Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Thousand suns - 1. kapitola

22.10.2010 (08:45) • MichelleC • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1036×

">PÍSNIČKA K PRVNÍ KAPITOLCE....

„Těšíš se?“ Zvědavě jsem vzhlédla ke své matce.

„Co? Těšit se? Do Forks! Mami, prosím tě, chceš mě šoupnout na nejdeštivější místo v USA a ptáš se mě, jestli se těším?“ Stiskla k sobě pevně rty, aby nepropukla v hlasitý smích. Poslední dobou je ještě větší optimista než normálně. Možná se mi to jenom zdá kvůli mé špatné náladě - což není u mě normální – nebo tím, že ji čtyři roky neuvidím…  Bude se mi po ní stýskat.

„Za chvíli jsme na letišti.“ Zvedla jsem oči v sloup, protože to mamka pronesla jako nějaká bohyně. Všimla si, když jsem protáčela oči a vyplázla na mně jazyk. Můj otrávený výraz se najednou změnil na nechápavý. Pokrčila rameny a začala se věnovat svému řízení. „Konečně!“ pomyslela jsem si.

Natáhla jsem se, abych naladila něco v rádiu, ale jak jsem čekala... nic, co by mě zajímalo. Sáhla jsem do přihrádky, kde mám svoje CD s mými oblíbenými písněmi. Strčila jsem to do přehrávače a pustila na plné.

Mamka nechala, aby střecha auta nepřekážela sluníčku, které krásně svítilo, a já si mohla užívat poslední hodiny, které strávím v Miami.

Bude mi chybět horko. Bude se mi stýskat po našem krásném velkém domečku s bazénem a jachtou u malé řeky, která protéká skrz Miami. Bude mi chybět modré moře a věčně se stříkající trávníky.

Miami miluju a vůbec se mi nechce pryč, ale nemůžu tady zůstat sama – samozřejmě můžu, ale moje matka si myslí, že ne – aby se mi něco nestalo. Je hrozně starostlivá, co se mě týká. Máma jede za mým tátou do Las Vegas - vlastníme kasino Monte Carlo – aby společně oslavili dvacáté výročí svatby. Jak spolu mohli vydržet tak dlouho? Nechápu!

Začala hrát naprosto úžasná písnička od Miley Cyrus – Who Owns My Heart. Tuhle písničku jsem milovala a nikdy nepřestanu. Je prostě úžasná.

Mamka se blaženě usmívala, když mě viděla konečně se smát od srdce. Od doby, kdy mi oznámila, že se budu stěhovat do Forks, jsem jako na trní.

Kolem krku jsem měla šátek a samozřejmě mi začalo být horko. Zdělala jsem si ho a chtěla ho hodit na zadní sedadlo, ale jely jsme po dálnici a šátek mi vyletěl z ruky. Vypískla jsem a mamka se začala tentokrát už hlasitě smát. Rychle jsem se otočila dopředu a dělala jakože nic. Moje matka propukla v ještě hlasitější smích a já nemohla dělat nic jiného, než se k ní přidat.

Byly jsme opravdu sehraná dvojka. Ona byla jako moje nejlepší kamarádka a zároveň matka.

„Užiješ si to?“ Zvědavě jsem se na ni podívala.

„Užiješ si to ve Forks?“

„Jo! Přece jenom čtyři roky sama bez dozoru. To se musí využít.“ Zase se hlasitě zasmála a natáhla se pro své sluneční brýle.

Vážně mi bude chybět.

„Dáš si něco k jídlu teď nebo až na letišti, ale upozorňuju tě, že na letiště dorazíme asi tak za dvě hodiny.“ Když teď mluvila o tom jídle. Mám docela hlad.

„Zastavíme se v McDonalds, co ty na to?“ Podívala se na mě a odbočila z dálnice.

V McDonalds jsme si objednaly snad všechno bez masa. Teda bez masa ona ne.

„Vidím, že máš hlad.“ Vzhlédla jsem od sáčku hranolek k mamce. Hlavou ukázala na kopec mého jídla a já se usmála. „To víš, když celý den nejíš, dostaneš hlad.“ Přikývla a nastartovala auto. Mamka si koupila Audi a mně chtěla dotlačit do Audi TT, ale já to zásadně odmítala. Já totiž chtěla něco lepšího a říkala jsem si: „Když už máme ty peníze, tak je přece musíme někde utratit!“ Nakonec to skončilo u Porsche Carrera GT. Ve stříbrné barvě, samozřejmě.

„Auto by ti měli dopravit do zítřka, takže se neboj, že v pondělí nebudeš v čem jet do školy.“ Přikývla jsem a vytáhla svůj mobil z kabelky. Měla bych zavolat tátovi. Slíbila jsem mu, že se ozvu, než nasednu do letadla.

Můj a tátův hovor trval celou věčnost. Vyptával se mě na to, jak se těším do Forks, co jsem dělala celý den, nebo jak se těším do školy. Fuj!

Při zmínce o škole jsem nakrčila nos a udělala znechucený obličej. Když můj zjev spatřila máti, začala se zase hrozně smát. Táta se ptal, co se tam děje, a když jsem mu to všechno popsala – chtěl znát detaily, taky se začal hlasitě smát.

Už jsme byly na letišti, tak jsem se rozloučila jen krátkým „Ahoj“ a zavěsila.

Vystoupila jsem z auta a šla ke kufru auta za mámou. Sjela si mě pohledem a usmála se.

„Vidím, že jsi si dala to nové tričko od Prady.“ Zářivě jsem se na ni usmála a přikývla.

„Neopustila bych si, kdybych ho na sobě nikdy neměla. Typuju, že ve Forks si ho asi nikdy nedám už jenom kvůli tomu, že je tam zima!“ postěžovala jsem si.

„Ty si budeš pořád stěžovat, že?“

„Jo!“ Začala se smát na celé parkoviště. Já to fakt nechápu. Myslela jsem, že já bych měla být ta praštěná a ne moje matka. To já jsem ta sedmnáctiletá. Matce je, proboha, třicet sedm.

Dál jsem to radši neřešila a šla pro vozík, abych měla kam dát kufry. Přece jenom pět zavazadel bych nepobrala sama.

Mamka vytahala všechny kufry z auta a konečně se uklidnila… Bože, děkuju!

„Mami, pomůžeš mi, nebo to mám udělat sama?“ zeptala jsem se a ukázala na své kufry. Hned jeden vzala a položila ho na vozík.

„Nechápu, proč máš tolik kufrů, když stejně každé oblečení budeš mít na sobě jenom jednou a budeš si muset nakoupit nové, boty, trička, rifle, mikiny, doplňky, čepice a spoustu dalších věcí.“ Zase se ukázalo její nízké IQ.

„Ehm… Mami, já ve dvou kufrech mám oblečení a v ostatních věci jako jsou šminky, gely na vlasy, tužidla, barvy na vlasy a spoustu dalších věcí.“ Chová se, jakoby mě neznala.

„Ty máš tři kufry věcí do koupelny?“ Proboha! Je to vůbec moje matka?

„Ano, mami. Na co bych si teď brala moc oblečení, když si budu kupovat nové a teplejší?“  Už mi vážně leze na nervy! Mám ji moc ráda, ale tohle už je vážně moc i na mě. „Víš co? Já jdu! Za hodinu mi letí letadlo do Seattlu a ono chvíli trvá, než se odbavím.“ Přikývla a zabouchla kufr auta a klíčky si strčila do kabelky. Normálně auta nezamykáme, ale teď by mohla. Přece jenom je jedna hodina. Teď nejvíc létají letadla, a tím pádem je nejvíc lidí, ale je to její věc. Moje auto to není.

(…)

„Budeš mi volat, ano?“ Otočila jsem se zpět k matce.

„Mami, neboj, budu ti volat, jak nejčastěji to půjde.“

„To doufám! Víš, že o tebe budu mít jinak strach.“

„Každý den mi to připomínáš, tak co myslíš?“ Pověděla jsem už trochu naštvaně.

„Budu ti psát emaily a každý den!“ To jí tak věřím. Dobře, možná tak ten první týden, ale potom už se jí nebude chtít. Taky si myslím, že mě posílá do Forks, protože s tátou pojedou domů a já bych jim možná tak jedině překážela.

„Máš u sebe mobil?“ zeptala jsem se mé matky. Hrábla do kabelky, ale nakonec nic nenašla.

„Myslím, že ho mám doma,“ řekla rádoby nevinně.

„Doma ti je na dvě věci…“ dál jsem radši nic neříkala, nebo by se ještě urazila. Znám ji!

„Mami, já už musím, za půl hodiny mi letí letadlo. Chci ho stihnout!“ Mámě začaly téct slzy.

„Ahoj!“ Zvedla jsem oči v sloup z jejího hlasu. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla. Neměla bych si to vyfotit? Tohle jsem hned zavrhla, protože už hlásili můj let. Vážně bych měla jít.

Rychle jsem ji objala a upalovala do letadla.

Zasedla jsem na své místo právě v čas. Letušky začínaly obcházet pasažéry, aby se ujistily, že jsou pevně připoutaní.

„Prosím vás, mohla byste mi toto schovat někde z dohledu všech lidí. Nechci, aby se z toho něco ztratilo,“ poprosila jsem letušku, která právě procházela kolem mě.

„Mohu se zeptat, co je vevnitř?“ Je zvědavá.

„Mám tam schované všechny moje kreditní karty, nějakou hotovost, klíče od auta a domu, mobil a spoustu dalších věcí.“ Vykulila oči. Tolik věcí asi nečekala – přirozeně.

„Jistě, schovám vám to z dohledu všech lidí. Prosím vás, připomeňte mi to, než budeme přistávat, ano?“ usmála jsem se a přikývla. Také se lehce usmála a vzala si ode mne velkou kabelku od Chanela. Doufám, že se jí nic nestane, je to moje oblíbená. Dostala jsem ji od Karla – pro nezasvěcené: Karl Lagerfeld je hlavní návrhář pro značku Chanel. Lépe řečeno, je to někdo, kdo se vyzná v módě – k narozeninám.

Letadlo se dostalo do vzduchu a já se mohla spokojeně zaposlouchat do hudby v mém iPodu.

Autor: MichelleC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Thousand suns - 1. kapitola: