Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The right one - díl. 4

10.06.2010 (11:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1193×

4. kapitola

„Ahoj lásko, tak co?“ přivítal mě Damon vřelým polibkem, který jsem se snažila co nejvíce prodloužit. Opravdu to trochu pomáhalo. Opravdu jsem nedokázala tolik myslet na Edwarda.

„Co podnikneme?“ zeptal se a šibalsky se usmál. Taky jsem se pousmála, jenomže on se po mě vrhnul a rychlím krokem, mě odnášel do mého pokoje.

„Páni,“ vydechla jsem, protože v mém pokoji byl nábytek. „To ty?“ zeptala jsem se naprosto zbytečně. Jasně, že on. Kdo jiný.

„Jsem malej, ale šikovnej,“ zamrkal a vyskočil na postel, která tu ještě před pár dny nebyla. Zakroutil svým roztomilým zadečkem. Předvádějíc, že má ocas. Nedokázala jsem zadržet smích. Nakonec jsem skočila za ním a svalila ho na záda. Naše rty splynuly.

Bylo to krásné přivítání, takové by si přála každá žena, když přijde domů.

„No, to jo no,“ zachechtal se Damon, který mi sprostě četl myšlenky. Švihla jsem po něm polštář. Asi nejspíš moc silně, protože místnost se naplnila péřovým sněhem. Oba dva jsme se začali hlasitě smát a samozřejmě vznikla polštářová bitka. Vyhrála jsem. Damon měl peří úplně všude. Já, jenom na většině míst mého těla.

„Nezajímá tě, jak dopadla návštěva?“ zeptala jsem se, když jsme leželi v posteli, o kterou jsme se dělili s peřím z osmy polštářů.

„Ani mě to moc nezajímá. Opustili tě, takže je to fuk,“ rozhodil ruce. Trochu mě jeho odpověď zranila. Cullenovy pro mě byli důležití.

„Tak dobře…“ zakoulel očima můj druh. „Zlato! Jak vůbec dopadla ta návštěva?“ zeptal se s rozzářeným úsměvem a zvědavým pohledem. I přes to, že to bylo falešné, nedokázala jsem odolat a všechno mu hezky převyprávěla.

„A vyprávělas jim o našem kamarádovi jménem Rob?“ zašklebil se. To mi nedošlo. Úplně jsem na toho Edwardova dvojníka zapomněla. Zakroutila jsem hlavou.

„Nepřišlo mi to důležité,“ přiznala jsem.

„Tak proč si ho před tím nevysála? Vypadal docela šťavnatě,“ podotknul a symbolicky se olíznul. Chtěla jsem ho seřvat, jenomže někdo zaklepal. Vešla maličká postava, zahalená v černém plášti.

„Jane?“ pokývla jsem hlavou na pozdrav.

„No Nazdar,“ poklesl Damon nenávistně a začal se oblékat. Samozřejmě co nejnápadněji, aby jí dal co nejvíce znát, jak přišla nevhod. Záviděla jsem mu, že se jí nebojí. Já sice díky mému štítu také ne, ale Damon… Klidně ho mohla ve vteřině zneškodnit, ale ne. On si z ní dělal srandu, jakmile měl byť tu nejmenší příležitost.

„Jsi očekávána v hlavním sále,“ spustila Jane, nevšímajíc si Damonových neustálých narážek.

„Díky, hned jsem tam.“ Ona se vypařila.

„Jednou se ti to vymstí.“ Mrštila jsem po Damonovy posledním polštářem a s hihňáním jsem se oblékla a zamířila si to do hlavního sálu. Cestou jsem se ještě zastavila v koupelně a musím říct, že to byl dobrý nápad. Hlavu, jsem totiž měla jako slepice. Vyndala jsem z vlasů většinu peří a pokračovala v cestě. Aro, mě přijal s rozzářenou tváří.

„Isabello, to je milé, že jsi zpátky. Navštívila si Carlislea a jeho rodinu?“

„Ano… Carlisle mi pro tebe dal dárek, nebo co, ale bohužel jsem to nechala v pokoji. Potom ti to donesu,“ usmála jsem se.

„Ano, jistě… ehm, něco máš…“ ukázal na mou rozcuchanou hlavu. Trochu jsem se zastyděla a vytáhla peříčko z hlavy. Aro, stál v tu chvíli u mě a žádal si mou dlaň. Věděl, že štít dokážu potlačit a z neznámých důvodů ho má návštěva zajímala.

„Zajímavé,“ podotknul a nechal mě jít. Nějak jsem se nad tím nezamýšlela a po tom, co jsem mu dala balíček, který mi dal Carlisle, jsem se vrátila k Damonovy.

„Co podnikneme?“ usmál se. Pokrčila jsem rameny.

„Co kdyby… Co kdybychom si zašli na lov?“

„No, nevím jistě… Vždyť jsme byli nedávno a navíc pochybuju, že nás Aro, pustí…“

„Pustí…“ pokýval hlavou Damon a chytil mě za ruku. U ruky nezůstala dlouho a po chvíli jsem se nesla v jeho náruči. Na tváři mu utkvěl samolibý úsměv a v očích, mu cosi jiskřilo.

„Co máš za lubem,“ vyzvídal jsem. On, jenom pokrčil rameny. Cestou jsme potkali, Jane. Zírala na nás jako z jara a když si jí všimnul Damon, propukl v hlasitý záchvat smíchu.

„Co je?“

„Nic, ona je nepoučitelná…“ chechtal se Damon, ale nic víc jsem z něho nedostala. Po chvíli jsme vyšli ze dveří a osvítilo nás přímě, sluneční světlo. Vydechla jsem úžasem. Mockrát jsem se ve slunci neviděla, takže to pro mě byla celkem nová zkušenost.

„Jsi krásná,“ usmál se Damon a začal mě líbat po krku. To, jsem si samozřejmě nechala líbit. Úplně jsem ztratila pojem o tom, co je kolem nás. Čas, místo, lidé… Lidé! S hrůzou jsem si uvědomila, že na nás zírají lidé. Lidé, kteří nemají páru o naší existenci. Zběsile jsem se začala dívat okolo sebe a pozorovala vyjevené tváře. Vytrhla jsem se Damonovy z obětí a vystrašeně se na něho podívala. Jeho výraz byl naprosto spokojený. Ba možná, že měl na tváři lehký úsměv.

„Co?“

„Konečně,“ vydechl a vrhnul se na skupinku, která přihlížela. Když skončil, nekompromisně jsem si žádala vysvětlení.

On se jenom lehce usmíval a nechal na sebe narážet sluneční paprsky. Po chvíli tichého zírání k nám vtrhlo několik zástupců gardy. Podali nám černé kápě a beze slova nás nasměrovali do hlavního sálu.

„Děti moje,“ zvolal Aro, Mírně ustaraným hlasem. Já pořád nechápavě zírala.

„Copak mi k tomu povíš, Damone.“ On, s úsměvem na tváři přešel sál a nabídl svoji ruku. Aro, ji přijal a na chvíli se položil do Damonových myšlenek. Čekala jsem, že si bude žádat i mé myšlenky, ale nejspíš si je přečetl u Damona.

„Jistě, obávám se, že vaše nezodpovědné chování si zasluhuje následky,“ přeříkával ta slova, jako by je četl z knížky. Já, stále jenom stála a tupě zírala. I mezi upíry, jsou občas blondýny.

„Bello, je možné, že jsi neměla o jednání, tvého… ehm… přítele ani tušení. Přiznávám, že jeho jednání nebylo férové, nicméně, pravidla si porušila stejně jako on a tím pádem si poneseš stejné důsledky,“ pověděl mi, Aro a jeho obličej byl… Ne, nezdálo se mi to. Byl smutný a zklamaný. V tu chvíli jsem pocítila stud. Stále jsem možná nevěděla, jaký trest dostanu, ale i tak. Hodila jsem nenávistný pohled po Damonovy. Prč mi to udělal?

„Vysvětlím ti to pak,“ špitnul a otočil se zpět na, Ara.

„Nyní  Caius, můj bratr vynese rozsudek,“ pokýval hlavou jakoby, byl u nejvyššího soudu a udělal několik kroků vzad, aby udělal prostor Caiovi.

„Bello, Damone… Svým konáním, jste si vysloužili následný trest. Jste vyloučeni z okruhu královské gardy a tím pádem jste vyloučeni z tohoto hradu, z tohoto města a z této země. Kdyby náhodou, nebyla jasná příčina. Opustili jste hrad bez dovolení a navíc ve dne, kdy se kolem naší pevnosti vyskytuje mnoho lidí. Nechali jste, aby vás viděli a jen díky tomu, že teď už nežijí, netrestáme vás smrtí,“ pověděl Caius, jakoby se nechumelilo.

„Nyní, prosím odejděte,“ pošeptal Marcus svým obvyklým hlasem, který zněl, jakoby právě umíral. Sebrala jsem se a vyběhla z hlavního sálu. Doběhla jsem, někam do lesa.

Jak mi to mohl udělat? Proč mi to vůbec udělal? Jaký k tomu měl důvod?

Snažila jsem se přijít na kloub tomu, proč Damon udělal to, co udělal, ale jiné vysvětlení, než to, že všechny ty řeči a pomluvy, které jsem o něm slýchávala, byla pravda, mě nenapadlo. Říkalo se o něm, že je to lhář a podrazák. Nikdy nikomu nepřeje nic dobrého a vše dělá jenom, pro své vlastní potěšení. Nezáleží mu na druhých…

Posadila jsem se pod strom a čekala. Nevím na co, ale snad na boží smilování?

„Bell…“

Pokud nechápete, proč to udělal... musíte si přečíst další dílek.:D:D

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The right one - díl. 4: