Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The right one - Díl. 3

29.05.2010 (10:30) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1296×

3. díl  – Cullenovi

Stála jsem před jejich domem, a kdybych byla člověk, srdce by mi bušilo až někde v krku. Pomalu jsem šla po schodech a nakonec zaklepala. Damon slíbil, že bude na blízku, ale raději se nejdřív bude držet dál. Líbilo se mi, jak jsem si ho dokázala omotat okolo prstu.

„Nemysli si, že budu takovej napořád,“ zarazil mojí poslední myšlenku a já se musela trochu pousmát. Jenomže to už se otevřely, dveře, a v nich stál Emmett. Nejdřív se na mě díval s vykulenýma očima a až po mém oslovení se vzpamatoval.

„Teda… to i upíři můžou mít halušky?“ zíral na mě, ale po tváři se mu začal rýsovat úsměv. Nakonec se po mě vrhnul a několik minut mě odmítal pustit. Chvíli jsme se ještě vítali, ale jednou k té, horší a nepříjemnější části zkrátka dojít muselo.

„Kde je?“ zeptala jsem se nervózně.

„Kdo? Brácha?“ Pokývla jsem hlavou. Kdo jinej asi.

„Není tady,“ řekl jen tak mimochodem.

„Kdy se vrátí?“

„Nevrátí… Od té doby, co nás donutil opustit tě, se u nás neukázal. Nesnesl to,“ pokrčil omluvně rameny.

„Cože?“ zírala jsem na něho. „Nevrátí se? A kde je?“ Nevím, proč mě to zarazilo, ale bylo to tak.

„Alice má čas od času vizi, ale není to moc často. On se totiž snaží nepřemýšlet. Nechává se vést instinkty…“

„Dobře a kde byl naposledy?“

„Někde na severu Evropy,“ blíž nevíme.

„Aha, tak díky Emmette,“ poděkovala jsem a chystala se odejít. Jenomže v tom mě zachytila jeho, teď už pro mě teplá, ne příliš silná paže.

„Co?“

„Přece si nemyslíš, že když si právě přijela, tak tě nechám zase odejít!“ zakřičel a vyhoupnul mě k sobě do náruče. Pak mě odvedl do domu a hodil na pohovku.

„Ani se nehni!“ přikázal mi a odběhnul. Po chvíli jsem zaslechla, jak se s Alicí dohaduje po telefonu. Nechtěl jí říct, o co de a ona odmítala přijet, ale nakonec svolila. Telefonát se potom ještě několikrát opakoval. Volal Jasperovi, Carlisleovi i Rose.

„Emme. Já jsem hrozně ráda, že tady můžu být, ale já tady nejsem sama.“

„Ne? Tak sem přiveď toho svýho prince,“ zašklebil se. Jak ví, že je to chlap? No, to je jedno. Zvedla jsem se a po nedlouhém rozhovoru s Damonem jsme se domluvili, že nejlepší bude, když se vrátí do Itálie. Já za ním mám přijet, až budu chtít. Nebyla jsem si jistá, zda mu to nevadí, ale přesvědčil mě, že je správné rozloučit se s přáteli. On to prý neudělal, a jak skončil. Bylo mi ho líto, ale přece jenom s ním mám věčnost a…

Emm mě chvíli šteloval na pohovce, a když jsme zaslechli, jak se blíží auto, jeho oči se, rozzářily.

„Tak co se stalo? Tak neodkladnýho, že si s tím otravoval všechny?“ zuřila Alice, kterou pravděpodobně vytrhnul z nákupů. Emm se jenom culil. Vzal ji za ruku a táhnul ji směrem do obýváku. Alice spadla čelist.

„B… B… Bell?“ koktala celá zaskočená. Já se na ni mile usmála a vstala jsem z gauče.

„Bello! Ty si upír?“ zapištěla ještě, ale to už mě měla v náruči. Objímaly jsme se tak dlouho. Moc mi chyběla. Měly jsme si toho tolik, co říct. Jenomže to nás už přerušil Emm a nutil mě sednout si zpět, abych mohla udělat to samé překvapení i ostatním. Potkali se před domem, takže přišli stejně.

Dokonce i Rose byla ráda, že mě vidí. Prožili jsme nádherný večer a povídali si až do rána. Dočista jsem zapomněla na trápení s Edwardem.

„Bell a ty teď jako žiješ u Volturiových?“ zajímal se Emm, přestože to všichni moc dobře věděli.

„No, jo…“

„A proč si se vrátila?“

„Kvůli těm novorozeným…“

„Aha… no jo, oni byli tady?“ zhrozila se, Alice. „Ale, já nic neviděla… jak to?“

„Protože nebyli rozhodnutí. To mi, jsme si je, vyhledali a stopli je tady,“ vysvětlovala jsem.

„A jak jste to věděli vy?“

„No, je mezi námi určitá upírka…“ zazubila jsem se. Nechtělo se mi to řešit. Teď jsem přeci tady a chci si povídat jenom o nás. Bylo to úžasný. Až jsem měla sto chutí zůstat tu s nimi a do Volterry, se už nikdy nevrátit, jenomže co Damon? Ne, vrátím se… možná, že je budu navštěvovat, ale budu žít s Damonem. Krátce před osmou hodinou večer jsem se chtěla začít loučit.

„Páni… to jsme si tady povídali tak dlouho?“ zhrozila jsem se. „To já už asi budu muset jí, ale slibuju, že sem ještě zavítám, a ne jednou…“ usmála jsem se.

„Bell, ale já myslela, že tady s námi zůstaneš,“ posmutněla Alice.

„Alice, já… nemůžu, moc ráda bych zůstala, ale nejde to,“

„Proč by to sakra nešlo?“ přidal se Emm. Mě, se na tváři vyrýsoval neurčitý výraz. Chtěla jsem zůstat, ale nemohla jsem…

„Tak, pokud nám slíbíš, že co nejdřív zase přijedeš, tak tě možná i odvezeme na letiště,“ usmál se Carlisle, který byl jako vždy dokonale milý a jako vždy mě do ničeho nenutil. Bylo na něm vidět, že mě má rád a taky by nejraději, abych zůstala… už kvůli lovu, ale Carlisle je zkrátka zlatý člověk.

„Díky, Carlisle.“ Věnovala jsem mu úsměv a chystala se odejít. „Určitě, co nejdřív zase přijedu,“

„Ne tak rychle, Bello,“ zastavil mě ještě. „Prosím, předej to ode mne Arovi,“

„Jo, jasně,“ přikývla jsem a převzala od něho malou, černou krabičku.

„Bell?“ zaskučela ještě Alice. Hodila jsem po ní tázavý pohled. Snažila jsem se, aby nebylo poznat, jak moc mě to bolí. Jak moc mi trhá mé mrtvé srdce, když se od nich musím odloučit. Znovu.

„Proč tady s námi nezůstaneš? Nejdřív Edward, teď ty…“ Při pomyšlení na Edwarda jsem byla nucena polknout. Trapný zvyk z lidského života.

„Nevím, Alice. Já, moc ráda bych, ale…“

„Vždyť tady můžete být oba,“ snažila se mě přesvědčit zlomeným hlasem. Cože? Mám tady být s Edwardem? Nikdy. To se raději zahrabu kilometr pod zem.

„Ne, nemyslím Edwarda,“ vysvětlovala Alice, když zpozorovala můj výraz. „Myslím toho tvýho…“

„Ne, to nejde. Je u Ara už strašně dlouho a navíc… Ne, promiň Alice. Slibuju, že přijedu, co nejdřív,“ omluvila jsem se a vrhla se jí okolo krku. Opravdu mi moc chyběla. Dalších pár minut jsme se loučili a já pak, co nejrychleji zmizela. Těšila jsem se na Damona. Nebo, spíš jsem doufala, že až budu s ním, trápení přestane.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The right one - Díl. 3: