhle dál nevydržím. Dříve, nebo později něco podniknu!

Ale ne. Jasper ať si to za vinu nedává… Měla jsem ještě horší pocit. Pocit viny, který měl i on. Neprávem se obviňoval. Kdybych se neřízla, nestekla jediná kapka mé krve. Je jasné, že když nebyl dostatečně trénovaný nevydržel to. Bylo to až moc lákavé. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Nemůžeš za to, Jazzy.“ Uklidňovala jsem ho. Byl ze začátku zaskočený, ale později se trochu usmál.

Z toho, co tam psal… O Edwardovi… Že by mě přeci jen pořád miloval? Bože, kdy už to skončí? Vím co udělám hned, jak se vrátím do svého těla. Začnu konečně naplno žít! Najednou se otevřeli druhé dveře zleva. Z nich vystoupil ON – mého srdce šampión. Šel za Jasperem.

„Není to Tvoje vina!“ řekl mu.

„Rozhodně víc, než Tvoje, Edwarde. Kdybych se dokázal ovládat, tak jsme teď všichni šťastní. Ale já hlupák… Měl si ji přeměnit už tenkrát, když ji napadl Ja-“ Jazze přerušilo Edwardovo vrčení.

„Možná, že je to pravda.. ALE!! Já ji přeci nemohl připravit o duši!! Leda, kdyby nebyla jiná možnost. Má právo prožít plnohodnotný život. A to znamená bezemně. Semnou je stále v nebezpečí. Miluji ji. Ale nechci ji připravit o možnost prožít krásný a dlouhý život.“

„Nemyslím si, že opustit ji byla nejlepší volba Edwarde… Měl jsem odjet na nějaký čas já s Alice… Sice bych si připadal před Bellou jak pitomec, ale to si připadám i teď…“

„A co mám teď dělat? Už na mě snad zapomněla… Částečně… Třeba začala nový život. Jednou, když Alice nakoukla do její budoucnosti a já to zaregistroval měla u sebe dítě a-“ více jsem neslyšela..

Najednou mě něco táhlo pryč. Zpátky do mého těla. Bylo to silnější než já… Najednou jsem se zasekla nad nemocničním lůžkem. Kolem mě pobíhali sestřičky a doktoři, přístroje pípali. Kolem mě se začala rozprostírat tma. To né! Teď nemůžu umřít!

„Bello, bojuj!!“ křičel doktor Gerandy, který se mě snažil oživit.

Já chci žít!!! Slyšíte?! Já musím žít! Křičela jsem , ale nikdo mě neslyšel… A pak najednou…

Pohled Charlieho:

Zažili jste někdy ten pocit, když je v ohrožení života osoba vám jedna z nemilejších a vy nemůžete nic dělat? Já ano. Moje jediná dcera bojuje po havárii o život a já tu sedím na nemocniční chodbě a čekám, jak to dopadne… Taková bezmoc!! Brzy jim to vypiji a ten poslední zbytek kávy… Nemůžu nic udělat. A to mě užírá.

„Doktore Gerandy, kdy už za ní budu moct jít?“ zeptal jsem se procházejícího ošetřujícího lékaře mé dcery.

„Charlie, víte, že na JIPku se chodit ne-“

„Doktore! Franku… prosím vás. Já ji potřebuji aspoň vidět. Prosím! Co byste dělal, kdyby tam ležela vaše Caroline..?“ nedalo se dělat nic jiného, než zahrát mu na city. Sám ví, že kdyby tam byla jeho dcera choval by se stejně jako já.

„Tak pojďte… Ale jen na chvilku.“

Odvedl mě do převlékárny, kde jsem dostal zelený hábit. Přešel jsem k Belle.

„Bello… Bellinko. Co mi to děláš?“ dotknul jsem se její ruky a druhou si třel tvář. Pozoroval jsem svoji Bellu. Vypadala jakoby jen spala… Kromě toho, že všude kolem ní pípaly přístroje a visely hadičky.

„Bello.. Vím, že mě asi neslyšíš… Ale nemůžeš odejít. Je tolik věcí co bych ti chtěl říct.. Tolik věcí, které jsme ti neřekl a teď toho lituji. Omlouvám se Bello. Nejsem ti dobrým tátou, já vím, ale mám tě rád. Slyšíš Bello? Mám tě rád! Po Tvé matce jsi to nejlepší co mě v životě potkalo. Ty a Nessie jste teď mou náplní života… I když je Nessie trochu jiná,  než ostatní děti… Musíš se probrat. Kvůli mně, kvůli Nessie, kvůli sobě!“ najednou začali přístroje okolo děsivě pípat.

Do pokoje vtrhli doktoři a sestry. Byl tu zmatek a mě vyháněli ven.

„Bello? Bello!! Co se děje?!“ panikařil jsem.

Ona umírá. Moje jediné dítě umírá. Venku čekal Jacob s Renesmee v náručí.

„Co se děje Charlie? Charlie?“ ptal se Jake.

„Ona… Bella… všechno kolem pípalo… Já nevím, já…“

Nemohl jsem mluvit. Byl jsem v šoku. Co když mi umře? Ne, neumře. Bella je silná holka. Ona vydrží všechno. Tolikrát už v životě klopýtla. Jako tenkrát, když jsme byli bruslit. Belle byly 3 roky. Bála se sněhu a zimy. „Neploboží še to podemnou?“ šišlala roztomile. To jsem byl ještě René manžel. Bella byla krásné dítě. Bílá pleť kontrastovala s jejímy kaštanovými vlasy, baculaté tvářičky, na kterých se každou chvilku objevovaly červánky. Hluboké hnědé oči, díky které  se vám dívaly až do duše…Stála tam na těch malých brusličkách a smála se okolo, protože se jí konečně povedlo na nich stát. Smála se tehdy na celé kolo… Stále padala, ale neplakala. Smála se a stále opakovala. „Nesika, jsem nesikáá.. Já sem nesika, ty ses nesika. Čeci jsme nesicíí.“ Volala pořád.

„Charlie, jde doktor Gerandy..“ ztěžka jsem polkl. Žije nebo… ani na to nechci pomyslet.

„Povedlo se nám Bellu oživit. Její stav je stabilizovaný. Pokud se její stav nezhorší, měla by se brzy probudit. Už není v přímém ohrožení života.“ To jsou snad ty nejhezčí slova, které jsem kdy od Gerandyho slyšel.

„Děkuji, Franku!“

„Mě neděkuj… Tohle nebyla moje zásluha.“ Ze srdce mi spadl těžký balvan.

„Kdy za ní budu moci jít?“

„Zítra… Běžte se domů vyspat Charlie, byl to dlouhý den. A my potřebujeme doplnit zásobu kafe.“ Usmál se doktor a já, když jsme věděl, že Belle nic nehrozí jsem poslechl jeho radu a vydal se s Jacobem a Renesmee domů.

Autor: Adushka9 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Three words - 8. kapitola: